Klára Tesařová

Kostýmy Tomáše Kypty jsou v černých a bílých tónech, až na křiklavě rudé Mirandolíniny šaty Terezy Groszmannové. Vetkává postavě hostinské šarmantní manipulátorskou mašli do blonďatých vlasů. Petr Bláha coby baron di Ripafratta v průhledném síťovaném tílku zprvu roztomile odolává Mirandolíniným šibalsky svůdným náletům. Tenhle rozezleně přehrávající křikloun ukradne pozornost a srdce nejen svůdnice v rudém hávu, ale také většiny něžného pohlaví v hledišti mimo jiné díky autentickým interakcím. Stříkají z něj na jevišti hektolitry potu, protože musí unést tíhu naddimenzovaných vřících emocí prakticky celé dvě hodiny.

65 %
Režie Štěpána Pácla připravuje hřiště Bedřichu Výtiskovi coby Fánovi. Jeho interakce s ostatními postavami vymršťuje komediální míčky, které se odrážejí od scény Lindy Holubové. Pokoj zabírá celé jeviště a je předsunutý co nejblíže hledišti, což zaručuje intenzivní pronikání existenciálních myšlenek a emocí přímo pod divákovu kůži. Zuzana Elišky Zbrankové se zachytává stébel důvěry a naděje v Hanzlovi Vladimíra Krátkého.

75 %
Režie Aminaty Keity zobrazuje, co s člověkem dělá nedostatek sebevědomí. Kombinace extrémního tlaku okolí spolu s povrchností vytváří absenci vlastního názoru. Z Doranta Viktora Kuzníka znějí jen prázdná gesta. Kupí pak báje a lži jednu na druhou jako svůj obranný mechanismus. Je zábavné pozorovat vedlejší role, protože každá jinak interaguje s Dorantem posednutím, blábolením výmyslů. Jeho sluha Cliton Martina Slámy vzhledově vypadá, jako kdyby vypadl z filmu Matrix. Otec Doranta Geront v podání Jana Grygara symbolizuje zhoubu všech rodičů myšlenku, že když zplodili potomka, tak mají automaticky právo na vnuka či vnučku.

85 %
Přestavby scény Christopha Weyerse jsou rychlé a plynulé. Projekce Petra Hlouška spolu s kostýmy Andrey a Adély Kučerových profitují z kreativního pojetí celého kusu. Baví mě záplava narcisových nafukovacích balónků, maxi stůl obra Karla jako úředníka i loutka velké ryby. Aleš Slanina jako Edward Bloom srší hereckou i pěveckou energií, ale dovede vystihnout také bolest a bezmocnost ke sklonku života. Tereza Navrátilová coby jeho manželka Sandra má po pěvecké stránce značné rezervy. Z vedlejších rolí je roztomilý obr Karel D. Vitázka a drbající se vlkodlačí ředitel cirkusu Amos J. Resslera. Company působí neobyčejně sehraně a kompaktně.

65 %
Zatímco pro část před přestávkou odehrávající se v učitelské sborovně je typické vyjadřování pohybem, tak druhá část po přestávce vsází zejména na opakování a je dějově bohatší a košatější. Scénu definuje jednoduchost a kreativní zacházení s minimem rekvizit, takže vyniknou intenzivní studentské projevy. Nejvýraznější výkony podává Tomáš Weber v roli novomanžela Bedřicha a Stano Čaban v roli jeho tchána Zbyňka.

75 %
Wolfganga ztvárňuje Kryštof Helbich, Amadeuse má na starost Libor Matouš a Mozarta si střihne Marco Salvadori. Nejvýrazněji vystupuje Helbichův Wolfgang, který je posedlý tvorbou, prahne po spřízněné duši a znechucuje ho obraz sebe sama jako zázračného dítěte. Tři jsou i brněnští konšelé Ponava (Milan Němec), Svitavský (Robert Jícha) a Svratecký (Jonáš Florián), kteří pomocí opakování a lokálních narážek tvoří nenucenou legraci. Velký orchestr Biskupskému dvoru vyloženě svědčí. Krokodýl ze Svratky aneb Mozart v Brně tak zůstává s rychlými časovými skoky a neuvěřitelným nakupením bláznivin kompaktním dílem.

Scéna Pavola Andraška představuje dřevěnou krychli otevřenou směrem do hlediště. Uprostřed krychlové scény se nachází menší krychle, která slouží k  vyobrazení stromu, u  něhož tuláci čekají. Nekonečné pojetí scény vyniká zejména v detailech jáma v zemi propojuje časoprostor tak, že ústí na druhé straně z nebe. Pokud postavy odběhnou ze scény vlevo či vpravo, rázem se objeví na opačné straně. Petr Kubes a Michal Bumbálek jako Didi a Gogo jsou úchvatní.

Za vedoucí lano táhne Pavel Liška coby Eda, protože se statečně pere s kvanty monologů. Michal Isteník zase musí zvládat všechny vedlejší role. Umění improvizovat v nečekaných situacích se ve Fichtlu hodí vždycky, neboť prvoplánová legrace z  minulého režimu nestačí jako dostatečně silný nosný prvek. Neplánovaných situací a kiksů je na můj vkus až přespříliš, takže některé improvizace překračují hranice únosnosti. Porovnávání je přirozená lidská touha, ale je dobré mít na paměti, že máme neustále nasazené brýle nostalgie. Ať už skrz ně hledíme na minulé vzpomínky, nebo v budoucnosti koukáme nostalgicky na přítomnou minulost.

75 %
Skoro každý z účinkujících je miniaturní Jekyll a Hyde, neboť prokresluje nejen charakter postavy, kterou hraje v divadle na divadle, ale zároveň postavu umělce, který ztvárňuje danou roli. Komplexní propracování se nejlépe daří Tomášovi Davidovi jako Frederikovi, který nesnáší pohled na násilí a jemuž se co chvíli spouští krev z nosu. Tomáš Šulaj (režisér Lloyd Dallas), Michal Bumbálek (inspicient) a Hana Drozdová (asistentka) přidávají do hry i další potřebné persóny, zajišťující hladký chod věcí. Národní divadlo Brno předkládá šílenou jízdu plnou ztřeštěných zákrut. Jen tak na ni nezapomenu.

Komorní obsazení zahrnuje Jaroslava Duška coby Gilla a Natašu Burger v roli Lízy. Interagují mezi sebou na neměnící se scéně Davida Marka, které dominují dva obrazy, vyvýšená postel a knihovna. Výrazným faktorem se tak stává srozumitelnost jejich jevištní mluvy. Zatímco Dušek mluví tak čistě, jako kdyby byl průzračná lesní studánka, tak Nataše Burger nejde rozumět, což je velká škoda. Její řeč ovlivňuje přízvuk, protože pochází ze Slovinska. Vypadá to, že si není mnoha českými koncovkami vůbec jistá a některé části slov polyká úplně.

Vojtěch Blahuta jako Anatol vykresluje Schnitzlerovo alter ego jako zmítané spalující žárlivostí, která ho nejen ničí, ale dává jeho existenci smysl. Zrcadlí se v něm rovněž křehkost a potřeba být milován. Ivan Dejmal coby Max zachovává chladnou hlavu a vtipně glosuje. Doplňuje komediální sérii ženských postav, ze kterých vyzdvihnu Terezu Groszmannovou (Annie) v aktu Večeře na rozloučenou. Její způsob afektovaného jezení ústřic a pudingu na zemi patří k vrcholům představení. Isabela Smečka jako Ilona při Anatolově svatebním ránu buduje napjatou atmosféru skrze pohyb.

75 %
Obsazení kombinuje jak pražské herce, tak širokou paletu brněnských tváří. Petr Halberstadt jako Harry Wade a pražský Jaromír Dulava coby Syde jsou navenek velcí tvrďáci, ale v hloubi duše jako vysloužilé katy hlodá červíček pochybností, jestli někdy nepopravili nevinného. Eva Novotná (Alice) a Nicole Halberstadt (Shirley) komediálně odlehčují hororovou atmosféru, kterou nastoluje Václav Šanda jako nevyzpytatelný a podlý Mooney. Kati u Bolka představují netradiční a překvapivě funkční spojení hororu, černé komedie a detektivky. Nabízí také pohled na rodinu nebo radosti i strasti s pubertálním potomkem.

Režie Mikoláše Tyce se snaží vykřesat maximum ohně. Omezují ji však limity nemastné a neslané předlohy. Komediální prvek mají zajišťovat dvoje dveře, jeden telefon a opakované zapomínání klíčů. První polovina se rozjíždí velmi pomalu a druhá jede zase nadzvukovou rychlostí. Scéna Davida Janoška je opravdu brilantní. Tak dokonalé barevné i tvarové sladění se jen tak nevidí. Igoru Ondříčkovi jako Garrymu jde přepínání ze sebestřednosti do komedianství trochu ztuha. Excelují vedlejší postavy. Role Daphne Stillingtonové Alžběty Janíčkové a divadelního kritika Rolanda Mauleho Jana Brožka urvou náležitý kus pozornosti.

45 %.
Scénář i režie jdou za Lubošem Balákem. Všechny hry totiž pochází výhradně od Baláka. To je ve skutečnosti největší Achillovou patou, protože představení se zasekává na absenci děje. Když už se lehce nastíní nějaká zápletka, do země ji zašlapávají laciné vulgárně-chlípné narážky. Táborského humor je staromódnější, upjatější, ale rozumí si s loutkou a  břichomluvectvím. Tellerův projev je naopak svižnější a pro mě přirozenější. Dostává se mu také větších ohlasů publika. Pozitivní je, že si Komedie o komikovi dělá legraci z žánru jako takového.

65 %.
Na scéně Jaroslava Milfajta dominují šedé krychle a kvádry. Diváci tak musí hodně zapojovat svoji představivost. Rozmanitější scénografie by hru rozhýbala, protože je dost statická a jednotvárná. 1 hodina a 45 minut se odehrává bez přestávky. Petr Štěpán coby Edie udržuje napětí po celou dobu, navíc je jeho projev civilní a umírněně intenzivní. Dynamika Markéty Sedláčkové jako Edieho manželky Beatrice převyšuje Barboru Slaninovou v roli Catherine. Vypravěč a advokát Petra Halberstadta provází, komentuje a nazírá na dění ze své vlastní perspektivy.

65 %
Pro režiséra Martina Modrého jsou Loupežníci absolvenstké představení. Jeho zpracování vnáší do klasiky ryze moderní prvky. Obsadit Lucii Netopilovou do mužské postavy Karla se jeví jako odvážný tah. Netopilová vyjadřuje opačné pohlaví jak tónem hlasu, tak fyzickým projevem. Její sebejistotu nabourávají občasné záseky v přednesu textu. Plynulost mluveného projevu jistě v průběhu dalších repríz vypiluje k dokonalosti. Martina Tomanová coby Amálie skrývá překvapivý komediální potenciál. Nevyčerpatelné energie Tomáše Webera jsem si všimla už při Radúzovi a Mahuleně. Jako loupežník Spiegelberg je naprosto geniální.

Scéna Pavla Boráka sestává ze soustředných siluet domů symbolizujících absolutní provázanost. Důležité momenty se odehrávají i v přední části jeviště, jen s minimem kulis a rekvizit. Práce se světlem je decentní, ale navodí žádoucí atmosféru. V první polovině dominuje Mira Eleny Trčkové, které sedí jak poloha devítiletého dítěte, tak těhotné slečny. V Haně Petry Lorencové se mísí nekonečné utrpení se snahou dělat věci, jak nejlíp dovede. Pohybem i gesty vystihuje totální zničení člověka prokletého osudem. Martin Sláma coby Karel Karásek chytne za srdce ztvárněním nebezpečné lásky k Rose Kateřiny Liďákové.

Režisér Petr Gazdík ukazuje ještě více než v Mary Poppins, že mu práce s dětmi jde. Se svým týmem zajistil, že se i ti nejmenší cítí na jevišti sebejistě a komfortně - herecky, pěvecky i pohybově. Sám Gazdík muzikál i přeložil, což se ukazuje jako největší slabina. Používá obraty, kterými dnešní děcka nemluví. Dostatek plechových nástrojů vytrubuje nezapomenutelné melodie. Všichni se energií z hudby sálající nechávají pohltit i díky choreografii Carli Rebeccy Jefferson. Na hudební scéně létají na houpačkách. Na děkovačku se jezdí na kolobrndách. Barevná scéna Petra Hlouška a laserové efekty nutí diváky křičet krutopřísné <wow>!

Bigband pod Madejovým vedením nejen našlapaně přivádí diváky do swingového šílenství ve více než dvacítce songů, ale zapojuje se i aktivně do děje. Fascinuje mě, že má dirigent Marek Madeja zároveň i malou roličku poslíčka. Absolventský ročník muzikálového herectví 2022/2023 swing opravdu baví a okázale na něm ilustrují svoji všestrannou připravenost. Samuel Gonda v dvojroli Huga a Tonyho se hýbe tak, jako kdyby se narodil uprostřed swingové taneční párty. Violeta Dominiky Wächterové prožívá nenápadné, ale intenzivní proměny. Květa Diany Demecsové převlékne kabát okázale okatě, a navíc pohladí uši tónem hlasu.

Alan Novotný jako Francis Henshall zvládá Truffaldina po anglicku osobitě. Není třeba ho srovnávat ani s Havelkou nebo Donutilem. Předvádí bláznivou komedii dell Alan arte. Přirozenost, s jakou komunikuje publikem i kolegy, plynule udržuje publikum non stop nadržené na další gag. Jonáš Florián coby Harryho syn by měl dostávat více příležitostí v komických rolích, neboť v něm tkví svatý grál smíchu. Děj je prošpikovaný jako maso na svíčkovou špekem retro písněmi Granta Oldinga v podání tria ve složení Libor Matouš, Alžběta Janíčková a Marta Matějová, což zpříjemňuje čekání na začátek i přestavby scény.

Vostrého adaptace s režií Štěpána Pácla dílo z roku 1893 s nonšalantností posouvá blíže současnosti. Lumírovský blankvers činí Zeierova Neklana zvukomalebným. Sýkorovy kostýmy a Šilarova scéna působí naopak jako z jiné planety. Ostře kontrastuje postava Vlastislavovy manželky Svatavy na segwayi s vyobrazením živlů ohně, půdy i vody. Tomáš Šulaj jako Vlastislav táhne nekonečnou energií ansámbl dopředu jako natěšený husky na saně s polárníky. Neklan Martina Slámy je extrémně váhavý a ustrašený se bít. Klimba Petry Lorencové ilustruje, v jakém postavení byly tehdejší ženy a že něžné pohlaví není radno podceňovat.

Režie Natálie Deákové a Bažantova scéna věrně přenáší ducha filmu do nitra divadelního řemesla. Rozhýbané propadlo dodává svěží 3D dynamiku. Jde o operetu každým coulem. Hudba Jakuba Kudláče příjemně klouže dějem jako dobře navoskované lyže. Pavel Čeněk Vaculík jako Oldřich je neuvěřitelně uvěřitelný. Jako kdyby mladého Nového naklonovali. Tomáš David má dvojroli Jaroslava Marvana a Zdi. Ztělesnění doby ministr propagandy Joseph Goebbels v podání Romana Blumaiera důsledně vykresluje pasivní agresi.

Herecké výkony jsou natolik vyrovnané, že by nebylo fér někoho vyzdvihovat. Tři herečky a sedm herců z Polárky hra celé rozcupuje duši i tělo. Líbí se mi jednoduchost scény Svatopluka Sládečka v kombinaci s efektními rekvizitami, jako jsou flašky vod(k)y, gumové hadice, křída nebo školní houba namočená v krvi. Režie Břetislava Rychlíka a dramaturgie Simony Petrů geniálně využívá živlu ohně. Je to surové, všesmyslové a brutálně účinné. Cyklické opakování motivů zvýrazňuje nemožnost změnit minulost i budoucnost.

Obsadit Radima Chybu do role Víti byl určitě krok správným směrem, protože spolu s Jiřím Miroslavem Valůškem coby Davidem dokážou propojovat i nepropojitelné. Sto padesát minut bez pauzy je opravdu dlouhých. Přestávka by Humanismu 2022 slušela. Tísnivě panickou atmosféru může umocnit fakt, že po usazení se na místo není možné opustit divadelní sál běžným východem a je nutné požádat o doprovod ven uvaděčku, kterou nemá většina hlediště mimo první řadu v dosahu ani doslechu.

Mezi klasickým provázkovským ansámblem skvěle funguje symbióza s umělci ze sdružení Ara Art, které se zaměřuje na podporu kultury a umění romské menšiny LGBT+. Jako Jean Valjean se představuje výkonný ředitel Arta Art David Tišer. Domácí Dušan Hřebíček coby Victor Hugo a Dominik Teleky v roli Mariuse zajišťují, že se těšíte na každou další scénu. Pavlína Matiová vykresluje Fantine stejně dobře jako Milan Holenda a Růžena Dvořáková manžele Thénardierovy.