J.anek

Nádhera a krása a paráda.
Všechno tak jemné a přesné!
Ti dva kluci (Adam/Pekárek) mají talent jako hrom.

Temná balada o studeném větru a lásce, která páchne krutostí. Krom Marie Štipkové byla skvělá Nelly Kláry Cibulkové a moc dobrý se mi zdál být Jan Mansfeld - těším se, až v něčem dostane víc prostoru.
Fascinovala mě bortící se scéna Marka Cpina. Na takovém místě by zešílel každý.

Chladná mrcha Zuzany Ščerbové a perverzní bezcharakterní slaboch Matyáše Darnadyho jsou jedineční, ale ještě lepší se mi zdál být Vladimír Pokorný - manipulátor a člověk jistý si svou neomezenou mocí.
A mrazivá je scéna návratu Martina Stránského.
Moc mě to bavilo. I ta pekelná mlha, která se válela na horizontu. I celá řada silných obrazů beze slov. I závěrečné ticho, které křičí, a pomalu a neúprosně klesající opona. Jen ta hromadná scéna SA je podivná. Nešikovná taková. Nemotorná.
Hrát pro poloprázdné divadlo musí být nepříjemné. Inscenace je to každopádně moc dobrá.

Vlastně to není divadlo. Nebo je, ale je dost těžké poznat, jestli právě mluvíte s hercem, nebo s divákem. Vlastně spíš účastníkem. Nebo spolutvůrcem.
Je to velké dobrodružtví a já se do svého bratra Petra a jeho nastávající Niny úplně zamiloval. I když si myslím, že jejich vztah nemá šanci.

55% Odysseus stojí před soudem bohů, ale neví o tom. A nevědí to zatím ani diváci. A tak sledují statické vypravování s živými obrazy.
Polyfémos má hlas přihlouplého obra Koloděje - fajn, asi to bude pro děti. Jenže pak následuje hrdinova soulož s Kirké jako ze soft porna.
Inscenace má vizuálně velmi silná místa, ale šustí papírem. Dramatických situací je jako šafránu, hlavně se vypravuje a ilustruje. I celá historie bojů o Tróju se v těch 90 minutách stihne. Ani voda a živý oheň v plenérové verzi nepomáhají - divák není zasažen, je jen nezúčastněným pozorovatelem příběhu. A to je škoda.

Antická Štvanice je zase aktuální.
Ano, jsme takoví. Potřebujeme tyrana nebo hrdinu - sami si vládnout neumíme.
Premiéru v rozpáleném podmostním tunelu, který voněl obětním kadidlem, rušilo snad všechno, co rušit mohlo - a přece mi všechen ten řev světa kolem (napřiklad prostor Fuchs 2 jel bezohledně svůj koncert) vlastně nevadil. Nerušil mě. Bylo mi jedno, jaké zvuky servírují pánové ze skupiny P/ST a jaké do inscenace zavála náhoda. Protože to byla silná a dobrá inscenace. Tomáš Loužný a Máša Nováková mají nadhled, nejsou otroky antického textu a měli šťastnou ruku při volbě herců.

Psychedelický sen o konci (či novém začátku) světa se zdá Gretině matce - operní zpěvačce - a odehrává se v kulisách roku 2028. Inscenace se Gretě nevysmívá, adoruje ji jako vizionářku. Jestli se něčemu vysmívá, jsou to politici a ztracená generace závislá na sociálních sítích, generace lidí, kteří nejedí maso a nedělají nic užitečného.
Inscenace je to herecky silná a vyrovnaná. Venku se hraje evidentně jen proto, že je léto - prostor pod mostem úplně ignoruje. Obrovské množství textu zprostředkovávají mikroporty - bez nich by musela inscenace trvat dvakrát déle a herci by přišli o hlas.

Jess a Joe jsou outsideři, kteři na sebe zbyli. Kteří se našli, aby společně hledali a (ne)nalezli své místo v nepřátelském světě.
Hana Šimková a Tomáš Bareš vyprávějí příběh letmých setkání, která vedou k osudovému spojení, na prázdné scéně se dvěma židlemi a meotarem a v kostýmech krásně dětských i nedětských zároveň. A činí tak křehce, citlivě, vtipně.
Vzhledem ke stopáži (45 minut) odhaduji, že došlo na razantní krácení. Inscenaci to rozhodně neublížilo.

Cílem společnosti je člověka zničit.
Když jsem četl Houellebecqův Serotonin, připadal mi Florent-Claude Labrouste ufňukaný, neschopný, namyšlený a nesympatický. Ale jak jsem sledoval inscenaci Matěje Samce a Natálie Deákové, uvědomil jsem si, že jsem ho nejspíš neměl rád, protože máme ledacos společného. Hájkův Florent vzbuzuje soucit, chápu ho, jdu s ním, rozumím mu. U knížky jsem se mnohem víc smál, i když to byl obvykle smích hořký. Tresť románu mnoho humoru nenabízí. Nedivím se. Zato nabízí naději. Úplně nečekaně, obyčejně, bez velkých gest. Protože promluvit si, to někdy docela stačí.

Líbili se mi už v učebně DAMU, sál Disku jim intimitu nezcizil. Výborný je Pavel Čeněk Vaculík jako starý Karamazov, ale dobře hrají všichni. David Krchňavý je prchlivý, hrdý, flexibilně morální, Michael Goldschmid ukryl citlivého a zranitelného Ivana za masku pohrdáni a nihilismu a mladičký Aljoša Kryštofa Dvořáčka vypadá jako krásná pravoslavná ikona. Na Smerďakova všichni zapomínají, ale on nezapomíná. Jeho štítem je jeho nemoc - vždyť kdo by ublížil epilektikovi?! Viktor Kuzník je přesný ve všech polohách - jako obvykle nemá slabá místa. Dámy jsou ozdobou, šperkem.

Všechno je koncentrováno na luxusní herecký výkon Lucie Trmíkové, ostatní konceptu slouží. Během inscenace vznikne působivý obraz a jakási plastika, jejíž smysl jsem nepochopil.
Lucie Trmíková dává divákům pořádně zabrat - jako obvykle. A obhájí svou postavu tak, že není pochyb, na čí straně je pravda. A kostýmy Petry Vlachynské tomu vydatně pomáhají.

Vysoké i nízké, krásné i ošklivé, tělesné i duchovní, důstojné i nedůstojné, slovo, hudba, tanec, zpěv, gesta, oheň, jídlo a pití - a všechno v dokonalé (dis)harmonii. Rituál života a jeho radostí i moudrosti. Všechny živly a chutě světa. I pustina může být krásná. Žádné prvoplánové ilustrace. Poctivost. Imprese na jevišti. Luxusní kostýmy. Ale úplně nejvíc mě nadchlo charisma, živočišnost, soustředěnost a kuchařské umění Filipa Staňka. Zážitek.

Příběh jednoho domu. Jednoho národa. Ženský pohled na historii i současnost korigovaný zkušeným dramaturgem působil autenticky, měl překvapivou sílu. Karel Čapek vytvořil na scéně labyrint domu, který dokázal působit chladně i zabydleně, a Tereza Vašíčková pracovala s kostýmy úžasně vynalézavě - a neměla to snadné, vždyť ji limitovala nejen doba, ale i věk postav. A oba mladí pánové vypadali na jevišti tak sexy, že by snad v civilu nic jiného ani nosit neměli. Inscenaci herecky kraluje Jana Kotrbatá, jenže dobří jsou bez výjimky všichni.

Je mi líto, že MDP stahují Idiota, a jsem rád, že jsem ho ještě zastihl. Zdál se mi v plné síle. Důmyslná dramatizace, scéna luxusní i sešlá podle potřeby, kostýmy, které hercům pomáhají, poctivé divadlo. Aleš Bílík, to je jistota, ani ostatní nezklamali, ale pro mě byl hvězdou inscenace Viktor Dvořák. Jeho úředníček druhé kategorie byl přenáramný. Odporný i dojemný, vtipný i trapný. Krása.

To nemá Špinar na pořádný boty? ptá se afektovaně Eva Salzmannová a pokládá tak jednu z kruciálních otázek inscenace, která je tuze zvláštní. Vlastně ani nevím, oč v ní jde. Pětici skvělých hereček, které zarputile předstírají spontánnost, je dohromady před 350 let a všem je jasné, že jsou to velké dámy. Ale co dál? Trojice skvělých tanečnic nemá prostor, s herečkami se míjí, k žádnému propojení nedochází. Nejzábavnější tak pro mě byl David Prachař. Tomu Špinar nadělil parádní boty a efektní smrt. Moc mu slušela.

Tam, kde je inscenace výrazně stylizovaná a rytmizovaná, to funguje, jinde to trochu drhne. Je to schematické, ale tak to mladý Fassbinder napsal, těžko to vyčítat inscenátorům. I po padesáti letech však platí, že lidská tupost, nevzdělanost a malost se nemění. A že xenofobně ubozí jsme stále stejně. Je to věčná pravda. Otazníky visí nad loutkou/erotickou pomůckou (o pokryteckém svatouškovství se hraje i tak), nad zbytečnou střelbou do terče/kýčovité alpské krajiny s krávami a nad jízdou lanovky, která dělá za inscenací tečku (gastarbeitři přinášejí pokrok?). Nad tím přemýšlím marně.

Smrt jako jediná jistota. Rituály smrti. Naše posmrtná pouť. Tak rádi bychom věděli, co nás čeká, až přestane existovat prostor a čas! Ropa jsi a v ropu se obrátíš.
Vlastně to spíš než divadelní inscenace je jakýsi rituál. Meditace o smrti. Má rytmus lidského dechu. Přináší torza našich vzpomínek, utržky textů, pohádek, příběhů. Přináší uklidnění a úlevu.
Chladné přijetí, vlažný potlesk. Někdo se nejspíš nudil, ale mě to zasáhlo silně.
Mimochodem - nikdo neodešel.

O generační nenávisti, o nepochopení, o životě promarněném i nepromarněném, o plánech, o ženách, o nás. Poezie v próze. Hodně legrace a energie, a najednou je život pryč. Bavilo mě to tuze.

Je to krása. Taková poctivá a chytrá krása. Šest nádherných lidí, spousta parádních nápadů, legrace krutá až k popukání, silný příběh bez patosu a bez příkras. A na závěr groteskní výstup dvou soudruhů, ve kterém je všechen hnus a upatlané svinstvo komunismu. Snad se to všechno podaří přenést i na velké jeviště a nic při tom nepolámat. Držím palce! Ty na nohou, to dá rozum.

Všichni se potřebujeme chránit před severákem. A občas to přeženeme a nemáme pak odvahu žít... Tak jako Leo a Emmi. Dva chytří, krásní a vzdělaní lidé. Bylo mi jich líto. A štvali mě. A zamiloval jsem se do nich. Je to celé jako z červené knihovny, a přece ne. Nechybí totiž odstup, nadhled a vtip. I když jde o život. Zbyde láska bez doteku. Otevřený klavír, který nevydá jediný tón - zbraň, ze které se nevystřelí.

Je to veliká paráda. Herecky i pěvecky inscenaci kralují Pavel Klimenda a Jozef Hruškoci. A je super, kolik je v Plzni krásných zpěvaček. Měl jsem radost, že se anglicky i mluví, nejen zpívá. Bavily mě kostýmy, rezervy jsou myslím ve scéně - je taková sterilní, chladná, nešikovná. A celé je to překvapivě tiché - navzdory špuntům do uší, které jsme všichni vyfasovali. Volume doprava, prosím!

Takové násilí bych bral denně. Mimořádně vtipná inscenace není v žádném okamžiku povrchní. Je o násilí mimořádném, i o tom, které musíme snášet každý den. Tohle bude bavit herce i diváky ještě léta.

Parádní divadlo poezie. Na obnaženém jevišti jen provazový žebřík a obrazy z kufrů a lidských těl. Z ženských těl. Vynikající zpěv, výkřiky, osiřelá torza vět, voiceband, rytmus, dupání a tleskání. Není to ale nikdy prvoplánově ilustrativní. Je to chytré a působivé. Příběh nevypráví tahle dramatizace doslovně, jde po pocitech, buduje atmosféru. A všechno se to děje s mimořádnou energií. Nádhera.

Chytře vymyšlené scénické čtení obnažuje jádro drsné japonské klasiky. Zároveň nabízí přemýšlení o sociálních experimentech a lidech, kteří jsou soucitní jako sama ministryně Jana Maláčová. A Eva Hacurová připraví a nabídne pravé párkové suši - jako od Babici.

David Drábek a jeho fantazie! Smích a dojetí ve stejném okamžiku. Je to luxusní a velmi návyková záležitost. Kraluje jí Tomáš Havlínek, který je sice bez mimiky, ale s přehledem to dohání gesty a intonací. Freakové jsou úžasní všichni - a počítám mezi ně i Kryštofa, protože to, co dělá s nohama, je nádherně ohavné. A celé je to zkrátka fenomenální a chci se dojímat ještě mnohokrát. V pondělí začíná předprodej na duben...