J.anek

Národní divadlo v Rubínu. Pavlína Štorková a Alena Štréblová hledají s pomocí Petra Šmída samy sebe - a činí tak mysticky, zábavně, soustředěně. Celé to trvá asi 80 minut, ale uteče to mnohem rychleji. Pavlína Štorková mluví sama se sebou, intimita a bezbrannost mužského močení, záplava vulgarit pronášených s lehkostí a samozřejmostí, to všechno činí tuhle inscenaci mimořádnou. Je to velká legrace, jak je v Rubínu dobrým zvykem, ale není povrchní, což se tu a tam v Rubínu také stává. Nehraje se o ničem menším než o našich životních rozhodnutích a o schopnosti milovat (sebe především). Radost.

Skvělé české Mýcení. Myslím, že by bez invenčního převedení do českých reálií zdaleka nefungovalo tak dobře. Smáli jsme se sami sobě a bylo nám z toho zle. A nahotu bych si netroufl pojmenovat jako nefunkční - za sebe říkám naopak!

Poctivé a dobré divadlo. Jan Vedral si s románovou předlohou poradil skvěle. Čerti vědí, kde našel v Neffově díle tolik humoru, ale je tam. A je chytrý. Radovan Lipus s jistotou a elegancí pracuje s patosem, výtečně pointuje a je překvapivě aktuální (ale nikdy laciný). Je to sice dlouhé, ale ne pocitově. Jít na vinohradské Sňatky není ztráta času. Ani omylem!

Realistické zpracování se samozřejmě do Řeznické hodí, ale takhle na povrch vyplave mnoho podivných nelogičností, zjevných nesmyslů, které v textu jsou. Možná je ten text prostě pitomý. Nácek a holič, to je úplně jiná liga.

Především vynikající Eva Elsnerová. Tak nesnesitelná, až dojemná. Uvěřitelná. Pravdivá. Pánové mají co dělat, aby s ní drželi krok. Jako by jim to po letech Rosalind Franklinová vracela i s úroky. Ze vší té upatlané soutěživosti vědců se člověku dělá zle, a přece právě z toho hnusu se rodí zázraky. Působivé divadlo.

Silná jevištní báseň, v níž jsou slovo a jeho tón hlavní zbraní. Eva Hacurová je pevným středobodem všeho dění. Její morální postoj je krutě aktuální. Hraje se totiž o strachu z mocných. O strachu pojmenovávat věci pravými jmény. O strachu z pravdy. A tedy o naší současnosti.
Hacurová váží patos na lékařských vahách. Umožňuje spoluprožívat tu hrůzu, ten hnus, ve kterém musí(me) žít. Pomáhá jí sbor - gesty, skvělými voicebandy, hudbou, zvuky, výkřiky. Práce Hany Burešové a Štěpána Otčenáška se Sofoklovým textem je jednoduše geniální. V komorně zmenšeném prostoru v Dlouhé se stal zázrak.

Hradečtí bratři jsou hodně mladí. Unavení sluncem přemýšlejí o sputniku a zkoumají hranice ve světě bez Boha, kde je všechno dovoleno. Starý Karamazov je chlap v plné síle (bravurní Jiří Zapletal), dámy jsou krásné a hrdé, zpívá se rusky i anglicky. Dostojevskij nebývale poetický, víc hravý než filozofický. A v nádherných kostýmech Simony Rybákové.

O jaké demýtizaci je tu řeč? Vůbec ten pocit nemám. Krom vtipu a hravosti mám z inscenace dojem, že autoři chovají k předloze velkou úctu, že jí vzdávají hold. Já si dobrodružství ve Stínadlech hodně užil. Mrzelo mě, že jsem na stará kolena nemohl bojovat o post Velkého vonta, ale souboj jsem prožíval i tak. A třeba slavnostní přísaha mě svou důstojností dojala. A hodně se rozbrušovalo, to bylo fajn.

Vůně a chutě dětství. Krájení jablek. Babička. Pevné kontury vzpomínek se pomalu rozplývají a mizí. Paměť nás opouští. Ale není to neštěsti. Vždyť zatím ještě Rybana jede na koni a šátkem zamává. Pápápá. Milá a křehká inscenace, která příjemným způsobem pracuje a spolupracuje s divákem.

Komorní prostor inscenaci sluší. Jozef Hruškoci je charisma samo, ostatní jsou tuze dobří. Zábavná je práce s vůněmi. Ať už s parfémy nebo třeba s vůní pečených masových koláčů. Když jsem dostal zásah krví, v první chvíli jsem byl v šoku a vůbec nechápal, co se stalo. A pak už jsem se těšil na další kouzla.
Na nějaké velké choreografické zázraky tu není místo, a přece dokázal Martin Šinták vymyslel hodně efektních kousků. Smích Venuše Dvořákové mi bude ještě dlouho znít v uších. Atmosféru má Sweeney Todd jako hrom. Lumír Olšovský a Pavel Bár jsou po Meluzínově éře pro Plzeň velkou výhrou.

Radost z divadla. Síla slov.

Hororové divadlo na divadle. Neznám knihu Susan Hillové, neviděl jsem film, nemám tedy srovnání. Každopádně jsem se nebál - ani o sebe, ani o hrdiny příběhu. Tomáše Hrona z jiných výkonů neznám, ale tady mě o svých kvalitách nepřesvědčil. Pracuje se s mlhou, světly, zvukem, ale je to celé takové upatlané, nevýrazné. A styl "co řekli, to udělali, ještě na to ukázali" nemám rád. Bojíme se obvykle toho, co nevidíme, co roste do obludných rozměrů v naší fantazii. Z ušmudlaných kusů panenek, které jako by vypadly z levné pouťové atrakce, strach nemám. Nebály se ani přítomné děti.

Dramatizace Lucie Ferenzové je chytrá. Radikálně redukuje postavy příběhu, zjednodušuje jejich motivace, zpřehledňuje vztahy mezi nimi. Vypravovat začíná od klíčového momentu Tobiášova života, od jeho pobytu v jeskyni. Dobře nachází zásadní dramatické situace, šetří slovy. A především jako režisérka vsadila na toho pravého - na Ondřeje Rychlého. Ten je hnacím motorem 75 minut dlouhé inscenace. Podává suverénní, hvězdný výkon. Jen je škoda, že divadlo neupozorňuje, jakým divákům je inscenace určena. Takhle se povedené dílo trochu míjí s publikem. Malé děti zkrátka nestíhají. (více v článku na blogu)

Někde jsem četl, že je to už moc starý text. Takový nesmysl! Je vynikající. Obě dámy fenomenální. A Patrik Děrgel je tanečník tělem i duší.

Po bezradné inscenaci běsi_ a sterilním Törlessovi přichází mladí činoherci s peckou. Žranice Kamily Krbcové a Adama Skaly je nechutně (kdo viděl, chápe) aktuální. A formu grotesky zvládají herci s bravurou a chutí. Tu a tam padá tempo - ale jak ho udržet dvě a čtvrt hodiny!
Zvolená stylizace nepřestává bavit a závěr ve stylu deus ex machina neurazí.
A o čem se hraje? Hlavně o nás a naší sebedestruktivní nenažranosti. O lehkosti, s jakou přijímáme morální kompromisy. O lidech, kteří sice vědí, ale mlčí a nic nedělají. A o masách, které je tak snadné ovládat. Jak říkám - nechutně aktuální.

Liberecká inscenace má v Jiřím Böhmovi především skvělého Benjamina. Má dobrou scénu, hezky pracuje se zvukem. Projekce už jsou slabší, práce s herci vysloveně slabá, režijních nápadů je poskrovnu. Zbytečné jsou světelné a hudební předěly mezi jednotlivými výstupy - bleskový přechod mezi kostelem a domovem naznačuje, jak parádně by to celé mohlo fungovat. A doufám, že se Kateřina Bohadlová koupe v penězích - její překlad zní moc dobře.

Režisér tak trochu vykrádá Rituální vraždu George Mastromase. Jenže to, co Svozilovi fungovalo, tady tak nějak nefunguje. Celek se rozpadá, některé situace vyznívají rozpačitě, do ztracena, podivně sterilně. Jediný, kdo drží postavu, je Kryštof Bartoš. Všichni ostatní jsou... Kdo vlastně? Törless? Je to zmatek. A co chtějí říct? Že je šikana fuj? Tak fajn, ale to už jsem tak nějak věděl. Běžte raději do Vily Štvanice na Synáčky - ti mají hlavu a patu.

Chytrý režijní koncept, citlivé přenesení hry do českého prostředí. Bavil mě výběr hudby - předpokládám, že vybíral Zdeněk Bartoš. Zapojování diváků je vždycky riskantní dobrodružství... Já měl štěstí na výborného tatínka, školní psycholožka se ke spolupráci moc neměla. Jak to asi funguje v New Yorku? Pavel Richta je skvělý, rozdává energii na všechny strany, pohotově reaguje na diváky, dobře pointuje. Na mém osobním seznamu všech báječných věcí tahle inscenace rozhodně nesmí chybět. Rád si tak rok počkám, kam se to celé posune.

Král české pantomimy. Vtip, lehkost, nadhled, a zároveň přesnost, preciznost. Skvostný jako toreador, bravurní ve střídání postav Davida a Goliáše. Jen to plýtvání ochucenými prezervativy mě trochu mrzí. ;-)

Zdejší první tři hodnocení mě málem odradila od návštěvy téhle inscenace. Naštěstí jsem jim neuvěřil. Hluk tam žádný není, ale uznávám, že mikrofony u pódia jsou pitomý nápad. Inscenace je to ovšem velmi dobrá, jen by jí mnohem víc slušel komorní prostor, do plenéru se nehodí. Plesl je vynikající, i jeho alter ego Horácio. Výhrad by se jistě našlo hodně, ale celkově je to silný a vzrušující výklad, nový pohled, Vajdička se skrze Hamleta vyjadřuje k naší současnosti, není to žádná zaprášená veteš. Víc mě naštvala ubohost správy Pražského hradu. Už aby byl Zeman v pekle! Nebo aspoň na Vysočině.

Hlavním nepřítelem téhle vtipné, a přece křehké a poetické inscenace je hluk z okolí. Všichni tři kluci, kteří tvoří tajný spolek Akvabel, dozráli do svých rolí. Hrají s nadhledem a zaujetím zároveň. Hvězdná je Diana Toniková, Andrej Polák dokazuje, že i na malé ploše lze udělat velký kus práce. Návrat Akvabel do Plzně, to je velká radost.

Životopisné pásmo s písničkami o tom, že Marilym Monroe byla hezká, ale blbá. Což jsem ovšem tak nějak už dávno věděl. Povrchnost bez nápadu.
Jenže! Tohle platí jen do přestávky. Potom přijde charismatický Radek Shejbal jako Lee Strasberg a začíná jiný muzikál, docela jiná liga. Přesvědčivý je Jozef Hruškoci jako Laurence Olivier, ale především konečně začne hrát Zuzana Kajnarová - a je vynikající. A divák pomalu zapomíná na tu úmornou trapnou nudu první části. Marilyn výborně funguje především s Arthurem Millerem Dalibora Gondíka. Konec dobrý, všechno dobré. Škoda, že to nešlo od začátku.

Tak jestli jste snad neměli rádi motorky, vůni benzínu a vítr ve vlasech, po Silácích se váš život změní! Já se motorkářů vždycky trochu bál, ale oni jsou to dobráci od kosti. Zato na řidiče kamionů pozor!
Vít Peřina s Petrou Kosovou odvedli skvělou práci na textu, Ivan Nesveda dodal luxusní loutky, Petr Kamioňák Vydarený poctivou motorkářskou muziku a Tomáš Dvořák spoustu prima nápadů. A hlavně obsadil motorkáře tělem i duší - moc jim to sluší. Pohádkový příběh je plný zvratů a zároveň se chytře drží klasického pohádkového schématu. Je to rodinná inscenace v tom nejlepším slova smyslu.

Jak si kdo sedne, takové vidí představení. Je to trochu ruleta. Režie si totiž (nejspíš ale záměrně) nedělá hlavu s tím, co který divák uvidí. Já seděl v místě, které bylo počátkem i koncem, dětským pokojem i pokojem umírající ženy. Stellinu přítelkyni jsem prakticky jen slyšel, z otce jsem většinou viděl jen záda - sice pěkná, široká, ale stále jen záda - navíc zakrývající Stellu. Nicméně působivě jsme se všichni proměnili na stalkery. Přemýšlím, s kým bojuje otec v závěru... S reálným nebezpečím? S vlastním strachem? S bezradností? Samotou? Konec přes všechen hluk trochu nevýrazný...

Marná sláva, ten text je prostě starý. K současnosti se nevyjadřuje, není aktuální. A inscenace je takový art, který nenadchne, ani neublíží. Symboly se vysvětlují tak dlouho, až nudí k smrti, je to schematické až hrůza. Lesbický motiv je úplně mimo mísu, jako by byl z jiné hry. A přece je právě Marie Štípková herecky nejsilnější. Záměr byl jistě dobrý, výsledek je rozpačitý.