J.anek

"Zbatečně teatrálně" v téhle skvělé inscenaci nehraje nikdo. Kdy už si lidé přestanou plést divadlo s televizními seriály? Vynikající je především spoluautorka textu Lucie Trmíková. Je zcela přesvědčivá a pravdivá i v krajních polohách.

Devět židlí - a co se s nimi dá vyjádřit!

Vynikající inscenace. Všichni na sebe skvěle slyší, zážitek je to naprosto autentický.

Dvě výtky úvodem: noviny jsem neměl šanci přečíst (šero a ďábelsky malá písmena) a výsledky voleb neoznamovala Marcela Augustová. Jinak je to paráda. Jako obvykle jsem trpěl, že se nedozvím všechno, ale pomalu si na imerzivní divadlo zvykám. Herci byli autentičtí, zejména ta mrcha, co psala projevy Stavrosovi. A bavil mě Antonín a jeho žena. A děkuji za ujištění, že jsme tupé a snadno manipulovatelné stádo. To, co se děje, si zasloužíme.

Chytré, ale chladně akademické takové. Každopádně je fajn hrát právě teď na Hradě o králi, který zešílel a stal se z něj vypatlaný idiot, jenž pohrdá i soudem orákula (potažmo právem). Bavily mě kostýmy. Vadilo mi, že Camillo není čestný člověk, ale vrah (hned na úvod zabije svého milence). To je trapná schválnost. Posun do současnosti dělá z Leonta kreténa, který si klidně mohl zjistit, kdo je otcem. Milá je folklorní část s mladými milenci. Moc dobré jsou videoprojekce.

Písničkové pásmo o plzeňských pověstech je cíleno na malé děti. S reprízami si všichni účinkující určitě lépe poradí s dětskými reakcemi, ale už na premiéře to fungovalo dobře, ač bylo dětí málo. Prázdný prostor s jediným stolem a dvěma židlemi to hercům neusnadňuje, režie vyžaduje loutkářské dovednosti, což není tak snadné, jak se může zdát, ale pětice protagonistů se všemi nástrahami bojuje statečně. Pěvecky jsou samozřejmě bravurní, nejvíc energie do hry vkládají Lukáš Ondruš a Radek Schejbal. Inscenace nabízí také lekci plzeňské výslovnosti, do níž se radostně zapojili všichni diváci.

Spousta otázek, spousta příběhů, spousta nejistoty - a voda pořád kape... Ale proč bych s tím právě já něco dělal? Znepokojivé, atakující. Jiné. Není to storytelling, text je pevný. Chce to koncentraci. Netuším, kterak si cizinci poradili s Babišem, ale asi to mohlo fungovat i bez znalosti českého politického marasmu. Baví mě odvaha dramaturgie ND, baví mě ta pestrost, barevnost. A potřeba vyjadřovat se k současnosti - nebýt přizdisráčsky neutrální. A že to není pro každého? No a?

Tihle dva snílci bývají ztvárňováni jako křehcí, snadno zranitelní a ufňukaní takoví. To jsou Zuzana Černá a Jakub Svojanovský vlastně taky, ale maji v sobě navzdory tomu také spoustu energie, vtipu a nadhledu. Čerti vědí, jak to dělají, ale mou pozornost si udrželi, jakkoli povídku dobře znám a nafoukaně jsem si myslel, že mě nemohou ničím překvapit.

Jako se Nováková a Kubák před lety pustili do deníků Pavla Juráčka, rozhodli se Špinar a Ljubková prozkoumat duši Hilarovu. A v obou případech se hlediště mění v jeviště. A v obou případech vznikla óda na tvrdohlavost, tvůrčí potenciál, genialitu. U Juráčka to byla pánská záležitost, v hledišti Nové scény řádí 13 žen a jeden hasič. A řádí krásně. Je to tak trochu Špinarova zpověď. A myslím, že na ni má právo. Sálem zní pověstná Hilarova píšťalka, Hilar promlouvá z vrcholku lustru, který se potácí na vlnách divadelních sedadel jako opilý koráb, jenž ztroskotal. Je to krásné a silné. A pravdivé.

Krása.
Je to moderní, svižné, vtipné, chytré, důstojné i kruté. Smršť nápadů, jemné aktualizace, parádní výkony. S každou další rolí roste Filip Březina. Zdeněk Piškula je esencí chlapectví - dychtivý, neúnavný, smích i smutek, ironie i patos v jedné chvíli. Tereze Marečkové věřím, že je čtrnáctiletá holka, kterou okolnosti donutily dospět. Je krásná a talentu má na rozdávání - všem hloupým a jedovatým komentářům navzdory. Těší mě akcent, že penize jsou jedem společnosti. Jsou. A ještě drobnost - kdo není s to pochopit použití plyšového medvídka, snad by se raději neměl vyjadřovat vůbec...

Zatímco plzeňská inscenace byla mdlá, nudná, snažila se leda přežít a je dobře, že skončila v propadlišti divadelních dějin, tenhle Ubu stojí za pozornost. S minimem prostředků a maximem výborných nápadů inscenuje Jakub Šmíd Jarryho text sympaticky aktuálně, ale netlačí na pilu - chytře hledá paralely a pomrkává na diváka - kterého ostatně bere lehce do hry. Ubu i matka Ubu jsou skvěle stylizovaní a velmi přesní, inscenaci ale dává energii a tempo především Vojtěch Hrabák. Bavily mě rekvizity, světla, mlha, hudba, zvuky, všechno. Nebuďte hloupí a jděte se podívat!

Text, který napsal Machiavelli pro Medicejské, patří k tomu nejodpornějšímu a nejpravdivějšímu, co bylo kdy o lidech a politice napsáno. A Anna Klimešová vymyslela jeho inscenování skvěle. A skvěle si vybrala pětici kluků, kteří jsou tak trochu z Rychlých šípů, ale ještě vic z Bratrstva kočičí pracky. Bavilo mě poznávat konkrétní politiky, bavilo mě, kterak to funguje, i když je nepoznáte. Inscenace je konkrétní i obecná zároveň. Je o svobodě, se kterou neumíme zacházet, je o manipulaci, se kterou si nevíme rady. Je o nás a je krutě aktuální. Body navíc za Kryštofův zpěv.

Nemá cenu dělat tenhle muzikál, když nemáte Billyho a Michaela. Jenže Lumír Olšovský je zkrátka našel. A má je. Miloslav Frýdl a Jaromír Dezort jsou jedineční. A nemám důvod pochybovat o jejich alternacích. A bravurní je Ivana Chýlková. A vynikající Lukáš Ondruš!
Tři hodiny a deset minut i s přestávkou. Ale můžeme si za to sami - neměli jsme tolik tleskat.

Všechna krutost a manipulace světa v obrazech, ze kterých mi není dobře. Skvělá Andrea Berecková a skvělí kompletně všichni. Dětinský ještě a později zahořklý Francek Maryše nepomůže a ostatní nevidí a neslyší. Protože nechtějí. Protože mají svého dost. Parádně použitý Sovův text o lásce, která se minula v čase. A ten vysavač! Už dlouho mě nic tak nezasáhlo. Výborné divadlo.

Nádherná jevištní báseň. V komplikovaných časových vrstvách se myslím hravě orientuje i ten, kdo Topolovu předlohu nezná. Mikuláškova fantazie je krásná. Důstojná i hravá. Čistá taková. Hraje se o naší minulosti, která je stále s námi, žene nás i děsi, motivuje i ubíjí. Vynikající Prachař, parádní Hes. Mrzela mě absence Johanny Tesařové. A tak docela nechápu odcházející diváky. Tušili vůbec, na co jdou?

Roztomilé terapeutické putování peklem, kterému vládne zatraceně sexy Lucifer. V nebi se hraje scrabble, Bůh trochu podvádí a každý máme nějakého toho kostlivce ve skříni. Zdá se, že smrt nemusí být tak zlá.

A zase je mi líto, že se inženýr Petr dostal mezi samé magory. A zase jsem byl na jeho straně. A stejně jako v Disku mě i tady moc bavila Sára Affašová. Tu zlomyslnost se zánětem mozkových blan Havlíčkovi nikdy neodpustím.
Je to dobrá inscenace s poněkud rozplizlým koncem.

Vlastně je úlevné, že i Jan Klata dokáže vyprodukovat něco tak pitomého. Mentálně retardovaná a tělesně postižená Markétka mě štvala - a to jsem ještě netušil, že sleduji nejpovedenější část inscenace. Zbytek byl ubohý zmatek. A je mi to líto, protože herci Palmovky jsou skvělí. Tohle je zralé pro rychlou derniéru - neříká to nic.

Poctivý Čechov. Chytrý, vtipný, srozumitelný. Jasně, někteří herci nemají pro své role věk a životní zkušenost, ale překvapivě mi to vůbec nevadilo. A některé výkony jsou jednoduše vynikající, pro mě hlavně Lopachin, Péťa Trofimov a Raněvská. Žádné přehrávání, žádné trhání kulis, ale logika a lehkost. A vtipu, který není hloupý a podbízivý, tak akorát. Výborný Firs. A skvělá práce s hudbou.

Nádherná miniatura si s divákem dost krutě pohrává. V podstatě - až na detaily - víte, jak to dopadne, a přece se bojíte, co může přinést další minuta. Soustředěné výkony, poctivý humor, krása.

Inscenace je to luxusní. Drsná, vtipná, syrová. Průvodce příběhem a podsvětím velkoměsta je Kryštof Krhovják a je skvělý. Charizmatický, sarkastický, pobavený, a přece jaksi zvláštně účastný. A laskavý. Z Döblinova románu je ve Vile antické drama a je krutě současné. Je třeba o morálce tam, kde bychom ji nečekali. O krutosti, o marasmu, který nás pohlcuje. Z Berlína na Štvanici mi bylo zle, a přece se mi z něj nechtělo odejít. Nabízí rytmus, životní energii a parádní herecké výkony.

Radúz Mácha v lepkavé pavučině citového vydírání geniálně zrůdné manipulátorky. Nebo je v tom i Pavlína Štorková nevinně? Kolotoč, na kterém jsou všichni tak trochu oběti. Otroci předsudků, tlaku veřejného mínění, vlastního soucitu a bůhvíčeho ještě. Vražedně se stupňující tempo je k nesnesení. Skvělý kus.

Z mlhy a šera se za svitu svíček derou obrazy Petra Brandla v elegantních pohybových kreacích Martina Talagy. A krom toho se před očima diváků odehrávají vtipné peripetie nepokojného Brandlova žití. Je to veselé, je to erotické, je to svižné, je to chytré. Však také je autor jedním z nejhodnějších medvídků a geniální matematik. :-)

To, co se děje na jevišti, je čistá krása. Hříšníci světa ve zpustlém opuštěném chrámu, tíha jejich (a našich) vin a víra v boží milost. Fascinující erudice a charizma Františka Němce, hravost i naivita Igora Orozoviče, opuštěnost Csondora Kassaie, krutá kletba Pavly Beretové, vlkodlakovitá lačnost Radúze Máchy, energie Ivy Janžurové...
Poetika SKUTRŮ a poetika Erbenova se v Národním divadle prolínají a souzní, aniž by byly nuceny ke kompromisům. Scéna fascinuje - jaksi obyčejně se na ní dějí zázraky. Je to krása plná bolesti, krása důstojná, krása morálních zásad, které nám tolik chybí.

Do Kladna se mi po onom ostudném vyhnání umělců před lety vůbec nechtělo, na Babičku mě přilákali Jana Zenáhlíková a Matouš Zah. I na Michala Maléře jsem byl zvědavý. A jmenovaní nezklamali. A Zuzana Mixová je jednoduše ideální babička - moudrost, zkušenost, řemeslo, nadhled - co víc si přát. Také pevná ruka Petry Parvoničové je znát. V dobrém samozřejmě. Jako celek je to ale moc sladké, klouže to po povrchu. Hudba jako z televizních pohádek 80. let. Herecké výkony nevyrovnané, některé tristní. Tolik témat se nabízí, ale využito není žádné. Jen obrázky. Ilustrace. A to je krutě málo.