J.anek

Dvě výtvarnice a jeden králík. Spíš surrealismus než dada. A psycho. A Knížák. A ženský úděl, i když některý ženský jsou skoro všechny většinou píči. A nesvoboda a Tuzex. Jen mi, holky, bylo líto toho bramboráku. Ale bavilo mě to tuzex.

Kdo chce žít z války,
musí jí taky dát něco zpátky.

Michal Hába odhaluje ohavnost všech nelidských systémů, ve kterých je tím hlavním a jediným cílem přežít. Přežít za každou cenu. I za cenu kolaborace se systémem, který nás drtí.
S Evou Salzmannovou si Hába moc dobře rozumí. A ona statečně táhne růžovou káru, která má na jednom boku nápis COURAGE a na druhém Made in China.
Brechta režisér balí do třpytivého hávu. A nabízí skvělý hudební doprovod.
Hodně lidí odešlo. Jakmile se totiž divadlo nebezpečně vzdálí od formátu televizní inscenace, je třeba vzít nohy na ramena. Asi.

Všivá doba, jistě. Ale především všiví lidé - o nich je hra Marie Novákové. O lidech k zblití, kteří byli, jsou a budou. A taky o těch druhých, vzácných.
Báječná Radka Fidlerová, Veronika Janků a pochopitelně Beáta Kaňoková. Jakub Nvota bez velkých efektů a režijních vychytávek vypravuje silný příběh, který je navzdory dobovému ukotvení zatraceně nadčasový.

Pierre, Nataša a Andrej
Velkolepá jevištní freska s neuvěřitelně dobrými scénickými nápady. Všichni slouží celku, jede to jako kvalitně promazaný stroj.
Můj obdiv má Kateřina Marie Fialová. Má tolik poloh, tolik talentu. A poklona také Ivaně Uhlířové. Byla fenomenální.

Tak hlavně že má člověk práci!
Saša Uhlová se pustila do průzkumu a Michal Hába se vydal po jejích stopách.
Vznikl jevištní esej o práci, o nespravedlnosti, o zoufalství, o pasti, z níž není úniku, o nedůstojných podmínkách a o lidech, kteří už nemají sílu bojovat. Rezignovali, protože mají alespoň na nájem a na jídlo. A my šťastnější si lžeme, že si za to můžou sami, abychom s tím proboha nemuseli něco dělat.

Pohybová jevištní báseň z temných míst světa. Z míst bez naděje, lásky a štěstí. Báseň o touze po světle, po slunci, po lásce a po svobodě. Forma a obsah stojí proti sobě jako dva vzteklí psi, a přece to celé pevně drží pohromadě.
Zdeněk Piškula je krom talentu krásný. Jemné rysy obličeje kontrastují s pevným svalnatým tělem - tak ohebným a houževnatým. Těžko si představit lepšího představitele Roberta Zucca. Jeho pohyb je tanečně ladný a zárověň znepokojivý. A má úroveň, které nedosahují mnohé novocirkusové produkce.
Maďarský inscenační tým stvořil mimořádnou inscenaci.

To se to Davidu Drábkovi režíruje, když má v souboru Petra Pana.
Byl jsem vděčný za roušku, protože jsem se připitoměle usmíval od začátku do konce. Tahle cesta do hlubin věčně klukovské Davidovy duše je moc krásná a nechybí jí pobavený nadhled. Některé dětské reakce jsou k nezaplaceni a herci s nimi skvěle pracují. Víte třeba, proč se herci každý večer převlékají do kostýmů? Přece aby nám všem dělali radost. Možná tu holčičku někdo podplatil, ale spíš ne. Znělo to upřímně.
Každopádně díky. Kdyby mi někdy bylo těžko, tak vím, že se mám dát za první hvězdou doprava a potom rovně až do rána.

Myslím, že problém je zejména v úpravě Kena Ludwiga. Jeho vtípky jsou povrchní, hloupé, původnímu textu nepomáhají, jdou často proti němu. Postava d?Artagnanovy sestry je pak úplně pitomá.
Šerm na jevišti umí aranžovat málokdo. Tady je ho navíc opravdu hodně. Trpěl jsem jako zvíře.
Naopak mě těšila trojice mušketýrů, ač měla málo prostoru. Bavila mě Jana Zenáhlíková, to je sázka na jistotu. A zaujalo mě výtvarné řešení.
Premiérové publikum se zdálo být spokojené. Chodit se na mušketýry jistě bude. Ale kdysi se na Kladně hrálo špičkové divadlo.

Mám radost. Ne ze smutného příběhu, ale z poctivé inscenace. Přiznávám, že nemám srovnání s filmem, nicméně v plzeňské Králičí noře sedí světla, hudba, scéna, která nese řadu významů, kostýmy, všechno. Nejvíc mě těšila energie Kláry Kuchinkové. Přinášela optimismus, odstup, naději. Víc takových inscenací.

Komu odpustit? Kdo doopravdy neví, co činí? Lucie Trmiková se prostřednictvím textu Gertrudy von Le Fort dívá na naši dobu a na konzumní společnost a všemu zlému navzdory dokáže odpustit. Je to silné, koncentrované a připomíná to rituál.
Já takhle odpouštět nedovedu. Ale rád bych.

Drama jako od Čechova. Jednota místa, času a děje, postavy, které mluví především o sobě, zlá předtucha, Messina jako past, z níž není úniku. Scéně vládne charisma Jana Sklenáře, ale skvělí (a nesnesitelní) jsou kompletně všichni. Celá ta pokrytecká společnost, která je hysterická a zpovykaná jako ta naše. A k níž funguje kontrastně hluchoněmý světec Stefano - soustředěný výkon Samuela Tomana zaslouží obdiv.
Filmové dotáčky nás přenášejí do roku 1908 a rozdělení na kapitoly je skvělý nápad - věta, na kterou čekáme, je jen další předtuchou, dalším znamením neodvratné katastrofy. Parádní kus.

Orbis sensualium pictus
Křehká krása desítek velkých i malých zázraků.

Sedm dostavníků Waldemara Matušky nás doprovází Vesnickým románem. Krajina pod Ještědem tvoří kulisu tragédii antických rozměrů. Jen by se měl Martin Františák rozhodnout, o čem se vlastně hraje. Dominantní téma hledám marně. Nabízely by se předsudky. Mravní pokrytectví. Ledacos. Jen se rozhodnout.
Herecky byl pro mě skvělý především Antoš Jana Jedlinského.
A jsem rád, že konec inscenace dává Sylvě a Antošovi naději. Slabou, ale přece.

Voicebandová antika!
Tak stará a tak moderní.
Stará a poctivá v úctě k tradici a v přístupu k mýtu, moderni v prostředcích a v hledání odpovědí pro tady a teď.
Velkolepá scéna dvakrát doslova šokuje, nic se ale neděje bez účelu.
Soustředěnost a disciplína. Přesné a ukázněné výkony, které slouží celku.
Ovšem i divák se musí soustředit - jinak mu uteče všechno. I jemný humor, který koření a korunuje dílo.

Geniální pohled do myšlenkového světa budoucího génia. Zkratka, ze které jde hlava kolem. Narážky, po nichž vám v hlavě vybuchují ohňostroje asociací. Takhle našlapaných 40 minut jsem ještě asi nezažil. A ještě se to celé děje s lehkostí a nadhledem.

Silná básnická metafora o naší paměti a manipulovatelnosti.
Luxusní je především dvojice vypravěčů - průvodců dějem. Milan Kačmarčík a Viktor Dvořák jsou navíc bohy, kteří mohou události měnit, zastavovat či mazat. A činí tak s velkou energií a zaujetím. Inscenaci Tomáše Loužného náramně sluší scéna Petra Vítka - absurdita vytržená z kořenů kostýmy ukotvená v německém pohraničí. Kolik zla může způsobit jeden paranoidní magor (promiň, Petře), to se ani nechce uvěřit. Skvěle zvolená stylizace mě nepřestala bavit ani na okamžik.
Kdo má otevřenou mysl a trochu fantazie, toho Přes čáru nezklame.

Na obnažené scéně teče na velkém plátně pomalu, ale neúprosně řeka, dům se proměnil v zemljanku, zpod úrovně podlahy, která symbolizuje kulečníkový stůl, se derou postavy z minulosti.
Noblesní Raněvská se ještě brání novým pořádkům - cynismem, rozhazováním peněz, kterých se zoufale nedostává, energií. Ale vlastně už všechno vzdala. Nechce se zachránit
Sympatičtí mi byli Vaculův Lopachin a dojemně bezradná Varja Pavly Gajdošíkové - jejich krátká závěrečná scéna pro mě byla vrcholem inscenace. Ta ovšem jako celek nic nového nepřináší. Žádné zásadní sdělení jsem z ní nevyčetl. Škoda. (více v článku na blogu)

Procházka divadlem Komedie mi především připomněla tu neuvěřitelně trapnou frašku, kterou předváděl v roce 2011 radní pro kulturu za ČSSD. Čerti vědi, kde je tomu ubožákovi konec, ale Kryštof Krhovják ho zahrál moc pěkně.
A taky jsem si uvědomil, jak prokletý tenhle divadelní prostor je.

Barokní velkolepost a okázalost v kontrastu se špínou karavanů novodobých nomádů. Na Štvanici se odehrála náramně vtipná a chytrá travestie. Zářily především dámy - Lesbie Petra Šmída to uměla parádně na bruslích, zneuctěná Lukrécie Vojtěcha Franců zase na skateboardu. A všechno se dělo s velkou energií a hravostí, maximálně si to uživali kluci z pěveckého sboru Bruncvík.
Radost z divadla.

Tak tohle se Juraji Deákovi podařilo. Je radost, když do sebe všechny složky zapadnou a vznikne dobré divadlo.
Laťková scéna se jednoduše proměňuje, balíky slámy jsou téměř skutečné, hudba připomíná country, jsme na americkém venkově.
Obsazení je parádní, září Líza Zuzany Vejvodové. Marek Lambora přináší pozlátko výjimečnosti, ale Líza se logicky rozhodne pro poctivého Tomáše Pavelku. Oba bratři byli skvělí, ale mám pocit, že hvězdou inscenace je Igor Bareš.
Je to celé dojemné a velmi vtipné. Je to o snech a o naději, bez kterých nevznikne láska a bez nichž se nedá žít.

Čičvák se drži předlohy jen tu a tam, vybírá ikonická místa. Příběh vypráví ryze divadelními prostředky. Chaplinovy fóry často dotahuje do výraznějších point a přidává vlastní. Divadelní Diktátor je vtipnější než předloha. Hektické tempo a vtip mají ale bohužel i některé scény holiče s Hannah - zklidnění by jim nejspíš prospělo.
Herecké výkony jsou skvělé, výtečné je řešení milice, nápadité jsou zvuky a ruchy. Ale všechno to drží pohromadě především talent a energie Filipa Březiny. Jen nechápu, proč musí hrát i Chaplina - proč nehraje diktátora a holiče sám za sebe.

Eva Holubová se pustila do režírování. Výsledek je tristní. Inscenace bez výkladu, bez názoru, bez nápadu. Respektive - každý nápad herců jí byl dobrý.
Zuzanu Kronerovou nechala mluvit slovensky, aniž by se to namáhala vysvětlit. Činovníci města jsou nijací, nemají žádnou osobitost. Na nevýrazné scéně je jediným nápadem nábytek na kolečkách. Poselství ovšem nenese žádné.
Kronerová, Klepl i Hádek jsou skvělí herci, bez jednotné režijní vize to ale zkrátka nefunguje. Škoda.
Přesto to nebyl špatný večer - tvrz Divice je totiž náramné prostředí.

Národní divadlo nabízí hořkou meditaci o krutosti stáří, o umírání, o čekání na to, co nepřichází.
15 krátkých videí o beznaději, strachu, vzteku, bezmoci.
Kulisy jsou neútulné - nahlížíme do domovů důchodců, do domů smrti. Květiny rostou, ale vypadají jako mrtvé.
A ošetřovatelé jsou profesionální, odtažití, cizí.
Inscenace o tom, co nechceme vidět ani slyšet. O čem se mlčí.

Equus v rytmu techna
Hrát tuhle křehkou komorní inscenaci ve stanu Azyl78 byl mimořádně debilní nápad. Akustika příšerná, musí se hrát s porty, kolem jezdí vlaky a nedaleko duní techno. Nechápu.
Navzdory tomu všemu je Čičvákova inscenace nádherná. A herci se se všemi těmi handicapy rvali statečně. V zásadě je to sólo Ondřeje Rychlého, který se pro roli Alana Stranga narodil.
A vy spolu s ním přemýšlíte, jak žít v tomhle šíleném nenormálním světě.
Už mám vstupenky do Činoheráku, kde je to o 150 korun levnější. Tak snad nezavřou divadla.