Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1639)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: << < 4 5 6 7 8 9 10 11 12 > >>

Pozoruhodná hra pro čtyři herečky se odehrává ve velmi dlouhém časovém úseku více než šedesáti let a jejím tématem jsou složité vztahy mezi čtyřmi generacemi jedné rodiny. Autorka nelíčí děj kontinuálně, dopouští se skoků v čase, čímž skvěle zdůrazňuje zajímavé souvislosti, paradoxy a opakování lidských osudů. Povedená inscenace nesnadně inscenovatelnou hru přesvědčivě a zdařile interpretuje. Skvělé výkony mladých hereček v náročných rolích, jež v řadě scén zasahují i do pokročilého stáří postav.
(zadáno: 11.11.2020)
Stejnojmennému dílu O. Scheinpflugové kdysi chyběl odstup a v určitém směru i dostatek soudnosti. To autor J. Vedral obstojně vyvážil použitím dalších zdrojů, časových skoků či komentářů. Výhrady ke stavbě „adaptace“ by se našly, nicméně při vstřícném diváckém přístupu se lze nechat obohacovat známými i méně známými informacemi, případně i dojmout situacemi a dobovými paradoxy. Navíc v budově, která s děním značně souvisí. Není samozřejmostí, aby se soubor DnV dokázal takto sehrát. Primitivní těžkopádná scéna patří do dob dávno minulých, kostýmy a práce s hudbou naopak inscenaci slouží dobře.
(zadáno: 11.11.2020)
75%. Terence McNally zachytil v osobnosti věhlasné pěvkyně Marie Callas mnoho pravdy o umění, k němuž by měl mít interpret vztah a poctivý přístup. V roli kdysi zazářila E. Balzerová, od boleslavského provedení je ale třeba čekat něco jiného. S konfliktní a k sobě i okolí náročnou Callas má D. Pecková leccos společné, přesně ví, o čem mluví. A tak ve svém činoherním debutu může být víceméně za sebe, nehraje Callas, ona s Callas splývá. Režisér P. Mikeska skvěle využil osobnosti Peckové, role tří posluchačů by ale snesly přesnější ztvárnění. Smysluplný nápad v samotném závěru poškodila neobratnější realizace.
(zadáno: 30.10.2020)
Legendární první provedení Krobotovy dramatizace románové kroniky bratří Mrštíků zůstane asi nepřekonané. Je však dobře, že se k adaptaci divadla opakovaně vrací a připomínají její mnohokrát prověřené kvality. V případě M. Langa se jedná již o třetí setkání a minimálně od kladenské inscenace se jeho zpracování v DpP dosti liší. Režisér přišel s novými nápady a vycházel z jiných hereckých osobností, kteří dobře napsané charaktery vystihli a navíc jim vtiskli osobitost. Ve ztvárnění některých detailů lze najít rezervy, ale celek vyznívá silně a může zaujmout nové diváky i návštěvníky, kteří mají možnost srovnání.
(zadáno: 30.10.2020)
Pohnutý osud jedné dívky má působivost a sílu. Režisér V. Tauš použil jednoduché prostředky, vše soustředil na herečkách T. Voříškové (Ramba) a E. Křenkové, které se „dělí“ o hlavní roli a ztvární i více vedlejších postav. Obě herečky pracují častěji před kamerou a jejich civilní autentický projev inscenaci sluší. Více by ale vynikl v menším prostoru, byť se scénografovi podařilo jevištní dispozice maximálně přizpůsobit a dosáhnout přiblížení. Působivý hudební doprovod na repríze obstaral příležitostný alternant M. Belko a jako zvláštní host zazpívala B. Poláková.
(zadáno: 30.10.2020)
Původně studentská inscenace Pidivadla „žije“ dál na scéně Divadla Kolowrat. Na českých jevištích zabydlená hra může znalé diváky překvapit domyšleným a zároveň logickým a nenásilným rámcem, jímž je náhled Vicki. V této koncepci jsou akceptovatelné i ještě překvapivější změny v závěru. Režisérka M. Krátká s absolventy na postavách a situacích pečlivě pracovala. Nový představitel M. Merunka se v titulní roli obstojně zabydluje. Inscenace svou působivostí předčí i některá dřívější česká nastudování. Škoda některých nedomyšlených nebo nezvládnutých detailů (např. střelba z reproduktoru, ztišující se světlo, Joeův noční úbor).
(zadáno: 30.10.2020)
(zadáno: 30.10.2020)
David Jařab vyšel především z povídky „Dům U měděných buků“, ale její původní zápletku značně „přitvrdil“. To dopomohlo k nahlédnutí pod zdánlivě spořádaný povrch doby viktoriánské Anglie, která rozhodně není prezentována jako idyla. Titulní Holmes pak byl překvapivě relativizován přisouzením méně lichotivých vlastností. I když se inscenace doslova zpronevěřuje mnoha čtenáři oblíbeným prvkům Doylových povídek, nejedná se o násilné poškození. Pohled tvůrců má svou logiku a opodstatnění. Přes (pro Jařaba typické) pomalejší tempo dokázali soustředění herci udržet pozornost a napětí od začátku do konce.
(zadáno: 30.10.2020)
Wajdova dramatizace Dostojevského románu byla pro Divadlo D21 výrazně upravena. Děj pak byl v inscenaci J. Šmída situován směrem k současnosti a v souladu s tím i charaktery. Např. Raskolnikov byl oproti románu méně zralý a spíše připomínal dnešní mladíky nedomýšlející své jednání, Soňa naopak svůj nelehký úděl snášela s mnohem menší pokorou a odevzdaností. Scénografie se vypořádala s limity sálu více než dobře, herci koncepci naplnili. Vyznění se od Dostojevského značně odchýlilo, ale smysl dávalo. Přes místy přehnanou doslovnost by právě takové pojetí mohlo mladého diváka oslovit a možná mu i pootevřít cestu ke klasice.
(zadáno: 30.10.2020)
V inscenaci režiséra V. Malochy se podařilo akcentovat nadčasovost tématu svobody a obohatit jej názorem nastupující generace. Pro potřeby ročníku byly sloučeny postavy doktora a nočního zřízence a role dvou mužských pacientů přepsány na ženy; tyto poměrně překvapivé úpravy (resp. ztvárnění oběma herečkami A. Šťastnou a B. Křupkovou) vyzněly nenásilně a velice zajímavě. Dramatizace Keseyho románu skýtá náročné party, s nimiž se studenti vypořádali se ctí. Kromě dvou zmíněných hereček si zaslouží jmenovat také M. Jindrová a P. Urban. Propracovaná scénografie.
(zadáno: 30.10.2020)
65%. Záměrem asi nebylo sdělit o Kafkovi něco zásadního nebo objevného. V krátké hříčce si autor E. Tobiáš pohrává s fantazií a přivádí na scénu dvanáctiletého Franze Kafku. Nespočet vtipných a chytrých odkazů nejen na Kafkova díla, ale také na osobnosti jeho života i pražské společnosti. Zvláštní práce s jazykem. Doslova okouzlujícího K. Dobrého v dětské roli doplňují L. Trmíková a M. Dohnal, kteří vystřídají více postav. Atmosféře pomáhá situování do autentického bytu, kde se v (na) malém prostoru se podařilo zobrazit Kafkovu osobnost s osobitým půvabem a humorem.
(zadáno: 30.10.2020)
Komorní hra je postavená především na promluvách paní Lemarchandové, do nichž v menší míře vstupuje opravář Frank. Pozvolna vyplouvají na povrch motivace jednání Lemarchandové a skládá se obraz její odporné osobnosti. Režisér T. Loužný dal prostor osobitosti svých spolupracovníků. Nápadité scénické řešení K. Jirmanové Soukupové, atmosféru umocnila vynikající živá hudba J. Čížka podpořená zpěvem N. Mikulové. Klíčová však byla režisérova práce s L. Roznětínskou, jež v hlavní roli velkou příležitost naplno využila. Bez nadsázky zde zazářila a pro řadu diváků může být její herectví dokonce objevem.
(zadáno: 9.3.2020)
65%. Drama plnilo ve své době potřebné protiválečné poslání a běžné nebyly ani dramatické postupy s prolínáním reality a fiktivních rozhovorů se zemřelými. Hodnota Čapkových myšlenek přetrvala, forma hry je ale po desetiletích přežitá a asi proto se drama na jeviště vrací málokdy. Ve Vršovickém divadle se tvůrci s některými úskalími vypořádali, ale to bylo možné jen do určité míry. Nicméně konec, s umírněním slavného gesta, byl mimořádně emotivní a obhájil smysl inscenace. Na působivosti má významný podíl J. Smutná v titulní roli. Mužští představitelé se s ne vždy vděčnými postavami vypořádali s kolísavým úspěchem.
(zadáno: 9.3.2020)
Hry s gay tematikou často ukazují většinové společnosti tu lepší stránku lidí s homosexuální orientací. Daniel Špinar využil poznatky z poslední dobou populární aplikace Grindr, kde se ve velké míře koncentrují odvrácenější aspekty této komunity. Od někdejšího úspěšného HOMO 06 se inscenace odlišuje tím, že je ve své podstatě velice pesimistická. Zasměje se spíše cynik nebo ten, kdo projeví značnou dávku nadhledu. Jedná se však o obraz otevřený, (krutě) pravdivý a potřebný. Herecky výtečné, M. Kerna a T. Kobra dobře doplňuje pohyb R. Vizváryho. Inscenace by snesla zkrácení, podstata některých situací se příliš podobá.
(zadáno: 9.3.2020)
75%. Bernasosův román L Trmíková ve své dramatizaci doplnila dalšími motivy z díla G. Bernasose, což posílilo některé roviny a zvýraznilo otázky duchovní i problematiku podstaty lidské existence. Režisér J. Nebeský dovedl herce k velké hloubce ztvárnění, zároveň se mu podařilo přirozeně vykrystalizovat humor. Zajímavým scénickým nápadem byl přesun publika ze stísněnějšího prostoru do otevřenějšího. Inscenace v dobrém slova smyslu pokračuje v linii spolku Jedl, který divákům pomáhá objevovat hodnotná a méně známá díla. Takové počiny jsou v povrchnějších a vyprázdněnějších časech balzámem kultivujícím duši.
(zadáno: 9.3.2020)
Cabaret Calembour svými hrami se slovy a písněmi snad nikdy neomrzí. Na kolektivní inscenaci se tentokrát projevilo, že chyběl pohled zvenčí v podobě dramaturga či supervize. V první části by několik málo vtipů bylo možno oželet. Rovněž aktovka „Arcimimus“, na niž dojde po přestávce, má zejména ke konci zdlouhavější a méně záživné pasáže. Energie, nápady a příval slovních hříček ale rozhodně nechybí! „Výročním“ počinem si soubor neudělal ostudu a potěší nejen stálé fanoušky.
(zadáno: 9.3.2020)
Hra o mladíkovi, který řeší zdravotní problém a především sám sebe. Autorovo uchopení tématu není pesimistické, ale zároveň ani laskavé a nadějeplné. Zážitky jsou věrohodně líčeny s otevřeností skoro intimní, přitom autor užívá ironii, někdy i sarkasmus. Režisér Š. Dominik s herci dávkuje dramatické a komediální prvky ve správné míře, dojemné a působivé okamžiky jsou střídány humorně odlehčenějšími. Za pozornost stojí i specifický prvek ve scénografii a jeho užití. (více v článku na blogu)
(zadáno: 2.3.2020)
65%. Büchnerovo nedokončené drama M. Bambušek výrazně adaptoval a přesadil do současnosti. Titulního Vojcka nechal potácet se ve společnosti, která se tváří pokrokově, ale selhávají v ní hodnoty, řád, vazby i mezilidské vztahy. Nelze rozklíčovat všechny odkazy, v nichž se většina diváků alespoň chvílemi ztratí. Jako celek je však inscenace sugestivní a svým způsobem provokativní. Dominantní je hudba T. Vtípila, jenž si mj. účelně vypůjčil sprostonárodní píseň s refrénem „Stříkej, já jsem stejně neplodná“. Herecký soubor HaDivadla režisérovu vizi plní, talentovaný M. K. Hochman v titulní roli zazářil.
(zadáno: 2.3.2020)
Inscenátoři v čele s režisérkou P. Tejnorovou vybrali z Celestiniho textů a našli divácky atraktivní formu, jak je interpretovat. Diváci sedí na jevišti spolu s herci a dalšími typově vhodně vybranými spoluúčinkujícími, hranice mezi účinkujícími a publikem se stírají. S přizpůsobeným prostorem je účelně pracováno použitím rozmanitých detailů (kapající voda apod.). Herci s porozuměním vyprávějí texty na různá témata, divák se tak může zaposlouchat, přemýšlet, znepokojovat, ale i bavit. Nová scéna ND se během let postupně vyprofilovala a projekty zde uváděné si zasluhují pozornost.

Další stránky hodnocení: << < 4 5 6 7 8 9 10 11 12 > >>