PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 29.3.2013)
Koncepce inscenace je nezvyklá. Výrazná hudební složka, poměrně náročné pohyby, dobré využití prostoru, propracovaná práce se světlem. Dobře zkoordinované jednotlivé složky a práce herců adekvátní tvaru. Zhlédnutí inscenace se zajímavou osobitou atmosférou je rozhodně přínosem. Téma rezonuje s dnešní dobou, kde si lidé jdou často za svým a bezohledně k tomu zneužívají druhé. Samotný závěr, jehož pointu není fér prozradit, nezapomenutelný! Problematičtější je srozumitelnost některých obrazů, ale studenti KALD mají riskovat a snažit se hledat jiné formy vyjádření i za cenu, že to úplně nevyjde.
(zadáno: 10.11.2010)
Inscenace snažící se představit a přiblížit kouzlo textů spisovatele Roberta Fulghuma. Výsledek lze shrnout jako uspokojivý, ale bohužel trochu nedotažený a nevyrovnaný. Osobitý a moudrý humor byl místy podán trefně a s citem, někdy se ale naopak trochu ztrácel. Jednotlivé epizodky mají kolísavou úroveň, některé jsou zábavné a svěží, jiné nevyznívají přesvědčivě. Šestice herců sice ve výsledku neudělá špatný dojem, ale myslím, že mohli (za přispění režisérů) projevit více sehranosti a kontaktu. Každopádně titul na repertoár vnáší sympatické oživení.
(zadáno: 20.6.2018)
75%. K předchozím komentářům vlastně nemám příliš co dodat. Maximální nasazení D. Krejčíka, příjemné nenásilně interaktivní divadlo.
(zadáno: 27.2.2023)
75%. V kontaktní hře pro jednoho herce (ev. herečku) musí být lehce zapojeni i diváci, obvykle se hraje při komorněji uspořádaném sezení. V inscenaci Divadla Ungelt se podařilo vymyslet řešení vhodné pro kukátkový sál. Ve hře je nechán prostor, aby postavu mohl(a) interpret(ka) přizpůsobit své osobnosti, R. Krajčo náročný part obohatil a zároveň zprostředkoval autorovo pozitivní poselství pro vyrovnávání se se smutnými životními okolnostmi. Uměl pracovat i s diváky, jejichž spolupráce je třeba, ale zároveň musí mít mantinely. K výsledku jistě přispělo i vedení režisérky K. Babinské, jejíž divadelní debut se vydařil.
(zadáno: 7.7.2022)
45%. Tématem materiálního a duchovního odkazu předků se čeští divadelní tvůrci zabývají sporadičtěji / nárazově, autorka a režisérka E. Říhová jej zde příhodně spojuje s životním stylem, čímž dodává další rozměr. Diváci se pohybují po jevišti, posléze se usadí a herci hrají mezi nimi. Inscenační řešení volí i neprobádané postupy a dodává jistou atraktivitu. Ta však jen lehce zakrývá slabiny scénáře, který možná počítal s experimentálnější koncepcí, ale využil jen zlomek potenciálu slibného východiska. Možná by z úst postav měla vycházet účelněji volená slova, jež by funkčněji vybízela k přemýšlení – diváci by si tak mohli odnést více.
(zadáno: 13.12.2013)
Promyšlená režijní koncepce. Správně vedení herci si s náročnými úkoly suverénně poradili, pomohla jim výrazná a celku výborně sloužící výtvarná stylizace. Osobně mě zaujalo zejména zobrazení uzavřenosti světů vládnoucích a bohatých, jejich odtržení od reality, povýšená bezohlednost bez hranic vůči „poddaným“ a také vystižení jejich osamělosti a neštěstí v přepychu. Myšlenky hry narůstají na aktuálnosti. Stavba textu je však přece jen poněkud zastaralejší a diváci se musejí vypořádávat s obtížnější stravitelností. Ale inscenační zpracování a zajímavá dramaturgická volba si zasluhují pozornost.
(zadáno: 12.7.2013)
55%. Komedie může být vděčnou zábavou, setkají-li se v ní dva dobří herci a zároveň komici. Souhra dvojice v DnV se však na mé repríze příliš nedařila. Clarkovi vtiskl T. Töpfer svou osobitost a dobře pointoval (převážně) situační humor. Komediální potenciál V. Preisse je omezenější, zaujímal vždy více v dramatických postavách. Jako Lewis za TT zaostával a nedokázal mu být odpovídajícím partnerem. Sympatický výstup L. Juřičkové v menší roli. Po režijní stránce by mohla být inscenace propracovanější. Diváci měli a patrně ještě budou mít příležitost se setkat se zdařilejší verzí.
(zadáno: 3.2.2020)
Ve svém románu K. Tučková zpracovala nepopulárního historického „kostlivce“ – poválečný násilný odsun Němců z Brna. Dramatizace D. Šoltýsové složitý děj předkládá vcelku srozumitelně. Režisérka kladla důraz na zveličené emoce v hereckém projevu a umocnění pěveckou složkou. Tím proti podstatě sice nešla, nicméně tento způsob vyjádření nemusí každý divák adekvátně vstřebat. Rezervy by se našly i v organizaci prostoru a ukaučování pohybu poměrně početného obsazení. Předností jsou herecké výkony a pečlivě vystavěné postavy. Inscenace disponuje silným příběhem a sugestivní atmosférou, což jistě nenechá diváky chladnými.
(zadáno: 16.5.2023)
Závěrečná část Feuchtwangerovy trilogie „Čekárna“ doplatila na neuspořádanost dramatizace O. Novotného, spočívající v kombinaci monologů a dialogů, což by nemusel být problém, kdyby nebyl text příliš krátký. V inscenaci se tak dostalo pozornosti osudům jednotlivých „vyhnanců“, ale podstatné vztahy mezi nimi se ocitly poněkud na okraji. Herci nedostali adekvátní možnosti k rozehrání, některé z rolí zůstaly nenaplněny a divák k hrdinům těžko hledá cestu. Přes zmíněné problémy však byl naplněn ústřední záměr a klíčová problematika života v exilu se do popředí dostala.
(zadáno: 14.4.2023)
Režisér J. Havelka zpracoval medializovanou událost, kdy při brněnském hostování bylo aktivisty přerušeno provokativní představení zahraničního souboru. Jsou předloženy související a převážně známé okolnosti, většinou subjektivní a nejednoznačné, což odpovídá dokumentárnímu divadlu. Edukativní hodnota asi neměla být klíčová, v případě této kauzy ostatně není k dispozici dostatek podnětného materiálu. Možná i proto se inscenace zároveň stala zamyšlením nad divadelními postupy a možnostmi tvůrců. Havelka se souborem dokáže zaujmout a pobavit, kontext některých souvislostí zajímavost má, přesto se obě roviny podařilo prolnout jen částečně.
(zadáno: 3.5.2016)
Pravidelní posluchači rozhlasových her nejsou příliš širokou skupinou a uvedení takové hry na jevišti zpřístupní text dalším diváckým okruhům. Rozhlasový debut D. Drábka se nese v duchu jeho tvorby, mohou jej ocenit nejen autorovi příznivci. Zpracování DvD víceméně zachovalo „rozhlasovost“ a z hlediska divadelnosti nabídlo jen málo navíc, což logicky vzešlo z koncepce textu i částečného čtení. Bylo milé sledovat podání herců a promyšlenou práci s živými ruchy. Počin svůj účel splnil. Možná by stálo za úvahu, zda by stále vyprodaný titul nemohl po návratu H. Dvořákové ještě pár diváků potěšit.
(zadáno: 26.9.2014)
55%. Variace nejen na Verneův román, nespočet odkazů na jiná díla a společnost. Celek sice souvislý, ale přece jen zbytečně překombinovaný, zápletek a „dobrodružství“ bylo zkrátka moc. Poměrně často se objevila vtipná situace, ale ani nezajímavých a hluchých okamžiků bohužel nebylo málo. Hudebně dobré, výtvarně obstojné. Práci herců se mnoho vytknout nedá, hráli s potřebným nadhledem i smyslem pro nadsázku. Inscenace neunaví, může třeba i pobavit, přesto bych s doporučením k návštěvě váhal. Ještě před cca pěti lety nabízel Aqualung mnohem vydařenější, hravější a zábavnější kousky.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Německá autorka ve své novele pozoruhodně zachytila komplikovanou a nejednoznačnou situaci uvnitř kláštera, jež vygraduje při napadení lidmi zvenku. Téma novely není svázané zdmi kláštera, dotýká se obecněji svědomí a přijetí odpovědnosti. S látkami tohoto typu pracují L. Trmíková a J. Nebeský opakovaně. Promyšlená scénografie v komorním uspořádání sálu, které vybízí diváky k většímu soustředění. Dobré herecké výkony s L. Trmíkovou v čele. Novelu se podařilo na jevišti zprostředkovat, divák ochotný hledat může odejít obohacen. Snad jen řešení konce (byť má své opodstatnění) může zmást toho, kdo novelu nečetl.
(zadáno: 1.12.2016)
V DD vytvořili opět role a text na míru konkrétním hercům, kteří vše dokáží výtečně dotvořit a navíc společně umějí na jevišti existovat. I zdánlivé banality tak při tomto způsobu práce dostanou další roviny a významy. Ve Vzkříšení se setkáváme s několika jedinci, z nichž každý vidí a prožívá lásku odlišným způsobem. Ve své podstatě komedie, jejíž humor však vyvěrá ze zvláštního smutku a přináší i okamžiky dojetí.
(zadáno: 12.4.2012)
Bernard Slade umí napsat hry, které umožní divákům ztotožnit se s dobře napsanými postavami i jejich problémy. Nevyhýbá se sice vážnějším a zásadnějším tématům, ale podává je až příliš „šetrným“ způsobem, jímž se divákům zbytečně podbízí. Hra Vzpomínky zůstanou se nese přesně v duchu jeho tvorby. Inscenace DU je solidní, stejně jako výkony Z. Adamovské a P. Štěpánka v polohách, které jim sedí (a které u nich známe). Největší herecký přínos jsem viděl v kreaci J. Strykové. Malou vadou na kráse byl nechtěně komický V. Udatný v menší roli. Příjemně strávený večer, nic více, nic méně.
(zadáno: 14.4.2023)
Nový překlad, výrazná úprava, působivá hudba, promyšlené řešení prostoru, moderní kostýmy, dynamická invenční režie snažící se o relativizaci humorem či improvizací a nenásilnou komunikací postavy Diega s publikem. Tyto kvality jsou bohužel negativně poznamenány vedením herců a rozhodnutím soustředit se na situace, resp. takřka rezignovat na psychologii obhajující jednání postav. Herci jsou tlačeni k nepřirozené deklamaci, ve spojení s ne vždy zvládnutými pohyby se hlavně v první části většina scén utápí v přemíře křiku. Přestože druhá část a konec dojem trochu vylepšily, smysluplná snaha bohužel ve výsledku ovoce nepřinesla.
(zadáno: 10.9.2015)
Pět dospělých mužů a spolu s nimi jeden malý chlapec. Druhý počin Losers Cirque Company z hlediska akrobatického možná nepůsobil na první pohled tak oslnivě jako předešlí „The Loser(s)“, ale tvar byl celkově kompaktnější a dramaturgicky a režijně propracovanější. Mnohoúčelové dřevěné „lavice“ posloužily k různorodým číslům. Akrobatické sestavy fungovaly jako hodinový strojek a přitom se dařilo budit dojem, že se náročné a nebezpečné kousky dějí jen tak mimochodem. Zapojení malého K. Ungera bylo technicky i významově promyšlené. Intenzivní zážitek vhodný pro celou rodinu.
(zadáno: 16.5.2011)
Honba za penězi vyústí v masakr, který se odehraje s děsivou samozřejmostí. Právo a pořádek v severské zemi nevlastně neexistují, policie nezastupuje právo. Text je volně inspirován legendárním Janem „Eskymo“ Welzlem a jeho historkami, přes přítomnost postavy Welzla je však děj fikcí. Inscenace vytváří osobitou severskou atmosféru plnou drsnosti i zvláštního humoru. Úsporné herectví přesně plní svou funkci. Zajímavý počin, ale jsem přesvědčen, že by se dalo dosáhnout přesvědčivějšího vyznění a lépe patrného smyslu. Výše uvedené paralely se současností by mohly být vyjádřeny čitelněji.
(zadáno: 9.8.2021)
Průlet osudy Jana Wericha bude přínosný především pro diváky, kteří o jeho životních peripetiích mnoho nevědí. Autorka využívala nutné zkratky a většinou se jí nedařilo dostat přes pouhé konstatování faktů. Tento problém (podobně jako u „Medy“) zmírnila režisérka svým uchopením. V něm měly pevné místo pohyb a vydařená hudební čísla. Prostor obohatily efektní dotáčky. Rozdělený titulní part na repríze solidně odvedli J. Nedbal a J. Vápeník, ale „jiskry létaly“ více z J. Vlase, P. Beretové či T. Marečkové.
(zadáno: 2.3.2020)
Woyzeck - HaDivadlo 70 %
65%. Büchnerovo nedokončené drama M. Bambušek výrazně adaptoval a přesadil do současnosti. Titulního Vojcka nechal potácet se ve společnosti, která se tváří pokrokově, ale selhávají v ní hodnoty, řád, vazby i mezilidské vztahy. Nelze rozklíčovat všechny odkazy, v nichž se většina diváků alespoň chvílemi ztratí. Jako celek je však inscenace sugestivní a svým způsobem provokativní. Dominantní je hudba T. Vtípila, jenž si mj. účelně vypůjčil sprostonárodní píseň s refrénem „Stříkej, já jsem stejně neplodná“. Herecký soubor HaDivadla režisérovu vizi plní, talentovaný M. K. Hochman v titulní roli zazářil.
