PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 28.1.2013)
Dnes se stále častěji zapomíná na to, že divadlo má jako umění své poslání a mělo by kultivovat. Je dobře, že B. Holiček na to nezapomíná. Inscenace reaguje na nejaktuálnější dění. Režisér se svým týmem opět nemilosrdně pojmenovává problémy naší společnosti. Osobitou a nezvyklou divadelní cestou ukazuje, jací jsme my i lidé kolem nás. Vydařený a smysluplný scénický experiment! Přál bych si, aby se našlo dost diváků, kteří pochopí, o co zde má jít.
(zadáno: 1.2.2018)
75%. V inscenaci Studia Hrdinů byly motivy novely „zabaleny“ do líbivé formy. Tato interpretace se podstatě novely přiblížila více a sdělila myšlenky přímočařeji, zřetelněji a úderněji. Dílčí výhrady k inscenačnímu řešení nejsou podstatné. Na vyznění má lví podíl osobitost a nasazení nezaměnitelného V. Benderského, jenž snese srovnání s nezapomenutelným K. Dobrým. Zdařilá práce s hudbou a prostorem. Diváci, usazení kolem kulatého stolu a nenásilně zapojovaní, jsou doslova součástí děje. Intenzivní zážitek.
(zadáno: 13.2.2013)
Motivy kontroverzní novely V. Sorokina zdramatizovala K. Polívková jako monolog pro jednoho herce. Divadelní text byl koncipován problematičtěji, zejména z hlediska práce s tématem, tvůrci měli pečlivěji dbát na vypovídací hodnotu celku. Dojem z inscenace svým podáním pozvedl K. Dobrý, stal se výborným zprostředkovatelem a významným obohacením. Hercův výrazný projev navíc často až zastiňoval zmíněné nedostatky, především díky jeho výkonu a nasazení byl sled více či méně zdařilých obrazů působivý. Vhodné a efektní řešení prostoru, výtvarně zajímavé.
(zadáno: 25.9.2018)
T. Dianiška se nechal inspirovat nejen dílem Philipa Dicka, ale i jeho životem. Odkazy na sci-fi příběhy byly vtipně parafrázovány a občas se vynořovala nenásilná kritika tužeb a preferencí současníků. Především šlo ale o postižení údělu a složitého vnitřního světa člověka se syndromem disociace. Promyšlená fabule se bohužel ukázala jako překombinovaná a při inscenování se neodhalily pasáže, které místo přínosu k tématu přinesly znepřehlednění. Nebylo snadné vyvážit míru nadsázky, v tomto ohledu tvůrci a herci naopak obstáli. Navzdory rozpačitějšímu výsledku počin budí sympatie.
(zadáno: 29.5.2013)
65%. Juráčkovy deníky reflektují dobu, s níž jsou spjaty. Inscenátoři se při výběru textů více soustředili na souvislosti přímo s osobou Juráčka, postřehy o jiných ustoupily do pozadí (volba napadnutelná, ale i přijatelná). Inscenačním řešením se často dařilo vyvolávat přínosné asociace. Působivá hudební stránka. S rozdělením Juráčkova partu mezi tři aktéry by se dalo zacházet smysluplněji. Z herců byl nejpřesvědčivější J. Böhm. Inscenace každého neosloví a má jistá úskalí, ale je mnohem sdělnější než verze brněnské Reduty „Zlatá šedesátá“.
(zadáno: 1.2.2018)
Scénář nápaditě propojuje Genetovy deníky, líčící niterné pocity (výstředního) homosexuála a prostituta, s duchovní Bridelovou básní. Klíčovou roli hraje hudba M. Dohnala, doprovázející zpěv M. Königa disponujícího mimořádným hlasovým rozsahem. Ten představení utáhne téměř sám a podává fascinující výkon. Režisér J. Nebeský nepřekvapil užitými postupy, jimž dominuje extravagantní výprava a potírání postupně odhalujícího se hercova těla různými hmotami, což naštěstí tentokrát s vyřčeným svým způsobem souzní. Škoda, že ke konci je inscenace zbytečně nastavovaná a trochu ztrácí dech.
(zadáno: 12.6.2012)
Je to sice „blbina“, ale z mého pohledu povedená. Bavil jsem se narážkami na chaos na kriminálce, kde jde o všechno možné, přičemž odhalení pachatele a spravedlnost zde nejsou vůbec prvořadé. Velice slibný začátek, nastavená laťka bohužel nevydržela po celou dobu. Pěvecká čísla ve své podstatě zbytečná, ale zato mimořádně zábavná!
Před návštěvou jsem byl dle ohlasů spíše skeptický, dostavilo se však příjemné překvapení.
Před návštěvou jsem byl dle ohlasů spíše skeptický, dostavilo se však příjemné překvapení.
(zadáno: 13.6.2023)
75%. Soubor rozvíjí svou poetiku, která se stále nevyčerpala. Nejprve se odehraje pohádková aktovka „Sultán nad zlato“ s umnými jazykovými hrátkami M. Šotka a písněmi I. Orozoviče. Ve vyrovnané pánské sestavě si možnosti ženských rolí užívají M. Šotek a J. Suchý, třešinkou na dortu jsou L. Polišenská na plátně jako sultán a hlas I. Janžurové přinášející nečekaný zvrat a pointu. Po skončení aktovky následuje „kvidoulí“ pásmo, v němž se sice občas nedaří nenásilně navazovat, ale přesto zůstává zábavné. Mezi „příspěvky“ jsou mimo jiné s jemnou ironií a nadhledem přetřásány potíže s korektností poznamenávající už i umění.
(zadáno: 1.2.2013)
65%. Neobvyklá stavba textu hry nemusí každému vyhovovat. Já osobně jsem příběhu dokázal uvěřit pouze částečně, drsnost na mě v řadě okamžiků působila vyumělkovaně. Ke kvalitní práci režiséra a sehrané dvojice herců, kteří hráli s obrovským nasazením a doslova „na dřeň“, vlastně nemám výhrady. Z napsaného dostali maximum. Přestože se u mně zážitek nedostavil, oceňuji, že se divadlo po delší době (s tituly překypujícími laskavostí a sentimentem) zařadilo na repertoár hru s vážnějším tématem. K podobným „vyvážením“ by se měli uchylovat častěji, jako tomu bylo dříve.
(zadáno: 20.11.2023)
Bilerův román v dramatizaci O. Novotného, která svou stavbou částečně připomíná nedávnou adaptaci Feuchtwangerova „Vyhnanství“. Těžiště v monolozích se bohužel příliš neosvědčilo ani tentokrát. Přestože jsou román a potažmo dramatizace plné přínosných postřehů a myšlenek, jejich ustavičné „chrlení“ skrze zmíněné monology s přibývajícími minutami poněkud ztrácí dech. Režisér O. Štefaňák se snaží vyhýbat statičnosti použitím rozmanitých prostředků (scénografie, projekce, hudba, zvukový design, rozdělení monologu hlavního hrdiny mezi všechny herce atd.). Záleží na divákovi, zda dokáže ve vstřebávání vytrvat.
(zadáno: 12.6.2012)
Filmová pohádka mě okouzlovala skvěle vykreslenou ponurou atmosférou, ale vždy jsem měl pocit, že není úplně šťastně postavena. Z divadelní verze jsem byl ještě rozpačitější. Zasazení do rámce loutkového divadla nepokládám za dobrý nápad, zejména vyznění závěru vidím jako problematické. Líbily se mi určité výtvarné prvky, ale vizuální stránka výjimečná nebyla. Nepochopil jsem, proč z nádherné filmové hudby nepoužili také ústřední a nejkrásnější melodii. Režisér podle mého názoru příliš dbal na vnější formu, zapomínal na téma a herce dostatečně nevedl. Z herců byla naprosto „mimo“ L. Žáčková.
(zadáno: 25.7.2021)
Kryštof Pavelka napsal hru přímo pro absolventský ročník, role hercům sedí, není u nich vidět „dluh“ či věková nevhodnost, jejich souhra funguje. Ani jednotlivým složkám realizace nelze mnoho vytknout. Samotný dramatický text je slušným standardem. Má svůj humor a s nadhledem se vyjadřuje k aktuálním společenským aspektům. S většinou témat jsme se však již sešli v jiných hrách nebo filmech, leckdy v trefnějším pojmenování.
(zadáno: 11.10.2021)
V promyšleném inscenačním modelu M. Čičváka je třeba ocenit nespočet nápadů. Skvělá práce s herci, jednotlivé postavy mají v celku jasné místo. Představitel hlavní dvojrole F. Březina více než obsahem zaujme svou technikou, pohybem a prací s výrazovými prostředky; ze zběsilého tempa nesleví ani na okamžik. Přínosem je i sound design a propracovaná hudba s výrazným zpěvem T. Krippnerové. Zásadním problémem je dramaturgií neuhlídaná režie vlastní adaptace. Obrazy podobou a sdělením splývají, vývoj se místy ztrácí, neúměrně dlouhé pasáže v němčině. Přes výhrady však jde o počin hodný pozornosti, návštěva není ztrátou času.
(zadáno: 6.3.2017)
Dílo - Studio Hrdinů 70 %
75%. Jelineková na příkladu obřího vodního díla ve hře nekompromisně a zpříma pojmenovala nesvobody a manipulace, které vlastně přetrvávají i ve zdánlivé demokracii. Přestože se M. Bambušek značné části textu vzdal a naložil s ním po svém, jeho inscenace je přímou výpovědí, z níž často mrazí. Výrazná zvuková složka a propracovaná scénografie ukázaly další možnosti využití prostoru Studia Hrdinů. Jeviště doslova ovládla M. Sidonová, která v mužské roli jedinečně vystupňovala zprvu nenápadné skryté zlo v otevřenou tyranii. Opomenout nelze ani ostatní, kteří zaujali i pohybově.
(zadáno: 3.1.2011)
Drobné výhrady k textu bych sice měl, ale hra je napsaná zajímavě. Divácký úspěch přeji, ale osobně jsem měl trochu problém, zvláště s režijním uchopením a vedením herců. Podle mě by hře slušelo méně psychologizování a více lehkosti a ironie. Přístup režiséra a herců byl pro mě ve svém základu špatný, nedošlo k souznění s formou hry, příliš jsem na nich viděl „hraní“, postrádal jsem vnitřní pravdivost. Záblesk pochopení jsem částečně viděl u T. Pavelky, bohužel však vedle zbylých působil moc kontrastně. Ale na to, že se jedná o divadelní dvojdebut (autorský a režijní), je výsledek dobrý.
(zadáno: 12.10.2022)
Tvůrci shromáždili a použili autentické výpovědi lidí, kteří byli napojeni na klub Discoland, resp. Ivana Jonáka. Volba lidí ze stejného okruhu nutně musela vést k určité jednostrannosti, přesto má inscenace nespornou dokumentární hodnotu. Výpovědi dostaly obecnější přesah opouštějící hranice podniku. Bravurní je rovněž herecké ztvárnění i zakomponování nápadu, že některé herečky hrají mužské postavy či zvířata. Slibný rozjezd bohužel vystřídá stupňující se jednotvárnost, zmiňované detaily se stávají stále nezáživnějšími a z hlediska vypovídací hodnoty méně přínosnými. Přesto se skláním před poctivou prací týmu a volbou neprobádané cesty.
(zadáno: 13.10.2015)
Souhlasím s komentářem M. Nováka. Doplnil bych ještě, že libreto je místy zbytečně přímočaré. Ale naštěstí nikoli nesnesitelně prvoplánové, jak se v žánru muzikálu často stává. Dílo se možná nezařadí mezi kultovní, ale nezasloužilo by si být zapomenuto po jediném nastudování. (Komentář na základě televizního záznamu.)
