PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 14.8.2023)
65%. S původní Marlowovou hrou je po staletích takřka nezbytné naložit volněji a přikročit k radikálním zásahům. Režisér J. Čermák redukoval text, omezil počet postav, situoval dění do současnosti, hledal a posiloval stále platné myšlenky. Ke smysluplnému posunu v charakterech dospěl zejména s M. Kernem v titulní roli a s D. Šafaříkem v trojroli. V koncepci se dobře uplatnily i přízvuk a jinakost B. McFadden. Čermákova osobitá estetika se s tématem hry nemíjela, podstatnou část inscenace se však ocitala příliš v popředí na úkor předaného sdělení, které se s potřebnou intenzitou projevilo až ve scéně před Edvardovou smrtí.
(zadáno: 14.1.2020)
Boj se silnějším jedincem, ale především s vlastním egem a se sebou samotným. Silné téma je v inscenaci zpracováno působivě i vtipně, prostředky nového cirkusu jsou zakomponovány a přispívají ke sdělení – propracovanějšímu a méně banálnímu, než bývá u nového cirkusu zvykem. Inscenace stojí na výkonech P. Horníčka a J. Panského a potvrzuje, že komornější sestava může být devízou. Je třeba ocenit také hudbu, scénické nápady, animaci a především propracovaný náročný light design.
(zadáno: 27.7.2012)
Na předpremiéře jistě nebyla inscenace „hotová“, ale přesto si ji troufám hodnotit jako slibnou a vlastně i pozoruhodnou (obdobně jako Brand / Oheň). Hra samotná není lehce stravitelná, zvlášť z pouhého „vidění na jevišti“. Ale stojí za to se zabývat tématem i morálním poselstvím. Inscenační řešení Š. Pácla nese rysy jeho rukopisu, který mně osobně zcela nevyhovuje, ale musím uznat jeho zajímavost a přínosnost. S jistými prvky a postupy použitými v této inscenaci jsem se neztotožnil ani tentokrát, ale byly smysluplně užívány. Zajímavá práce se scénou. Mladí herci zvládli nelehké úkoly dobře.
(zadáno: 25.7.2021)
55%. Známý osud Sloního muže, doplněný panoptikem několika jiných přírodou potrestaných nešťastníků i dalšími příliš nesouvisejícími motivy. David Drábek mísí vážnější momenty s humorem. Honí ale mnoho zajíců najednou a výsledný tvar by se velmi zjednodušeně dal shrnout: „Ode všeho trochu, ale ničeho dostatek.“ Do děje jsou zakomponovány písně se skvělou hudbou Darka Krále, ani ty ale k vypovídací hodnotě zvlášť nepřispívají. Skvělé kostýmy a masky. Herecky a pěvecky na dobré úrovni. Nevyužitý potenciál dobrého záměru.
(zadáno: 30.10.2018)
Petr Zelenka ve hře popularizuje významného českého vědce a z více úhlů se zabývá smyslem, těžkostí i zvláštní krásou vědecké práce obecně. Neopomíjí ani vnější pohled rodiny, blízkých spolupracovníků, manažerů podniků či médií. Autor opět projevil dar nalézt ve zdánlivě neatraktivním tématu potenciál k dramatu a zábavnou formou jej zpřístupnit divákům, aniž by ho devalvoval přílišnými zjednodušeními. Jako režisér navíc při spolupráci se souborem DD dokáže dotáhnout vlastní text do působivého a vyváženého inscenačního tvaru. Nezbývá než zopakovat, že Zelenkovi se v DD mimořádně daří!
(zadáno: 19.8.2019)
65%. Civilní pojetí antické tragédie, pod vedením režisérky H. Burešové se hraje bez velkých gest. Zákulisí nezakrývající scéna a moderní kostýmy mají zřejmě nenásilně přispět k upozornění na nadčasové souvislosti a spojitosti se současností. Vynikající výkony E. Hacurové a P. Špalkové, zvuková složka umocňující působivost. Toto je jedna ze správných cest, jak Sofoklovo dílo dnes inscenovat. Ne každý divák se dokáže dostat přes jakousi „bariéru“, kterou prastarý text – byť v novém překladu – vytváří.
Zajímavá inscenace, v níž se podařilo zdařile převést na jeviště kotroverzní románový bestseller. Inscenace režiséra Jana Mikuláška mě zaujala zvláště nedoslovností a myšlenkovými přesahy. Osobitá režisérova poetika zde dobře funguje, i když bych možná (především v textu dramatizace) uvítal trochu čitelnější vystižení tématu. Výborná práce herců, zejména J. Vyorálka.
(zadáno: 13.6.2023)
Působivou hudbu S. Levaye poznamenalo libreto M. Kunzeho. Výborný nápad s přítomností atentátníka Lucheniho kazí problematicky napsaná postava Smrti a povrchní uchopení osudů Sissi, vztahů i historických událostí. Ani dobrá práce překladatele M. Prostějovského slabiny libreta nezakryla. V inscenaci L. Olšovského převážily klady – kvalitní hudební nastudování, výtečné pěvecké výkony a výtvarná stránka s velkorysou výpravou zmírňující těžkopádnost. Účinkujícími profesionálně zvládnutá choreografie nebyla šťastně koncipovaná a některá úskalí zdůraznila, režisér rovněž neuhlídal Lucheniho afekt. Pouhá komerce, ale kvalitně nastudovaná.
(zadáno: 4.3.2019)
65%. Hru napsal J. Havelka pro Slovenské národné divadlo. Režisérka první české inscenace M. Schlegelová se vydala vlastní cestou. Česká varianta působí ve srovnání s méně doslovným slovenským zpracováním „agitačněji“, odkazy na konkrétní osobnosti a události jsou přímočařejší. Ansámbl Jihočeského divadla prošel v posledních letech výraznou obměnou a ukazuje se, že mu rozhodně dech nedochází. Více v blogu Krátké zamyšlení nad českou a slovenskou inscenací hry Elity.
(zadáno: 8.12.2016)
Smutná komedie o dvou jedincích s duševní poruchou, kteří se pokouší o život mezi „normálními“ lidmi. Autor napsal příliš dlouhý dramatický text se situacemi, které se často zbytečně podobají. Pro inscenaci je vždy klíčový výběr představitelů ústřední dvojice. Souhra M. Hofmanna a F. Blažka fungovala, i když Blažek byl o poznání méně uvěřitelný. (Snad se oba během repríz budou odbourávat méně než při premiéře.) Režisér možná hercům pomohl k nalezení složitých postav, ale bohužel se nezřekl nadbytečného a nekladl dostatečný důraz na temporytmus. Představení se tak chvílemi neúměrně vleklo.
(zadáno: 16.12.2022)
75%. Osobnost Emila Háchy (jako řada jiných) nebývá laickou veřejností v historickém kontextu vnímána správně. Inscenace se pokouší Háchova rozhodnutí zasadit do správných souvislostí a zamyslet se s odstupem a přesahem do dnešních dnů. Stálý tým T. Jarkovský & J. Vašíček zvolil hravou formu, v níž je důležitá hudba a výtečný klavírní doprovod D. Čámského. Nosný a skvělý je nápad s přítomností klaunské dvojice (I. Machalová & H. Mathauserová) odkazující na V+W a starající se o rámec. Kromě nich zaujme i soustředěný P. Reif. Příval informací v kombinaci s nadsázkou je občas lehce nepřehledný, ale to je jen malá vada na kráse. Doporučuji!
(zadáno: 20.12.2021)
65%. Po „Atomové kočičce“ přišel T. Dianiška s velmi podobným námětem, kdy se hrdinové přenesou do minulosti, resp. socialistického Československa, mj. se v ději znovu mihne i V. Havel. Téma je variováno jiným způsobem, divočeji, drsněji, hororověji. Objevují se reálné i fiktivní postavy, např. starý Brůna ze „Studny“. Dianiška se bohužel dopustil podobné chyby a ve druhé polovině děj bez větší účelnosti zahltil zbytnými zápletkami. Skvělá práce se světly a hudbou, mimořádné nasazení herců. Vtipné akce mají ducha a není jich málo; ani pro ty, kteří viděli „Kočičku“. Autorské režii by však prospěl pohled zvenčí...
(zadáno: 29.5.2013)
Hra nemusí každého oslovit, ale s takto (bez nadsázky) pozoruhodně koncipovaným textem se často nesetkáme. Autor postupně rozkrývá souvislosti a promyšleně dávkuje další a další překvapivé nesamoúčelné obraty, které mohou pozorného diváka zasáhnout. Důležitou funkci mají i autorovy nezvyklé scénické požadavky (začátek situovaný do galerie, další část do divadelnějšího prostoru). K režijnímu řešení K. Schmitt by bylo možné vznést dílčí výhrady, ale podstatné je, že hra v této interpretaci správně vyzněla. Finální vyústění může i vyděsit! Zajímavou příležitost I. Uhlířová naplno využila.
(zadáno: 19.12.2011)
Hru, která se u nás hraje například také pod názvem „Záhada aneb Zapřená láska“, jsem dosud v jiném zpracování nepoznal. Režisér i herci solidní textový základ interpretovali zdařile. Inscenaci jsem sledoval s upřímným zájmem a očekáváním dalších překvapivých odhalení, což není málo.
(zadáno: 12.3.2012)
55%. Aktuální hra, v níž autorka (inspirovaná skutečností) trefně vystihuje současné principy fungování světa, s dávkou nadhledu a nadsázky ukazuje podstatu těch „nahoře“, jimž chybí zodpovědnost za ty, o nichž rozhodují. Hra nepochybně patří na repertoár ND. Nejsem si však jistý, jestli M. Dočekal uchopil text za správný konec. Realizace se mi jevila zbytečně „těžkopádná“, hře by slušelo více lehkosti a lépe koncipované míšení realistických a abstraktních prvků. Působivý konec mě velmi zasáhl, ale ne úplně přesvědčivá inscenace mohla nabídnout více, než se dočteme v denním tisku...
(zadáno: 17.12.2021)
65%. Režisér M. Čičvák se scénografem H. Hofferem nápaditě a zároveň jednoduše ovládli prostor, což hercům pomohlo oprostit drama od některých přežitých „nánosů“ a zčásti opodstatnit výběr titulu. V hlavních rolích se P. Kikinčuk a O. Rychlý dobrali skutečné hloubky. Afektovanost otce je sice přítomná v textu, projev J. Sklenáře však vedle ostatních herců zaváněl přehráváním. Autor P. Shaffer klade inscenátorům i divákům do cesty překážky. Ve hře se převážně mluví, hrozí monotónnost vyznění, výraznější „akce“ přichází až ke konci. Tento problém se přenesl i do inscenace, mimořádná působivost finále však stála za to.
(zadáno: 7.4.2015)
Opravdová alternativa, která na KALD patří, neboť tvůrčí tým používá nestandardní postupy a jiné formy vyjádření. Při sledování mi přišla řada obrazů velice zajímavá a výstižná, některým pasážím jsem úplně nerozuměl. A uplynula krátká doba a moc si toho nepamatuji (podobně jako J. Koula). Petra Tejnorová i studenti KALD mají na svém kontě i zdařilejší počiny, ale tato inscenace měla rozhodně něco do sebe a její výsledek byl lepší než snažení leckterých profesionálních alternativců.
(zadáno: 15.11.2012)
65%. Titul vznikl jako experiment, na němž hodlá inscenační tým s dalším uváděním pracovat. Jednotlivá uvedení se liší. Představení 8.10.2012 mě zaujalo především atmosférou, která vystihovala svět bezprostředního okolního světa. V tom jsem shledal hlavní hodnotu výpovědi. Vulgarity do inscenace patřily. Řada zajímavých motivů, jejichž propojení trochu vázlo. Tvar by si zasloužil ještě vyladit a zejména lépe naložit s postavou „Anděla“. Přes jisté nedostatky však je inscenace smysluplnější a zajímavější než řada počinů, které v hledištích divadel vídáme.
(zadáno: 19.12.2011)
Režijní řešení J. Mikuláška mě nepřekvapilo ničím novým, ale pro sdělení bylo jednoznačným přínosem, stejně jako smysluplné snažení dobrých a správně koordinovaných herců. I když jsem občas tápal nad smyslem některých výjevů, návštěva pro mě byla velmi zajímavým a zábavným hledáním myšlenek v rozličných a často překvapivých souvislostech.
(zadáno: 9.8.2021)
Humoristický román, proslavený legendárním filmem, zdramatizoval M. Vokoun, režie se nakonec ujal J. Š. Hájek, jenž text i upravil. V dobrém slova smyslu divácký titul, v němž se setkáme nejen s dobře známými postavami a dějem, ale i s vděčnými odkazy na jiné filmy té doby. Vtipem občas překvapily i scéna a kostýmy v líbivém řešení. Charakteristická hudba filmu byla posunuta na modernější (electro)swing. V těžkopádnější první polovině byl cítit dluh, zvláště při scénách s tetou Pa. Až po pauze se inscenace, resp. herci více přiblížili žánru crazy komedie, ale naplnili ho jen částečně. (Druhé veřejné uvedení v červnu 2021.)
(zadáno: 30.5.2017)
Kdo chce vědět, o čem že ten román je, uvidí v Divadle ABC děj přenesený na jeviště a dozví se. V na pohled efektní výpravě je však pouze ten děj, emoce jen občas zablesknou, mezi řádky se nedostává adekvátní nadstavba. Přitom Puškinovy verše jsou i v českých překladech tak nádherné a hluboké! Lze vytušit, proč byl J. Hána směrován k jakési „nezúčastněnosti“, smysl to v jádru má, ale tento způsob podání výrazně snižoval zájem diváka o jeho postavu, který mu jistě nezáměrně kradla výraznější Taťána P. Tenorové. Nevzrušivá, zapomenutelná inscenace, na repertoáru MDP obvyklý jev.
(zadáno: 2.6.2011)
Komorní dramatizace klasického díla. Rozpačitější začátek se proměnil v docela působivý kompaktní celek s dobrou souhrou výpravy, výrazné hudby a scénických prostředků. Režisér vymyslel řadu zajímavých zástupných znaků, které nebyly nosné, ale dala se v nich objevit snaha o další rovinu sdělení. Režijní výklad, který zvýraznil jisté rysy vztahů mezi postavami a některé jejich charakterové vlastnosti (např. dětinskost Lenského), měl za následek asi cílené zjednodušení souvislostí. Herci, jejichž úkoly se rovněž zjednodušily, v této koncepci obstáli. Osobně však preferuji „vrstevnatější“ pojetí.
