Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2013)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 31.10.2017)
Mayenburg nahlédl na skutečnou osobnost sériového vraha komplexně, neopomněl nejednoznačné společenské okolnosti, které charakter jedince utvářely a k hrůzným činům dovedly. Obsáhlému textu by prospěla autorská „revize“ a krácení. Inscenace stylově poněkud tápe. Na netradičně koncipované scéně se odpudivé výjevy mísí s humornějšími, které často pramení se střídáním V. Hrabáka a H. Chmelaře v mužských i ženských rolích; toto řešení však nepřináší zřetelnou významovou nadstavbu. Soustředěný výkon J. Grundmanna v těžké hlavní roli. Špatná akustika prostoru DUP39 znesnadňuje vnímání.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Komplikovaný vztah J. Wericha s V. Holanem nemusí být řadě diváků známý. Autor P. Jurda vyváženě pracoval s nejednoznačnými a fakty, jeho text však trpí nedostatkem dramatičnosti. Režisér se vydal cestou výrazné stylizace, dal prostor hudbě a zpěvu. Pokud se tím snažil dramatičnost posílit, podařilo se to jen částečně. V první části byly situace neúměrně prodlužované, aniž by jejich délka přispívala k vypovídací hodnotě. Výraznější působivost přišla až v části druhé. Přes stylizaci režisér umožnil hercům vtisknout postavám věrohodnou tvář. Skvělý scénický nápad s dvoupatrovým domkem a šikmou podlahou.
(zadáno: 9.2.2024)
55%. Shakespearova tragédie je převyprávěna srozumitelně, zpracování vhodné např. pro mladší generaci nebo první setkání se hrou. Inscenace vizuálně působivá efektní, z hlediska obsahu jí však chybí hloubka a náročnějšího diváka pravděpodobně neuspokojí. Zaujme výklad postavy Ofelie, resp. výkon B. A. Mikeschové. Charaktery většiny ostatních postav a vztahy mezi nimi jsou zjednodušené až příliš, herci zůstávají vesměs na povrchu a z hlediska stylu nejsou sehraní. Většinu času není zřejmé, co se tým snaží svým výkladem sdělit. V závěru, po příchodu Fortinbrase, však překvapí jeden nápad, který je paralelou se stavem současné společnosti.
(zadáno: 27.2.2023)
Nový překlad Shakespearovy tragédie posloužil koncepci komornější inscenace J. Čermáka. Ve výkladu překvapí nejeden nápad, např. okolnosti Oféliiny smrti jsou změněny zásadně a přitom v kontextu nenásilně. Čermákův rukopis s sebou nese jistou doslovnost a kýčovité prvky (nemíněno ve špatném slova smyslu), přijetí závisí na divákově vkusu. Uznání si zaslouží disponovaný a ukázněný soubor. Podařilo se však dosáhnout jen částečného souznění zmíněných nápadů, obsahově není inscenace dotažená a dluh lze zaznamenat i na titulní postavě. Návštěvou čas ale nepromarníte! V regionálních divadlech není podobná odvaha k experimentům samozřejmostí.
(zadáno: 16.2.2022)
V inscenaci M. Dočekala zaujme rámec s Horatiem a mnoho dílčích nápadů, dále hudba, scéna a kostýmy. Svým Hamletem T. Havlínek dotvrzuje, že patří k největším příslibům své generace. Vedle něho září B. Kaňoková v roli Ofelie a vztah mezi ní a Hamletem je skvěle rozehrán. V obsazení ostatních rolí vesměs mladšími herci může být úmysl, bohužel je převážně zdrojem divného nepoměru a někdy i hereckého dluhu. Jednotlivosti se dohromady skládají se střídavou úspěšností, často i vzájemně tlučou. Smysl závěru bez přímých soubojů je zřejmý, ale jeho řešení rozpačitější. Přes nedostatky se však stojí za to s názorem tvůrců seznámit.
(zadáno: 6.10.2017)
Z Shakespearovy tragédie vybral M. Vajdička, co se hodilo jeho vidění a společně se souznějícími herci dovedl svůj záměr do celku, který smysl dává a často přináší i zvláštní souvislosti. Podobně jako v případě Vajdičkova Othella, uvedeného na LSS v roce 2015, se bohužel výklad míjí s venkovním prostorem. Tentokrát herci intenzivněji používali vnějškové prostředky a humorná odlehčení, ale ty naopak vedly k jistému odchylování se od podstaty výkladu. I této interpretaci by více slušel uzavřený, nejlépe komorní sál.
(zadáno: 13.12.2013)
75%. Tragédie byla pro inscenaci zkrácena. Na výrazné interpretaci D. Špinara mohou rušit některé zbytné povrchnější prvky, ale je přijatelným a celkově nenásilným výkladem, jež si zasluhuje pozornost. Přesun doby děje do současnosti dotažený a smysluplný. Zaujmou, možná i ohromí některé nápady, zejména objevná koncepce scény s herci či scénický nápad s muzeální vitrínou. Kdo není s tragédií obeznámen, může mít problém přijmout víceznačné vyznění konce. Souhlasím s názorem, že zpracování má potenciál oslovit mladé diváky. Vedle P. Děrgela, podávajícího vzhledem k mládí vynikající výkon, zaujme i zbytek ansámblu.
(zadáno: 28.2.2012)
Velmi složitě koncipovaná struktura textu, pro jevištní realizaci nesmírně těžká, ne-li skoro nevhodná. Souvislosti se mi (snad) dařilo vypozorovat, ale nebavilo mě nad nimi přemýšlet. Možná se najdou tací, kteří tuto stavbu ocení a bude pro ně jakousi významovou nadstavbou. Pro mě je ovšem styl, jakým je hra napsána, nevydařeným experimentem, naprosto mi nevyhovoval. Nevím, co bych měl tvůrčímu týmu a hercům vytknout, jejich nasazení pokládám za dostatečné. Inscenace mě však nezaujala a minula. Kdyby se hrálo s přestávkou, nevydržel bych do konce.
(zadáno: 2.4.2013)
Variace na Shakespearovu tragédii, která byla od základů přepsána a z níž J. Vašíček a T. Jarkovský vlastně ponechali jen synopsi a částečně charaktery postav. Vyznění do současnosti přeneseného tématu a aktualizovaných situací se od klasického „Hamleta“ naprosto odchýlilo. Zábavná inscenace možná sklouzávala k přehnaně humornému ladění (zvláště rovina se skauty), ale výklad byl smysluplný a z interpretace zřetelný. Nemám příliš co dodat ke komentářům níže. Snad bych jen ještě upozornil na povedenou hudební složku.
(zadáno: 21.12.2015)
O hercích a jejich údělu se nedozvíme takřka nic, co bychom už nevěděli. Ale je to zábavné. V DNZ se nepodobají pouze režie J. Mikuláška, ale připomínají je i počiny jiných režisérů. Inscenace se nejvýznamněji odlišují vždy precizními scénami M. Cpina. DNZ si vybudovalo poetiku (estetiku), kterou dodržuje a která si zachovává úroveň. Herci tento druh práce ovládají výborně, možná stále lépe. Diváci, kteří rádi chodí na osvědčený a vyzkoušený styl, jsou spokojeni. Divadlo by se však mělo snažit hledat i jiné cesty vyjádření...
(zadáno: 27.2.2023)
Tvůrci pracovali s řadou materiálů týkajících se legendární cestovatelské dvojice Hanzelka & Zikmund, ale téma cestování se pokusili zobecnit a postavit do širších souvislostí. Mimo jiné se zabývali i omezeními za totality, kdy vycestování do řady zemí s sebou někdy neslo politickou angažovanost. Neomezili se na pouhá konstatování, diváky mohou obohatit různé úhly pohledu a úvahy. Dobré nápady se však v této koncepci přece jen chvílemi trochu ztrácejí, jiné uspořádání (ev. zkrácení) by lépe zvýraznilo a navedlo k tomu, co se tvůrci snaží sdělit. Každý z pětice mladých herců přispěl svou osobitostí a publikum nenechali nudit.
(zadáno: 14.1.2020)
45%. Michal Lang na „své farmě“ koncentroval nespočet problémů, s nimiž se naše společnost a planeta potýkají. A bez servítků nastínil katastrofu, do níž se možná řítíme. Zřetelný záměr se ale z několika důvodů rozmělnil. Samotná hra honí příliš mnoho zajíců najednou a především je nadmíru upovídaná, na textu by bylo žádoucí ještě pracovat. Kdyby hru nerežíroval samotný autor, možná by jeho odstup pomohl eliminovat další problémy. Inscenace není ani příliš vtipná, ani napínavá. Řešení předělů mezi obrazy neumětelské. Ale ceňme si, že se divadelníci i přes riziko nezdaru pouští do podobných počinů. Smysl to rozhodně má!!!
(zadáno: 11.10.2021)
V roce 2021 doznala podoba inscenace změn, diváci v bývalém klášteře strávili méně času. Mezi jinými imerzivními projekty je tento specifický svým tématem odchodu z tohoto světa, který mají lidé tendenci vytěsňovat, i když by měl být chápán jako přirozená součást existence. To je jeho nesporná hodnota. Z hlediska organizace a vyznění se však čeští diváci měli možnost setkat s dotaženějšími počiny. Já osobně vnímám jako problematickou zejména koncepci závěru. Návštěva ovšem může přinést velmi ojedinělý zážitek a pocity, o nichž lze přemýšlet ještě dlouho po skončení...
(zadáno: 3.12.2021)
René Levínský (pod dalším z mnoha pseudonymů) užil jazyk plný vulgarit, který vytváří specifickou poetiku, jež je oříškem a výzvou. Nemalé úsilí silného souboru vedlo k rozporuplnému výsledku. Z ústřední čtveřice punkerů si s textem nejlépe rozuměl J. Plouhar, částečně úspěšný boj svedla M. Vítů. Nevhodnou volbou byli J. A. Haidler a M. Bukovčan, kteří zápasili se specifickou mluvou natolik, že na jevišti působili až amatérsky. „Zvířecí“ výstupy P. Uhlíka a A. Bereckové vyšly lépe, ale celkově poetika hry na jevišti nefunguje. Neúspěšný pokus má však větší smysl než sázka na jistotu nebo opakování téhož.
(zadáno: 27.4.2022)
65%. Principy commedie dell’arte posloužily jako východisko, které J. Doležal dále rozvíjel a přenášel do současnosti. Vysloveně se mu dařilo v první půli, nesoucí se na komediální vlně. Poté nastal předěl, jež měl svou logiku. Inscenace nabrala odlišný, vážnější směr, většina herců hrála jiné postavy. Přestože se obě části prolnuly jen částečně a změnu nebylo snadné přijmout, režisérův (lze říci skoro objevný) nápad si zaslouží ocenit. Ročník se v této inscenaci skvěle sehrál a herci s výborným T. Čapkem v čele vesměs obstáli.
(zadáno: 10.12.2018)
Na hře zaujmou hlavně světonázory osmdesátileté Maude, svobodomyslné bytosti poukazující na nesmyslnosti, které lidi vzdalují od toho, co je v životě podstatné. Na nastudování DnV se asi nebude vzpomínat tolik jako na některá jiná, ale vznikla solidní divácky vděčná inscenace, spolehlivě plnící hlediště. Naštěstí se H. Maciuchová neutopila ve svých návycích, vtiskla Maude uvěřitelnou duši a vtipně vzala do hry specifickou potrhlost. Vedle ní se M. Adamczyk neztratil, vzájemnému vztahu titulní dvojice ale oba zůstali něco dlužni, stejně jako dramaturg a režisér vedlejším postavám.
(zadáno: 10.11.2010)
Květa Fialová je známá osobitým a optimistickým pohledem na svět, velmi blízkým tomu, jak svět vidí svérázná hraběnka Maude. K roli se herečka vrátila již potřetí. Na jevišti byla stále plná energie a vitality, právě její osobnost dodala celku svěžest. Bohužel samotná inscenace nebyla jinak zdařilá, režijní uchopení nepokládám za šťastné. Scény, kde nevystupovala Maude, nevyznívaly přesvědčivě. Ke hře se nehodily ani nevzhledná dekorace a nevhodná hudba. Nezaujaly ani herecké výkony ostatních (vč. Harolda v podání J. Kubáníka), světlou výjimkou byla jen J. Josková v komické trojroli.
(zadáno: 25.9.2013)
Nevím, zda se inscenace nedočkala úprav, ale repríza po několika měsících uvádění se mi nejevila tolik nepovedená jako většině redakce. „Estrádní“ rámec Kohoutovy hry nebyl vysloveně násilný a občas přinášel zajímavé asociace. Problém byl spíše v nedomyšlené koncepci a nedotažené realizaci. Autorovy nápady se často ztrácely, inscenace působila neživě. Chvílemi bezradný P. Rychlý se snažil a jednoznačně špatný dojem neudělal. Zato nepřirozené K. Brožové se nedalo věřit skoro ani slovo. Interpretace písní průměrná. Bylo smutné sledovat, že nenáročnému publiku stačí ke spokojenosti tak málo...
(zadáno: 29.6.2016)
Drama je i dnes stále vyhledávané, ačkoli se od jeho vzniku společenské poměry proměnily. Jan Nebeský se soustředil na negativní či nelichotivé stránky charakterů, čímž originálně zdůraznil podstatu, která v původním nezkráceném Ibsenově dramatu nevyznívá tak výrazně. Představitelka titulní role L. Trmíková jedinečně ztvárnila Hedinu posedlost manipulací a významně se zasloužila o funkčnost koncepce, které zdárně pomohli i ostatní herci. Smysluplné scénické řešení s oddělením Hedy od ostatních postav vyznění pomohlo. Nebeský Ibsenovi rozumí!
(zadáno: 21.4.2022)
První české uvedení nezaměnitelného hudebního díla našlo příhodný prostor v Malostranské besedě, jako stvořené pro jeho osobitost. Zvládnuté hudební nastudování s živým doprovodem zdobí zpěv R. Tomeše v mimořádně náročném partu, pěvecká „podpora“ V. Příhodové je třešinkou na dortu. Ani v mluvených pasážích připomínajících stand-up R. Tomeš neselhává, i když je v nich o poznání méně jistý. Nedostatky v režii či dramaturgii se najdou, nicméně žánr jistou rozvolněnost tvaru připouští. Zkusme přimhouřit oči a načerpat energii tím, že se necháme vtáhnout, bavit a okouzlovat atmosférou ojedinělého zážitku.