Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2013)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 12.5.2014)
Jen opakuji, co zde již bylo řečeno. Text má řadu úskalí, ale při vhodné režii by na jevišti třeba obstál. Režisérka S. Lazarová však hru naprosto pohřbila, nedokázala dát inscenaci zřetelný směr a v této interpretaci bylo bez přečtení anotace dokonce skoro nepochopitelné, co se na jevišti vlastně odehrává. Nuda a útrpné čekání na konec. Marné, do prázdna se ztrácející snažení herců v čele s V. Cibulkovou. Škoda, že její mimořádný talent není momentálně v žádné jiné inscenaci k vidění a že se s ní můžeme setkat jen v tomto nepovedeném titulu.
55%. Soubor Ductus Deferens u inscenací Cestopissing nebo Táto? vyšel z původního, předem napsaného textu. V případě tohoto počinu jde o kolektivní dílo. Herci se nemohli opřít o dostatečně pevný základ, který pouhá improvizace dokázala tentokrát vyvážit jen zčásti. Přestože se chvílemi poněkud „vaří z vody“, šestice herců nesklouzává k nevkusu a svede v krátké hříčce pobavit a zaujmout původními písničkami. Titul původně vznikl pro letní kočování, hraní v plenéru možná vyznění svědčilo lépe než divadelní sál.
(zadáno: 27.5.2013)
65%. Téma krátké hry částečně připomíná některá díla I. Bergmana či P. O. Enquista. Ti se však dokázali dostat dál než L. Karpianus a J. Suchý, kteří nevytěžili nabízený potenciál jednotlivých rovin ani jejich (zajímavého) prolínání a nevyhnuli se též občasným kostrbatostem. Přesto v kontextu současné české dramatiky patří hra k lepším. Ve vhodném a zajímavém intimním prostoru půdy DNZ mají diváci možnost bezprostředního setkání s mimořádně autentickými a pravdivými hereckými výkony. Možná by herci snesli pevnější a invenčnější režijní otěže, ale významným režijním deficitem inscenace netrpí.
(zadáno: 11.2.2019)
55%. Sugestivní drama vystihuje osud a problémy, s nimiž se potýká jedinec postižený roztroušenou sklerózou. Režisér V. Polesný, jenž připravil první české nastudování, bohužel nechal oběma hercům až přílišnou volnost. Emotivní umělkyni, která zápolí s různými fázemi nemoci, Z. Stivínová s maximálním úsilím ztvárnila barvitě, extrémní polohy však působily poněkud neukočírovaně. Vedle ní se příliš monotónně hrající J. Novotný ztrácel. Režijně zanedbaná byla i pozice obou charakterů v celkovém kontextu inscenace, v níž se podstata sdělení hry poněkud ztrácela.
(zadáno: 22.9.2011)
65%. Režisér O. Zajíc dokázal mou oblíbenou hru zpracovat srozumitelně, celkem působivě. Na druhou stranu inscenace většinou „setrvávala na povrchu“, pod něj se režisér s herci dostali jen občas a spíše letmo. Setkal jsem se s mnohem působivější interpretací, odkrývající více rozměrů. Zaujala mě V. Kubařová, která se s náročnou rolí poprala, ideální představitelku jsem v ní však neviděl, režijní rezervy se promítly i do jejího výkonu. Zbylí tři herci role rovněž „zahráli“, ale nic víc. „Pouze“ solidní inscenace má podle mě moc zasáhnout jen diváka neobeznámeného s lepším zpracováním.
(zadáno: 16.12.2022)
Síla Lorcova dramatu se v obstojném, ale nikoli mimořádném nastudování neztratila. Výrazný hudební doprovod skupiny RAZAM dodal působivost, ale v inscenačním modelu nemá domyšlenou funkci stejně jako pohybové vsuvky (ty jsou možná přidány hlavně proto, aby mohlo zaznít více hudby). Zřejmý není ani účel moderních prvků na kostýmech. Inscenace DnV často trpí nesehraností souboru, zde se tento problém vyskytuje v menší míře, ale je rovněž patrný. Přesné výkony T. Bebarové, K. Jedličkové a A. Černé. Precizně vystavěná kreace R. Rázlové s ostatními herečkami neladí, S. Rojková by lépe odpovídala jiné roli, N. Konvalinková se s postavou minula.
(zadáno: 14.11.2012)
55%. Proslulé „ženské“ drama nabízí nejen velké příležitosti pro několik hereček, ale také má v sobě potenciál pro působivou a silnou inscenaci. Příbramské zpracování zůstalo na půli cesty. Zkrácení a „klipovité“ pojetí hře neublížilo. Ocenil jsem, že se herečkám dařilo dostat do scén silné emoce. Dobrá H. Karochová. Režisér M. Vokoun však vyznění některých okamžiků nedostal zcela pod kontrolu. Dojem bohužel také významně pokazily značné nedostatky některých hereckých výkonů (zejména A. Fixové, D. Štolbové a J. Šulcové). V minulosti jsem se však sešel i s méně povedeným nastudováním.
(zadáno: 24.4.2015)
Nic proti tomu, co chtěl autor říci. Bohužel text je poměrně „nedivadelní“ a záživně jej interpretovat je obtížné. Rozvláčná a nudná inscenace, která občas podivně přechází mezi styly a ze které není zřetelné, čím má vlastně být. Balancování mezi žánry příliš nevychází. Herci s T. Červinkem v čele se snaží, ale jejich souhra vázne. Zapomenutelný počin, z něhož ale možná i po čase přesto utkví zajímavá atmosféra.
(zadáno: 17.4.2018)
Další vydařený a organizačně bravurně zvládnutý projekt imerzivního divadla. V prostorách Winternitzovy vily se podařilo vyvolat dojem, že jsme se stali součástí dobročinné vernisáže ve 30. letech minulého století, před kterou došlo k záhadnému zmizení vzácné sochy. Diváci si individuálně zvolí způsob, jakým budou samostatně odhalovat a rozplétat komplikované vztahy mezi sedmi postavami. Více v mém blogu Diváci jako hosté na vernisáži v luxusní vile.
(zadáno: 21.10.2013)
Po obsahové stránce hra své hodnoty má, ale poněkud vykonstruovaný způsob napsání textu a šroubované dialogy po desetiletích působí přežitě. Režisérka N. Deáková vysloveně neselhala, ale nedosáhla dostatečné působivosti a neporadila si s hlavním problémem, a to zbavení hry problematických dobových prvků. Herecký tým se (zatím) nesehrál. Oživení přinesl J. Plouhar, ale jiný způsob herectví s ostatními nesouzněl. Solidně si vedli L. Veselý a Z. Vejvodová. Dojem významně kazil nepřirozený M. Holý, jenž nepřizpůsobil projev komornímu prostoru. Škoda, že pro Zkušebnu nejsou vybírány lepší tituly.
Groteska se zvláštním černým humorem. Jedna absurdní situace střídá druhou, zdánlivě nesmyslně, postupně se ale odkrývají souvislosti a dochází k překvapivým zvratům, jež vyústí v nečekaný konec. Autorka občas trefně poukazuje na prázdnotu současného života. Inscenace by mohla být dotaženější, ale dle mého soudu respektuje žánr hry. Angličtina textu svědčí, vyznění v češtině by možná bylo rozpačitější. Specifický humor každý nestráví, ale inscenace je nepochybně zajímavá. Dobré herecké výkony. Nelehkou roli J. Mádl zvládl (s vědomím, že je to jeho divadelní debut, je dokonce výborný).
(zadáno: 12.1.2015)
Radikální zkrácení problematičtější hry by nevadilo, ale pro neobeznámené byl děj v této podobě na hranici srozumitelnosti. Herci vypadali jako nepříliš dobře secvičený dramatický kroužek. Pěstí na oko bylo spojení Shakespearovských veršů s tristní (a navzdory divadelní praxi se stále horšící) jevištní mluvou a přízvukem M. Bukovčana. Snad jen živé výstupy J. Maryška a K. Rímského občas přinesly vtip a oživení a daly zapomenout na pocit trapnosti ze sledování představení. Viděno při hostování v Divadle Komedie, inscenace možná vyzní lépe ve venkovních prostorách, pro které původně vznikla.
(zadáno: 21.11.2013)
55%. Bezesporu zajímavá hra zaujme několika myšlenkami, ale leckdo může mít problém s koncepcí textu a se způsobem, jakým autor své záměry předkládá. Inscenační uchopení obstojné ve všech složkách, solidní herecké výkony. Přestože ke zpracování nemám zásadnější výhrady, ve mně osobně však převážily rozpaky ze hry samotné.
(zadáno: 27.7.2012)
65%. Konečně je někde k vidění také tato Shakespearova málo uváděná komedie, byť v radikálním zkrácení, které je úpravou tak razantní, že se jedná spíše o variaci. Svěží letní podívaná. Hudebník P. Mankovecký mě opět přesvědčil o svých schopnostech, přidané písně se mu skutečně povedly! Ač je to s podivem, improvizace a akrobatické prvky neměly za následek „roztříštění“, ale oživení. Herci se příjemně odvázali a přitom jejich kreace měly hlavu a patu. Největší herecký přínos jsem shledal ve výkonech O. Kovaľa, M. Kráľe a Ľ. Kostelného. Něco víc než jen komerční letní produkce!
(zadáno: 28.2.2012)
55%. Mistrovské soudní drama je nestárnoucí nadčasovou klasikou. Pokud se sejde správná konstelace tvůrčího a hereckého týmu, může vzniknout strhující inscenace přinášející silný či nezapomenutelný zážitek. Pardubické zpracování bylo průměrné. Téma hry i její myšlenky sice vyzněly, ale režisérovi P. Kracikovi se bohužel nepodařilo s kvalitní předlohou dosáhnout možné působivosti a naléhavosti, po žádoucím „vyšším významu“ nebylo ani stopy. Herci sice své postavy zahrát dokázali, ale zasloužili by si pečlivější režijní vedení, při němž by jejich snaha byla efektivněji vynaložená.
(zadáno: 10.12.2017)
„Nekorektní“ humor P. Kolečka divák buď přijme, nebo nepřijme. Jak je u něho zvykem, utahuje si z civilizačních nánosů či hodnotových preferencí současníků, čímž baví i varuje. Autor se nezapře ani v této komedii, ale jakoby se zbytečně krotil; umí být odvážnější, údernější a trefnější. A jeho kousky dopadají lépe na klubových scénách než na velkých jevištích. Realizace solidní, herecky obstojné, ze čtveřice si s humorem nejlépe porozuměla L. Benešová. Přestože výsledný tvar zůstal v kontextu Kolečkovy tvorby na půli cesty a jeho skalní příznivce může zklamat, počin si diváky jistě najde.
(zadáno: 2.4.2013)
45%. T. Stoppard svými dramaty klade na diváky značné nároky, v jeho složitě strukturovaných hrách lze však často odhalit přínosná překvapení a zvláštní tajemství. „Dvojitý agent“ nepatří k jeho zdařilým dílům, hra je obtížně srozumitelná, špionážní zápletka zbytečně překombinovaná, prostředí tajných agentů naprosto nevěrohodně vykreslené. Problematickému textu nepomohla ani průměrná režie R. Lipuse. S ústřední postavou se S. Postlerová minula, v příliš senzitivním podání nešlo uvěřit, že by mohla vést tým agentů. Mužští představitelé podali solidní výkony. Nudná, nezajímavá inscenace.
(zadáno: 12.10.2023)
65%. Autorka se zamyslela nad byrokracií, jež vládne institucemi. S použitím fiktivního a nereálného motivu stvořila komedii s prvky satiry i absurdního dramatu a zdůraznila tak nesmyslnosti, jimž musíme čelit. Cennému autorčinu sdělení bohužel ubližuje formální stavba hry a přemíra slov. Přes vynikající práci režisérky M. Schlegelové, jejího týmu a herců působí inscenace kvůli textu občas poněkud „zacykleně“. Divadlo Letí si nicméně zaslouží poděkování, že přivedlo na české jeviště a kvalitně zrealizovalo další novinku ze zahraničí, kterou stojí za to poznat.
(zadáno: 18.4.2024)
Milostný čtyřúhelník, polyamorie, povrchnost ve vztazích, citová vyprahlost, pozérství, přetvářka, tápání, hledání sama sebe atd. Režisér O. Kulhavý vede herce k civilnímu projevu, vyřčená slova jsou kombinována s pohybem a dotvářena hudebním doprovodem tří přítomných houslistů. Objevují se podnětné postřehy o tom, jak partnerské vztahy často (ne)fungují. Pohybová pasáž ke konci nese význam, přesto se v tomto provedení jeví zdlouhavě. V nepříznivé akustice prostoru se v hudbě některá slova ztrácejí, zvláště u hlavní představitelky. Vzhledem k nezvyklosti inscenačního řešení lze odcházet s pocitem, že jsme spatřili cosi neokoukaného.