PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 29.1.2014)
65%. Vděčné hororově laděné aktovky různých režisérů a rozličné úrovně. Inscenace řešením připomíná projekt ND „Bouda Bondy“. Na začátku jsou diváci rozděleni do tří skupin a odděleně zhlédnou tři části, zopakované pro každou skupinu. Na veřejné generálce působili herci toporněji a ne zcela přesvědčivě, zejména v částech „Noc v krčmě“ a „Ukrutná rozkoš“. Poslední hru „Zkrvavený skřivan“ uvidí již všichni diváci společně a ta dojem významně pozvedne. Režijně je nejdůslednější a herci si v ní výborně osvojili stylizaci. Věřím, že neobvyklému projektu reprízy prospějí a celkové vyznění se zlepší.
(zadáno: 18.12.2016)
Budu asi víceméně opakovat, co zaznělo v komentářích níže. Laboratorní pokus s myšmi je metafora, která se až děsivě vyjadřuje ke stavu lidstva. Promyšlené inscenační řešení, Jiří Havelka opět pokoušel překročit zavedené divadelní hranice, technicky propracované do posledního detailu. Kdo je ochoten hledat a přemýšlet, odnese si ponaučení. Přes úctyhodnou snahu tvůrců však experiment z hlediska „divadelnosti“ úplně nevyšel. Nedivadelní forma nemá moc publikum výrazněji zasáhnout a projekt bohužel příliš velkou odezvu asi nevyvolá. Do ND, resp. na jeho Novou scénu, však podobné počiny patří!
(zadáno: 30.5.2016)
Nejedná se o další z obehraných pokusů dobrat se smyslu existence, z nichž obvykle nevzejde více než pouhé klišé. Tato hra nabízí silné, autorem promyšlené nejednoznačné vyústění. Režisér poskytl hercům potřebnou oporu. Výborný F. Němec obsáhl nesnadno interpretovatelné myšlenky. Pro českou realizaci je úskalím role černocha. Naštěstí nelíčený R. Holub také roli promyšleně vystavěl, do jisté míry emočně nadsazený způsob ztvárnění měl svůj smysl. Přesto někteří diváci mohou mít problém zvolený přístup přijmout. Na repertoáru se však bezesporu objevil zajímavý titul, co si zasluhuje pozornost.
(zadáno: 11.4.2018)
Eyolf - HaDivadlo 60 %
Do pozdního Ibsenova dramatu inscenátoři nezřídka promítají expresivní prvky, v HaDivadle se pokusili o psychologičtější a realističtější řešení. První část se takřka celá odehrála v malé kuchyni, do níž diváci viděli skrze prosklená okna, kamerami snímané dění bylo promítáno a diváci mohli pozorovat různorodé detaily. Až druhá část, situovaná před dům, měla tradičnější divadelní formu. Moderní výklad charakterů smysl dával, inscenace zaujala atmosférou, čemuž pomohli herci. Tempo však bylo občas přespříliš pomalé a některá místa vyzněla přepjatě či nevěrohodně. Přesto zajímavý pokus.
(zadáno: 2.4.2013)
Pozdní tvorba H. Ibsena je charakteristická rozebíráním problematiky z odstupu, což představuje na jednu stranu myšlenkovou bohatost, ale zároveň méně „akčnosti“, vedoucí k menší divácké atraktivitě. Režisér J. Nebeský se s Ibsenem, pro něhož má zvláštní cit, setkal již poněkolikáté. Text s nejedním úskalím svým osobitým pohledem zdařile inscenoval a oživil, vnesl do něho řadu zajímavých asociací. Nápaditě řešená scéna. Dobré herecké výkony respektující režijní pohled, zazářila zejména hlavní dvojice J. Vondráček a L. Trmíková. Souhlasím s H. Grégrovou, že konec mohl být dotaženější.
(zadáno: 25.3.2019)
Teprve druhá česká inscenace asi nejproblematičtější z her Sarah Kane. Režisérka s textem naložila volně, s vědomím, že drama má spíše charakter básně. Experimentovala s formou a využila širokou škálu scénických prostředků. Rozdělením tří hlavních postav mezi více představitelů posílila záměrný odklon od „psychologizování“, ale pro diváky se toto řešení ukázalo spíše znepřehledňující. Inscenace má svá úskalí, ale v kontextu studentského počinu se jedná o dílo více než reprezentativní a zajímavé. Více v blogu Hippolytové a Faidry na jevišti Studia Marta.
(zadáno: 20.2.2018)
Pozoruhodná osobnost fyzika Richarda Feynmana nabízí široký materiál, z něhož je nutné ve vyměřeném času uměleckého ztvárnění vybírat. Hra se odehrává během odpoledne a noci, v takřka monologu zazní několik historek a klíčových událostí, dojde i na všední život a aktuální stav vážné nemoci. Nevadilo by, že se jedná o útržek, potenciál látky však nebyl autorsky náležitě využitý. Vladimír Kratina zaujme svou přirozenou noblesou i komunikací s publikem, na jevišti je však více za sebe než za Feynmanna; posílená žoviálnost, která má patrně přinést oživení, je se skutečností částečně v rozporu.
(zadáno: 30.10.2020)
Komentář J. Landy se shoduje s mým pohledem. V Boleslavi vzniklo důstojné nastudování hry, která mnohým z nás připomene vlastní rodinné zážitky. Inscenace Divadla na Vinohradech (česká premiéra) i Divadla Na Fidlovačce (hraje se dodnes) však dopadly lépe.
(zadáno: 25.1.2017)
V populární inscenaci Divadla na Vinohradech byli do rolí čtyř prarodičů obsazeni přední čeští herci, kteří rolím vtiskli neopakovatelné kouzlo. Představitelé v Divadle Na Fidlovačce na tuto vysokou laťku sice nedosáhli, ale přesto nezklamali a hru se podařilo rovněž zdárně zprostředkovat a vypořádat se s přehnaným a občas lehce laciným sentimentem. Je dobře, že se našlo další české divadlo, které hru nastudovalo. Může potěšit, možná i dojmout řadu diváků, rodinné situace na jevišti třeba leckomu připomenou vlastní zážitky.
(zadáno: 20.11.2015)
Avizovaný mimořádný projekt s mezinárodním obsazením, kde se měla zúročit několikaletá intenzivní práce souboru s nespornými výsledky, nesplnil očekávání. Z hlediska nového cirkusu se nejednalo o nic nadprůměrného či neviděného, v předchozích projektech bylo dosaženo oslnivějších artistických i jiných akcí. Zde výrazněji zaujal jen principálův syn M. Novák. Z hlediska „rodinného“ tématu a práce s ním dopadla inscenace patrně nejhůře z dosavadních počinů. Promluvy byly často zoufale banální, spojitost mezi nimi se publiku příliš zprostředkovat nepodařilo. Škoda.
(zadáno: 29.5.2019)
Motivy Bergmanova filmu by jistě bylo možné rozvíjet rozmanitějšími a objevnějšími prostředky, s příliš popisnou dramatizací sváděly dramaturgie a režie (ne vždy úspěšnou) bitvu. Přesto inscenace příjemně překvapila, přes delší stopáž nenudí a má moc diváka zasáhnout. Ze strany herců propracované a dobře vystavěné charaktery, k psychologické studii D. Bambase nelze mít nejmenší připomínku. Občasnou nejednotnost hereckého stylu lze omluvit odlišností jednotlivých prostředí. Škoda, že si herci DnV až příliš hájí komfortní zónu a uchylují se k nadmíru viditelnému markýrování při scénách násilí.
(zadáno: 4.3.2019)
Performance spojující mluvené slovo, pohyb, video a další vyjadřovací prostředky, které jsou technicky dovedně zkoordinované. Jan Mocek a jeho otec předkládají a nabízejí podněty z vlastních životů. Divák by se měl samostatně zamýšlet a je v jeho moci, aby se dobral k myšlenkám a souvislostem. Při sledování a přemýšlení můžeme dospět i k záležitostem, které si v běžném životě neuvědomujeme. Nefalšovaná alternativa ve smyslu hledání nových cest a forem vyjádření, přitom pro přijetí a pochopení poměrně přístupné i konzervativnějším divákům.
(zadáno: 14.1.2020)
55%. Klatovy provokativní režie vnáší do českého divadelního rybníčku dravé proudy, které dokáží rozčeřit jeho hladiny. Goethovo dílo užil k výkladu, jež se vyznačuje osobitostí jemu vlastní. V této inscenaci se však v nemalé míře opírá do problémů, které v naší zemi nerezonují tolik jako v jeho rodném Polsku, a tím se s českým publikem částečně míjí. Rozsáhlé dílo je zkouškou divácké trpělivosti a ochoty hledat. Milovníci Goetha si na své zřejmě nepřijdou, ale jistě se najdou diváci, kteří se s touto „náloží“ vypořádají.
(zadáno: 11.4.2018)
Je velkou výzvou uvést oba díly Fausta v jednom večeru a vypořádat se s problémy druhého. Promyšlená aktualizace, umístněná do současnosti, smysl dává a promlouvá, čemuž pomáhá efektní scéna, která smysluplně doplňuje obsah. Trefný dobový posun a výklad postav Fausta a Markétky. Originální řešení řady situací. Chce-li divák vstřebat druhou část, nesmí se vzdávat. Inscenátoři v ND předložili svůj názor na Fausta. Nemusíme se s ním ztotožnit, ale stojí za to se s ním seznámit.
(zadáno: 17.1.2017)
Rozsáhlá Goethova tragédie, resp. její první díl, v živé a intenzivní interpretaci, která dokáže po více než tři hodiny udržet pozornost. Malý prostor a jeho přeuspořádání byly šťastným východiskem. Z volby obsadit Fausta a Mefista vždy dvěma představiteli mohlo být vytěženo více. Bohužel herci se v řadě situací nezbavili „šablon“, dramaturg a režisér jim neodkryli celou hloubku mnohovrstevnatého textu. S výjimkou V. Korytářové, která svůj podíl na Mefistovi podala bez zaváhání. Velkoryse vypravený, zhudebněný a obsazený projekt na malé scéně přes určitá zaškobrtnutí za návštěvu stojí.
(zadáno: 16.5.2011)
Tvůrčí tým vybral pro své komorní pojetí z velkolepé tragédie pouze pár útržků. Originální přístup, že mladí herci budou číst „Fausta“ a četba se postupně zvrtne, až účinkující téma úplně pohltí. Zajímavý nápad, svěží interpretace. Přesto celku něco chybělo, myslím, že by šlo ze zmíněného východiska dostat i více.
(zadáno: 11.10.2010)
Stálí spolupracovníci Khek & Mikeska vyšli ze starší verze první části tragédie, dnes známé jako Urfaust. Originální koncepce je postavena na tom, že Mefistofeles je Faustovým druhým já. Text je redukován zhruba na čtvrtinu (počítá se šesti herci), myšlenková hloubka předlohy je značně oslabena a jinou formou se jí daří dorovnat jen částečně. Důraz je kladen na pohyb a živou hudbu, které mají skoro stejnou váhu jako slovo. Dobrý výkon V. Kubařové. Bohužel P. Halíček i P. Mikeska náročné party obsáhnout nedokázali, což je hlavní nedostatek jinak zajímavé, stylově čisté a působivé inscenace.
(zadáno: 26.7.2012)
Hra asi neměla být seriózní „sondou“ do prostředí tenisu, jistě ani nebyl cílem psychologický profil obou sportovců. Líbilo se mi zachycení odlišnosti dvojice tenistů, pojaté s nadsázkou a ironií Kolečkovi vlastní. Herci si vystačili s tím, co u nich známe, přesto jejich spojení a nasazení působilo svěžím dojmem. Nemálo vtipných míst. Titul nepatří mezi to nejlepší a nejvtipnější, s čím Kolečko přišel, přínos inscenace je poněkud sporný. Ale přesto to není hloupá zábava, v Rubínu máte možnost se opravdu zasmát a strávit příjemný večer.
(zadáno: 10.9.2015)
65%. Zdařilá dramatizace novely. Moderní výprava posunula děj do dnešní doby. Tím režisér přirovnal Krappa k současníkům obávajícím se přiznat cit a Krappovo manželství ke vztahům zbaveným citových projevů, jejichž rádoby pokroková volnost může někdy být jen mondénní pózou. Režii by se dala vytknout občas přehnaná potřeba ironizovat a „shazovat“, ale přes únosnou míru byl pouze jediný okamžik s ustavičným opakováním stejných slov. Výborná K. Zetelová. Jednotvárně se projevující L. Rieger ze zajímavého charakteru nevytěžil vše nabízené, ale smysl postavy vystihl.
(zadáno: 20.9.2010)
Proslulá Tylova hra je v moderní adaptaci zasazena do rámce jednání v Evropském parlamentu a v textu jsou použity autentické záznamy skutečného jednání. Tvůrci se snaží zabývat problémem zachování národní identity v dnešním světě, kterému vládne trend globalizace. Sdělení z inscenace patrné je. Konfrontace s Tylovou hrou (pojatou v parodické stylizaci) svůj smysl sice má, ale dle mého soudu nevyznívá dostatečně čitelně a přesvědčivě. I když jsem se rád podíval, přece jen u mně převážly jisté rozpaky.
