PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 29.5.2019)
55%. David Drábek Gogolovu hru poupravil, přepracoval a zdynamičtil některé vedlejší roviny, ale kupříkladu oproti svým adaptacím Shakespeara se držel zpátky. Snaží se především rozesmávat a vlastně se to i daří, na čemž má lví podíl nasazení T. Havlínka. Diváci hledající rozptýlení možná budou spokojeni, i když Gogolovu komedii znají, výpovědní hodnota však ustoupila v tomto případě až příliš do pozadí. U Revizora se přímo nabízí (a možná se dá říci i žádá), aby rezonoval, to se v této nepříliš ambiciózní inscenaci bohužel děje v míře nedostatečné.
(zadáno: 11.4.2019)
45%. Původní česká hra možná vychází ze skutečných událostí, ale dialogy a psychologie postav nebyly autorem napsány příliš uvěřitelně. Ani režisérka se svým týmem nedosáhla přiblížení k realitě prostředí, dění na jevišti se jevilo vykonstruovaně. Herci se potýkali s kostrbatostmi hry, snaha A. Ernesta a J. Holíka narážela na nevěrohodnost textu, autentičtěji vyzněly výkony K. Krejsové a J. Plouhara. Přes rozpačitost dramatu je třeba poznamenat, že v českém divadle byly realizovány mnohem problematičtější tuzemské hry.
(zadáno: 11.2.2019)
Poslední desetiletí u nás opomíjená Ibsenova hra o tom, co se skrývá pod povrchem zdánlivé spořádanosti, má rozhodně co nabídnout. Režisér D. Šiktanc umístil děj do současnosti, ale text nebyl upraven natolik, aby dění s výpravou zcela souznělo. Ve výkladu nešlo přehlédnout řadu smysluplných aktualizací, koncepci se však zvládlo přizpůsobit jen několik herců, zejména představitelé vedlejších rolí se nezbavili svých stereotypů. Nezvyklá hudba pomáhala vzbuzovat napětí, ale temporytmus občas pokulhával. Škoda, že se dobrý záměr nepodařilo dotáhnout do konzistentnějšího tvaru.
(zadáno: 11.2.2019)
Ibsenovo drama v naší zemi poslední roky rezonuje, logicky tedy vzniklo několik nastudování. Michal Hába přišel s radikální úpravou, do inovace promítl i nejaktuálnější (nejen) ekologické problémy. V kabaretní formě se vtipně pracuje s pejskem a kočičkou vařícími dort, herci výborně hrají i zpívají. Obsahově propracované, potíž spočívá v inscenačním řešení. Bratry Tomáše a Petra ztvárňuje jeden herec, což asi dotváří rozpolcenost počínání, nicméně ve spojení s dalšími užitými postupy je hlavně tento nápad doslova vražedný především pro orientaci diváků, kteří se s původní hrou nesetkali.
(zadáno: 11.2.2019)
55%. Sugestivní drama vystihuje osud a problémy, s nimiž se potýká jedinec postižený roztroušenou sklerózou. Režisér V. Polesný, jenž připravil první české nastudování, bohužel nechal oběma hercům až přílišnou volnost. Emotivní umělkyni, která zápolí s různými fázemi nemoci, Z. Stivínová s maximálním úsilím ztvárnila barvitě, extrémní polohy však působily poněkud neukočírovaně. Vedle ní se příliš monotónně hrající J. Novotný ztrácel. Režijně zanedbaná byla i pozice obou charakterů v celkovém kontextu inscenace, v níž se podstata sdělení hry poněkud ztrácela.
(zadáno: 11.2.2019)
Text seskládaný z podnětných postřehů a jednotlivostí přes viditelnou snahu tvůrců i herců na jevišti nezafungoval. Nicméně je záslužné, že se někdo do tohoto stále aktuálnějšího (celo)společenského tématu pustil. Divadlo sice nemá takový dopad, aby něco významně změnilo, ale divadelníci by si měli být vědomi svého poslání a nevzdávat se ve svém snažení. Přestože tento počin asi nesplnil očekávání, je smysluplnější než valná část jiných, která divadla nabízejí.
(zadáno: 7.1.2019)
Antieva - Masopust 50 %
Inscenace upozorňuje na nedoceněnou pozoruhodnou osobnost Anny Pammrové a její tvorbu. Režisérka A. Davidová (Petrželková) v jednotlivých obrazech projevuje dar své fantazie, zvláštní estetickou koncepcí rozehrává nalezené motivy. Textová koláž / dramatizace je však poněkud neuspořádaná, nesourodostí trpí i výsledný tvar. Ukotvení v podobě vodítek by sice mohla zatěžkat poetiku popisností, divákům by však usnadnila orientaci. Herci se v náročném tvaru zorientovali a pohybují se v něm s jistotou.
(zadáno: 7.1.2019)
55%. Dramatizace po duchu románu trefně zpracovává nenápadný, pozvolný úpadek a konec člověka, kterého zničila nečinnost. Režisérkou pečlivě budovaný vývoj herci bravurně ztvárňují, obdivuhodný M. Isteník v titulní roli. Je třeba ocenit i vlastní pohled tvůrců relativizující ústřední téma. Zásadním problémem je však rozsáhlý dramatický text, který na jevišti způsobuje tempo tak pomalé, že se inscenace stává monotónní a příliš dlouhou, pro některé diváky až na hranici snesitelnosti.
(zadáno: 16.12.2018)
Souhlasím s komentářem Lukáše Dubského, ve svém hodnocení bych se jen opakoval. Doplnil bych, že v samotném textu D. Zábranského nalezneme pár myšlenek a postřehů, nicméně na toto téma jsme si mohli přečíst mnohem zásadnější a důmyslnější díla. A prolog s P. Vančurou pokládám nejen za nadějný, ale také za důvtipně ironický příspěvek k tématu.
(zadáno: 16.12.2018)
Hlad - Masopust 50 %
Tvůrci si s motivy románu spíše pohrávají. Hlavní hrdina (M. Nechvátal) je ztvárněn realističtěji, zbylí herci střídají více rolí a zřejmě jako kontrast k panu H. je hrají se značnou nadsázkou. Vtipné scénické doplňky i hudební vsuvky. Snaha o humorné ladění proti duchu literární předlohy nejde. Klíčovým problémem je, že se v inscenaci ztrácí její hlavní téma, které se těžce hledá (dokonce i když se předem obeznámíte se souvislostmi). Příčinou je zejména špatně srozumitelná dramatizace V. Bárty. Jedni z nejtalentovanějších herců své generace však bezesporu odvedli kvalitní práci.
(zadáno: 10.12.2018)
Dea Loher ve svém zpracování tématu sériového vraha Modrovouse nabídla variantu, kdy odpovědnost nespočívá jen na něm, ale i na jeho obětech. Inscenace neměla být psychologickým dramatem, J. Horák a M. Pěchouček autorčino relativizování zkoušeli dále rozvíjet. Atmosféru se snažili budovat též výraznou výtvarnou složkou a zpívanými pasážemi. Dvě ústřední postavy v podání C. Dobrého a E. Hacurové byla překvapivě zastíněny A. Kryštůfkovou a S. Märcovou, které se střídaly v rolích obětí. Zejména Kryštůfková u dvou ze svých rolí bravurně odkryla překvapivé rozměry a navíc je výtečně odlišila.
(zadáno: 10.12.2018)
Macocha - HaDivadlo 50 %
Literární předloha byla zdramatizována do formy monologů pro pět hereček, kterým režisérka K. Polívková dopomohla k porozumění smyslu a jeho zprostředkování. Také se jí podařilo nalézt zajímavou formu, k čemuž přispěly nápadité, rozličné a technicky propracované scénické prostředky. Pokud divák vnímá svět pozitivně(ji) či se alespoň to špatné snaží vidět z více úhlů, s diskutabilní skepsí Petry Hůlové se zřejmě ztotožnit nedokáže. Přesto si stojí za to autorčiny postřehy a myšlenky poslechnout.
(zadáno: 10.12.2018)
Komorní hra, nepříliš zdařile mísící komediální i thrillerové prvky, nenabízí divákům nic, s čím by se již neměli možnost setkat. Práce dramaturga a režiséra si s úskalími textu příliš neporadila. Oba herci hráli nadoraz a postarali se o to, že podívaná se pro diváky stala alespoň trochu přitažlivou. Ani jejich práce a nasazení však spásný účinek neměly.
(zadáno: 30.10.2018)
Eva Stehlíková svými (často prvními) českými překlady zabraňuje, aby antické hry římských autorů zůstaly navždy zapomenuty. Římské tragédie jsou však příliš zatížené dobou, v níž byly napsány. Platí to nejen o přežité formě, ale také o obsahu s minimem nadčasovosti. Při mimořádné snaze se lze dobrat ucházející inscenace. Má se však smysl s takto problematickými látkami utkávat? Scénické čtení či skica, kde byl přednes herců umocněn efektním hudebním doprovodem, byl rozumný kompromis, jak nabídnout užší skupině fajnšmekrů ojedinělou možnost setkání s tímto dílem.
(zadáno: 30.10.2018)
45%. Text J. Topola se režisér pokusil uchopit s ohledem na „tady a teď“, charaktery vyložil novodobě a v určitém ohledu překvapivě. Herci se soustředili na vnější podstatu situací, hlasitě a často s křikem demonstrovali emoce; při tom se málokdy dostali pod povrch dění a ještě méně pronikali do nejhlubšího nitra postav. Topolova poetika se dominanci vnějškových prostředků přímo vzpírá, z hlediska dramaturgického je tak inscenace doslova „kiksem“. Vyznění nepomohlo ani příliš pomalé tempo. Místy zaujala práce s hudbou, výrazná výtvarná složka přinejmenším v části diváctva vyvolá rozpaky.
(zadáno: 25.9.2018)
55%. Dramatizaci upravil režisér, výsledná podoba s nahodilým střídáním monologů a dialogů nebyla příliš konzistentní. Souhlasím, že (smysluplný) nápad s plexisklem vyznění nepomohl. Naopak odkrývání reálného výhledu na město fungovalo výborně. Režisér nedovedl herce ke zcela čitelnému ztvárnění vnitřních motivací, u Dussandera (J. Čapka) se místy ztrácela jeho funkce v příběhu, ani vývoj chlapce Todda (T. Hron) se nezdařilo věrohodně zachytit. Přesto se zejména v poslední třetině dařilo chvílemi dosáhnout značné působivosti; škoda, že se síla Kingovy předlohy nedostala do celé inscenace.
(zadáno: 25.9.2018)
T. Dianiška se nechal inspirovat nejen dílem Philipa Dicka, ale i jeho životem. Odkazy na sci-fi příběhy byly vtipně parafrázovány a občas se vynořovala nenásilná kritika tužeb a preferencí současníků. Především šlo ale o postižení údělu a složitého vnitřního světa člověka se syndromem disociace. Promyšlená fabule se bohužel ukázala jako překombinovaná a při inscenování se neodhalily pasáže, které místo přínosu k tématu přinesly znepřehlednění. Nebylo snadné vyvážit míru nadsázky, v tomto ohledu tvůrci a herci naopak obstáli. Navzdory rozpačitějšímu výsledku počin budí sympatie.
(zadáno: 25.9.2018)
V dramatizaci sice M. Samec udržel dějovou linku románu a charakterizaci vedlejších postav, obraz hlavního hrdiny Nicka však nezachytil zdaleka tak zřetelně. Ani režisérka N. Deáková se s O. Rychlým následně nedopracovala k vyváženému a čitelnému znázornění Nickových vlastností a postojů, některé klíčové souvislosti byly podané nevýrazně. Scéna na pohled hezká a funkční, ale situování do zadní části jeviště posilovalo odstup diváků. Jeden odvážný erotický výjev se odehrál, jiné milostné scény však byly vystavěné zbytečně umírněně až odtažitě. Při tvorbě inscenace se nesešla šťastná konstelace.
(zadáno: 25.9.2018)
Koncepce nepostrádala originalitu. Těžištěm scény byly otáčivé dveře, které ve spojení s živým hudebním doprovodem pomohly rozvíjet téma lidské identity. Herci se zdatně přizpůsobili a navíc projevili komediální talent. Realizace však bohužel zůstala na půli cesty. Stylizace některých vedlejších postav nelogická a nefunkční. Dva páry identických dvojčat (hraných vždy jedním hercem) nebyly záměrně vnějškově rozlišeny, což mohlo neobeznámené diváky značně zmást. Neatraktivní barvy scény neprobouzely zájem. U jiných provedení se podařilo dostáhnout větší zábavnosti.
(zadáno: 25.9.2018)
55%. Stísněný prostor HarOLDu, zaplněný odpovídajícím zařízením, byl vhodným prostředím pro dějiště populární drsné černé komedie, která byla v bezprostřední blízkosti diváků obstojně rozehrána. Obě představitelky Vicki se sympaticky vydaly vlastní cestou. V roli otce O. Kulhavý přes mladší věk působil věrohodně. Náročná titulní úloha vyžaduje určitou zralost a zkušenost; oba alternanti narazili na své limity a spíše se k Joeovi lehce přibližovali. Vyhrocený konec se odehrál beze slov jako pantomima, což bylo vzhledem k předešlému jinak veskrze tradičnímu řešení rozporuplné, až trochu násilné.
(zadáno: 25.9.2018)
Legendární hra stojí a padá s hlavním představitelem. Michal Dlouhý investoval hodně energie, nespokojil se jen s vyzkoušenými pózami, ale režisér ho bohužel úplně neuhlídal a nepřiměl k obsáhnutí dalších rozměrů rozmanitého charakteru. Dlouhého Cyranovi prostě hodně chybělo! Plzeňští diváci, kteří nemají oblíbeného herce tolik možností naživo vidět, přesto budou za tuto možnost asi vděčni. Na pohled půvabná A. Mohylová působila v roli Roxany příliš chladně. Rámec, kdy přijde herec „z lidu“ a stane se Cyranem, by si zasloužil domyslet a rozvést. Zručně zkrácený začátek, dobrý nápad na konci.
(zadáno: 20.6.2018)
Koláž v první části vyzněla neuspořádaně, mladí herci s náročnými texty zápasili a potáceli se mezi psychologickým prožíváním a neujasněnými stylizacemi a ilustracemi. (30%.) Ve druhé části se dívky se slavným Lorcovým dramatem utkaly podstatně lépe, čemuž jistě pomohlo i vedení D. Šoltýsové. Jednotlivé postavy byly pečlivě charakterizovány, v některých případech navíc poměrně osobitě. Pomohly i některé pohybové a hudební nápady. Mantinely studentského počinu překročeny nebyly, ale jako vizitka práce obstojné. (60%.)
(zadáno: 20.6.2018)
Autorka se snažila více či méně známé antické motivy zpracovat s nadhledem a odkázat k politickému dění současnosti. V antických charakterech Buffiniová našla materiál pro variování, v němž si vedla mnohem vtipněji a funkčněji než v promyšlení dějové linky. Vzhledná výprava, zdařilá hudba. Herci dali jednotlivým postavám výrazné tváře a i přes občas extravagantní uchopení obhájili jejich pozici. Režijně zkoordinované do navenek efektního tvaru. Odkazy ale bohužel vesměs neměly potřebný účinek, aby inscenace odpovídajícím způsobem rezonovala.
(zadáno: 20.6.2018)
55%. Hra by se snad dala přirovnat k lyrické komedii. Monology aktérů milostného trojúhelníku lehce připomínají např. Schimmelpfennigovu Arabskou noc, autorčino uchopení komunikačního míjení je svým způsobem pozoruhodné. Nepříliš sourodý mix komických a melancholických prvků se pohybuje na hraně experimentu. Režisér si s nezvyklým textem poradil. Po herecké stránce naprosto vyvážené. Krátce před premiérou zraněnou kolegyni alternovala E. Nejedlá suverénně. Dvojice Zedníčková & Senič se nebezpečí trapnosti svedla zcela vyhnout. Snad alespoň v části publika počin vzbudí sympatie.
(zadáno: 20.6.2018)
Společenské, rodinné či vztahové problémy Pinter ve svých hrách často žene do extrémů, aby zdůraznil děsivou podstatu a poukázal tak na potenciální nebezpečí. V Návratu domů je demonstrován rozpad vztahů jedné rodiny, každý z jejích členů k němu přispěl jiným způsobem a z jiného důvodu. Realizačně nelehká Pinterova dramata jsou těžkým soustem i pro přední soubory. Dramaturgické a režijní východisko inscenace Divadla U stolu snad v jádru smysluplné, ale (dobrým) hercům z různých divadel se nepodařilo dohromady sehrát a dosáhnout náležitě silného vyznění.
