Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2013)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 29.11.2022)
Experimenty by v divadle měly dostávat svůj prostor a tato inscenace nespornou hodnotu má. Tvůrci užili motivy z Londonova románu a rozvíjeli zejména otázky vztahu člověka a psa. Oporu v předloze má i pozoruhodný nápad pracovat se storytellingem. Herci se v nezvyklé formě (s výrazným zapojením výpravy, světla a zvuku) pohybují s větší či menší jistotou a někdy se s ní viditelně potýkají. Specifický tvar osloví jen část publika. Divák jej může přijmout a vstřebávat vyřčené myšlenky, které se mu propojí. Ale také se s tvarem může zcela minout, ztratit se, útrpně čekat na konec. Anebo ani do konce nevydržet.
(zadáno: 12.10.2022)
55%. Autor M. Samec se inspiroval několika zdroji, které spojil do zvláštně neuchopitelného textu, v jehož středu je Josef, resp. zmatený tok jeho myšlenek ve složité situaci. Většina inscenace je situována do tmy, což přináší ozvláštnění i úskalí. Propracovaný zvukový design ve spojení s podmanivým hlasem J. Hájka přinášejí silné momenty. Diskutabilnější je řešení, kdy B. Milotová představuje tři ženské postavy; herečce se pouhým hlasem vždy nedaří role odlišit, což může někoho mást, jiného naopak lákat v posílení pocitu Josefovy zmatenosti. Experiment potenciál látky a možnosti zvuku využil jen částečně, své příznivce si však možná najde.
(zadáno: 12.10.2022)
Albert Camus se inspiroval skutečností a ve svém dramatu položil otázky týkající se ošidnosti pozice revolucionářů či (ne)obhajitelnosti jejich skutků; nepomněl, s čím jsou revolucionáři konfrontováni a s čím se musejí potýkat. Nelze mnoho vytknout koncepci režiséra R. Štefančíka, jíž dobře slouží výprava a výrazná práce s hudbou a zvukem. Redukce textu zachovává podstatné myšlenky a posiluje nadčasovost. S režijním záměrem souzní i emoční přepjetí, které ale studenti bohužel neuhrají, vesměs nepřirozeně deklamují a náročné party jsou nad jejich možnosti. Zatím. Třeba se s reprízami s inscenací postupně sžijí...
(zadáno: 9.9.2022)
Koncepci nescházel nápad, ale režisérka s dramaturgyní jej nesvedly náležitě domyslet a docílit uceleného stylu, v němž forma slouží obsahu. Výrazná hudební složka se ze začátku jevila jako nosná, ale posléze se s ní pracovalo nahodile a potenciál idey zůstal nevyužit; podobně tomu bylo s řešením pohybu. Neobratné prostorové řešení a scénické prvky (např. prosklené kvádry) herce spíše svazovaly. Inscenace působila nejsilněji ve chvílích, kdy hercům bylo umožněno zapojit svou iniciativu a rozehrát situace. Právě verva převážně ostravského ansámblu se stala záchranou problematické a neujasněné koncepce.
(zadáno: 7.7.2022)
45%. Tématem materiálního a duchovního odkazu předků se čeští divadelní tvůrci zabývají sporadičtěji / nárazově, autorka a režisérka E. Říhová jej zde příhodně spojuje s životním stylem, čímž dodává další rozměr. Diváci se pohybují po jevišti, posléze se usadí a herci hrají mezi nimi. Inscenační řešení volí i neprobádané postupy a dodává jistou atraktivitu. Ta však jen lehce zakrývá slabiny scénáře, který možná počítal s experimentálnější koncepcí, ale využil jen zlomek potenciálu slibného východiska. Možná by z úst postav měla vycházet účelněji volená slova, jež by funkčněji vybízela k přemýšlení – diváci by si tak mohli odnést více.
(zadáno: 7.7.2022)
(zadáno: 7.7.2022)
45%. Dürrenmattovy hry často bývají hrány vážně, což je s autorovým záměrem a humorem trochu v rozporu. Režisér a dramaturgyně se snažili přiblížit autorovu stylu. Některé nápady a odkazy na zvyklosti dnešní společnosti promlouvaly, dynamiku dodala i čtveřice „průvodců“ vstupující do epizodních úloh. Upozadění psychologie v kombinaci s důrazem na vnějškové efekty však způsobilo, že se těžce pronikalo do motivací postav, vč. dvou ústředních. Stylizace určitých situací či některých vedlejších rolí (např. dvojice kastrátů) byla za hranicí snesitelnosti. Invenční počin je ale smysluplnější než nedávné nastudování Divadla na Vinohradech.
(zadáno: 24.5.2022)
Drama J. Geneta Služky se stalo hlavním východiskem scénáře, do něhož M. König promítl i další (nejen autorovy) texty. Půdorys původního dramatu se tak rozšířil o osobní témata, která Genet ve vlastním životě řešil a která se otiskla i v jeho tvorbě. Název inscenace je nápaditou slovní hříčkou, variace příjmení nastiňuje i jeden z klíčových motivů. Je zábavné zblízka sledovat skvělou práci tří herců, pohrávajících si s významy a přecházení převážně do ženských rolí. Nezvyklé a funkční scénické řešení. Problémem je těžce přístupný textový kompilát, resp. rozporuplná spojitost dílčích motivů a zastřený celkový smysl.
(zadáno: 24.5.2022)
55%. Hra M. Epsteina se žánrově blíží noir detektivce, jejími klady jsou netuctová zápletka, překvapivé rozuzlení a jistý přesah. Ve VD hru k premiéře dovedl až druhý tým. Ani oni si však zcela neporadili s tím, že se text jevišti nezvykle „vzpírá“. Dramatická rovina je místy nevěrohodná, zamýšlený účel komediálních prvků vesměs nevychází a se zbytkem se tluče. Některé pasáže měly být přepsány (třeba ve spolupráci s autorem), následně by se mohlo podařit najít s herci vhodnější vyznění. Na jeviště však přesto pronikla nesamozřejmá jedinečnost, která může přinést jisté obohacení, resp. pocit, že čas v divadle nebyl promarněný.
(zadáno: 21.4.2022)
55%. Inscenace čerpá hlavně z románu a vydává se jinou cestou než skandální film, který mj. velmi otevřeně zobrazoval násilí. Hranice otevřenosti se po desetiletích posunuly, a tak je třeba ocenit, že se tvůrci snažili o nalezení vlastního jevištního jazyka. Různé formy „opisu“ násilných výjevů můžou nebo nemusí směrovat divákovu pozornost ke smyslu; nemají však dostatečnou intenzitu. Doslovnost při hledání paralel s tuzemskou politickou situací má své opodstatnění, ale ve spojení se satirickou rovinou a dalšími prvky příliš nesouzní. Celku chybí výraznější působivost a uspořádání. Další z pozoruhodných výkonů J. Burýška.
(zadáno: 21.4.2022)
Koncepci nedozkoušené inscenace tvůrci převedli do filmové podoby. Diváci tak mají možnost spatřit například originální výklad a precizní ztvárnění postav Myškina (P. Děrgel), Rogožina (I. Orozovič) či Nastasji (T. Vilišová). Zaujmou i některé nápady a práce se zákulisím Stavovského divadla. Řadu prostředků, které mohly fungovat na velkém jevišti, se však filmovému plátnu přizpůsobit nepodařilo. Kostýmy, masky a hlavně paruky se detailu kamery vysloveně vzpírají a doplácí na to zejména výrazně stylizované vedlejší postavy. Přes rozporuplný výsledek je však dobře, že vynaložené úsilí nepřišlo zcela nazmar.
(zadáno: 21.4.2022)
Diváci sedí na jevišti v blízkosti herců, akce jsou dotvářeny vhodnou hudbou a živě vytvářenými výtvarnými prvky přenášenými kamerou. Promyšlený model režiséra J. Friče, jenž dobře pracoval s herci, kteří se sympaticky doplňují. Autor O. Novotný odpozoroval všednosti spojené s otcovstvím, mužstvím a souvisejícími problémy a věrohodně je otiskl do hry. Atraktivní inscenační forma, která má snahu stále překvapovat, však nezakryje problémy nedostatečně nosného textu. Všednosti mohou mít někdy kouzlo, ale v této podobě se brzy omrzí, nudí a diváci jsou převážně zahlcováni detaily, jež se nejeví zajímavými a přínosnými.
(zadáno: 21.4.2022)
Hudební parodie na populární erotický román, resp. film neměla být asi ničím více než nenáročnou zábavou. Autoři se naštěstí zvládli vyhnout žánrovému nebezpečí a nevznikl sled rádoby vtipných výstupů, kdy jedna trapnost střídá druhou. Přesto má libreto slabá místa a sneslo by dopracování, což platí i o české verzi. Nastudování DRB zaujme především obstojně zvládnutou hudební a pohybovou složkou, některá hudební čísla se povedla. Režisér si však měl přizvat dramaturga, aby společně s herci doladili styl a účelněji pracovali s nadsázkou. Vtipných momentů není málo, ale mezi záměrnou parodii se občas dostává i nechtěná...
(zadáno: 21.4.2022)
„Sebeobviňování“ je pozoruhodný text, jehož vstřebání vyžaduje soustředění. Přestože spojení S. Finziho s J. Černým přináší oživení a vtip, ve výsledku je toto řešení kontraproduktivní a střídání češtiny a němčiny (částečně titulkované, částečně „tlumočené“) divákovi spíše klade pro vnímání překážky. „Zdeněk Adamec“ je režijně zdařilejší a herecká práce S. Majera a M. Pechláta výtečná. Nápady D. Pařízka však zaujmou více než samotná Handkeho hra, které je těžké porozumět. Autor záměrně neposkytuje odpovědi, ale klade otázky – ovšem způsobem, který diváka může odrazovat (zvláště po předchozí části).
(zadáno: 16.2.2022)
V inscenaci se rozvíjí motiv z Dostojevského románu „Zločin a trest“ týkající se vraždy lichvářky, převážně jde o myšlenky a pocity, které k lidem přicházejí ve slabých chvilkách. Jednotliví herci postupně dostávají prostor a přispívají svým osobním názorem. Dvojice režisérů dokáže pracovat s potenciálem účinkujících s viditelným talentem a s pomocí hudby a scénických prostředků vhodně skloubit pohybové a mluvené sekvence. Vzhledem k počtu herců je však tvar příliš krátký, není prostor vklad studentů rozvinout a dosáhnout žádoucího propojení. Inscenace zůstala na půli cesty, v práci se mělo ještě pokračovat.
(zadáno: 17.12.2021)
Absolventi dostali možnost vyzkoušet si pracovat bez pevného textu formou řízené improvizace, kdy mohou intenzivněji projevit svou osobitost. Tato zkušenost se jim třeba do budoucna zúročí a v tom je hlavní přínos tohoto počinu. Ze strany diváckého je to složitější. Sledování jednotlivých individualit je poměrně zábavné a návštěvník může objevit své herecké favority. Vhodné zázemí v podobě scénografie a živého hudebního doprovodu, v rámci něhož zazní i původní písně. Celkové vyznění však pokulhává, jakousi spojnici lze spíše vytušit, v tomto ohledu režisér s aktéry zůstal na půli cesty.
(zadáno: 17.12.2021)
Základní motivy, týkající se spisovatelů Andersena a Dickense, jsou skutečné, Martin McDonagh je však spojil a rozvedl s fantazií doslova bezbřehou. Autor již tolik „nehýří“ postupy a pověstnými zvraty jako ve svých začátcích, divák není tolik „pohlcován“ či fascinován, musí více přemýšlet. Hra zaujme nespočtem skrytých významů, ale je postavena problematicky, zejména v upovídané první polovině dochází k častému opakování téhož. Humor je třeba hledat až moc usilovně a daří se to jen části diváků. K realizaci M. Vajdičky nelze vznést mnoho výhrad. Hluboká poklona M. Bumbálkovi za ztvárnění přenáročné úlohy Andersena.
(zadáno: 3.12.2021)
Místo jukebox muzikálu nebo pokusu o „životopis“ legendární šansoniérky se tvůrci chvályhodně rozhodli o poctu připomenutím několika více či méně známých písní z různých období zpěvaččiny dlouhé dráhy. Jako rámec posloužily letmo propojené osudy šestice rozličných postav „tápajících“ mezi sedačkami hlediště, jež se stalo funkčním hracím prostorem. Dobrý záměr poškodilo libreto, na němž se mělo ještě pracovat. Částečnou záchranou bylo hudební aranžmá navlékající písně do nového hávu, jímž nebyl styl H. Hegerové popřen ani kopírován. Působivý zpěv herců vyzněl lépe než jejich marná snaha o věrohodnost v mluvených pasážích.
(zadáno: 3.12.2021)
Skutečný příběh sériového vraha se očima Koltèse stal znepokojivým obrazem světa. Maďarský režisér umocnil násilné výjevy, k čemuž dopomohly zajímavá scénografie a hudební výběr. Možná dosáhl výraznosti scénických obrazů, ale zvolený postup zcela neobhájil, protože odvedl pozornost od autorových myšlenek a vnitřní podstaty. Typově vhodný hlavní představitel Z. Piškula hraje s maximálním nasazením, K. M. Fialová či A. Bílík jsou mu dobrými partnery. Všichni tři i jejich kolegové však částečně doplatili na problematickou koncepci. Omylem je obsazení S. Lehkého, z několika rolí naprosto nezvládl zejména Starého muže.
(zadáno: 3.12.2021)
Svým způsobem jde o dramaturgický objev, do aktuální doby a stavu společnosti se hra tematicky hodí. Autor však drama zahltil přemírou postav, složitost líčených vztahů zavání až samoúčelností. Úskalí problematického textu se v inscenaci H. Burešové zdolat nepodařilo. Poselství pokulhává (nebo se i ztrácí), neobratně napsané situace vyznívají monotónně a často nudí. Jednotlivé herecké výkony jsou propracované, ale směsici různých stylů schází sehranost. Ponurou atmosféru se daří budovat spíše vnějškovými prostředky, nejvíce zaujme náročná výprava s projekcemi a hudba.
(zadáno: 11.10.2021)
V promyšleném inscenačním modelu M. Čičváka je třeba ocenit nespočet nápadů. Skvělá práce s herci, jednotlivé postavy mají v celku jasné místo. Představitel hlavní dvojrole F. Březina více než obsahem zaujme svou technikou, pohybem a prací s výrazovými prostředky; ze zběsilého tempa nesleví ani na okamžik. Přínosem je i sound design a propracovaná hudba s výrazným zpěvem T. Krippnerové. Zásadním problémem je dramaturgií neuhlídaná režie vlastní adaptace. Obrazy podobou a sdělením splývají, vývoj se místy ztrácí, neúměrně dlouhé pasáže v němčině. Přes výhrady však jde o počin hodný pozornosti, návštěva není ztrátou času.
(zadáno: 11.10.2021)
Diváci putují po divadle a posléze se sluchátky na uších po nedalekém okolí. Postupně se setkají s proslulou Kleopatrou i dalšími známými postavami kolem ní. Nápaditá koncepce audiowalku je vhodně organizačně a technicky zajištěna. Texty v audionahrávkách zůstávají spíše u zmínek, nejdou příliš do hloubky, postupně převládají hůře srozumitelné prvky spojené s podsvětím. Je obtížné se během procházky soustředit na poslech a nalézt, co se vlastně tvůrci snaží říci. Město a navštívená místa „hrají“ více než herci, resp. nahrávky. Přes sporný výsledek je netradiční inscenace zapamatovatelnější než mnohé kukátkové tituly.
(zadáno: 11.10.2021)
Autor kromě zábavy nabízí i přesah, reflektuje např. problémy spojené s neupřímností v mezilidských i partnerských vztazích, vícenásobným rodičovstvím nebo s potížemi s početím. Debutující režisér J. Nosek zvládl nazkoušet svižnou a zábavnou podívanou (což není málo). Ve výkladu ale upřednostnil gagy před důležitými podtexty, takže se inscenace nese na nadmíru „lehké vlně“. Nedostatek vedení je vidět hlavně na A. Stropnické, rozmělňující podstatu pitvořením, a L. Pečenkovi, jenž zaujme dílčími okamžiky, ale v celistvosti charakteru má rezervy. Mezi vyváženějšími výkony ostatních okouzlí svou bezprostředností J. Ježková.