PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 20.1.2023)
75%. Původní hudba nezvykle kombinuje více zdánlivě nesourodých žánrů, není však nekonzistentní a daří se vyvolávat dojem „odboček od spojnice“. Povedené písňové texty plné vděčných slovních hříček. Samotná hra H. Koblischkové funguje právě společně s hudebními pasážemi; inspirace klasikou, pro niž jsou příznačná „překvapivá“ odhalení, je moderně a s vkusem kořeněna a rozvíjena odvážnějšími prvky, často s erotickým podtextem. Hudebně i pohybově nadaní herci pod vedením režiséra P. Haška dostáli vysokým nárokům, které tvar vyžaduje. Pozornosti hodný počin souboru, jehož poetika je na české divadelní scéně ojedinělá.
(zadáno: 20.1.2023)
45%. Feydeauovu hru „Noc v Edenu“ D. Drábek výrazně upravil, resp. přepsal. Modernizované východisko s obohacením zápletky abstraktními prvky budí sice jisté sympatie, ale dotáhnout se jej nepodařilo. Vznikl sled nesourodých výstupů, jehož směr a smysl je těžké nalézt, návaznost v celku je odbytá. Závěrečná píseň, byť s efektní hudbou D. Krále, už vyznívá jen jako bezradné gesto. Mezi nevyrovnanými hereckými výkony někteří jedinci sice zaujmou, ale to na výsledných rozpacích mnoho nezmění. Na inscenaci bylo žádoucí ještě pracovat, v této podobě neměla být prezentována.
(zadáno: 30.10.2018)
Básně T. S. Eliota jsou krásné samy o sobě a inscenace jejich poetiku zprostředkovává. Dominantní je hudební složka s živým doprovodem skladatele M. Dohnala. Herci L. Trmíková a P. Jeništa našli s režisérem barvité výrazy pro prezentaci mluveného slova, zaujmou i zpěvem, některé party odzpívá kontratenorista J. Mikušek. Podařilo se dosáhnout i souznění s pohybovou složkou, resp. dvěma „víceúčelovými“ tanečníky. Extravagance režiséra J. Nebeského jsou i v této inscenaci někdy k pousmání, ale obsah nepřebíjí, spíše jej roztomile doplňují.
(zadáno: 29.10.2014)
Tvorba Pavla Zajíčka s odkazy na jeho život ve specifickém ztvárnění, v němž jsou kromě herecké interpretace velmi významné také výtvarná, hudební a zvuková složka. Smysl konkrétních výjevů pochopí a docení především ti, kteří Zajíčkův život či jeho dílo dobře znají. Ostatní porozumí patrně jen chvílemi, ale i oni mohou být silně zasaženi působivou formou, respektující mnohovrstevnatost textů. Osobní přítomnost samotného Zajíčka a kvalitní živý hudební doprovod DG 307 je významným bonusem.
(zadáno: 14.5.2018)
75%. Talentovaný autor T. Dianiška napsal další povedenou hru, vtipnou a nápaditou (hořkou) komedii. Začíná se v Americe nenásilným parodováním situací někdejšího oblíbeného seriálu. Použití jedné z příhod (té titulní) umožní přesun do české reality 90. let, s níž se hrdinové z jiného světa nemilosrdně střetnou. Do skutečností, na něž by řada politiků a celebrit ráda zapomněla, se tepe s elegantní nadsázkou, ale přesto tvrdě. Herci žánr výtečně rozehrávají a perfektně karikují seriálové hrdiny. Titul se určitě zařadí k úspěšným autorským počinům DpP.
(zadáno: 22.10.2019)
Dá se říci, že tvar nazvaný „live-cinema“ je v českém divadle jevem skoro unikátním. Jediným hercem a průvodcem večera je Petr Vančura, jenž pohotově komunikuje s diváky. Ti jsou vystaveni větší či menší interakci. Klíčovou roli hraje také zvládnutá organizace a propracovaná náročná technická složka. Během večera, jehož tématem je manipulace doslova z různých úhlů pohledu, vznikne film. Nesluší se prozradit tajemství a ochudit diváky o překvapení. Návštěva je nevšedním zážitkem!
(zadáno: 1.12.2016)
Adaptace románu je postavena na kombinaci dialogů a postav popisujících situace a děj. Na pohled výrazná a místy i docela zábavná moderně koncipovaná inscenace. Převládne však dojem, že v popisech složitého děje se ztrácí téma a důvod, proč nám inscenátoři předkládají právě tuto látku. Nedomyšlené využití prostoru, v němž dům na velkém jevišti vypadá spíše jako na ostrůvku, kolem něhož je nesmyslně prázdno. Z herců nejvýrazněji zaujal P. Batěk. Elisabeth se zhostila M. Borová svým obvyklým stylem „běhám po jevišti a všemu se divím“; byla zaměnitelná s její Dorotkou, Němcovou či Desdemonou.
(zadáno: 4.11.2016)
Ve známé hře lze nalézt i nezastaralé myšlenky, jimiž lze obhájit inscenování, nicméně si troufám tvrdit, že titul DnV nasadilo s cílem přidat na repertoár vděčný a divácky úspěšný kus. To se podařilo, hlediště je plné, diváci spokojeni. Jiný smysl v této jinak standardně zpracované inscenaci nevidím. Málokterá herečka zachytí přesvědčivě všechny vystřídané Líziny polohy a vývoj mezi nimi; Š. Vaculíková lépe vystihla těžší polohu hubaté květinářky, dámu hrála prázdnými vnějškovými prostředky, nevyzněla jako osobnost. Solidní výkony J. Šťastného či S. Skopala. Špatná E. Režnarová v malé roli.
(zadáno: 4.4.2011)
(zadáno: 26.7.2010)
Jevištní podoba známé filmové parodie. Režijní pojetí je dle mého soudu nedotažené, tvůrci zůstali žánru parodie něco dlužni a příliš ho nerozvíjeli. Tempo možná místy až moc rychlé, ztrácí se některé podstatné okolnosti. Velkým objevem je debutující T. Krippnerová v hlavní roli. Skvělý je i L. Šplíchal v sympatické imitaci (ovšem ne kopírování) hraní O. Nového. Působivá je hudební složka. Inscenace zábavná a svěží, ale nic víc než jen solidně odvedené neobjevné zpracování.
(zadáno: 12.12.2023)
75%. Bravurně zkoordinovaná novocirkusová show s vynikajícími výkony performerů a s podmanivým zpěvem v živém podání zpěvačky Katarzie. Po obsahové stránce není potenciál tématu euforie zcela využit. Přesto jde o inscenaci, která by obstála i v silné mezinárodní konkurenci. (více v článku na blogu)
(zadáno: 30.10.2020)
Čapek se ve své době ukázal jako výjimečný prognostik, neúprosný technický pokrok však po stu letech dostal původní podobu jeho dramatu na hranici použitelnosti. V Plzni technologickou terminologii aktualizovali a zasadili inscenaci do efektně vypadající výpravy, jejíž vadou na kráse byla nedostatečná pečlivost v detailech. Dobré inscenační východisko bohužel nedošlo hereckého naplnění u většiny představitelů hlavních i vedlejších rolí, kteří by zjevně potřebovali více zkoušet, aby se lépe přizpůsobili koncepci a oprostili od zažitých stereotypů.
(zadáno: 19.8.2019)
Racek - Divadlo Puls 30 %
35%. Dramaturgie a režie neposkytla hercům oporu, aby dostáli rozměrům Čechovových postav, většinou se omezili jen na některé jejich vlastnosti a převážně pro role ještě věkově nebo osobnostně nedozráli. Také nebylo jasné, o čem se hraje a proč byl právě Racek inscenován. Jistou osobní výpověď bylo sem tam možno zachytit např. u Trepleva nebo Sorina, takových chvil však bylo jako šafránu. Zajímavostí bylo situování čtyř dějství na čtyři místa v Žižkovském divadle, práce s prostorem však žádnou zvláštní nadstavbu nepřinesla. Tvůrčí tým by měl pro příště lépe odhadnout svůj potenciál a přizpůsobit mu výběr titulu.
(zadáno: 31.5.2017)
SKUTŘi umějí i ve staletí starých textech nalézt, co připomíná svět kolem nás, zejména se jim to daří ve výkladu a posunech charakterů. Nejinak je tomu i u jejich Racka, jehož největší hodnotou je důslednost v dovedení herců ke ztvárnění těchto pozměnění. Výtvarně a hudebně efektní, originálně vyřešený závěr. S reprízami se snad podaří ještě doladit temporytmus. Čechov jako autor se však přece jen dost vzpírá a jeho text s koncepcí místy nesouzní. Inscenace je vhodná spíše pro otevřenější publikum bez očekávání; diváci, kteří přijdou na Čechova, mohou být rozpačití či zklamaní.
(zadáno: 3.4.2013)
Ačkoli text dramatu doznal jen minima změn, interpretace (v autorově duchu) byla přesto v určitých aspektech objevná a překvapivá. Inscenaci nedocházel dech ani přes velmi dlouhou stopáž. Zajímavá scéna, působivá hudba. Práce silného hereckého týmu celkově dobrá. Zazářila hostující V. Kubařová, výborná L. Krobotová. Přestože K. Melíšková, J. Plesl a M. Krobot postavy a případné posuny vystihli, na jejich kreacích by se drobné nedostatky našly. Inscenace možná ne mimořádná, ale přesto nepřehlédnutelná.
(zadáno: 21.6.2011)
Klasickou hru jsem viděl i ve zdařilejších zpracováních, ale inscenace ND odkryla několik nových souvislostí a přispěla trochu jiným pohledem, což není málo. Pojetí jako psychologické drama možná s Čechovem zcela nesouzní, ale já jsem ho přijal. Zaujal mě částečně odlišný výklad charakterů postav, který byl však smysluplný a vůbec ne násilný. Zejména Arkadinová a Trigorin vyzněli kladněji a s jejich jednáním se dalo více ztotožnit. Práce s jinak uspořádaným prostorem by mohla být lepší, stejně tak by šlo více pracovat na vyznění scén. Herci většinou dobří, dluh jsem viděl u M. Borové.
(zadáno: 13.12.2010)
Režisér zvolil netradiční koncepci, která se však ukázala jako funkční. Byla posílena komická stránka hry a zároveň zachována podstata sdělení. Jevištní interpretace hry často působí staticky, to však nebyl případ této inscenace, která byla neobyčejně svěží a živá, jakoby se jednalo o hru současného autora. Dekorace i dobré herecké výkony s koncepcí dobře souzněly. Bohužel jsem měl smůlu na publikum, někteří diváci koncepci nepřijali a rušili ostatní.
Racek - Divadlo DISK 60 %
Inscenace nikterak originální, ale povedená, sympatická a svěží. Zaujmou některé drobné posuny v charakterech postav a vztazích mezi nimi. Podařilo se dosáhnout působivosti a celkové přesvědčivosti ztvárnění, což není málo. Nešťastné je snad jen obsazení T. Kluse do role Trigorina, na kterou se nehodí a kterou neobsáhl. Také představitelka Niny K. Klepáčková zůstala roli něco dlužna.
(zadáno: 30.5.2023)
Zeyerovo drama bylo značně zkrácené, v koncepci hrál významnou roli pohyb. Naprosté selhání režiséra a dramaturgyně v hereckém vedení studentů zapříčinilo, že výsledek skončil fiaskem! Výklad postav se omezil na základní obrysy. Mladí herci se vymáchali v požadavcích na křik, nepřirozené skřeky a pohyby. Mezi špatnými výkony se objevily i tristní, zvláště výstupy Runy vyvolávaly v publiku nechtěný smích. Korunu všemu nasadila scénografie; v základu opodstatněný nápad s lampami se minul účinkem kvůli užití různorodých a vzájemně neladících lamp (jakoby každý přinesl již nepotřebnou). Málokdy se studentská inscenace tak mimořádně nepovede.
(zadáno: 30.5.2023)
Zeyerovo drama se poslední dobou častěji inscenuje bez Sukovy hudby, která přes nespornou krásu může potenciální inscenaci „tříštit“ a též jí sluší nákladný živý orchestr. Plzeňské nastudování je vzácnou možností setkání s původní formou melodramu. Režisér Š. Pácl zmíněné nebezpečí zdolává, navíc naivněji se jevící vyznění úspěšně odlehčuje nenásilným humorem. Skvělé ztvárnění technicky dobře vybavenými herci. Dynamická scéna vhodně pracuje hlavně s kouzlem velkého prostoru. Různorodost ženských kostýmů, řešení „rozdvojení“ Mahuleny a Vratka a některé další detaily naopak nemusí vést diváka správnou cestou. Ambiciózní uznáníhodný projekt!
(zadáno: 7.7.2022)
65%. „Neučesaný“ inscenační tvar, na němž se mělo ještě pracovat. Přesto vznikl počin s těžko popsatelnou osobitou atmosférou, který o autistech a lidech v jejich okolí vypověděl mnoho výstižného a pravdivého. A třeba se našli i diváci, kteří se dokázali pobavit, vcítit či dojmout.
(zadáno: 13.6.2023)
Na poli situační komedie je těžké překvapovat něčím novým. Jednotlivé obrazy hry P. Quiltera od sebe dělí časové skoky, což umožňuje užít i méně obvyklé postupy, které ve spojení s neobehranou zápletkou přinášejí jistou osvěžující originalitu. Inscenace M. Vokouna po velice slibné první polovině trochu ztratí dech, což má ve značné míře příčinu už v textu, jehož vyústění má autorské rezervy. Příjemné je spojení zkušené L. Zedníčkové (v pro ni méně obvyklé roli) s M. Tomešovou a V. Vodochodským, kteří nezůstávají jen u technického zvládnutí žánru a navíc jsou v tomto žánru neokoukaní.
