PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 12.7.2013)
Předehra, která se ve většině nastudování škrtá, byla pojatá nezvykle a naznačovala jistě dobrý úmysl o jiný pohled na mnohokrát inscenovanou hru. Divadlo na divadle však následně nebylo evokováno příliš šťastným ani dostatečně srozumitelným způsobem, v nadsazeném podání a záměrném přehrávání (s až příliš posíleným doprovodem na bicí nástroje) jsem ani nezaznamenal „splynutí s realitou“. Inscenace postupně sklouzla k „hemžení“ s nezřetelným smyslem. Naštěstí se nejednalo o lacinou ani prvoplánovou komiku, kterou dokázali tuto hru zprznit v některých jiných divadlech.
(zadáno: 28.1.2013)
25%. Snad by nevadilo, že tvůrčí tým v DnV rezignoval na aktualizace a posuny hry, která má dnes problematické vyznění. Postavit však inscenaci na laciném prvoplánovém humoru a prázdném rozehrávání rádoby komických situací je však cestou do pekel. Herci v této koncepci nemohli zaujmout. Přestože se A.Elsnerová k lacinostem neuchylovala, Kateřina v jejím podání přesvědčivá nebyla. Ze začátku, kdy má být Petruchio F.Blažka opilý, bylo sledování interpreta takřka nesnesitelné, po „vystřízlivění“ se utrpení zmírnilo. Inscenační kiks! A co si myslet o tom, že J.Deák tuto hru režíroval již potřetí?
(zadáno: 30.11.2012)
Ústřední myšlenka této „antifeministické“ komedie se v moderním divadle těžko obhajuje. Inscenační tým v DPB nehledal „hlubší smysl“ a také to před začátkem divákům oznámili. Zkrátka si jen hráli! Obsazení výhradně mužské, ale o návrat do doby Shakespeara se v tomto pojetí s extravagantními kostýmy rozhodně nejednalo. Silný soubor ukázal i v této inscenaci svůj potenciál, tentokrát komediální. Muži v ženských rolích působili dobře, neuchylovali se k lacinému přehrávání. Našly by se zbytečně přepjaté a nedotažené situace, ale (nenáročná) inscenace byla celkově svěží a zábavná, což není málo.
(zadáno: 1.7.2011)
Jedna z nejzajímavějších inscenací LSS posledních let. Ocenil jsem řadu zajímavých a smysluplných nápadů, tvůrci se částečně vyrovnali s problematičností textu v kontextu současnosti. Bohužel se režisérovi ani hercům nepodařilo dotáhnout dobré nápady a myšlenky k celkové přesvědčivosti, totéž platí o některých postavách (Lucentio v podání V. Dyka, Grumio J. Černého). Davové scény často chaotické a nezvládnuté, lepší bylo vyznění scén s menším počtem postav. Herci sehraní a docela vyrovnaní. Bavili mě T. Vilhelmová i R. Zach, jehož monotónní stylizace se neobehrála. Hodně mě zaujal M. Kern.
(zadáno: 5.4.2011)
U Čičvákova Kupce benátského jsem doslova trpěl, jeho Zkrocení zlé ženy jsem se předem bál. Nemohu říci, že bych byl vysloveně nadšen, ale při mé návštěvě měsíc a půl po premiéře jsem byl překvapen mile. U komedie v tomto pojetí se divák moc nenasměje, může však být osloven zajímavým pohledem. Mě zaujal výklad charakterů postav, který byl současný, přirozený a bez toho, na co jsme zvyklí z jiných nastudování. Sledoval jsem se zájmem hlavně první část, vadilo mi jen pár hluchých míst. Slabší druhá část mi dojem trochu zkazila. Z herců se mi líbila zvláště ústřední dvojice L. Žáčková & I. Bareš.
(zadáno: 22.10.2019)
55%. Tři muži v sauně každý týden mluví hlavně o tom, co se na světě dělo nebo děje, stoupající teplota uvolňuje tok myšlenek. Vesměs nadávají, ale sami nic nedělají pro zušlechtění. Možná nejsou o moc lepší než ti, kteří jim leží v žaludku... V tom „nadávání“ je sice hodně pravdy, ale také jednostrannost a pozérství. Takové hovory slýcháváme dnes a denně, proč na ně chodit do divadla? Možná proto, že si uvědomíme, že je to o nás. Je to inscenace spíše pro pobavení nebo k zamyšlení? Kombinace obojího vychází pouze částečně, po stránce textové i režijní by neškodilo soustředit se více na sdělení.
(zadáno: 3.5.2013)
Juráčkovy deníky podávají přínosné svědectví. Brněnská adaptace je založena na výběru dosti omezeného množství textu, který režisér dotvářel divadelními prostředky. Jednotlivé obrazy byly zdatně herecky, výtvarně i hudebně ztvárněné. Měly zajímavou „Mikuláškovskou“ atmosféru a text rozvíjely. Nestaly se však obsahově významným obohacením ani adekvátní náhradou za to, co se z deníků do dramatizace nedostalo. Inscenace, jejíž funkčnost je sporná, může leckoho nechat chladným. Pražské ND kdysi uvedlo deníky jako scénické čtení a tato forma (více textu, méně akce) mohla být pro někoho sdělnější.
(zadáno: 4.4.2011)
Klasická pohádka ve zdařilém režijním uchopení, který známému příběhu prostřednictvím modernějších prvků dodalo svěžest a také vkusný a vhodný humor. Líbily se mi herecké výkony, zaujala mě hudební koláž. Kvalitní zpracování může oslovit nejen děti, ale i dospělé.
(zadáno: 11.10.2021)
Japonský umělec J. Mišima není u nás příliš známý, do češtiny byl přeložen jen zlomek jeho díla, české inscenace jeho her bychom spočítali na prstech jedné ruky. V autorském počinu se Jan Horák zabývá vnitřním světem kontroverzní osobnosti, prolínajícím se i do jeho tvorby. Výběr textů má jistě své opodstatnění, ale scénáři chybí záchytné body pro divákovu orientaci a pochopení jednotlivých odkazů. Herecká dvojice P. Štorková & J. Bárta se dobře doplňuje, za pozornost stojí i výtvarné řešení. Tento inscenační tvar však osloví jen úzký okruh nadšenců, Mišimovu tvorbu ani osobnost bohužel příliš nezpřístupňuje.
(zadáno: 30.10.2020)
Wajdova dramatizace Dostojevského románu byla pro Divadlo D21 výrazně upravena. Děj pak byl v inscenaci J. Šmída situován směrem k současnosti a v souladu s tím i charaktery. Např. Raskolnikov byl oproti románu méně zralý a spíše připomínal dnešní mladíky nedomýšlející své jednání, Soňa naopak svůj nelehký úděl snášela s mnohem menší pokorou a odevzdaností. Scénografie se vypořádala s limity sálu více než dobře, herci koncepci naplnili. Vyznění se od Dostojevského značně odchýlilo, ale smysl dávalo. Přes místy přehnanou doslovnost by právě takové pojetí mohlo mladého diváka oslovit a možná mu i pootevřít cestu ke klasice.
(zadáno: 30.10.2014)
55%. Předností hudebních retrokomedií režiséra O. Havelky bývá kvalitní provedení písní, práce s atmosférou doby i odlehčující humor, který nikdy nepřekročí laťku lacinosti. Slabinou bývá nesnesitelně dlouhá stopáž, někdy přesahující i tři hodiny. Většinou jednoduchý děj je (kromě písní) natahován neustálým rozehráváním komediálních situací, které výsledku mnoho nepřinášejí a brzy se obehrají. Tato inscenace nese zmíněné přednosti i problémy. Její stopáž se však naštěstí třem hodinám jen blíží. Nuda to sice také je, ale ne tak nesnesitelná jako u jiných titulů (Saturnin, Muži v offsidu).
Dobrá hra v nepřesvědčivém nastudování. Po režijní stránce nedotažená inscenace, v níž se ztrácí téma. Hlavní představitelka M. Kleinerová nedokryla některé roviny postavy, k čemuž jí měl dopomoci režisér. Dobrý výkon V. Záveského, nepřesvědčivý a chvílemi nepřirozený J. Vojta, standardní D. Štolbová. Například provedení pražského Divadla v Řeznické je silnější a zdařilejší.
(zadáno: 14.10.2021)
Přestože v Klicperově hře „přeživší“ myšlenky nalézt lze, je pro dnešní jeviště problematická a divadla po ní často nesahají. Jakub Čermák úspěšně vyhmátnul motivy vhodné pro domýšlení. V lese 21. století mají události jinou podobu než ve století devatenáctém. Kromě ekologických témat jsou rozvíjeny potíže s identitou (resp. s příslušností k pohlaví), Klicperovy naivně působící vztahy jsou zpochybňovány. Herci dobře zvládají nesnadnou stylizaci, která se zpočátku nejeví účelná, ale posléze se její smysl ozřejmí. Konzistentní inscenace však pobaví spíše diváka schopného přijmout specifický (a méně korektní) humor.
(zadáno: 9.3.2020)
Bernasosův román L. Trmíková ve své dramatizaci doplnila dalšími motivy z autorova díla, což posílilo některé roviny a zvýraznilo otázky duchovní i problematiku podstaty lidské existence. Režisér J. Nebeský dovedl herce k velké hloubce ztvárnění, zároveň se mu podařilo přirozeně vykrystalizovat humor. Zajímavým scénickým nápadem byl přesun publika ze stísněnějšího prostoru do otevřenějšího. Inscenace v dobrém slova smyslu pokračuje v linii spolku JEDL, který divákům pomáhá objevovat hodnotná a méně známá díla. Takové počiny jsou v povrchnějších a vyprázdněnějších časech balzámem kultivujícím duši.
Režisér Martin Vokoun zajímavou hru v příbramském divadle zkazil. V mladých hercích potenciál možná je, ale nejsou tak dobří, aby si s náročnými úkoly poradili bez správného vedení. Jejich snaha nestačila, byla vidět absence režiséra, jenž by z nich dostal to, co role žádají. Ze čtveřice je někdo lepší, někdo horší, ale všichni podávají špatné výkony, jejich projev je povrchní. Situace vyznívají nepřesvědčivě, občas nechtěně směšně. Špatná inscenace je promarněnou příležitostí a ztrátou času, výrazně horší než ústecká či pražská verze. Škoda.
(zadáno: 11.11.2020)
45%. Ve své době experimentální drama, pro jehož realizaci v dnešní době je třeba najít nový klíč. K tomu by bylo třeba radikálnější úpravy a pečlivější dramaturgické přípravy. Režisér nepochybně hledat zkoušel, našlo se pár zajímavých řešení jednotlivých obrazů, ale viditelná snaha ovoce nepřinesla. Představitel titulní role T. Pavelka vynakládal nemálo energie, ale místy se v množství slov topil. Na herecky nenaplněné inscenaci nebylo zřejmé, proč ji divadlo nastudovalo a o čem se v ní vlastně hraje.
(zadáno: 2.5.2017)
Inscenátoři oslabili váhu slova Dykovy dramatizace, dnes již takřka neuváděné (asi především kvůli jisté poplatnosti době vzniku). Vhodně aktualizováno, zdařilá kombinace činohry a posílené pohybové složky. Krátká intenzivní podívaná s maximálním nasazením sehraných herců. Pro titulní roli je třeba herecká i lidská zralost, do určité míry přicházející s věkem, a J. Koudela přes vší snahu nemohl náročnou úlohu obsáhnout. Soubor sdružuje a dává úkoly studentům a absolventům, kteří jsou spjati s DAMU. V případě této role by však stálo za úvahu přizvat mezi mladé herce hosta.
(zadáno: 27.2.2023)
(zadáno: 29.4.2019)
Miniscénky, v nichž každý z herců vystřídá několik postav, ukazují různé podoby partnerských i jiných mezilidských vztahů. Střídají se příběhy úsměvnější i dramatičtější. Režisér si s méně obvyklou formou textu poradil, herci se sehráli. Jednoduchá scénografie s kabinkami posloužila účelně. Jednotlivé scénky mají kolísavou úroveň a někdy i stejní herci ve dvou rolích dosahují různé přesvědčivosti. Škoda, že se nenajde více tak silných momentů, jako je hádka rodičů s učitelem. Dramaturgický výběr titulu i směr inscenování (byť má výsledek rezervy) představují příslib do budoucna.
