PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 11.10.2021)
„Vesnický román“ Karoliny Světlé nebyl dosud pro jeviště ani film adaptován, dramatizace T. Syrovátky jej solidně zprostředkovává. Režisér M. Františák, jenž se k českým literárním a dramatickým kořenům vrací opakovaně, neopomněl, že v díle Světlé je kromě realismu přítomna i mystika. Pod povrch pronikli i herci, z nichž si zaslouží jmenovat J. Hejret Vojtková, J. Jedlinský, B. Bezáková, M. Tallerová či K. Baranová. Citlivě umístěné moderní prvky (např. užití skladby Sedm dostavníků), dynamická scénografie. Oproti románu otevřenější závěr se k charakteru inscenace hodí, jeho jevištní podoba by si ale zasloužila vypilovat.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Libreto, k němuž se nedochovala hudba, invenčně zhudebnil T. Hanzlík. Jeho úsilí a kvalita hudebního provedení by si zasloužily, aby nezůstalo u několika repríz. Režisér P. Hašek umocnil parodičnost opery otočením pohlaví v obsazení, což lépe vyšlo u V. Franců a P. Šmída v ženských rolích. S výjimkou E. Burešové herečky s mužskými party trochu zápolily (zejména A. Hladká a L. Valenová při záměrném přehrávání vlastností vojevůdců). Pro plenér se ukázala šťastná i scénografie s moderními karavany. Snaha vypořádat se s úskalími libreta vyšla jen částečně, ale přesto jde o jeden z nejzdařilejších počinů Antické Štvanice.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Komplikovaný vztah J. Wericha s V. Holanem nemusí být řadě diváků známý. Autor P. Jurda vyváženě pracoval s nejednoznačnými a fakty, jeho text však trpí nedostatkem dramatičnosti. Režisér se vydal cestou výrazné stylizace, dal prostor hudbě a zpěvu. Pokud se tím snažil dramatičnost posílit, podařilo se to jen částečně. V první části byly situace neúměrně prodlužované, aniž by jejich délka přispívala k vypovídací hodnotě. Výraznější působivost přišla až v části druhé. Přes stylizaci režisér umožnil hercům vtisknout postavám věrohodnou tvář. Skvělý scénický nápad s dvoupatrovým domkem a šikmou podlahou.
(zadáno: 11.10.2021)
65%. Řešení zamotaných okolností dědického řízení odkryje na dřeň povahy sourozenců a vztahy mezi nimi. Autor se zamýšlí nad nejednoznačností a nevyzpytatelností lidských povah, v dobrém i horším slova smyslu. Hořká komedie s poměrně překvapivým vyústěním nejen pobaví, ale má i přidanou hodnotu; divákům může připomenout, co dobře znají. Po zdlouhavější první scéně v právnické kanceláři děj nabere spád. Poctivě realizované i zahrané.
(zadáno: 7.9.2021)
Těžištěm zdařilé hry je působivý dialog v těžké válečné chvíli. Autor divákům uvěřitelně nabízí, jak se klíčový okamžik dějin možná odehrál. Na ukázce nacistických praktik rovněž nenásilně mezi slova vměstnává nadčasovou úvahu o zrůdnosti dalších totalitních režimů. Autoritativní vystupování generála ztvárnil J. Šťastný přesvědčivě, neuniklo mu ani jeho složitější nitro, využil možnosti odhalit i jiné polohy svého herectví. Typově vhodného H. Bora mohl režisér dovést k odkrytí drobných opomenutí. Na menším prostoru V. Vodochodský zaujal. S omezenými prostorovými možnostmi Violy bylo dobře naloženo.
(zadáno: 7.9.2021)
Rozmluvy Mikiho Volka s (nejednoznačným) „Mikulášem“ tvoří v inscenaci M. Hanuše rámec pro připomínku zpěvákových písní. Přes dobré herecké výkony J. Krafky a J. Wohanky nelze říci, že by abstraktní dialogy byly ozdobou činoherní složky, pokus o realistické obrazy z Mikiho života by ovšem mohl skončit ještě diskutabilněji. Scénografie vhodně odkazuje na zpěvákův osud. S choreografiemi se účinkující nepotýkají vždy úspěšně. Živá hudba ve skvělém aranžmá M. Potočka a výtečný zpěv J. Krafky (umocněný dámskou trojicí) vysílají obrovský příval energie. „Oslněný“ divák může chyby rád přehlédnout a představení si prostě užít!
(zadáno: 7.9.2021)
65%. Osudy odvážných lidí kolem operace Anthropoid inspirovaly T. Dianišku k napsání hry, v níž „hrdiny“ s úctou znázorňuje jako smrtelníky žijící jinak obyčejné životy. Autor se nebojí užít humor, nejednou černý a morbidní; tím si pomáhá i u antihrdinů, kteří tak nevyznívají prvoplánově. V možná až nadmíru zjednodušujícím vyobrazení je zřetelnější podstata událostí a povah. Záměr smysl dává, závisí na divákovi, zda osobité uchopení (ne)přijme. Rozvláčnější první část, dynamiku a spád nabere představení až po přestávce. Odpovídající herecké ztvárnění, ve zdařilé hudební složce zaujme hlavně práce s motivem J. Bulise.
(zadáno: 9.8.2021)
75%. Autorka a režisérka K. Jandáčková v komorní hře domyslela, kam může dospět život na planetě, s níž nešetrně zacházíme, a to nejen z hlediska ekologického, ale i společenského a osobního. Problémy mladé dvojice jsou někdy podobné našim, jindy se vlivem vnějších okolností rozvinuly, případně přerostly v další, s nimiž se my (zatím) nepotýkáme. Divadlo Letí se podobným tématům věnuje opakovaně a tento počin patří k nejvydařenějším. Kromě samotného textu na tom mají zásluhu herecké výkony a scénografie s projekcemi. Mimořádně se povedla hudba J. Königa, jenž živým doprovodem a zpěvem dokonce vytváří jedinečnou nadstavbu.
(zadáno: 9.8.2021)
Smutné osudy Zahradníčkových jsou cennou a nadčasovou reflexí pohnuté doby, v níž docházelo k prověřování lidských kvalit i vztahů. Spolek JEDL je záslužně připomíná (některým divákům případně objevuje) v inscenaci, pro jejíž potřeby byly vhodně dramaticky zpracovány. Režisér J. Nebeský se soustředil na vyznění textu, ilustracemi a jinými nápady tentokrát šetřil. S Janem se S. Rašilov neminul, ale do větší hloubky a mnohem „dále“ pronikla L. Trmíková v roli Marie. Možnosti látky nebyly sice zcela využity, ale působivé a dojemné okamžiky nechybějí.
(zadáno: 25.7.2021)
65%. Komedii z divadelního prostředí prověřila jeviště po celém světě. Během zkoušení první české, resp. československé inscenace v Činoherním klubu se kdysi Jiří Menzel rozhodl spojit druhé a třetí dějství do jednoho. Tento nápad se objevil i v jiných českých provedeních, včetně někdejší kladenské inscenace Hany Burešové i její nynější pražské. Ve zdařilém nastudování vyniká kultivovaná situační komika, ze strany herců dobře zvládnutá. Kdo komedii zná, dočká se i několika sympatických překvapení. Vkusná zábava, vhodné doplnění repertoáru DvD.
(zadáno: 25.7.2021)
75%. Sázka na osvědčené karty Divadlu Verze vyšla. Řemeslně kvalitně napsaná situační komedie, zdařile inscenovaná. Herci na sebe slyší a rozehrávají komické situace, které navíc i něco řeknou o mezilidských vztazích. Zároveň se neberou zbytečně vážně a okořeňují dialogy nenásilnou (sebe)ironií. Komedií s bezduchým a laciným humorem nabízejí různé agentury dost. Šťastný vyvolený je tip pro ty, kteří hledají zábavu na úrovni.
(zadáno: 25.7.2021)
Po inscenaci z roku 2012, vybírající z Juráčkových deníků z let 1959-1974, zpracoval soubor Tygr v tísni texty z let 1974 až 1989, jejichž první vydání je ohlášeno na podzim 2021. Není opomenuta ani nedávná (diskutovaná) kniha Juráčkovy manželky Daňi Horákové. Více jak dvouhodinová „nálož“ nemusí být snadným soustem, ale pozornost udržet lze. Tentokrát je Juráčkův part mezi trojici herců rozdělen (zjednodušeně řečeno) podle vlastností, jaké u jeho osobnosti v danou chvíli převládají. Ilustrace je oproti první inscenaci výraznější a herci se s ní zdatně sžívají. Nápaditá scénografie zvládá omezené prostorové možnosti.
(zadáno: 25.7.2021)
Románovou epopej nelze pro jeviště adaptovat v celé šíři. Tvůrci se uchýlili k rozumným kompromisům a zjednodušením, jež Tolstého předlohu nedegradují. Složité vztahy jsou divákům zpřístupněny vhodným způsobem, který může navíc oslovit i mladší generaci. Zároveň je třeba ocenit vyzdvihnutí nadčasových myšlenek a nalezení spojitosti s tím, v čem aktuálně žijeme. Na konci dlouhého představení, jemuž nedochází dech, se tak divák může dočkat katarze. Výtvarná složka i hudba vyznění pomáhají. Herci svým postavám dostáli, individuálně obhájili jejich pozici v celku; vzájemná souhra se snad posílí s více reprízami.
(zadáno: 11.11.2020)
75%. Terence McNally zachytil v osobnosti věhlasné pěvkyně Marie Callas mnoho pravdy o umění, k němuž by měl mít interpret vztah a poctivý přístup. V roli kdysi zazářila E. Balzerová, od boleslavského provedení je ale třeba čekat něco jiného. S konfliktní a k sobě i okolí náročnou Callas má D. Pecková leccos společné, přesně ví, o čem mluví. A tak ve svém činoherním debutu může být víceméně za sebe, nehraje Callas, ona s Callas splývá. Režisér P. Mikeska skvěle využil osobnosti Peckové, role tří posluchačů by ale snesly přesnější ztvárnění. Smysluplný nápad v samotném závěru poškodila neobratnější realizace.
(zadáno: 11.11.2020)
Stejnojmennému dílu O. Scheinpflugové kdysi chyběl odstup a v určitém směru i dostatek soudnosti. To autor J. Vedral obstojně vyvážil použitím dalších zdrojů, časových skoků či komentářů. Výhrady ke stavbě „adaptace“ by se našly, nicméně při vstřícném diváckém přístupu se lze nechat obohacovat známými i méně známými informacemi, případně i dojmout situacemi a dobovými paradoxy. Navíc v budově, která s děním značně souvisí. Není samozřejmostí, aby se soubor DnV dokázal takto sehrát. Primitivní těžkopádná scéna patří do dob dávno minulých, kostýmy a práce s hudbou naopak inscenaci slouží dobře.
(zadáno: 30.10.2020)
Původně studentská inscenace Pidivadla „žije“ dál na scéně Divadla Kolowrat. Na českých jevištích zabydlená hra může znalé diváky překvapit domyšleným a zároveň logickým a nenásilným rámcem, jímž je náhled Vicki. V této koncepci jsou akceptovatelné i ještě překvapivější změny v závěru. Režisérka M. Krátká s absolventy na postavách a situacích pečlivě pracovala. Nový představitel M. Merunka se s titulní rolí obstojně sžívá. Inscenace svou působivostí předčí i některá dřívější česká nastudování. Škoda některých nedomyšlených nebo nezvládnutých detailů (např. střelba z reproduktoru, ztišující se světlo, Joeův noční úbor).
(zadáno: 30.10.2020)
Hilda - Divadlo X10 70 %
Komorní hra je postavená především na promluvách paní Lemarchandové, do nichž v menší míře vstupuje opravář Frank. Pozvolna vyplouvají na povrch motivace jednání Lemarchandové a skládá se obraz její odporné osobnosti. Režisér T. Loužný dal prostor osobitosti svých spolupracovníků. Nápadité scénické řešení K. Jirmanové Soukupové, atmosféru umocnila vynikající živá hudba J. Čížka podpořená zpěvem N. Mikulové. Klíčová však byla režisérova práce s L. Roznětínskou, jež v hlavní roli velkou příležitost naplno využila. Bez nadsázky zde zazářila a pro řadu diváků může být její herectví dokonce objevem.
(zadáno: 30.10.2020)
Wajdova dramatizace Dostojevského románu byla pro Divadlo D21 výrazně upravena. Děj pak byl v inscenaci J. Šmída situován směrem k současnosti a v souladu s tím i charaktery. Např. Raskolnikov byl oproti románu méně zralý a spíše připomínal dnešní mladíky nedomýšlející své jednání, Soňa naopak svůj nelehký úděl snášela s mnohem menší pokorou a odevzdaností. Scénografie se vypořádala s limity sálu více než dobře, herci koncepci naplnili. Vyznění se od Dostojevského značně odchýlilo, ale smysl dávalo. Přes místy přehnanou doslovnost by právě takové pojetí mohlo mladého diváka oslovit a možná mu i pootevřít cestu ke klasice.
(zadáno: 30.10.2020)
V inscenaci režiséra V. Malochy se podařilo akcentovat nadčasovost tématu svobody a obohatit jej názorem nastupující generace. Pro potřeby ročníku byly sloučeny postavy doktora a nočního zřízence a role dvou mužských pacientů přepsány na ženy; tyto poměrně překvapivé úpravy (resp. ztvárnění oběma herečkami A. Šťastnou a B. Křupkovou) vyzněly nenásilně a velice zajímavě. Dramatizace Keseyho románu skýtá náročné party, s nimiž se studenti vypořádali se ctí. Kromě dvou zmíněných hereček si zaslouží jmenovat také M. Jindrová a P. Urban. Propracovaná scénografie.
(zadáno: 30.10.2020)
(zadáno: 30.10.2020)
65%. Záměrem asi nebylo sdělit o Kafkovi něco zásadního nebo objevného. V krátké hříčce si autor E. Tobiáš pohrává s fantazií a přivádí na scénu dvanáctiletého Franze Kafku. Nespočet vtipných a chytrých odkazů nejen na Kafkova díla, ale také na osobnosti jeho života i pražské společnosti. Zvláštní práce s jazykem. Doslova okouzlujícího K. Dobrého v dětské roli doplňují L. Trmíková a M. Dohnal, kteří vystřídají více postav. Atmosféře pomáhá situování do autentického bytu, kde se v (na) malém prostoru se podařilo zobrazit Kafkovu osobnost s osobitým půvabem a humorem.
(zadáno: 30.10.2020)
Amerikánka - Jatka78 70 %
Pohnutý osud jedné dívky má působivost a sílu. Režisér V. Tauš použil jednoduché prostředky, vše soustředil na herečkách T. Voříškové (Ramba) a E. Křenkové, které se „dělí“ o hlavní roli a ztvární i více vedlejších postav. Obě herečky pracují častěji před kamerou a jejich civilní autentický projev inscenaci sluší. Více by ale vynikl v menším prostoru, byť se scénografovi podařilo jevištní dispozice maximálně přizpůsobit a dosáhnout přiblížení. Působivý hudební doprovod na repríze obstaral příležitostný alternant M. Belko a jako zvláštní host zazpívala B. Poláková.
(zadáno: 30.10.2020)
Legendární první provedení Krobotovy dramatizace románové kroniky bratří Mrštíků zůstane asi nepřekonané. Je však dobře, že se k adaptaci divadla opakovaně vrací a připomínají její mnohokrát prověřené kvality. V případě M. Langa se jedná již o třetí setkání a minimálně od kladenské inscenace se jeho zpracování v DpP dosti liší. Režisér přišel s novými nápady a vycházel z jiných hereckých osobností, kteří dobře napsané charaktery vystihli a navíc jim vtiskli osobitost. Ve ztvárnění některých detailů lze najít rezervy, ale celek vyznívá silně a může zaujmout nové diváky i návštěvníky, kteří mají možnost srovnání.
(zadáno: 30.10.2020)
David Jařab vyšel především z povídky „Dům U měděných buků“, ale její původní zápletku značně „přitvrdil“. To dopomohlo k nahlédnutí pod zdánlivě spořádaný povrch doby viktoriánské Anglie, která rozhodně není prezentována jako idyla. Titulní Holmes pak byl překvapivě relativizován přisouzením méně lichotivých vlastností. I když se inscenace doslova zpronevěřuje mnoha čtenáři oblíbeným prvkům Doylových povídek, nejedná se o násilné poškození. Pohled tvůrců má svou logiku a opodstatnění. Přes (pro Jařaba typické) pomalejší tempo dokázali soustředění herci udržet pozornost a napětí od začátku do konce.
(zadáno: 9.3.2020)
Bernasosův román L. Trmíková ve své dramatizaci doplnila dalšími motivy z autorova díla, což posílilo některé roviny a zvýraznilo otázky duchovní i problematiku podstaty lidské existence. Režisér J. Nebeský dovedl herce k velké hloubce ztvárnění, zároveň se mu podařilo přirozeně vykrystalizovat humor. Zajímavým scénickým nápadem byl přesun publika ze stísněnějšího prostoru do otevřenějšího. Inscenace v dobrém slova smyslu pokračuje v linii spolku JEDL, který divákům pomáhá objevovat hodnotná a méně známá díla. Takové počiny jsou v povrchnějších a vyprázdněnějších časech balzámem kultivujícím duši.
