Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2013)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 22.10.2019)
Hra o komplikovaném vztahu dvou lidí, který kromě vztahových peripetií poznamenaly i odlišné hodnoty, jež oba vyznávají. Hra je z roku 1995, ale střet postojů „alternativní“ Kyry a bohatého obchodníka Toma v naší zemi možná dnes dokážeme pochopit lépe. Vynikající T. Vilhelmová vystihuje Kyru do nejmenších detailů doslova v každé větě, J. Langmajer se nespoléhá jen na osvědčené výrazové prostředky a je jí více než dobrým partnerem. Ačkoli byla inscenace nastudována pro komorní prostor, na Letní scéně se představení v plenéru neztrácelo.
(zadáno: 19.8.2019)
Diváci se ocitají v předvolební době, kdy se na ně z různých stran valí mnoho protichůdných informací. Je v této džungli vůbec možné rozeznat, co je pravda a co účelová lež? A lze odhadnout, jak by si počínala opozice, kdyby byla u moci? Tvůrci možná nenabídli nic, s čím bychom se v českém imerzivním divadle ještě nesetkali. Vybrali však dobré téma a smysluplně s ním pracovali způsobem vybízejícím diváky k přemýšlení a možná i sebereflexi. Nejsme náhodou při úvahách nad politikou příliš jednostranní či zaslepení...? Studující herci i tvůrci se slibně uvedli a rozhodně stojí za to zajímat se o jejich další práci.
(zadáno: 19.8.2019)
75%. Titul není vhodný pro diváky očekávající pietní nakládání se známou Tylovou báchorkou, jde o poměrně radikální modernizaci a přepracování. Do obyvatel dnešní české vesnice i romských spoluobčanů se inscenace trefuje celkem ostře, ale nejde o bezúčelné ani laciné dehonestování. Parodováním se též podařilo vkusně vypořádat s dnes již problematickými prvky původní hry. Úprava a koncepce se nemíjejí s plenérem, prostranství je skvěle využito. Zaujme a rozesměje řada nápadů, všichni herci se zdatně přizpůsobili koncepci. Ideální letní podívaná, která pobaví a zároveň dává smysl. Ten ale musí být divák ochotný hledat...
(zadáno: 19.8.2019)
65%. Civilní pojetí antické tragédie, pod vedením režisérky H. Burešové se hraje bez velkých gest. Zákulisí nezakrývající scéna a moderní kostýmy mají zřejmě nenásilně přispět k upozornění na nadčasové souvislosti a spojitosti se současností. Vynikající výkony E. Hacurové a P. Špalkové, zvuková složka umocňující působivost. Toto je jedna ze správných cest, jak Sofoklovo dílo dnes inscenovat. Ne každý divák se dokáže dostat přes jakousi „bariéru“, kterou prastarý text – byť v novém překladu – vytváří.
(zadáno: 19.8.2019)
Kdysi skandální a v některých zemích cenzurou zakazované Ibsenovo drama bylo inscenováno s důvěrou k textu, zároveň bez přehnané piety. Poetikou DD, resp. místním hereckým stylem byla inscenace spíše jemně okořeněna. Herci se drželi svých rolí a zároveň do nich vtiskli svou osobitost. Zejména M. Myšička se s postavou pastora Manderse mimořádně potkal. Scéna přeplněná zařízením pomáhá umocnit stísněnou atmosféru domu. Vzpomínané a do jisté míry průkopnické nastudování J. Nebeského, které šlo doslova na dřeň, v DD nepředčili, jedná se však o nastudování více než důstojné.
(zadáno: 29.5.2019)
Hra o čtyřech ženách ze čtyř generací jedné rodiny je pozoruhodná sama o sobě. Herečka D. Šoltýsová si v ní před lety sama zahrála a nyní ji nastudovala se svými absolventkami jako režisérka. Pečlivá práce se zatím nezkušenými herečkami se na výsledku odrazila, inscenace má silné momenty a hlavně na konci se dostaví katarze. Ku škodě je občas niternost prožitku přebíjena vnějšími a ne vždy ukočírovanými emocemi. Také se úplně nezdařily přechody mezi scénami a odlišení časových rovin, část diváků může být zmatena. Hra však za poznání stojí a zde můžete vidět povedené zpracování.
(zadáno: 29.5.2019)
Cirk La Putyka shromáždil opět nové umělce přinášející neokoukané novocirkusové prvky. Z hlediska práce s tématem patří inscenace k tomu nejlepšímu, co soubor za dobu své existence nabídl. Bylo přítomno zřetelné sdělení, které navíc nesklouzávalo k banalitám a nežádoucí doslovnosti. Nastínění různých aspektů problému ADHD, jejich následné rozvíjení pohybem a někdy i slovem zároveň nechávalo prostor pro fantazii diváků. I když by se jisté rezervy našly (jednu z nich vystihla H. Grégrová na konci svého komentáře), tvůrci se vydali smysluplnou cestou, která by soubor mohla vést k dalším posunům.
(zadáno: 29.5.2019)
Motivy Bergmanova filmu by jistě bylo možné rozvíjet rozmanitějšími a objevnějšími prostředky, s příliš popisnou dramatizací sváděly dramaturgie a režie (ne vždy úspěšnou) bitvu. Přesto inscenace příjemně překvapila, přes delší stopáž nenudí a má moc diváka zasáhnout. Ze strany herců propracované a dobře vystavěné charaktery, k psychologické studii D. Bambase nelze mít nejmenší připomínku. Občasnou nejednotnost hereckého stylu lze omluvit odlišností jednotlivých prostředí. Škoda, že si herci DnV až příliš hájí komfortní zónu a uchylují se k nadmíru viditelnému markýrování při scénách násilí.
(zadáno: 29.4.2019)
Eskapády Baarové, Mandlové a dalších již byly mnohokrát zpracovány a je dobře, že se někdo zabývá i méně „profláklými“, ale neméně pozoruhodnými protektorátními osudy. V rozhlasovém studiu se střetávají kolaboranti s těmi, kteří se nezaprodali a jejich hrdinství se jim stalo osudným. S reálnými fakty je občas nakládáno s uměleckou licencí, jsou stavěna do domýšlených souvislostí a účelně nadsazována. Vyvážené interpretaci tématu pomáhají inscenační řešení i herecké výkony. Scénář by místy snesl vysvětlení některých faktů, proto se vyplatí přečíst si před představením program s životopisy.
(zadáno: 29.4.2019)
Hra inspirovaná skutečnou událostí. Zodpovědný střihač versus výjimečně talentovaná a velmi neukázněná herečka Tallulah Bankhead. Pracovní setkání obohatí dvojici, která by se jinak těžko sblížila, a ukáže dobré i horší stránky hereččiny osobnosti. Režisér s herci představili text divákům v inscenaci, v níž jsou správnou měrou vyváženy vtipné i vážné okamžiky. Nela Boudová v nesnadné úloze obstála a vlastně i překvapila. Repertoár divadla poslední dobou nabízí hry podobného ražení, slušela by mu větší rozmanitost a neškodilo by se poohlédnout také po dramatice jiného typu.
(zadáno: 29.4.2019)
Dramatizaci Havlíčkova románu „prověřilo“ již několik tuzemských divadel a v Kladně se v režii P. Svojtky dočkala dalšího zdařilého provedení. S pomocí scénických nápadů a hudby se daří budovat atmosféru, v níž se mísí nostalgie doby s pohnutými osudy hlavních hrdinů. Dobře vedení herci v hlavních i vedlejších rolích. Hlavní představitelka A. Rusevová se stala další skvělou představitelkou Štěpky, J. Slánský s Pavlem zdaleka tolik nesouzněl. Návštěva může přinést silný zážitek i tomu, kdo již dramatizaci navštívil v jiném divadle.
(zadáno: 11.4.2019)
Drama bratří Mrštíků posloužilo jako podklad pro „němohru“, v níž se herci vyjadřovali takřka výhradně pohyby a gesty, téměř celé přestavení (sou)zněla propracovaná hudba. V přenesení do současnosti byl režisér J. Čermák, jako u jiných svých interpretací klasiky, osobitý, důsledný a předložil podnětné spojitosti. Inscenační styl by si zasloužil vytříbit v kombinování náznaků s doslovností, např. kopulace byla někdy s nadsázkou naznačena, jindy zobrazena otevřeněji s nahotou. Maryšu skvěle ztvárnila A. Berecková i beze slov, dále si zaslouží jmenovat B. Šupová v odpudivé stylizaci Rozáry.
(zadáno: 11.4.2019)
75%. Machiavelli ve svém textu otevřeně pojmenoval podstatu vlády a úkol vládnoucích, jeho myšlenky jsou i po staletích platné. Mladý tvůrčí tým využil možnosti vyjádřit se, režisérka s nadějnými herci představila několik odlišných vladařů, kteří moci využili či zneužili. Inscenace má názor, přesah i vtip. Tomuto druhu divadla obecně sluší menší sály a jeviště, o to více je třeba ocenit, jak se podařilo s prostorem Divadla Komedie naložit.
(zadáno: 11.4.2019)
Interpretace Dostojevského románu, připomínající německý inscenační styl, poměrně dlouho působí nekonzistentně. Režisér M. Hába by si i mohl odpustit některé zbyt(eč)né odbočky a kostýmní či jiné extravagance. Postupně však sílí soustředění na sdělení, jež vyvrcholí v závěru, kdy dojde na apelativní společensko-politický přesah. Ten v románu nenajdeme, může se zdát trochu „našroubovaný“, nicméně je logicky domyšlen a prezentován včetně scénografického překvapení. Herci v čele s D. Bušem v čele se přizpůsobili koncepci a zároveň přispěli vlastní osobitostí.
(zadáno: 11.4.2019)
Osobnost talentované a předčasně zesnulé Vítězslavy Kaprálové vykreslila spisovatelka K. Tučková vyváženě a rozmanitě, navíc v jejím pozoruhodném osudu našla dramatický potenciál. Režisérka s pomocí výtvarné složky, výrazné práce s hudbou a v neposlední řadě expresivity v hereckém projevu zdůrazňovala některé vlastnosti postav i smysl situací. Styl obrazů nemusel v každém rezonovat, ale jejich poetice nelze upřít působivost opřenou o vnitřní smysl. Vynikající výkon hlavní představitelky T. Marečkové podpořili ostatní členové sehraného souboru.
(zadáno: 25.3.2019)
75%. Radim Vizváry s pomocí výpravy a světel ovládá jeviště, výtečně pracuje se svým tělem a gesty. Rozehrává téma, které je ve své podstatě depresivní, a nenásilně v něm objevuje i humor. Ke ztvárnění samotnému nelze mít výhrady. Co se týká práce s námětem, v tomto případě nebyl potenciál látky v plné míře využit. Každopádně Vizváry touto inscenací podává další důkaz, že je přední osobností (nejen) české pantomimy.
(zadáno: 25.3.2019)
Caryl Churchill ve svých hrách někdy situovala dvě části do jiných časových rovin. Kontrast funguje i v případě Sedmého nebe, v němž se autorce podařilo zprostředkovat významné postřehy a dobrat se cenných myšlenek. Herci mají v obou částech hrát odlišné role, navíc by měly být v řadě případů záměrně obsazeny proti typu, věku, barvě pleti či dokonce pohlaví. Tento záměr byl v inscenaci DpP režisérem a herci náležitě zužitkován, výmluvnost vyznění byla posílena. Náročnější titul se asi nemohl stát diváckým hitem, přesto by DpP by mělo nadále nabízet i počiny tohoto typu, protože jsou potřebné.
(zadáno: 19.3.2019)
75%. Daniel Špinar s herečkami a externistkami nejprve ilustruje výběr z Hilarových textů, svědčících o jeho silné osobnosti se zásadním vlivem na české divadlo. Špinar hledá souvislosti se současným stavem ND (částečně jiným, částečně konstantním), ale též mezi Hilarem a sebou samým, což vrcholí fiktivní zkouškou Macbetha, během jehož příprav Hilar zemřel. Mimořádně vtipná scéna, v níž vyniká energická J. Stryková, nabízí alternativu, jak by Hilar mohl pracovat dnes. Estetika zpracování třeba každého nenadchne, nicméně poučný i zábavný titul může obohatit nejen do dění v ND zasvěcené diváky.
(zadáno: 19.3.2019)
Dramatik Mark St. Germain na základě známých i méně známých faktů o Albertovi Einsteinovi vymyslel fiktivní zápletku a divácky přitažlivě pouvažoval o mnohdy těžké volbě nadaných mezi osobním životem a prací či posláním. Einsteinova osobnost byla vykreslena vyváženě, s fyzikovými mimořádnými schopnostmi i kontroverzními vlastnostmi. Hlavní dvojice L. Štěpánková a M. Táborský vystavěla charaktery mimořádně pečlivě, jejich precizní práce zastínila i některé „šablony“, jimž se autor zcela nevyhnul. Štěpánková navíc výtečně pracovala s mimikou, v čemž měl Táborský kvůli masce omezenější možnosti.
(zadáno: 19.3.2019)
Podobné téma podobným způsobem zpracoval např. V. Klimáček v dramatu „Komunismus“, hra M. Kinské a R. Schovánka předkládá o něco komplikovanější a nejednoznačnější rodinnou situaci. Přestože se nesetkáváme s dílem nikterak objevným, přece jen určité zobrazené praktiky StB mohou být pro některé návštěvníky novinkou. Podobné záležitosti z nedávné minulosti si má smysl připomínat! Vhodné inscenační řešení, dobře vymyšlená scéna, herci s pomocí režírující spoluautorky postavy zdárně obsáhli. Za takovouto původní hru by se nemuselo žádné divadlo stydět; je skoro škoda, že ve ŠvD pouze hostuje.
(zadáno: 19.3.2019)
Přestože kvůli škrtům divák přijde o některé informace o titulní „zemi indiánů“, komornější úprava právem ceněné Lettsovo rodinné drama nepoškodila a občas i vedla k dynamičtějšímu vyznění. Režijně dobře ukočírované, kvalitní práce většiny herců. Dva roky po premiéře měla inscenace patrně již usazenější podobu, M. Steinmasslová podala výkon vskutku pozoruhodný a hluboký. Příležitosti dobře využily i J. Nerudová či M. Prášilová.
(zadáno: 4.3.2019)
65%. Hru napsal J. Havelka pro Slovenské národné divadlo. Režisérka první české inscenace M. Schlegelová se vydala vlastní cestou. Česká varianta působí ve srovnání s méně doslovným slovenským zpracováním „agitačněji“, odkazy na konkrétní osobnosti a události jsou přímočařejší. Ansámbl Jihočeského divadla prošel v posledních letech výraznou obměnou a ukazuje se, že mu rozhodně dech nedochází. Více v blogu Krátké zamyšlení nad českou a slovenskou inscenací hry Elity.
(zadáno: 4.3.2019)
Performance spojující mluvené slovo, pohyb, video a další vyjadřovací prostředky, které jsou technicky dovedně zkoordinované. Jan Mocek a jeho otec předkládají a nabízejí podněty z vlastních životů. Divák by se měl samostatně zamýšlet a je v jeho moci, aby se dobral k myšlenkám a souvislostem. Při sledování a přemýšlení můžeme dospět i k záležitostem, které si v běžném životě neuvědomujeme. Nefalšovaná alternativa ve smyslu hledání nových cest a forem vyjádření, přitom pro přijetí a pochopení poměrně přístupné i konzervativnějším divákům.
(zadáno: 4.3.2019)
U této látky se není možné zavděčit rozdílným představám širokého spektra diváků. Inscenace by neměla urazit konzervativního diváka, jenž zejména v historické budově očekává „klasiku“. Zároveň nemusí být nezajímavou ani pro návštěvníky vyhledávající progresivnější přístup. Více v blogu Erbenovy balady na jevišti Národního divadla.
(zadáno: 11.2.2019)
65%. Promluvy ve třetí osobě asi měly být záměrně odosobňující, nicméně divákům značně zkomplikovaly vnímání. Dojem z rozpačitější textové složky mnohonásobně pozvedlo scénické provedení, které v koexistenci s hudbou a ruchy bylo samo o sobě ideotvorné. V nezvykle koncipovaném uzavřeném prostoru diváci část představení strávili s herci v úplné tmě a dostali možnost uvědomit si a prožít specifika světa nevidomých. Když se rozsvítilo, došlo k výmluvné konfrontaci jiného druhu. Ve tmě více vynikla P. Štorková, ve srovnání s ní byl hlas J. Gottwalda méně výrazný. Nevšední, přínosný zážitek.