PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2013)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 11.2.2019)
Jednodušší libreto muzikálu se dá do určité míry pozvednout, v Plzni však herecká složka zůstala povrchnější. I když se účinkující občas nevyvarovali laciností, hranici nevkusu nepřekročili. Choreografie standardní, scénograficky efektní. Po hudební stránce profesionálně odvedené, živý orchestr je vždy bonusem. Inscenace měla být odpočinkovým, divácky atraktivním a trochu pikantním titulem. Svůj účel splnila.
(zadáno: 11.2.2019)
Tvůrci děj přenesli do současnosti a přiblížili dnešním poměrům. Byli v tom důslední, takže výsledek vyzněl věrohodně. Zaujalo několik nápadů, pro vyvážení však chyběla odvaha pro otevřenější zobrazení tělesnosti, kterou v komplikovaném milostném vztahu básníků nelze opomenout. Extravagantní výtvarné řešení může na část diváků působit přebujele, nicméně svůj účel splnilo. Podobně by se dal shrnout záměrně přeexponovaný projev D. Krejčíka. S jevištní nezkušeností M. Stropnického režisér umně pracoval, výkonem mile překvapil. V několika vedlejších rolích se S. Nováková rozhodně neztratila.
(zadáno: 11.2.2019)
Ivan Hubač scénář svého otce ke zdařilému televiznímu filmu zdramatizoval obstojně. Režijně vyvážené, vtipné situace jsou správně prokládány smutnými. Snad jen divadelní konec možná mohl ubrat na sentimentu. Scénické řešení se vypořádalo se střídáním prostředí i dominancí zámku. K roli Hraběnky E. Balzerová přistoupila odlišně od J. Jiráskové, roli rovněž obsáhla a navíc překvapila tím, že se zcela oprostila od svých návyků. Výborný D. Novotný i ostatní herci ve vedlejších rolích.
(zadáno: 11.2.2019)
65%. Nedostatečně známý osud významné vědkyně v poutavém dramatickém uchopení, v němž se snoubí pracovní rovina s osobní. Inscenační zpracování solidní, z hlediska tematického vše dobře vyvážené. Zatímco E. Elsnerová hlavní roli podává s odzbrojující přesností a přirozeností, vedle ní je na mužských spoluhráčích dost vidět, že „hrají“. Tento nepoměr můj zážitek ovlivnil, od návštěvy však neodrazuji.
(zadáno: 11.2.2019)
55%. Sugestivní drama vystihuje osud a problémy, s nimiž se potýká jedinec postižený roztroušenou sklerózou. Režisér V. Polesný, jenž připravil první české nastudování, bohužel nechal oběma hercům až přílišnou volnost. Emotivní umělkyni, která zápolí s různými fázemi nemoci, Z. Stivínová s maximálním úsilím ztvárnila barvitě, extrémní polohy však působily poněkud neukočírovaně. Vedle ní se příliš monotónně hrající J. Novotný ztrácel. Režijně zanedbaná byla i pozice obou charakterů v celkovém kontextu inscenace, v níž se podstata sdělení hry poněkud ztrácela.
(zadáno: 11.2.2019)
Text seskládaný z podnětných postřehů a jednotlivostí přes viditelnou snahu tvůrců i herců na jevišti nezafungoval. Nicméně je záslužné, že se někdo do tohoto stále aktuálnějšího (celo)společenského tématu pustil. Divadlo sice nemá takový dopad, aby něco významně změnilo, ale divadelníci by si měli být vědomi svého poslání a nevzdávat se ve svém snažení. Přestože tento počin asi nesplnil očekávání, je smysluplnější než valná část jiných, která divadla nabízejí.
(zadáno: 7.1.2019)
Dynamičtější libreto by dodalo ději intenzivnější napětí a spád, přesto jde o hodnotné dílo s ambicemi vyššími, než je v tomto žánru obvyklé. Povedená je i česká verze H. Novákové. Plzeňská inscenace je mimořádná po hudební stránce, účinkující přetěžké party pěvecky suverénně obsáhli. Problematické je soustředění se na vnějškové prostředky na úkor smyslu, ve scénicky využitém malém prostoru jsou pěstí na oko přeexponované líčení a masky a též ruší company, která zpívané i němé epizodky degraduje na prvoplánové karikatury. Na české muzikálové scéně však počin rozhodně nelze přehlédnout.
(zadáno: 7.1.2019)
Antieva - Masopust 50 %
Inscenace upozorňuje na nedoceněnou pozoruhodnou osobnost Anny Pammrové a její tvorbu. Režisérka A. Davidová (Petrželková) v jednotlivých obrazech projevuje dar své fantazie, zvláštní estetickou koncepcí rozehrává nalezené motivy. Textová koláž / dramatizace je však poněkud neuspořádaná, nesourodostí trpí i výsledný tvar. Ukotvení v podobě vodítek by sice mohla zatěžkat poetiku popisností, divákům by však usnadnila orientaci. Herci se v náročném tvaru zorientovali a pohybují se v něm s jistotou.
(zadáno: 7.1.2019)
55%. Dramatizace po duchu románu trefně zpracovává nenápadný, pozvolný úpadek a konec člověka, kterého zničila nečinnost. Režisérkou pečlivě budovaný vývoj herci bravurně ztvárňují, obdivuhodný M. Isteník v titulní roli. Je třeba ocenit i vlastní pohled tvůrců relativizující ústřední téma. Zásadním problémem je však rozsáhlý dramatický text, který na jevišti způsobuje tempo tak pomalé, že se inscenace stává monotónní a příliš dlouhou, pro některé diváky až na hranici snesitelnosti.
(zadáno: 16.12.2018)
Ve hře se několikrát vystřídají monology tří postav, jejichž osudy spolu souvisejí. Jednají možná pochopitelně či omluvitelně, ale neúmyslně má jejich počínání děsivé důsledky. Mohli však jednat jinak, když jsou sami obětmi něčeho / někoho jiného? Znepokojivý obraz světa, kde se od sebe vzdalujeme a sounáležitost je převálcovávána individualitou. Po nedávné „Vanilkové džungli“ přestavilo Divadlo NaHraně podobně silné a interesantní drama. Při realizaci tvůrčí tým i všichni tři herci dbali na to, co se autor snažil sdělit. Vnímavý divák bude mít po skončení představení o čem přemýšlet...
(zadáno: 16.12.2018)
Koláž, kombinující dokumentární prvky s fikcí a s odkazy na umění, se zabývá kastrací chlapců kvůli výšce hlasu a s tím souvisejícími okolnostmi – nedobrovolná deformace dětské osobnosti, odpovědnost za nedospělé, pomíjivost i specifičnost získané „devízy“ atd. Režisér užívá nahotu i naturalističtější výjevy, ale také drsnější humor. I když zcela nevyšlo propojení nesourodých úseků, předložené informace i domyšlené souvislosti mají svou hodnotu. Při snaze o kontext s našimi časy se J. Čermák (možná ku škodě věci) tentokrát vyhnul úderným soudům, spíše se uchýlil k zobecnění a položení otázek.
(zadáno: 16.12.2018)
Návštěvníka znalého románové předlohy může zaskočit razantní stylizace, na první pohled násilná či samoúčelná. Postupně se však objasní důvod, proč D. Špinar román zdramatizoval a zrežíroval právě tímto způsobem. Charaktery Antona, Edity i dalších postav tlačil k extrémním polohám, čímž příhodně zdůraznil problémy, s nimiž se potýkají, i důsledky jejich jednání. Vhodně přispělo i nezvyklé scénické řešení smysluplně využívající točnu. V hlavní roli R. Mácha podal vyčerpávající výkon, výklad bravurně dotvořila také P. Štorková. V dobrém slova smyslu moderní zpracování klasického díla.
(zadáno: 16.12.2018)
Návštěvníci prošli běžně nepřístupnými prostorami, aby se nakonec ocitli mezi herci v promyšleně strukturované scénografii. Diváci mohli nacházet výstižné, chytré či rezonující myšlenky. Anebo nemuseli, protože zřejmě záměrně neuspořádaný tvar sám o sobě k přemýšlení nevybízel, což zapříčinil především text. Hudební složka a účinkující se každopádně postarali o atraktivitu tvaru. Přes rozporuplnější výsledek však počin ukázal na jednu z dalších možností, kudy by se mohla dramaturgie Nové scény v budoucnu ubírat.
(zadáno: 16.12.2018)
65%. Kdysi populární a vlivem okolností později takřka zapomenuté drama, jehož text je formou i obsahem problematický. Tvůrčí tým se snažil o důstojnou poctu a zpracování, které by podalo vyvážený obraz a nebylo dobově ani politicky poplatné. Svému záměru dopomohli krácením, vsuvkami, komentováním či pohybovým znázorňováním určitých pasáží. Výborně zkoordinovaní účinkující. Nezáživné a polopatické dialogy původní hry však nešlo plně eliminovat, jejich stín byl překročen pouze částečně. Přesto jde o úctyhodnou snahu a cenné připomenutí. Další počin na Nové scéně, který stojí za pozornost.
(zadáno: 16.12.2018)
Hlad - Masopust 50 %
Tvůrci si s motivy románu spíše pohrávají. Hlavní hrdina (M. Nechvátal) je ztvárněn realističtěji, zbylí herci střídají více rolí a zřejmě jako kontrast k panu H. je hrají se značnou nadsázkou. Vtipné scénické doplňky i hudební vsuvky. Snaha o humorné ladění proti duchu literární předlohy nejde. Klíčovým problémem je, že se v inscenaci ztrácí její hlavní téma, které se těžce hledá (dokonce i když se předem obeznámíte se souvislostmi). Příčinou je zejména špatně srozumitelná dramatizace V. Bárty. Jedni z nejtalentovanějších herců své generace však bezesporu odvedli kvalitní práci.
(zadáno: 16.12.2018)
Autor situační komedie, podle níž vznikl populární francouzský film, dokáže překvapovat nečekanými zvraty a zápletkami a stvořil dílko, jež ve svém žánru patří k vydařenějším. Vůbec první česká inscenace je poctivým nastudováním, výprava i hudba na úrovni. V první polovině se lépe dařilo pointovat humor a i herci v ní působili uvolněněji. Druhá část by od režiséra snesla dopilování gradace a vybalancování používaných hereckých prostředků (třeba se dostaví s přibývajícími reprízami). Nehledáte-li podbízivou lacinost, ale vkusný odpočinkový titul pro zasmání, neměli byste odejít zklamáni.
(zadáno: 16.12.2018)
David Drábek má dar odpozorovat život kolem nás, zamyslet se nad podstatou jeho problémů a s humorem zprostředkovat i vážné věci. V této hře se (bohužel) pouští dál, a to do politických a příbuzných problémů, a snaží se je zarámovat do jakési detektivní parodie. Na adresu přímo jmenovaných osobností zazní několik provokativních výroků, které sice v médiích běžně neslýcháme, přesto pro mnohé z nás novinkou nebudou. Inscenačně a herecky obstojné, kámenem úrazu je problematický neuspořádaný text bez valné výpovědní hodnoty, který chytrou politickou satirou rozhodně není.
(zadáno: 16.12.2018)
Souhlasím s komentářem Lukáše Dubského, ve svém hodnocení bych se jen opakoval. Doplnil bych, že v samotném textu D. Zábranského nalezneme pár myšlenek a postřehů, nicméně na toto téma jsme si mohli přečíst mnohem zásadnější a důmyslnější díla. A prolog s P. Vančurou pokládám nejen za nadějný, ale také za důvtipně ironický příspěvek k tématu.
(zadáno: 10.12.2018)
Komorní činohra se tentokrát pokusila o méně komorní projekt, v němž se i tančí a zpívá na autentickou živě hranou hudbu. Hra o skutečném dramatu napsaném v jidiš odkrývá jeho spletité a někdy paradoxní osudy v bouřlivém 20. století. Pozoruhodné téma autorka zpracovala do útvaru, v němž herci mají ztvárňovat více postav v různých dobách. Úplně však neodhadla důležitost některých situací, které by mohly být poutavěji vyjádřeny i na polovičním prostoru. To se bohužel částečně přeneslo i do inscenace, která s reprízami snad ještě uzraje, ale již na premiéře zaujala několika silnými momenty.
(zadáno: 10.12.2018)
Hra Matěje Dadáka má hodnotnou myšlenku, ale jako dramatický útvar je problematičtější. Příliš zašmodrchané zápletky, přemíra textu. Hra by potřebovala invenčnější režijní a dramaturgickou práci, aby byla dotažena do vyváženějšího a záživnějšího tvaru. Nepomáhá ani strohé scénické řešení a při předlouhé přestavbě ve druhé části se divákovi mohou nabízet pochybnosti, zda sedí v divadle 21. století. Nejsilnějším (inscenaci zachraňujícím) článkem je práce herců, kteří si poradili s mnohovrstevnatými charaktery. V převzaté hlavní roli se snad M. Dadák postupně dopracuje k větší přesnosti.
(zadáno: 10.12.2018)
75%. Titul odkazuje na „divadlo na divadle“ z Shakespearova Hamleta. V Dejvické inscenaci v první části šest osobností mluví o sobě a jejich spjatosti s DD. Každý vlastním stylem, osobitostí, vtipem. Osobní a pravdivé výpovědi nepřekračují míru soukromí, za kterou herci nepustí například média, zároveň mají přesah. Během večera se divák dále dočká nejednoho překvapení, podrobnosti se nehodí prozrazovat. Čtení ve druhé polovině disponuje silným příběhem a poselstvím, jen je zbytečně dlouhé. Vskutku originální počin, nezvyklá promyšlená hra s divákem, kterou ocení především příznivci DD.
(zadáno: 10.12.2018)
Není snadné proniknout ke sdělení hry, kterou je možno zařadit mezi novodobé absurdní divadlo. Divák se může snadno ztratit v souvislostech, které záměrně zdánlivě nesouvisejí a které jsou ze strany autora snad až zbytečně překombinované až zastřené. Podařilo se dát dohromady mimořádně silnou hereckou čtveřici, navíc s bohatými zkušenostmi s náročnější dramatikou. Pod vedením režiséra předvádí „koncert“, který je radost sledovat. Divadlo Ungelt nevsadilo na jistotu a uvedlo počin jiného druhu, jenž by snad mohl přilákat nový okruh diváků. Při volbě titulu ale neměli jednoznačně šťastnou ruku.
(zadáno: 10.12.2018)
Komorní hra, nepříliš zdařile mísící komediální i thrillerové prvky, nenabízí divákům nic, s čím by se již neměli možnost setkat. Práce dramaturga a režiséra si s úskalími textu příliš neporadila. Oba herci hráli nadoraz a postarali se o to, že podívaná se pro diváky stala alespoň trochu přitažlivou. Ani jejich práce a nasazení však spásný účinek neměly.
(zadáno: 10.12.2018)
Nejedná se o špatný dramaturgický výběr, ale inscenace se bohužel nepovedla. Scénograf M. Cpin je schopen pozoruhodných počinů a nechce se věřit, že je pod podivnou a technicky nedořešenou scénou podepsán právě on (možná se nepodařilo zrealizovat jeho návrh?). Režijně a dramaturgicky rovněž nedotažené. Nezkoordinovaný herecký ansámbl nenalezl společný styl. Nemoderní inscenační řešení, statický nudný počin, který k aktuální společenské situaci takřka nepromlouvá. Dejme však novému vedení MDP šanci a věřme, že další počiny budou vydařenější.
(zadáno: 10.12.2018)
Na hře zaujmou hlavně světonázory osmdesátileté Maude, svobodomyslné bytosti poukazující na nesmyslnosti, které lidi vzdalují od toho, co je v životě podstatné. Na nastudování DnV se asi nebude vzpomínat tolik jako na některá jiná, ale vznikla solidní divácky vděčná inscenace, spolehlivě plnící hlediště. Naštěstí se H. Maciuchová neutopila ve svých návycích, vtiskla Maude uvěřitelnou duši a vtipně vzala do hry specifickou potrhlost. Vedle ní se M. Adamczyk neztratil, vzájemnému vztahu titulní dvojice ale oba zůstali něco dlužni, stejně jako dramaturg a režisér vedlejším postavám.
