Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2196)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 23.1.2026)
Autorka K. Vlasáková ve hře ze současnosti, jejímž bonusem jsou vtipné odkazy na reálné osobnosti, skvěle zachytila měnící se svět a jeho vnímání dvěma rozdílnými ženami starší generace, jejichž odlišné pohledy jsou posléze konfrontovány s problémy překvapujícími generaci mladší. Kvality hry se přenesly i do inscenace N. Deákové s dobrými hereckými výkony. Těsné blízkosti diváků se lépe přizpůsobila N. Drabiščáková, vedle ní se P. Tomicová místy trochu „schovává“ za komediální nadsázku, obě herečky dobře doplňuje S. Lewandowska. Divadlo Letí pečuje o původní českou dramatiku a představilo další ze zajímavých a vydařených počinů.
(zadáno: 23.1.2026)
Při adaptaci filmu, resp. filmové povídky, se dramaturgyně I. Smejkalová a režisér J. Mikulášek vydali vlastní cestou, odlišující se od poetiky Schormova filmu. Po šesti dekádách bylo záhodno uchýlit se k posunům a současnému pohledu na charaktery postav i děj, záměr tvůrců je v tomto ohledu zřetelný. Vyzněl by však i při menším množství obrazů a svižněji plynoucích dialozích, čímž by zároveň mohl lépe vyniknout humor, který je v koncepci rovněž přítomen ve zcela jiné formě než ve filmu. Závěrečný obraz je ovšem vystavěn znamenitě a poselství z něho vyplývá neobyčejně silně! Zaslouží si ocenit i práce se sehranými herci, výprava a hudba.
(zadáno: 23.1.2026)
75%. Hra španělského dramatika je nejen zručně napsanou vztahovou komedií, ale navíc dobře pracuje se specifiky gay komunity, v níž se odehrává. Herecká dvojice D. Bambas & J. Böhm dovedně pointuje komediální situace a pod dobrým vedením režiséra P. Mikesky se sympaticky pouští do vkusného ironického odlehčení. Pasáž ve druhé části, kdy Bruno a Alex komunikují s jinými partnery, nemá již v původní hře v takovém rozsahu opodstatnění, patří i ke slabším místům jinak svižné a velmi zábavné inscenace. Studio DVA zkusilo nabídnout „menšinovou“ love story, ta však může zaujmout diváky bez ohledu na orientaci a gender.
(zadáno: 23.1.2026)
Autoři T. Lexová a J. Jelínek přivádějí na scénu Karla Čapka, Olgu Scheinpflugovou, kolegy z redakce a další postavy; vynalézavě si pohrávají se skutečnými fakty, která spojují do milého vánočního příběhu, jemuž nechybí šmrnc. Šťastná je kombinace živě hrané zdařilé hudby Z. Krále, resp. písní, činohry i loutek. Hercům se daří zaujmout a navodit atmosféru prvorepublikové Prahy. Během sledování představení se navíc mohou do povědomí dětského diváka přirozeně dostat osobnosti a souvislosti, o které se třeba začnou dále zajímat (a dospělí si je rádi připomenou). Vydařený titul vhodný pro celou rodinu.
(zadáno: 23.1.2026)
Komediálně-hororový muzikál vybočuje z mantinelů žánru a zaujme také osobitou a zdařilou hudbou. Autor libreta však pro realizaci připravil nejedno úskalí, když ve druhé části děj poněkud zacyklil a pointu vyjádřil krkolomněji. Režisér J. Kříž zdolal nástrahy dílka více než obstojně. Precizní scénografie a řešení masožravé rostliny, dobré hudební nastudování, zvládnutá režie přinášející i půvabné aktualizace děje. Suverénní pěvecké výkony J. Tenkráta a M. Křížové v hlavních rolích, S. Matula se přizpůsobil žánru a daří se mu publikum rozesmávat komediálními kreacemi v několika vedlejších rolích. Netradiční dílo v kvalitním provedení.
(zadáno: 23.1.2026)
V původní hře D. Glattauera přichází za psychoterapeutem manžel s manželkou. Souhra okolností přinesla během příprav této inscenace nápad, že by se z manželky stal manžel a dostavil by se pár gayů - autor souhlasil. Herci s režisérem O. Zajícem nápad dobře rozvinuli, solidní komedii přinesla změna další možnosti a nové, překvapivé rozměry. Chceme-li být nároční a kritičtí, mohli bychom místy nalézat závany lacinosti a přestřelení, především ze strany F. Rajmonta, ale nastává to naštěstí v míře přijatelné. Herci svým komediálním talentem dokážou pobavit, a to i náročnějšího diváka, který může přivítat odpočinek v podobě úlevného smíchu.
(zadáno: 23.1.2026)
55%. Tým z uskupení 8lidí se vydal na scénu Divadla NoD, jehož sál byl tentokrát uspořádán jako sauna, v níž diváci sedí spolu s polonahými aktéry. Mluví se o klimatických a podobných problémech, zazní dostatek podnětů k zamyšlení nad tím, co si možná neradi připouštíme. Obsahem inscenace zaujme, podobná témata by se v divadle měla objevovat častěji. Inscenační provedení však zůstalo na půli cesty. Diváci mají být součástí, jenže nejsou ani minimálně zapojeni a zůstávají klasickými pozorovateli. Mikroporty sice umožňují nehereckou autenticitu, ale zdůrazňují odstup. V době kontaktního a imerzivního divadla působí takové řešení poněkud mdle.
(zadáno: 23.1.2026)
Autor propojil motivy několika Shakespearových her (např. Bouře, Sen noci svatojánské, Jak se vám líbí aj.) do souvislého příběhu, smysluplnou konfrontací zároveň přirozeně docílil nadstavby zohledňující vývoj společnosti a konvencí. Režisér M. Čičvák vedl herce k rozehrávání autorových zápletek, což se šestici úctyhodně daří. Za zmínku stojí též vtipný scénografický prvek na konci. Jednoduchá zápletka však neunese více než dvouapůlhodinovou stopáž, leckoho může až příliš pozvolný vývoj situací brzy omrzet. Nicméně pokud se divák dokáže jen neúnavně bavit náloží nelaciných komediálních gagů, nelze tvrdit, že se jeho vkus spokojil s málem.
(zadáno: 23.1.2026)
Hra J. Boučka připomíná skladatele J. J. Rybu, resp. problémy, jimž čelil během skládání proslulé „České mše vánoční“. Bouček nakládal s fakty volněji, do krátkého úseku umístil rovněž události z jiných let, z fabulace však vzešel silný příběh s poselstvím, jež zaujal i v televizním zpracování z 90. let. Brněnské nastudování hru (konečně!) po letech vrátilo na jeviště. Režisér P. Gazdík se nesnažil stále živé drama inovovat, s herci se soustředil na charaktery a situace. Špetka invence navíc a drobné škrty by mohly přispět k dynamičtějšímu vyznění, v dobrém slova smyslu tradiční inscenace však nepostrádala hlavní - myšlenku a působivost.
(zadáno: 15.12.2025)
Spletitější děj románu norského spisovatele O. Lovrenského režisérka G. Gabašová ve vlastní dramatizaci postoupila poměrně přehledně, sdělení by ale nikterak neochudila drobná zjednodušení a redukce podobajících se situací. Koncepci dotváří hudba a scénografie se speciální otočnou konstrukci reagující na změny prostředí. Gabašová sestavila z mladých herců příhodný tým. Není snadné působit věrohodně ve vyhrocených polohách a ještě přirozeně mluvit takovýmto jazykem. Každý navíc zaujal svou jedinečností a přitom se dohromady naladili na stejnou vlnu. Je potěšující vidět pohromadě pět talentů z nastupující herecké generace.
(zadáno: 15.12.2025)
Autor P. Kult do své hry nenásilně zaimplementoval částečně převzaté myšlenky, text byl spoluprací s dramaturgyní A. Smrčkovou a režisérem T. Čapkem dobře opečovaný. Hudba živě doprovázejícího M. Polidara dala každému z herců prostor pro zpěv, této sestavě k jistotě v interpretaci však něco málo chybí. Energické herectví navázalo na předešlé počiny souboru. Překážky ke ztvárnění role starce M. Frňka úspěšně zdolal i pohybově; když ke konci na chvíli „vypadl z role“, nabízela se otázka, zda šlo o záměr...? Zdařilá inscenace vybízí k zamyšlení a činí tak zábavnou formou, která může oslovit starší generace i náctileté, pro něž je také určena.
(zadáno: 15.12.2025)
Scénář K. Nebeské a M. Bitta čerpá ze středověkých pramenů, o nichž mají povědomí spíše odborníci; návštěvník představení se s podobnými texty dost možná setká poprvé a může být překvapen přítomností humoru a nadsázky. Úryvky jsou zarámovány setkáním medievelistky a kostelníka, jejichž osudy se i díky zmíněným textům protnou. Site specific inscenace J. Nebeského začíná v sedlecké katedrále, z níž se diváci vydají ke slavné kostnici a posléze se podívají i dovnitř. Právě tato místa dodávají vyznění další rozměr umocněný živou hudbou v podání K. Kosíkové a zpěvem písní s novými texty V. Nebeského. Nezvyklý a jedinečný projekt.
(zadáno: 15.12.2025)
Diváci se procházejí po ďáblickém sídlišti, které postupně upadá z denního světla to tmy, navštěvují různá místa venku i uvnitř. Od včelaře / architekta (v podání D. Sitka) se o navštívených místech a o celém sídlišti dozvídají mnoho zajímavých a nečekaných souvislostí architektonických i jiných, které mají obecnější přesah také do politiky, ekologie, byznysu a dalších oblastí. Některé z akcí s účinkujícími v dalších rolích sice nevyznívají spontánně, nad záměrem části z nich lze i tápat, projekt každopádně přináší specifický a obohacující zážitek s nezpochybnitelnou hodnotou nejen edukativní.
(zadáno: 15.12.2025)
Michal Hába pracuje s původní Sofoklovou hrou a dalšími inspiračními prameny, oidipovské téma posouvá, ironizuje, konfrontuje se Shakespearovým Hamletem. Spříznění herci mladší generace poetiku zdatně rozvíjejí, přítomnost R. Fidlerové je přirozeně zakomponována. Hábovi je vlastní nebrat klasickou předlohu ani sebe moc vážně. Užíváním svých typických postupů přichází s přínosnými souvislostmi a vyjádřeními, ty se však tentokrát často ocitají na „druhé koleji“ a místy je přebíjí přemíra humoru a lascivních výjevů se spornou funkčností. Z hlediska významu má dobře nakročeno i ukřičená pasáž ke konci, v této podobě se ale částečně míjí účinkem.
(zadáno: 15.12.2025)
Jedním z poslání regionálních divadel je zabývat se místními tématy, právě kladenské jeviště si zaslouží komorní drama o ženách z nedalekých Lidic. Autor J. Homola čerpal z autentických pramenů a osudů a vcelku uvěřitelně vystihl, čím ženy po opuštění svých domovů postupně procházely. Přizvání jiného dramaturga než samotného autora by mohlo přinést určitý odstup a obohacení, zvlášť když se režie ujal v této disciplíně začínající T. V. Hron. Herečky se s rolemi neminuly, ale míra sebeprožívání na scéně nebyla zcela uhlídána. Hrůza válečné tragédie, která otřásla celým světem a kterou je třeba připomínat, však k blízko sedícím divákům doléhá.
(zadáno: 15.12.2025)
65%. Polská autorka se ve svém díle osobitě (ba dokonce až objevně) zamyslela nad obyčejnými každodennostmi. Režisérka A. Davidová dobře pracovala se scénářem E. Prchalové i s disponovanými herci, kteří náročný interpretační úkol zvládli bravurně, zaujme propracovaná scénografie a řešení prostoru. Divákovi může i nemusí vadit délka úvodní sekvence s vytíráním podlahy, stejně tak může i nemusí mít problém s tím, co se odehrává poté. Přenést takové dílo na jeviště je výzva s nespočtem možností řešení. Jednu z nich nabízí inscenační tým a každý by si měl udělat názor sám. Autorčiny myšlenky však nesporně v inscenaci přítomny jsou, neztratily se.
(zadáno: 15.12.2025)
Scénář M. Hvoreckého a režiséra J. Horáka vychází z motivů knihy I. Babela, nezapomíná se ani na autorův tragický osud nebo jeho dceru. Dále se pracuje s odkazy na ruské pohádky a podobnou tvorbu, v níž je (stejně jako v ruské společnosti) všudypřítomná krutost, což naznačuje spojitosti s aktuální situací i válkou. Divák má možnost nacházet podněty k přemýšlení, po dramaturgické stránce jde o vyvážený počin. Inscenační řešení však znesnadňuje cestu k pochopení tím, že herci bez vnějšího odlišení přecházejí mezi více postavami, někdy různého pohlaví. Vše lze obhájit obecnějším smyslem, ale na divákovu orientaci mohli tvůrci myslet více.
(zadáno: 15.12.2025)
Co dnes s Nezvalovou lyrickou komedií, na níž se mimořádně podepsal zub času? Režisér A. Svozil se pokusil oslovit dnešního diváka tím, co tolik nezestárlo. Vycházel z textu, se svým týmem jej obratně stavěl do jiných souvislostí, pracoval s nadsázkou, což přineslo hravost a nadstavbu. Je třeba ocenit velké nasazení herců, disponovaných pohybově i pěvecky, výraznou hudbu i scénografii. Možná by se dalo přemýšlet nad výraznějšími škrty, které by přinesly větší spád děje a kratší stopáž odpovídající „chudšímu“ obsahu Nezvalovy hry. Pokud má s ní divák problém, nemusí mu stačit ke spokojenosti dobrá realizace, které nelze mnoho vytknout.
(zadáno: 15.12.2025)
Román A. Mornštajnové v sobě ukrývá silný příběh, který se přenesl i do dramatizace, resp. inscenace J. Janků a P. Svojtky. Ačkoli je škoda, že je děj v řadě scén vyobrazen polopatičtěji, je třeba ocenit nesamozřejmou přehlednost celku se střídajícími se časovými rovinami, v nichž se lze snadno zorientovat i při prvním setkání. Na působivosti mají významnou zásluhu hudba, scénografie a v neposlední řadě herecký soubor, který obstál jako celek. Představitelka Hany je nucena střídat různorodé emoce a polohy, zvláště na velkém jevišti je velmi těžké neztratit „spojnici“, A. Elsnerová obstála se ctí. Výrazněji zaujaly také T. Císařová a A. Černá.
(zadáno: 15.12.2025)
65%. Upřímná snaha o toleranci naráží na své limity, nikdo neuteče před sebou samým. Autoři věrohodně vystihli koexistenci rozdílných jedinců žijících v komuně a problémy, které takové soužití přináší. U podobných témat takto přímočaré pojmenování často vyznívá kostrbatě a nevěrohodně, ale právě prostředí komuny autorům umožnilo dosáhnout mrazivé autenticity. Vhodný titul právě pro repertoár ČK, s tradicí „divadla režírovaného herce“. Vyvážené a přesné herecké výkony, do nichž se otisklo správné vedení O. Sokola. Přestože Sokolova režijní koncepce má své rezervy ve skloubení jednotlivých složek, výpovědní hodnota k divákům přesto doléhá.
(zadáno: 15.12.2025)
Autor R. Vencl napsal Annu pro J. Paulovou, jíž role dokonale sedí. Ostřílená komička nemá problém udělat si legraci ze sebe, shodit se, což není u herečky jejího věku samozřejmostí. Už samotná výchozí zápletka je neokoukaná a ani vývoj děje není předvídatelný. Dialogy mají vtip a jistá lascivnost (kterou v minulosti Paulová do jiných her někdy „přidávala“) zde nepostrádá vkus a nenásilně vyplývá ze situací. Režisér a zároveň herecký partner M. Němec není v žánru tak zabydlený, což se ukázalo jako výhoda. Dvojice skvěle funguje, kolegové dobře přihrávají. Oddychová komedie, při níž se z jeviště do publika valí příjemná, pozitivní energie.
(zadáno: 15.12.2025)
Autorka C. van Kampenová se ve své hře zabývá také tématy, která se na jevišti či ve filmu objevují spíše vzácně. V dramatickém zpracování však věnuje příliš pozornosti „tuctovějším“ motivům, potažmo rovinám ve vztazích; unikátní a jedinečné se tak často ocitá v druhém plánu. Solidní inscenace M. Amslera má vady na kráse, jež mají původ především v textu. Moderní prvky výpravy P. Vítka vítaně tlumí těžkopádnost a kontrast ve druhé části funguje skvěle. Zdařilé hudební nastudování, V. Franců zvládl kontratenorový zpěv znamenitě. Tři barvitě napsané hlavní postavy byly herecky naplněny, K. Knězů své kolegy přece jen o kousek předčila.
(zadáno: 15.12.2025)
55%. Doba děje umožnila autorce vyzdvihnout otázky, které se sice „obroušenými hranami“ po staletích nejeví tak zásadní, přesto přetrvávají. Množství rolí má logický důvod, ve spojení se složitými vazbami a vyhrocenými emocemi se však text stává pro tvůrce tvrdým oříškem. Režisér M. Amsler s dramaturgyní K. Žantovskou úskalí zdolali jen částečně. Dokázali s herečkami v rámci možností najít odlišení, ženské postavy tak nemusí (pozornějším) divákům splývat. Velké nasazení souboru si zaslouží respekt, jednotlivé výkony jsou však nevyrovnané a někteří nepodávají věrohodně zmíněné emoce, v nichž se navíc občas ztrácejí podstatné myšlenky.
(zadáno: 15.12.2025)
45%. Černá komedie o třech neprovdaných sestrách a jejich sluhovi se na naše jeviště občas vracívá, známé je i české televizní zpracování. Za slovním humorem se skrývá nemilosrdný pohled na sobectví a vztahy propojené zároveň láskou a nenávistí. Nikterak výjimečné dílo může při dobré realizaci obstát i dnes. Režisérka V. Čermáková vsadila na silné obsazení výraznými osobnostmi, ale chyběla dramaturgická opora. Herci sice svedli nabídnout mnoho ze svého umění, jejich výkonům by však prospělo důslednější vedení. Zanikaly důležité podtexty, závěrečná pointa nebyla dost zřetelná. Repertoár Divadla Bez zábradlí nabízí vydařenější počiny.
(zadáno: 15.12.2025)
Komik K. McAllister postavil komedii na stand-up prvcích (mj. na téma osamělosti, sexuality apod.), které na sebe nenásilně navazoval a vršil. Pohybuje se na hraně grotesky, a to včetně podtextu pro ni příznačného. Na odvážnější, až nekorektní humor, se diváci mohou i nemusí naladit, Divadlo Ungelt jim každopádně nabízí originální dílo, s jakým se nemají možnost často setkat. Navíc ve zdařilé inscenaci. Režisér V. Vencl našel s herci M. Hanušem a P. Stachem rovnováhu nadsázky, za níž se má skrývat smutný existenciální podtext. Divácké reakce mohou být nevyzpytatelné a na mé repríze je herci pohotovou improvizací skvěle vzali do hry.