PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2196)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 10.12.2017)
Dramatizace populárního románu byla na českých jevištích mnohokrát prověřená. Mladí čeští herci obsazení do náročné hlavní role autistického chlapce vesměs odvedli pozoruhodné výkony. S nimi lze poměřovat i chebského M. Sabadina, jenž hraje s odpovídajícím nasazením, zaujala i věrohodná K. Jägerová v roli Siobhan. Vhodné inscenační řešení Z. Bartoše. Dojem z jinak solidního zpracování bohužel částečně kazí průměrné či podprůměrné ztvárnění většiny vedlejších rolí (rutina, „šuplíky“ a přehrávání v horších případech, topení se v citech u těch lepších).
(zadáno: 10.12.2017)
Nové muzikálové zpracování záhady Jacka Rozparovače. V libretu není málo kostrbatějších dialogů a nevěrohodně přímočarých situací pro vnější efekt, ale tajemný příběh je patřičně vystavěný a i když vraha lze mezi podezřelými vydedukovat poměrně brzy, minimálně odhalení motivu nepostrádá překvapení. Zdařilá hudba R. Smetany. Režijně obstojně koncipované a zkoordinované. V Divadle Hybernia i díky světlu nevycházejí některé efekty. Z alternujících pěvecky vynikli především M. Nosková, O. Bábor a D. Hořínková, L. Adam využil i prostor herecký. Muzikál patří k lepším počinům původní české produkce.
(zadáno: 10.12.2017)
Mayenburg na chování postav své hry vůči uklízečce velmi obratně poukazuje na to, že i upřímné přesvědčení o ctění sociální rovnosti může být jen klamným zdáním, vědomou či nevědomou přetvářkou. Autorovo extrémní vyústění účel plní. Práce inscenačního týmu textu neublížila, ale zároveň ani příliš neposloužila. Nesourodé kostýmy a nahodileji se jevící práce se scénografickými prvky smysl situací významně nepodpořila. Charaktery zřetelné, ale režisér s dramaturgem se s herci mohli dobrat přesnější interpretace. Téma hry však přesto z inscenace čitelné je a návštěva má potenciál diváka obohatit.
(zadáno: 10.12.2017)
„Nekorektní“ humor P. Kolečka divák buď přijme, nebo nepřijme. Jak je u něho zvykem, utahuje si z civilizačních nánosů či hodnotových preferencí současníků, čímž baví i varuje. Autor se nezapře ani v této komedii, ale jakoby se zbytečně krotil; umí být odvážnější, údernější a trefnější. A jeho kousky dopadají lépe na klubových scénách než na velkých jevištích. Realizace solidní, herecky obstojné, ze čtveřice si s humorem nejlépe porozuměla L. Benešová. Přestože výsledný tvar zůstal v kontextu Kolečkovy tvorby na půli cesty a jeho skalní příznivce může zklamat, počin si diváky jistě najde.
(zadáno: 10.12.2017)
Dramatizace knihy není sama o sobě pro jevištní interpretaci příliš „nosná“, nicméně dramatická konstrukce nezvyklou formu předlohy de facto ctí. O vypovídací hodnotu vyslovovaných textů příliš nejde. Inscenace s přiznanou formou inscenovaného čtení je postavena na hraní si s významy mezi řádky, v čemž vyniká zejména M. König, ale záměrně upozaděná N. Mikulová se vedle něho rozhodně neztrácí. Zábavný, ale možná až příliš rozvolněný a „neukázněný“ tvar, je svým způsobem originálním experimentem. Za pozornost stojí, ale jeho výsledek a hodnota si nezaslouží přeceňovat.
(zadáno: 10.12.2017)
Víceméně zopakuji již vyřčené. Z hlediska uchopení tématu a celistvosti vyřčených faktů je Vůjtkova hra mimořádná. Bohužel text ve formě „vyprávění událostí“ už sám o sobě oslabuje jevištní účinek; s tímto problémem se inscenátoři vypořádali jen částečně. Herecky přesné a výkony jednotlivců vyvážené, nelze nejmenovat představitele Eichmanna M. Cisovského. Nezapomínejme, že divadlo má mít především společenský přínos a vzdělávat; v tomto ohledu mají hra i inscenace nespornou hodnotu.
(zadáno: 10.12.2017)
Inscenační tým se pokusil interpretovat knihu alternativnějšími prostředky, slova ustoupila do pozadí. K divácké srozumitelnosti není na škodu znát základní souvislosti, popsané například v programu. Pohybově, hudebně (zvukově), světelně působivé. Zvláštní tvar každý nepřijme, ale některé diváky může inscenace svou poetikou a jistým kouzlem oslovit.
(zadáno: 10.12.2017)
Nevěsta - Masopust 30 %
Některé dílčí motivy hry potažmo inscenace jsou pozoruhodné, ale problematicky uspořádaný text přes snahu tvůrců a herců bohužel na jevišti podle mého názoru neobstál. Nevím, co napsat více.
(zadáno: 10.12.2017)
I když se Antonínovi Procházkovi povedly i lepší komedie, jeho příznivci snad nebudou zklamáni ani tentokrát a budou se bavit humorem sice nenáročným a nijak zvlášť objevným, ale naštěstí ne hloupým. Procházkovi stálí herci by ale někdy mohli opustit své osvědčené polohy, které jsme u nich už mnohokrát viděli. (Hodnoceno podle televizního záznamu.)
(zadáno: 31.10.2017)
75%. Těžištěm hry jsou „stand-up“ výstupy postav líčících vlastní osudy, do nichž zasáhly menšinová sexuální zaměření nebo úchylky vlastní či potomků. Autor jde až do extrému, forma stand-upu výmluvně posiluje účinnost výpovědi a s odvážným humorem přibližuje kontroverzní témata, před nimiž leckdo raději zavírá oči. Odvážná dramaturgická volba je trefou do černého. Vyznění pomáhají invenční nápady režiséra B. Holička a dramaturgický dozor I. Smejkalové. Herci se skvěle vypořádali s jiným stylem práce. Právě tato inscenace by mohla přilákat do ND nové diváky i mladou generaci.
(zadáno: 31.10.2017)
Soubor SpoluHra nabídl divákům další temnou hru, která nešetří herce ani diváky (opakuji níže vyřčené). Během bolestného rozhovoru učitelky s matkou žáka, jenž spáchal sebevraždu, vyvstávají znepokojivé otázky. Chování okolí ke chlapci nevybočovalo „normálu“, ale je „normální“ opravdu správné...? Inscenační zpracování adekvátní potřebám komorního dramatu. Hlasový projev K. Hrachovcové formě hry úplně neodpovídal, roli neobsáhla bezezbytku, přesto nebyla slabým článkem. O mimořádnou sílu vyznění se však postarala hlavně V. Cibulková s nezaměnitelným prožitkem a mistrně přesným dávkováním emocí.
(zadáno: 31.10.2017)
Autorka do dialogu mezi někdejší femme fatale Marlene Dietrich a její dcerou vměstnala známé i méně známé skutečnosti z minulosti obou dam. Z hlediska dramatického text místy „skřípe“, témata jsou občas střídána násilněji, podstata komplikovaného vztahu je však vystižena trefně. Inscenátorům neunikla žádná podstatná rovina, navíc se podařilo zmírnit úskalí textu a dosáhnout oživení. Osobnost Marlene R. Rázlová vykreslila barvitě a věrohodně (od comebacku zatím její nejvydařenější role), role dcery v podání S. Postlerové promyšleně vystavěná. A kupte si informačně bohatý program k inscenaci.
(zadáno: 31.10.2017)
Stejný tým se ve Viole k Čechovovým miniaturám vrátil již potřetí a na úspěch předchozích počinů navázali velice zdařile (výsledek je jen o velmi malé poznání slabší). Kvalitní duchaplná zábava. Poctivé zpracování ctí autora, herecky dobře odvedené. Energická T. Medvecká dokáže zahrát širokou škálu, s přehledem za pomoci nadsázky vybalancuje i dívčí role, aniž by byla směšná. Tip na příjemný večer.
(zadáno: 31.10.2017)
Mayenburg nahlédl na skutečnou osobnost sériového vraha komplexně, neopomněl nejednoznačné společenské okolnosti, které charakter jedince utvářely a k hrůzným činům dovedly. Obsáhlému textu by prospěla autorská „revize“ a krácení. Inscenace stylově poněkud tápe. Na netradičně koncipované scéně se odpudivé výjevy mísí s humornějšími, které často pramení se střídáním V. Hrabáka a H. Chmelaře v mužských i ženských rolích; toto řešení však nepřináší zřetelnou významovou nadstavbu. Soustředěný výkon J. Grundmanna v těžké hlavní roli. Špatná akustika prostoru DUP39 znesnadňuje vnímání.
(zadáno: 31.10.2017)
75%. Vynikající hra inspirovaná skutečností, v níž autor na osudech deseti spolužáků jedinečně pojmenoval podstatu dějinných událostí 20. století i jejich důsledků až do nedávné minulosti. Nadčasová a nadprostorová výpověď stojí za to, aby se k ní divadla vracela. Po české premiéře v Divadle Komedie text uvedlo i Divadlo Polárka. K dobrému výsledku přispělo „nepopisné“ pojetí režiséra B. Rychlíka. Těžištěm práce souboru jsou tituly pro děti a mládež. Na některých hercích byla znát menší zkušenost s dramatikou tohoto druhu, přesto se svým kolektivním nasazením postarali o silný divácký zážitek.
(zadáno: 31.10.2017)
65%. Původní hra ze současnosti částečně připomíná kultovní „Příběhy obyčejného šílenství“ Petra Zelenky. Postavy mají vlastnosti a problémy trochu „nenormální“, čímž autor hyperbolizuje, co se mezi lidmi vyskytuje v dnešní době, do níž svoboda a neomezené možnosti paradoxně přinesly spíše pochybnosti a chaos. Tománek však nekopíruje, uchovává si osobitost a vlastní výpověď. Přestože by text snesl doladění point situací, jedná se o kvalitní dílo hodné pozornosti. Herecky na dobré úrovni, vynikly zejména N. Drabiščáková a E. Vrbková. Efektní výrazná scéna, zajímavá práce s hudbou.
(zadáno: 31.10.2017)
Těžiště dramatizace románu spočívalo na slovech hlavního představitele. Stavba textu zároveň svázala ruce inscenátorům, kteří měli jen malé možnosti k oživení scénickými prostředky. Inscenace stojí na obsazení hlavní postavy. S množstvím textu se M. Finger vypořádal, precizně zacházel s drobnokresbou, byl autentický a pravdivý; škoda jen, že při hostování v Celetné „podehrával“, až se vyznění stalo monotónním. Prostor dostaly ještě M. Štípková a M. Vítů, úkolem ostatních byly spíše „náčrty“. Ke spokojenosti diváka je třeba zorientovat se ve skocích čase a bedlivě vnímat složité souvislosti.
(zadáno: 31.10.2017)
Z hlediska obsahového autor uchopil historické téma „hry o trůn“ zdařile, zvraty a postupná odhalování během tasení trumfů jsou často překvapivé. Drama nabízí atraktivní příležitosti, ale zároveň představuje svým způsobem past. Snadno se totiž může inscenace stát neatraktivní tím, že se v ní podobnou formou omílá totéž. V nastudování DnV se podařilo děj oživit výraznou kresbou charakterů a je třeba ocenit, že inscenace nenudí. Vnější efekt však byl přece jen až příliš na úkor zanedbané psychologie postav. Přehrávající D. Havlová je (tradičně) slabým článkem, pánové zahráli uvěřitelněji.
(zadáno: 31.10.2017)
Inscenace je osobní výpovědí zúčastněných a má svou hodnotu i vtip. V publiku představení evidentně rezonuje. Někteří návštěvníci mohou při představení dokonce i pochopit, kde je v jejich životě problém. Velký sál odpovídá diváckému zájmu, ke mně zde ale žádné „zásadní“ sdělení nedolehlo. (Ve Studiu, kde byl titul původně uváděn, možná bližší kontakt vyznění pomáhal.) Také by inscenaci více slušelo, kdyby herečky zůstaly autentičtější a tolik „nehrály“. Na toto téma jsem viděl originálnější a zdařilejší počiny.
(zadáno: 31.10.2017)
45%. Některé počiny skupiny Oldstars snesou srovnání s inscenacemi profesionálních souborů. Toto je jeden z případů, kdy se jedná spíše o „herecké cvičení“ než o regulérní nastudování či generační výpověď. Sympatické jsou nadšení a snaha účinkujících se zájmem o herectví, kteří jsou tentokrát (převážně) obsazeni do rolí, kterým (většinou) věkově i osobnostně odpovídají. Náročnějšího diváka však mohou iritovat „neohrabanější“ kreace některých zúčastněných.
(zadáno: 13.10.2017)
Již šestá česká inscenace Mayenburgovy hry, která v době „novodobé expanze“ islámu vyznívá výmluvněji než v době svého vzniku. Zdařilé zpracování. Jednoduchá scéna se školní lavicí a přestavovanými lavicemi plní účel. Hlavní představitel J. Böhm dosáhl souznění s rolí, závěrečná nečitelnost Benjaminova lhaní překvapí svou logikou. Erika bývá ztvárňována mladšími herečkami, M. Tallerová v (záměrně?) neslušivém kostýmu odpovídala jinému typu kantorek, interpretace však přijatelná byla. Obstojné výkony ostatních, něčím „navíc“ své role obohatili zejména J. Hejret Vojtková a M. Polách.
(zadáno: 13.10.2017)
Další počin osvědčeného souboru za předchozími projekty rozhodně nezaostává! Tento večer se skládá ze tří „zpěvohříček“. První z pravěku (autor Milan Šotek), druhá detektivka (skvěle předtočená, autor Jiří Suchý), třetí z operního prostředí (opět živě hraná a zpívaná, autor Igor Orozovič). Soubor na diváky chrlí hru se slovy a významy. Písňové texty jsou doslova klenotem, zhudebnění zdařilé. Se stálou čtveřicí účinkujících tentokrát hrála a zpívala hudebnice K. Farag; zaujala zejména zpěvem, v hereckém projevu byl vzat do hry především její typ.
(zadáno: 13.10.2017)
Adaptace Musilova románu. Stejné kostýmy herců odkazovaly k uniformám ve vzdělávacím ústavu. Poměrně dlouhá úvodní expozice byla řešena (nyní hojně užívaným) stylem, který je možné shrnout jako vyprávění více hlasy oživené pohyby a drobnými akcemi. Postupně převládly dialogy. Režisér se vyhnul obscénním výjevům, zůstalo u náznaků, byl podtržen vnitřní smysl situací a současné rysy tématu. Ústřední čtveřice své postavy adekvátně rozehrála, V. Vodochodský působil méně bezprostředně než zbylí tři. Finální monolog Törlesse se v této podobě neukázal jako dostatečně výrazný závěr.
(zadáno: 13.10.2017)
Autor napsal hru s nezvyklou dramatickou strukturou a originálním jazykem. Tvůrci navázali a našli specifickou poetiku / estetiku. Hudba, řešení prostoru, práce se světlem efektní. Úctyhodné nasazení herců, kteří svou výrazností zvládli udržet pozornost. O to více zamrzí, že celek je divácky obtížně uchopitelný a stravitelný, což zapříčiňuje hlavně Novotného text. Třeba existuje návštěvník, jenž se zorientuje, pronikne ke komplikovaně skrytému významu a pochopí více než základní obrysy. (Mně se to nepovedlo.) Při hledání nových cest však i případný omyl může znamenat přínos pro budoucí práci.
(zadáno: 6.10.2017)
45%. Režijní a dramaturgický výklad je lacinějšího a podbízivějšího rázu, než by se od nekomerčního divadelního domu čekalo. Zkoušení narušilo zranění hlavní představitelky, což poznamenalo dojem z prvních uvedení. V září 2017 byla jistě již k vidění „usazenější“ verze, k níž lze vznést řadu výhrad, ale v níž se pravděpodobně sehranější herci dopouštěli sympatických improvizací. Posláním DnV však má být původní tvorba. V repertoáru se NEMAJÍ objevovat „reinkarnované“ projekty, které se pod jiným názvem dříve hrály v Divadle Na Fidlovačce ve stejné režii a se shodným obsazením klíčových rolí.
