PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2216)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 6.10.2017)
Monodrama o vyděděnci, potácejícím se v nočním městě. Nadčasová hra o rozpadu hodnot, o neuchopitelnosti bytí. V prostorách u bývalého Stalinova pomníku inscenace výmluvně rezonuje. Pronášené věty jakoby odkazovaly na to, čeho jsme svědky jen o pár metrů dál. Výborný Michal Balcar dokáže nejen „hrát“, ale skvěle reaguje na náhodné kolemjdoucí, bere je do hry. Specifický zážitek.
(zadáno: 6.10.2017)
65%. Jevištní ztvárnění autobiografické knihy o životě Urků, kteří žijí ve „vyhoštění“ v Moldavsku, ale zůstaly v nich sibiřské kořeny. Děsivý popis životních poměrů a zvyků zločinců se podařilo zprostředkovat i na divadle. Aby se divák ve složitých souvislostech neztratil, je nucen (poměrně dlouho) bedlivě sledovat. Sympatické herecké nasazení celého týmu. Repríza v prostoru kolem bývalého Stalinova pomníku měla zvláštní ráz. Venkovní prostor na jednu stranu nebyl nejvhodnější pro vnímání textu, ale specifická atmosféra a náhodné akce kolemjdoucích dodávaly zvláštní ráz.
(zadáno: 6.10.2017)
Román patří ke stěžejním dílům žánru sci-fi. Dramatizace R. Levínského vystihla podstatu i téma. Prostor DUP39, do něhož soubor nově expanduje, se pro inscenaci a prostředí planety Solaris svou dispozicí hodí. Bohužel však má špatnou akustiku, hlasy herců se v něm příliš rozléhají, což je vzhledem k důležité funkci textu docela problém. Tvůrci se asi záměrně nesnažili vystihnout technické vymoženosti, ale toto (nízkorozpočtové) scénografické řešení bylo vyloženě nešťastné, až nechtěně směšné. Vypovídací schopnost závěru v této podobě je přinejmenším sporná, výsledek celkově rozpačitý.
(zadáno: 6.10.2017)
Z Shakespearovy tragédie vybral M. Vajdička, co se hodilo jeho vidění a společně se souznějícími herci dovedl svůj záměr do celku, který smysl dává a často přináší i zvláštní souvislosti. Podobně jako v případě Vajdičkova Othella, uvedeného na LSS v roce 2015, se bohužel výklad míjí s venkovním prostorem. Tentokrát herci intenzivněji používali vnějškové prostředky a humorná odlehčení, ale ty naopak vedly k jistému odchylování se od podstaty výkladu. I této interpretaci by více slušel uzavřený, nejlépe komorní sál.
(zadáno: 6.10.2017)
Režisér se v Shakespearově hře snažil hledat podstatu současných vztahů, ve své komorní úpravě byl důsledný a s herci našel v postavách lidi kolem nás. Pozoruhodné provedení se však nehodí do plenéru, kde se drobné nuance často ztrácejí a spíše je ocení diváci v předních řadách. Ale je dobře, že Letní shakespearovské slavnosti nesází jen na jistoty a dávají prostor tvůrcům snažícím se o nové a svébytné výklady.
(zadáno: 6.10.2017)
Autoři hrou navázali na své mezinárodně úspěšné komediální seriály, oprostili se od epizodického charakteru seriálů a obstáli v celovečerním rozměru. S elegantním, ironickým a chytrým humorem nahlíží do světa a zákulisí politiky. Legrační je, že M. Stropnický se vzdal režie inscenace právě kvůli návratu do politiky. Nutnost najít rychlé náhradní řešení se na výsledku jistě podepsala, režijně a potažmo i herecky měla inscenace rezervy. Dojem je spíše průměrný, ale text poskytuje natolik dobrý základ, že se nad značnými realizačními nedostatky dá přimhouřit oko.
(zadáno: 6.10.2017)
Nenapíšu asi nic, co by zde již jinými slovy nezaznělo. Hra M. Hýči má nesporné kouzlo i vypovídací hodnotu, ale je upovídaná (přespříliš) a pro jevištní interpretaci obtížná. Režisér D. Šiktanc dokázal s pomocí výtvarné složky, hudby a především herců velmi zdařile vytvořit atmosféru, která přesně odpovídá ladění textu. Akce jsou promyšlené, herci evidentně vědí, o čem hrají. Přes viditelnou snahu celého týmu se nepodařilo dosáhnout dostatečného oživení. Ale bylo to vůbec možné? Přesto není návštěva ztrátou času a v M. Hýčovi slibný autorský potenciál je.
(zadáno: 6.10.2017)
Druhý rok Antické Štvanice dostal „alternativnější“ rozměr. Nebyla nastudována antická hra, ale Ovidiovy texty, navíc v interpretaci J. Nebeského. S venkovním prostorem ostrova se pracovalo méně než v loňské Oresteii, takřka celé představení probíhalo na jednom místě. Ovidiovy texty byly cíleny k současnosti, L. Trmíková s D. Prachařem je jedinečně a výrazně interpretovali. Výprava dle očekávání, ve stylu Nebeského inscenací. Zdařilá hudba. Pohyb performerů uskupení 420PEOPLE byl velmi efektní; jestli měl přinést i myšlenkovou nadstavbu, zůstává otázkou...
(zadáno: 6.10.2017)
M. Bambušek umí vybrat téma, ale občas ho uchopí a ztvární tak, že je na hranici srozumitelnosti. Nature je extravagantní jízda! Výtvarně Prekovsky divoké. Hudebně nesmírně výrazné, živý doprovod V. Franze je působivý sám o sobě. Zaujme též pohybové nasazení aktérů. Divák, který je i nenásilně zapojen, může nechat na sebe působit jednotlivosti. Pravděpodobně si však odnese jen pár „výkřiků“ a pojmenování bez servítek. Obávám se, že celku rozumí pravděpodobně jen režisér a možná někdo další z tvůrčího týmu
(zadáno: 6.10.2017)
Tuto úpravu McDonaghovy hry T. Staněk použil již v inscenaci Oldstars z roku 2007. Již tehdy se ukázalo, že takový způsob seškrtání není šťastný a že opomíjí podstatné prvky hry. Herci se snažili, ale předsvědčivost jednotlivců poněkud kolísala. Nastudování je vhodné spíše pro přátele zúčastněných či jako klauzura.
(zadáno: 6.10.2017)
Z původní hry bylo vybráno několik rovin / postav s různými osudy, které v inscenaci zastupují odlišné úhly pohledu na nemožnost nalezení smyslu bytí (velmi zjednodušeně shrnuto). Realizačně trochu neuspořádaný tvar. Nevadí, že některé původně mužské postavy ztvárnily herečky, jako kontraproduktivní či matoucí může na konci působit „převtělení“ jedné z aktérek do rolí jiných přítomných. Smysl užití konkrétních ilustrací je těžké rozpoznat, ale jevištní akce minimálně pocitově s texty souzní. Vhodně vybraným hercům se daří vyhmátnout podstatu vyřčeného, jmenovat si zaslouží zejména E. Hacurová.
(zadáno: 6.10.2017)
Ve scénáři jsou použity spíše fragmenty zápisů Paula Klee, jinak je text jeho dílem spíše inspirován. Celou hodinu sledujeme vlastně totéž – neuchopitelnost reality, kde si nemůžeme být jisti ani zdánlivě nenapadnutelnými všedními úkony. Herci texty velmi živě rozehrávají, slovy i výrazným a propracovaným pohybem. Příliš toho sděleno není, ne každého tato poetika zaujme, některé zcela mine. Inscenace však vznikla jako experiment pro dvě uvedení s tím, že se pak rozhodne o dalším reprízování. Nezvyklý tvar si však pozornost rozhodně zaslouží.
(zadáno: 27.6.2017)
65%. Na samém počátku dialogy připomínají povrchnější konverzační komedii, ale posléze se hra překvapivě „vyloupne“. Autorka vystihla míjení ve vztazích, trefuje se do neporozumění mezi lidmi a za pomoci zdůraznění dává vyniknout podstatě situací, jimž lidé v partnerství čelí. Scéna má nápad, v rámci prostorových možností Divadla Kampa vhodné řešení. Dramaturgicky a režijně správně vyložené. Herecky ucházející, drobná zaváhání se s reprízami jistě vyladí.
(zadáno: 27.6.2017)
Autor předběhl svou dobu a je skoro neuvěřitelné, s jakým nadhledem postihl podstatu společenského „bordelu“, jehož ukázku demonstroval na revolucionářích a vládnoucích. Režisér L. Smoček uplatnil pověstný smysl pro práci s herci na velkých i malých rolích. V ansámblu by se našly slabší články, ale celkově na dobré herecké úrovni. Komedie s groteskními prvky je vtipná i dnes, inscenace místy silně rezonuje, ale přesto se vnucují otázky, zda jsou podobné revivaly dostatečně opodstatněné, zda je „stará inscenační škola“ tou nejlepší cestou či zda neexistuje dynamičtější a údernější řešení.
(zadáno: 27.6.2017)
75%. Scénář svého otce L. Procházková obstojně přizpůsobila jevišti. Scénograf si poradil s potřebami textu, nepopisná dekorace skvěle dotvářela atmosféru. Kvalitní práce režiséra, důkladně vyložené charaktery herci pečlivě vystavěli. Anna A. Talackové projde přesně zachyceným vývojem až ke strhujícímu finále. Pro Ludvíka není D. Bambas ideální volbou, herec spotřebuje mnoho sil na „zdrsnění“ přirozeně jemnějšího projevu, občas sklouzává k patosu a přehnaným gestům. Charakter je ale v jeho podání též čitelný a souhra dvojice přinese silné vyznění. Doporučeníhodný počin, který není kopií filmu.
(zadáno: 27.6.2017)
Propracovaná inscenace stojí na pevných základech spočívajících v pečlivé analýze charakterů ústřední milenecké dvojice prokletých básníků i vedlejších postav, precizní práci režisérky s herci. Verlaina s jeho zápornými vlastnostmi a slabostmi vykreslil J. Tvrdík do nejjemnějších odstínů, lidsky a s pochopením. Rimbaud M. Anděla rovněž dobře vystavěný, ale herci v jeho projevu trochu scházela razance a „bouřlivost“. Velmi dobré a přesné ztvárnění vedlejších postav. Vyznění dopomohla hudba J. Čížka pracující s Chopinovým motivem, do koncepce zapadaly i výrazné kostýmy a vhodně řešená scéna.
(zadáno: 27.6.2017)
U nás pozapomenutá hra ze 60. let sice dnes již nevyznívá kontroverzně, ale čas prověřil, že Sperrovo zamyšlení nad lidskou netolerancí vůči jinakosti není „dobové“ a že problémy v méně vyhrocené míře přetrvávají. Drama je znepřehledněné zbytečně velkým množstvím postav, s čímž inscenátoři mnoho nesvedli. Scéna nezatížila inscenaci realismem, jednotlivé prvky výborně fungovaly. Režisér možná neměl dostatek zkušebního času; nedokázal herce přimět, aby se zcela zbavili rutiny, někteří zápasili s přibližností a nebyli přesvědčiví. Jedná se však o záslužný počin a obohacení repertoáru.
(zadáno: 27.6.2017)
Náročný titul se z příbramského repertoáru vymyká. Režisérka obstála ve vedení herců a nechala vyniknout textu, který vnějškovými prostředky dotvářela v menší míře. Herci, zvyklí na tradičnější koncepci dramat, s poetikou a stavbou textu viditelně zápasili, občas se nevyhnuli zažitým prostředkům a zvykům, ale s nezvyklým tvarem se neminuli. Aby divák hru vstřebal, musí se soustředit, zapojit fantazii, najít pochopení pro snové či nadpřirozené prvky a hledat jejich smysl. S pochopením realizovaná příbramská inscenace k hledání správně vybízí.
(zadáno: 27.6.2017)
Před návštěvou je užitečné alespoň rámcově znát děj rozsáhlého Dostojevského románu, bez znalosti souvislostí by zhuštěný děj mohl být pro diváka nepřehledný. Jiří Jelínek vybral některé motivy a ve své krátké činoherně-loutkové variaci ponuré dílo humorně odlehčil. Herci hrají s chutí a bezprostředností, občas vezmou publikum do hry. Divácky vděčný tvar nenudí, baví a občas rozesmává. Přesto se potenciál látky nepodařilo zcela využít, lze si představit, že by humor a nadsázka přinesly významotvornější nadstavbu.
(zadáno: 27.6.2017)
Dokumentární divadlo není na českých jevištích zatím zvlášť rozšířené ani populární, ale i tento projekt dokazuje, že jednotlivé pokusy jsou nadějí pro větší míru prosazení. Čtyři pouliční umělci (buskeři), v tomto případě hudebníci, mluví o důvodech volby této umělecké cesty, o radostech i problémech tohoto životního stylu. Nechybí ani ukázka jejich kvalitního umění. Jako komentátor či moderátor J. Čermák obohacuje téma dalšími úhly pohledu. Komplexně podané téma, diváci během představení pravidelně hlasují a nevyhnou se tak přemýšlení a otázkám se složitými odpověďmi. Smysluplný projekt.
(zadáno: 27.6.2017)
65%. Nastudování populární komedie často tápou mezi humorem a sentimentem, ironická či jemně parodická rovina bývá opomíjena. Ve zkráceném a dynamičtějším řešení P. Kracika se zmíněné roviny ztrácely méně. Z dramaturgického hlediska inscenace nebyla vybalancovaná, styl humoru často od ironie sklouzával k prvnímu plánu. Přehrávaná Brendanova zženštilost (naštěstí se J. Dolanský vyhnul karikatuře) našla odezvu u smějících se diváků, ale smysluplně ztvárněná nebyla. Výborná L. Vlasáková, které kolegové vesměs dobře přihrávali, přispěla výsledku, který patří mezi „zájezdovkami“ k nadprůměru.
(zadáno: 27.6.2017)
Hana Burešová se svým týmem inscenovala „národní klenot“, který má své kouzlo i nejedno úskalí. Hru s pohádkovými motivy s nejlepšími úmysly lehce aktualizovala a okořenila humorem a jemnou ironií, přičemž vycházela ze situací, charakterů či skrytějších souvislostí. Herci záměry zdárně naplňovali a rozehrávali, souhra všech inscenačních složek. Inscenace se trefila do vkusu publika, nabízí kvalitní a vděčnou podívanou. I když nelze realizaci takřka nic vytknout, text přece jen limity má. Mezi diváky se můžou najít i tací, které inscenace výrazněji neosloví a k zážitku jim bude něco chybět.
(zadáno: 27.6.2017)
Dobrý nápad vzít Klicperovy texty jako východisko ke tvaru, který dnešnímu divákovi nebude připadat zastaralý. Milan Šotek si s předlohami skvěle pohrál a vytvořil nový dramatický text, jazykově pozoruhodný, ale příliš dlouhý na to, aby ho inscenace adekvátně unesla. Ani dramaturg a režisér neprojevili dostatečný odstup, nezredukovali přemíru slov. Šotkově poetice se více daří v menších sálech, ve velkém prostoru se jejich kouzlo poněkud ztrácí. V tomto případě i navzdory precizní práci herců a vysoké úrovni jejich jevištní řeči.
(zadáno: 31.5.2017)
SKUTŘi umějí i ve staletí starých textech nalézt, co připomíná svět kolem nás, zejména se jim to daří ve výkladu a posunech charakterů. Nejinak je tomu i u jejich Racka, jehož největší hodnotou je důslednost v dovedení herců ke ztvárnění těchto pozměnění. Výtvarně a hudebně efektní, originálně vyřešený závěr. S reprízami se snad podaří ještě doladit temporytmus. Čechov jako autor se však přece jen dost vzpírá a jeho text s koncepcí místy nesouzní. Inscenace je vhodná spíše pro otevřenější publikum bez očekávání; diváci, kteří přijdou na Čechova, mohou být rozpačití či zklamaní.
(zadáno: 31.5.2017)
75%. Filmové zpracování kultovní rockové opery, v němž autobus přivezl hippies do pouště, možná vnuklo tvůrcům nápad situovat inscenaci do ostravských kulis. Text je však daný a podobně jako ve filmu se nepodařilo do důsledku dotáhnout přenesení, zůstalo spíše u odkazů, byť vesměs místně rezonujících a sympatických. Nápaditě koncipované a skvěle ukočírované davové scény, v nichž se účinkující vyvarovali hereckých manýr. Pro roli Ježíše se P. Cmorik hodil, pěvecky výrazný a osobitý. Herecky vděčnější part Jidáše nabídl L. Adamovi prostor, který skvěle využil; na mé repríze ji obsáhl i hlasově.
