PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2216)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 10.9.2015)
Diváci putovali po několika prostorách v MeetFactory a stali se svědky několika scének na téma lásky, které nabídly různé úhly pohledu. Herci byli občas v poměrně těsném kontaktu s diváky. Inscenace propojovala hereckou akci s hudbou a výtvarnou instalací, které vyznění významně dotvářely. Projekt nabídl něco jiného, než bývá v divadlech k vidění, splnil účel, smysl dával. Některé texty však byly pro poslech příliš náročné a mnohoznačné (vhodné vysloveně pro čtení) a v tomto inscenačním řešení bylo nesnadné je vstřebat.
(zadáno: 7.7.2015)
Inscenace se nese v duchu retropočinů O. Havelky. Opět hudebně profesionálně zpracované, výborně vystižená atmosféra doby a s ní souznící humor. Na druhou stranu zase zbytečně dlouhé, bezmála dvouhodinová „válečná“ první půle volala po škrtech. Banálnější zápletka a povrchnější zpracování dějové linky, které takřka rezignovalo na hlubší výpověď o dobách a režimech, byly vzhledem ke zvolenému žánru hudební revue odpustitelné. Soubor činohry se po hudební stránce ukázal v dobrém světle. Titul do repertoáru ND příliš nezapadá, ale je divácky vděčný a od publika se dá očekávat dobré přijetí.
(zadáno: 7.7.2015)
Přizpůsobivost zaměstnanců a jejich ochota nechat se ponižovat nadřízenými není téma originální, ale autorka ho zpracovala netradičně, až experimentálně. Pro M. Vokouna byla nesnadná látka příliš velkým soustem, z režijně nezvládnuté inscenace přes viditelnou snahu herců čišela bezradnost. Herecký tým nesourodý a nevhodně sestavený. Zatímco N. Drabiščáková s T. Kobrem se ve specificky koncipovaném textu zorientovali, I. Korolová a L. Pečenka (se zkušenostmi z jiných žánrů) byli viditelně mimo. Někde uprostřed se pohyboval V. Kraus. Snad se 3D Company podobných omylů do budoucna vyvaruje.
(zadáno: 7.7.2015)
Slavný autor ve svém méně úspěšném komorním dramatu nadnesl témata, k nimž se opakovaně vracel; nespojil je však nejšťastněji, pro tvůrce je hra tvrdým oříškem. Hercům se celkem dařilo balancovat mezi nejednoznačnostmi, ale nedůsledný režijní výklad a nedostatečné vedení byly zjevné. Zejména M.Hofmann určité okamžiky nezahrál věrohodně. Práce s hudbou zbytečně prvoplánová. V podstatné části rozkolísané inscenace se ztrácelo, o čem se hraje, nicméně v závěru se přece jen vylouplo sdělení, na něž se vyplatilo počkat. Nejde však o inscenační omyl, jakým bylo např. provedení na Komorní Fidlovačce.
(zadáno: 7.7.2015)
Moderní výklad tragédie smysl dává. Ztřeštěné milování titulní dvojice, bohémství Merkucia a Benvolia, zhýčkanost a citová prázdnota Kapuletových, patetický Paris, omezený Tybalt. Režijním kiksem je výklad Vavřince (S.Rašilov), jehož scény zabijí i slibnou a dobře nastavenou změnu nálady po smrti Merkucia a Tybalta. Výsledek je podivnou směsí komických výstupů, přes opodstatnění ztvárněných poněkud lacině, s pokusy o vážnější okamžiky. Nejcelistvěji vyzněly výkony N. Konvalinkové a J. Vyorálka. Výtvarně a hudebně zdařilé. Někteří diváci, očekávající klasický výklad, mohou být pohoršeni.
(zadáno: 7.7.2015)
45%. Dramatizace má sentimentálnější ráz, což patrně SKUTRům nevyhovovalo a pokusili se o jakési „povýšení“. Inscenace se odehrávala z perspektivy hlavního hrdiny, autistického chlapce, jenž ze svého pohledu jako autista nevypadal. A lidi, které potkával (v podání Z. Stavné a P. Vančury), vnímal přeexponovaně. Logicky se jevícímu záměru se bohužel text vzpíral, dojemnost a sentiment vysloveně chyběly. Christopher bývá pro mladého herce velkou výzvou, ale v neautistickém řešení J. Cina vlastně zaujmout nemohl. Uznáníhodný pokus bohužel ve srovnání s jinými českými nastudováními prohrává.
(zadáno: 24.6.2015)
Téma české národní povahy bylo zpracované již mnohokrát, vážně i s humorem. Ve hrách Davida Drábka se zvířecí postavy vyskytují často, v tomto případě zastupují rozličné vlastnosti, mnohdy typické pro český národ, a z nich vyplývající chování a postoje ve vypjatých a v dějinách často se opakujících situacích. Inscenace není žádným vysloveně objevným příspěvkem, ale záslužně a trefně připomíná, na co by se nemělo zapomínat. Drábkův typický humor se možná do popředí dostává až příliš, ale sehraný silný herecký soubor jej umí správně interpretovat a obstojí i ve výrazné hudební složce.
(zadáno: 24.6.2015)
D. Ives použil motivy Masochova románu a obohatil je rovinou divadelního castingu, v němž dramatik zkouší adeptku role. Zkoušení se postupně stále více prolíná s dějem a téma přechází mezi dvojici. Zmíněný nápad významně zintenzivnil erotický náboj dramatizace a zároveň nenápadně zaktualizoval zastaralejší románové prvky. Inscenační řešení nikterak invenční, ale to rozhodující se podařilo. Mezi J. Pidrmanovou a V. Vašákem, správně vybranou hereckou dvojicí, to při představení skutečně funguje a jiskří s intenzitou na jevišti málo vídanou, dokáží mimořádně zaujmout a vyvolávat značné napětí.
(zadáno: 24.6.2015)
75%. Dlouho očekávané přebásnění pozoruhodného muzikálu do češtiny překvapilo více než mile, byl v něm zachován a vystižen duch původního díla. Inscenace navazuje na uvedení v angličtině, ale lze zaznamenat jisté změny – k lepšímu. Po hudební stránce patří projekt na pražské muzikálové scéně k nejlepším, což je zásluhou i obrovského nasazení interpretů. Mimořádné pěvecké výkony T. Vaňka a R. Tomeše, zaujme i většina ostatních a téměř každý má alespoň jedno dechberoucí místo. Kdo viděl v anglických uvedeních v hlavní ženské roli M. Procházkovou, podání M. Horké možná na chuť nepřijde.
(zadáno: 24.6.2015)
Monodrama, v němž osamělá zoufalá žena drží telefonní sluchátko a rozmlouvá s bývalou láskou, je dnes už „retrem“; nejen vzhledem technickému pokroku, ale i kvůli společenským posunům. Do textu je těžké zasahovat a hledat v něm nadčasové, se silnou osobností však může vzniknout zajímavá inscenace. Jitka Sedláčková by potřebovala pevnější režijní vedení, ale často se jí daří niterně a pravdivě zachytit stavy trpící bytosti, některé momenty jsou silné. Vyznění bohužel ublížily některé kostrbatější aktualizace a také nešťastně (až kýčovitě) koncipovaný zpívající „černý anděl“ D. Zázvůrkové.
(zadáno: 24.6.2015)
Twainova hra, kterou v Ypsilonce uvedli jako první na světě, je patrně v původní podobě takřka nepoužitelná. Ypsilonkovské variace a hudební vsuvky přinášejí oživení, občas jsou vtipné a minimálně část z nich je smysluplná. Je otázkou, jak inscenace vypadala v době premiéry a jak moc herecké improvizace pozměnily původní podobu. V současné době je však zmíněných „přidaných“ prvků přemíra, takže ve výsledku neobohacují problematickou předlohu, nejsou myšlenkovou nadstavbou a odvádějí pozornost od obsahu. Připouštím, že jednotlivé reprízy se mohou značně odlišovat.
(zadáno: 24.6.2015)
Pod polským pseudonymem autora se skrývá režisér V. Štěpánek. V kuloárech to bylo známo od prvního uvedení ve Strašnickém divadle, nedávno to jedna z hereček možná nechtěně zveřejnila v rozhovoru pro tisk. Mělo se jednat o ženskou variantu populární polské hry „Testosteron“. Částečně to vyšlo. Rozdílné ženské typy, trefné a vtipné výroky o ženách a jejich vztahu k mužům. Přece jen se ale autor nedobral tolika promyšlených souvislostí jako Saramonowicz a nedostal se ve svých úvahách tak daleko. Po herecké stránce slušný standard. Zábava na solidní úrovni.
(zadáno: 8.6.2015)
Autor se pokusil postihnout téma komplexně a dát gay problematice ve hře širší společenský přesah. Soustředěním na menší okruh problémů by však paradoxně mohl dosáhnout větší účelnosti. Režisér a herci text počeštili místními reáliemi, oživili improvizacemi, rozličné situace byly vhodně režijně nastavené a všemi účinkujícími rozehrané velmi živou formou. Dobrý výběr tematicky spřízněných písní ve výborné interpretaci, zejména ze strany E. Stárkové a J. Böhma; písní však byla přece jen přemíra a příliš natahovaly stopáž. Sympatická a zábavná inscenace.
(zadáno: 8.6.2015)
Pikantně se jevící název hry není zrovna výstižný, ale kýžený efekt přináší. V hořké komedii autor poměrně trefně postihl situaci dnešních lidí, jejich potřebu lásky i obavy před ní. Škoda, že slibně nastolený problém byl postupně zbytečně zatěžován překombinovanými dějovými akcemi. Režisér se svým týmem se zdatně vypořádali s nebezpečným úskalím, že by se hra mohla snadno stát banální historkou plnou klišé. Odlehčená a místy ironizující interpretace A. Polívkové a P. Vaňka byla šťastným řešením. Vyznění dopomohla i jednoduchá a přitom promyšlená a plně využitá moderní víceznačná scéna.
(zadáno: 8.6.2015)
Efektní forma v zrcadlových dekoracích, zcizovací efekty, hudba, ruchy. Inscenátoři převyprávějí román, dopouštějí se posunů různého druhu a snaží se vyvolávat asociace. Záleží na vnímání diváka a jeho ochotě k hledání, pro které může být užitečné obeznámení s dějem románové předlohy. Soubor opět dokázal disponovanost pro divadlo tohoto typu, které má v Praze své místo. Inscenace zapadá do současného repertoáru DNz. Zde se nedá čekat tradiční adaptace postavená na dialozích a silném příběhu. Přesto si někdo může postesknout, že s takto kvalitními herci by to „klasicky“ mohlo být působivější...
(zadáno: 8.6.2015)
Důstojná interpretace Šrámkovy lyrické hry. Režisér se v rámci možností pokusil o oživení scénickými prostředky, které zároveň nepřebíjely text, jenž musí dominovat. V tomto případě je nezbytná účast profesionálních herců s vytříbenou jevištní mluvou. Těmi DnV disponuje a až na výjimky odvádějí dobrou práci. Inscenátorům a hercům nelze mnoho vytknout. Jenže co s tímto dramatem dnes? Potěšeni a spokojeni budou milovníci lyriky či díla Fráni Šrámka, značná část publika se ale patrně bude nudit. Zazlívat vedení divadla uvedení této hry by však nebylo správné, Šrámkovo dílo má být připomínáno.
(zadáno: 8.6.2015)
Kafkova povídka se pro variaci A. Goldflama stala spíše inspirací. Zaujaly některé změny oproti předloze, které se ukázaly z hlediska současné společenské situace smysluplné a do jisté míry i objevné. Poetika Ypsilonky v inscenaci našla své místo pouze částečně. Specifická nadsázka víceméně fungovala, ale hudební a zpívané vstupy se nepodařilo do celku přirozeně zakomponovat. Tvaru příliš neprospěly také různé odbočky a celek se jevil poněkud nesourodě. Herecky nic více než „souborový standard“.
(zadáno: 8.6.2015)
Monology čtyř rozdílných žen z okolí Emy Destinnové skládají obraz osobnosti slavné operní pěvkyně i jejích osudů a problémů, do nichž se dostávala. Autorka originálně vystihla typicky české paradoxy, se slávou a výjimečností si totiž náš národ (dodnes) příliš neví rady. Režisérka se s textem setkala již poněkolikáté a evidentně mu rozumí. Herečky odvedly precizní práci, suverénní a naprosto přesná byla zejména J. Synková; odehrané reprízy možná přinesou ostatním aktérkám trochu větší jistotu v náročných partech. Stojí za vidění!
(zadáno: 8.6.2015)
55%. Text má nezpochybnitelnou vypovídací hodnotu a i jeho složitá struktura se střídáním časových rovin má svůj účel. Pro snadnější pochopení a zorientování je užitečné seznámit se alespoň s anotací. Inscenátoři záměrně nepromítali letopočty, což mělo svůj důvod, ale ve spojení s nedostatečným odlišením časových rovin to značné části publika mohlo ztížit cestu ke hře, k jejímuž vstřebání je třeba trpělivost. Skvěle koncipovaná scéna a výborná práce s prostorem. Režijně však nedotažené. Problém zahrát postavy od mládí po stáří herečky ustály, ale ztvárnění určitých pasáží nebylo šťastné.
(zadáno: 22.5.2015)
65%. Situační komedie nijak nevybočuje ze svého žánru, v jehož mantinelech je v Divadle Palace zpracovaná kvalitně. Režijně vhodně nastavené a zkoordinované, výprava se jeví nadstandardně. Herci hrají s potřebným nasazením a není zde významný slabý článek. K zábavnosti nejvýznamněji přispěli M. Etzler, M. Sabadin a J. Slach. Jen v minimu divadel se povede vše, co nastudují. Tato komedie do zdejšího repertoáru přesně zapadá a už na předpremiéře bylo patrné, že se zařadí k místním povedeným titulům. Hledáte-li rozptýlení a oddych, mohla by být návštěva správnou volbou.
(zadáno: 22.5.2015)
Někdy může být potíž, tvoří-li jednotlivé části různí režiséři. Tato inscenace, přes dosti odlišné režijní styly, pohromadě drží. Zdánlivé nelogičnosti „propojení“ (rámcového příběhu ženy trpící nespavostí) se na konci ozřejmí, ale i tak by inscenace v této rovině snesla místy zřetelnější vyjádření a koncepci přechodů. Celek smysl dává, zaujme výtvarnou i hudební složkou, najdou se i překvapivé a humorné momenty. Ačkoli to obsahově trochu vázne, návštěva může být přesto zajímavým zážitkem.
(zadáno: 22.5.2015)
Přestože s autorem nemusíme ve všem souhlasit, není ke škodě se s jeho názory seznámit. Inscenovat hru v původním rozsahu by patrně přineslo nepřiměřenou délku a diváci by to asi nevydrželi. Špinarův přístup ve svém základu svůj smysl má, ale realizační řešení má za následek příliš zmatečné dění na jevišti, ve kterém není snadné se zorientovat. Jistě by se daly najít prostředky pro lepší zpřístupnění. Jednotlivé herecké výkony se dohromady poněkud „tlučou“ a tým nepůsobí jednotně. Z několika dobrých hereckých výkonů je třeba vyzdvihnout nezapomenutelnou L. Polišenskou.
(zadáno: 22.5.2015)
Sesterský vztah Lídy Baarové a Zorky Janů je dobrý námět pro zpracování. Autorka se vhodně soustředila na hlavní téma, které by při snaze o komplexní postižení složitých a nejednoznačných životních peripetií muselo ustoupit do pozadí. Hra se však stala sledem obrazů, které by si zasloužily více propracovat. Též by bylo vhodné lépe naložit s určitými podstatnými okolnostmi. Pro jeviště není text dostatečně dramatický a dalo by se říct, že „předepisuje“ hluchá místa. Režijní výklad vhodný, realizace standardní. Nasazení obou hereček výsledku pomohlo, ale vzhledem k textu ani nemohlo být spásným.
(zadáno: 22.5.2015)
Mladé herečky M. Krátká a A. Duchaňová jedinečně zúročily zkušenosti z angažmá v Huse na provázku, v této grotesce je jejich stylizovaný projev v rolích stařen skoro dokonalý. Do mužské role trpaslíka byla Š. Pencová vybrána asi především kvůli typu (vzrůstu), obě dívky však poměrně dobře doplnila. Inscenace je velmi vtipná, humor má však stále mrazivější podtext, který vyvrcholí v drsném finále. Dojem kazí, že se z nastoleného tématu zbytečně odbočí a podstatná část přešlapuje na místě. Možná by jinak pozoruhodné grotesce, kterou režírovala sama A. Duchaňová, prospěl nějaký další koordinátor.
