PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2196)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 15.12.2025)
Dramatizace jedné části autobiografické románové hexalogie K. O. Knausgårda. Dramaturgyně D. Štědroňová a režisér J. Mikulášek z knižní předlohy na jeviště úspěšně přenesli osobní situaci autora a jeho rodiny, která může leckomu více či méně připomínat jeho vlastní problémy. Jejich prodlouženou rukou se stali zejména scénograf M. Cpin a hlavní představitel M. König, jenž se občas uchyloval k odstupu a ironii, což přineslo další roviny. Precizní práci odvedli i ostatní herci, hostující S. Lewandowska se souboru DNZ promptně přizpůsobila. Titul z repertoáru a stylu DNZ nikterak nevybočuje, jistě se zařadí mezi místní vyhledávané počiny.
(zadáno: 25.11.2025)
Divák se během putování dozví něco z historie ČK i jeho okolí, ze střechy Paláce Edison spatří výhled na Prahu z méně známé perspektivy. Pro pravidelné návštěvníky ČK může být interaktivní inscenace příjemnou změnou s milým nahlédnutím do zákulisí. Úskalím koncepce K. Zhyrova je, že herci představují sami sebe, ale zároveň hrají fikci, která je navíc nadsazená. Skalní fanoušci tak mnohdy pointu prohlédnou dříve, než by měli, herci se ve tvaru nepohybují s náležitou lehkostí. Soubor ČK vstoupil do pro něj neprobádaných vod, mají se co učit od zkušenějších týmů, ale na poprvé si nevedli špatně a v neposlední řadě zvládli náročnou organizaci.
(zadáno: 25.11.2025)
55%. Režisér T. Ráliš se při nastudování německé dramatizace španělské novely soustředil na postavy milostného trojúhelníku, což se ukázalo jako smysluplný záměr, byť orientace v souvislostech byla trochu ztížena. Výtvarníci připravili vizuálně působivý tvar poskytující prostor trojici herců, na jejichž výkonech inscenace stojí. K výkladu nelze vznést mnoho námitek. Autenticita R. Widenkové a M. Fingera by však lépe vynikla na ještě komornější studiové scéně; v sále ČK se drobnosti „mezi řádky“ trochu ztrácely, což oslabilo intenzitu diváckého napojení. Prostoru lépe odpovídal výraznější projev J. Hájka, jenž přinesl i cosi navíc.
(zadáno: 25.11.2025)
Ve hře T. Ráliše, využívající motivy Hamleta, je výjimečný potenciál, který utrpěl autorskou režií a nedostatečnou invencí dramaturgyně S. Petrů. Vedlejších témat a motivů je tolik, že zanikají a hlavně rozmělňují to podstatné. „Pročištěnější“ a kratší verze by promlouvala lépe a vyznění závěru by se nemuselo jevit tak krkolomné. Počin si ovšem zaslouží dostat šanci, má svou nezpochybnitelnou hodnotu, kterou vytrvale hledající divák může nalézt. Scénograficky a hudebně povedené. Ráliš navíc velmi dobře pracoval s herci, kteří dali správně volenými prostředky postavám jasnou tvář a vystihli jejich místo v dramatu.
(zadáno: 25.11.2025)
Ve Fitzgeraldově povídce našel autor dramatizace D. Košťák témata, jež domýšlel a rozvíjel. Režisér P. Hašek dal v inscenačním modelu velký prostor interpretaci převzatých songů. Záměr hrát si před diváky s předlohou a bavit je chvíli funguje, nicméně doplatil na špatný odhad míry, kterou látka unese. Písně v osobitém podání prodlužují stopáž, aniž by poskytly adekvátní přínos. Jednotlivé scény postupně splývají, jednoduchý děj na tak dlouhou inscenaci nevydá. S obtížným úkolem ztvárnit „mládnoucího“ Bejamina se V. Franců vypořádal. Kontrastní obsazení D. Batulkové byl dobrý nápad, herečka však s nalezením vhodných prostředků zápolila.
(zadáno: 25.11.2025)
Maďarská komedie se odehrává v šatně tří rozdílných fotbalových rozhodčích, jejichž střet naplno ukáže lidské slabosti i špatné vlastnosti. Vděčný titul se na českých jevištích zabydlel a může nabídnout více než bezduchou zábavu. Inscenace M. Maléře se vyhnula nebezpečí opomíjení hořkého podtónu, ale ke správnému vybalancování něco málo chybělo. Básníka V. Hájek správně nasměroval, nenašel však v projevu přirozenou a uvěřitelnou polohu. To se podařilo vynikajícímu J. Rackovi v úloze proradného Mejdla. Na repríze 8. října 2025 mluvil F. Cíl příliš rychle, v jeho mluvě se často ztrácely důležité pointy, ale jinak i on roli dobře obsáhl.
(zadáno: 25.11.2025)
Lyrický příběh jednoho dne, v němž se prolíná několik osudů, minulost s přítomností. Režisérka A. Klimešová s dramaturgyní K. Součkovou našly pro dramatizaci těžko zpracovatelného románu V. Woolfové svébytný klíč, jemuž dobře slouží scénografie, hudba, herecké výkony i nespočet nápadů včetně humorného odlehčení a komunikace s publikem. Tempo je tak pomalé, že se část diváků může chvílemi pohybovat na hraně schopnosti udržet pozornost. K Divadlo Na zábradlí vždy patřila potřeba experimentovat, hledat v činohře nové formy vyjádření. Ať už tato inscenace návštěvníka osloví či mine, je bezesporu počinem unikátním a nevídaným. Děkujeme za ni!
(zadáno: 25.11.2025)
65%. Kolegové zmiňují přednosti inscenace i výhrady k ní. Já víceméně souhlasím. Za sebe bych zdůraznil, že oceňuji, jakým způsobem inscenační tým pracoval s vydanými deníkovými záznamy M. Křepelky. Jisté „mouchy“ nic nemění na tom, že je až vizionářské vtisknout mikropříběhům přesah, resp. zobecnění, právě takovýmto způsobem a zároveň se nezpronevěřit se předloze.
(zadáno: 25.11.2025)
Režisér I. Buraj spojil dvě hry Ö. von Horvátha a zároveň se pokusil situováním do roku 2039 o vytržení z konkrétní doby. K tomu vedl herce ke stylizaci a kombinování různých přístupů, s nimiž se někdy dále nepracovalo a objevovaly se jednorázově. Je těžké hledat spojnice mezi nadsazenými scénami a realističtějším ztvárněním s častým užíváním live cinema, zmíněné časové „posuny“ vnesly ještě větší chaos. Smysluplné nápady se ocitly v promyšlené, ale nešťastně překombinované koncepci.
(zadáno: 25.11.2025)
Autor T. Dianiška zručně napsal černou komedii a vlastnímu dílu jako režisér vtisknul lehkost, která tomuto žánru nemá chybět. Inscenace se nesnaží předat žádné zásadní sdělení, ale přesto v ní poznáváme život kolem nás. Během večera se divák může bavit dějem s překvapivými zvraty, morbidním humorem a občas potěšit všemožnými popkulturními odkazy. Nové členky souboru K. Hrdinová a L. Michálková se v hlavních rolích ukázaly jako slibné posily, ani ve zbytku obsazení není slabý článek. K zábavnosti přispívají i rapové songy s kvalitními texty a v dobrém provedení s živým hudebním doprovodem.
(zadáno: 25.11.2025)
65%. Na osudech Mileny Jesenské a její dcery Jany se odráží paradoxy bouřlivého 20. století. Ve hře M. Epsteina ženy vedou jakýsi rozhovor ze záhrobí, což je jednou z mála cest, jak se na scéně zamyslet nad střety, které se kvůli propastem časovým i jiným přímo odehrát nemohly; konstrukce dramatu přesto nemusí každému divákovi vyhovovat. Režisérka A. Stodolová komornímu obsazení pomohla prací s náročnou scénografií, výpravnými kostýmy či hudbou. Další činoherní příležitost pro D. Peckovou, jež se s rolí opět neminula, přístup „sama za sebe“ však tentokrát místy narážel na mantinely. Dobré výkony L. Matouškové a P. Mikesky.
(zadáno: 25.11.2025)
45%. Boleslavské divadlo záslužně zpracovalo osobnost slavné místní rodačky Adiny Mandlové. Režisérka A. Stodolová užívá hudební i vizuální odkazy, znalejší divák se přesto mnoho nového nedozví, s autorkou D. Sodomovou může i nemusí souhlasit. Rozdělení role mezi čtyři herečky má svůj smysl, ale v tomto provedení může být pro diváka těžké propojit je do jedné rozporuplné ženy. Ze čtveřice „titulních hereček“ dostala nejvděčnější příležitost S. Milková. Velkým dluhem jsou také epizodky, nedostatečně rozlišené už v textu; při pečlivějším studiu dobových materiálů by např. na scéně nesplývaly tak rozdílné osobnosti jako E. F. Burian a V. Šmeral.
(zadáno: 25.11.2025)
Váňa - Didi.art 70 %
Autor S. Stephens se v monodramatu pokoušel vyzdvihnout z Čechovova „Strýčka Váni“ motivy samoty, s níž se hrdinové hry potýkají. Příliš se však soustředil na líčení děje a zbytné detaily, které nepřínosně ukradly neadekvátní prostor a ústřední téma se tak často ocitalo příliš v pozadí. Též obohacení o moderní prvky bylo poněkud nahodilé. Potenciální inscenace tak bude především hereckou exhibicí, v dobrém slova smyslu. Český představitel M. Kern je fenomenální, svým nasazením si podmaňuje publikum, kreace patří k jeho vrcholům. Na Kernově výkonu se otisklo i výborné vedení režisérky D. Šoltýsové, která navíc potěšila i řadou nápadů.
(zadáno: 25.11.2025)
65%. Do neobvyklého sálu Nové Spirály se takové komorní drama nehodí. Tvůrčí tým v čele s režisérkou V. Čermákovou však nástrahy překonal. Díky zvládnuté práci s prostorem (využití točen, light designu či projekce) není těžké se na V. Hybnerovou a J. Révaie napojit a prožít s nimi jejich love story. Soukromé divadlo musí vydělat na provoz a oslovit širokou veřejnost. Před pauzou tak např. vidíme efektní, ale předlouhou projekci, v níž jsou některé z výtvarných prvků prvoplánové. Scéna v restauraci míří na diváckou atraktivitu a nabourá přirozenou gradaci. Přesto jsou komerční tahy pochopitelným kompromisem a výsledný dojem zůstává pozitivní.
(zadáno: 25.11.2025)
45%. Rámec „divadla na divadle“, v němž čtveřice herců publiku převypráví temný pohádkový příběh v dramatizaci J. Rotha, je přijatelný, vděčná jsou nenásilná humorná odlehčení a drobné interakce. Vyznění inscenace režiséra P. Chmely však ubližují některá dílčí řešení. Tři ze čtyř aktérů vystřídají více postav, jež nebyly vhodně rozděleny. Závazkům v podobě protiúkolů herci občas nedostáli, nejpatrnějším dluhem je nevěrohodné ztvárnění Mistra, jehož charakteru se S. Chmelová jen přibližuje. Starším dětem lze též nabízet větší hloubku, v některých situacích zůstalo u prvního plánu. Z rodinných titulů Divadla D21 patří tento k méně povedeným.
(zadáno: 8.9.2025)
85%. Dramatizace románu J. Stanjury o Daniele, pro niž bývá měsíc srpen vždy nejsložitějším obdobím, nejen upozorňuje na pozoruhodné literární dílo, ale zároveň je velmi zdařilá. Komorní příběh tzv. gaslightingu je vyobrazen se stupňujícím se napětím a mrazivými detaily. Drobné zjednodušení děje v určitých pasážích by na jevišti mohlo přinést silnější vyznění. Zblízka pozorujeme znamenité, do posledního detailu propracované výkony. Danielin vývoj a pozvolnou proměnu vystihuje M. Richterová, O. Kokorský zase postupně poodhaluje skutečnou Štěpánovu tvář a zároveň zachovává jisté tajemství. Mimořádný počin, který by neměl zůstat přehlédnut!
(zadáno: 8.9.2025)
Často škrtaná předehra Shakespearovy známé komedie zůstala v inscenaci režiséra M. Vajdičky nejen zachována, ale byla domyšlena a rozvíjena jako rámec kočovného divadla, s nímž se v podstatě po celou dobu pracovalo na pozadí, aby se na konci stal vtipným epilogem. Režisér dobře pracoval s herci, jejich velké nasazení usměrňoval, zdání občasného „přestřelení“ (např. u postavy Lucentia) bylo obhájeno. Škoda pokulhávajícího temporytmu; uchýlení se k větší míře škrtů by přineslo větší spád a zábavnost. Nastudování dokazuje, že i notoricky známá hra může při poctivém přístupu stále překvapovat a bavit.
(zadáno: 8.9.2025)
Pět antických hrdinů se snaží vyrovnat s minulostí, rozebírají své mezi sebou propojené osudy. Autorka M. Nováková pracovala s mnoha motivy a postavila je do souvislostí, které mohou zaujmout a překvapit. Možná bylo chybou dramaturgování samotnou autorkou, odstup a další pohled by mohl navrhnout přeuspořádání či krácení vedoucí k jasněji patrnému vývoji. Na inscenaci Z. Burianové zaujme řešení prostoru a práce s ohni sloužícími zároveň jako osvětlení. Herci pomohli zorientovat se v komplikované struktuře, přispěli k oživení. Vytrvat a přemýšlet nad souvislostmi po více než dvě hodiny bez pauzy však vyžadovalo od diváků nemalé úsilí.
(zadáno: 8.9.2025)
Ortonova crazy komedie nemá dnes už takový punc skandálnosti jako v 60. letech. Režisér L. Kopecký a dramaturgyně J. Šotkovská ve svém výkladu a obratném zkrácení rozvinuli motiv převleků, dvě mužské postavy přepsali na ženské a všechny role následně obsadili herci opačného pohlaví. Přestože se podařilo vyhnout lacinosti a přehnanému parodování, stylizace dosti svazovala hlavně L. Matěje, J. Zelinku a D. Gajdoše (především v první, méně svižné části), naopak v podání T. Novotné, J. Hejcmana a K. Michejdové tolik nepadal pod stůl rozkošný humor v dialozích. Přes rozpačitější výsledek však silný soubor divadla potvrdil, že se nespokojí s málem.
(zadáno: 8.9.2025)
Hra J. Cartwrighta pro dva herce ve čtrnácti rolích je nejen komedií s osobitým humorem, ale též sondou do života lidí objevujících se v jedné hospodě. Zatímco J. Dulava dovedně odlišoval jednotlivé postavy, méně proměnlivá B. Hrzánová více pracovala se svou osobitostí; oba projevili komediální talent a souhra mezi nimi fungovala. Režisér J. Klimsza v první části nechal herce až příliš tlačit na komediální notu, což upozadilo autorovu výpověď. Ta se naštěstí dostala ke slovu hned po přestávce, kdy inscenace nabrala správnější směr a humorem zároveň zřetelněji „promlouvala“. Dojem se tím zlepšil, určitý dluh autorovi však zcela nezmizel.
(zadáno: 8.9.2025)
75%. Úspěšná dramatizace románu o padesátnici, kterou zaskočí onemocnění Alzheimerovou chorobou, ale také o jejím blízkém okolí. Pro inscenaci režisérky E. Říhové byla přepsána postava manžela Johna na životní partnerku, ale nejednalo se o násilný zásah. Citlivý režijní a dramaturgický výklad se vyhýbá přehnanému sentimentu, ve smutném příběhu se objevují dojemné i úsměvné okamžiky. Vše cílí k podstatě a vystihuje složitou situaci hlavní hrdinky i její rodiny. Velkou zásluhu na vyznění mají dobře vedení herci. V komplikované roli Alice, která má mnoho odstínů a poloh, dostala po letech J. Schneiderová skutečně velkou příležitost - a obstála!
(zadáno: 8.9.2025)
Původní podoba Brechtovy u nás málo uváděné hry si žádá přizpůsobení dnešnímu jevišti. Režisér P. Košař s dramaturgem K. Krejčím krátili účelně, vyzdvihli podstatné a stále platné myšlenky týkající se např. hranic kompromisů či prospěchářství ve společnosti. Promyšlenou úpravu, resp. inscenační model negativně poznamenala nedůsledná práce s mladými herci, kteří nebyli mnohovrstevnatým textem náležitě provedeni a na náročných úlohách si vylámali zuby. Podstatné myšlenky zanikaly, situace byly rozehrávány špatným směrem, humor byl vesměs užíván nevhodně. Vstřícně naladěný divák ale mohl shovívavě přimhouřit oči a ocenit některé dobré nápady.
(zadáno: 1.7.2025)
Režisér B. Holiček se pokusil o civilnější uchopení Shakespearovy tragédie, jeho vize kráčí správným, smysluplným a ve své podstatě sympatickým směrem. Moderní prvky v situacích, domyšlená gesta a mnoho nápadů se však dramatickému textu částečně vzpírají, jejich přemíra je kontraproduktivní, vyznění se někdy pohybuje na hraně trapnosti. Koncentrovaný a zajímavě vymyšlený závěr ztrácí sílu násilným a nahodile se jevícím užitím nadpřirozených elementů nemajících oporu v předchozím dění. Herci koncepci obstojně dotvářejí, ale ještě se s ní dost nesžili a všichni s ní zatím viditelně více či méně zápolí (reprízy pravděpodobně přinesou zlepšení).
(zadáno: 1.7.2025)
Má vlast - Jatka78 70 %
Jak jevištně ztvárnit proslulý cyklus šesti symfonických básní B. Smetany? Třeba jako alternativní počin pro úzkou a náročnější část publika. Anebo zkusit jít naproti širší veřejnosti, jako je tomu v Azylu78. Hudební úpravou M. Ivanoviće pro menší orchestr Smetanova hudba neutrpěla. Jednotlivé básně připravili tři režiséři, přesto celek souzní. Zvládnutá kombinace nového cirkusu, tance, poloimprovizované činohry, loutek a dalších prvků. Projekt až příliš viditelně cílí na diváckou atraktivitu, nenásilný humor či prvoplánovější zapojení dětí z publika však nejde za hranici vkusu. Záslužná popularizace Smetanova díla u mladší generace. Proč ne.
