PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2196)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 21.6.2024)
Rozsáhlá britská dramatizace několikadílné románové ságy, v níž jsou na osudech dvou dívek pozoruhodně zachyceny život a společenská situace v Itálii, je v inscenaci režiséra M. Amslera zhuštěna do jednoho večera. Zkratka sice upozaďuje některé důležité motivy, ale nutné škrty nevedou k nepřehlednosti ani povrchnosti. Scénografie a působivá hudba poskytují dobrou oporu pro početné obsazení, jež obstálo jako celek i z hlediska jednotlivců (N. Horáková, B. Kaňoková, E. Salzmannová aj.). Po druhé přestávce sice nastává jisté „zacyklení“, nicméně ani po více než čtyřech hodinách představení neztrácí dech. Nemalé ambice počinu se podařilo naplnit.
(zadáno: 21.6.2024)
55%. Má smysl se vracet ke sci-fi románu starém bezmála sto let. Směr autorových futuristických úvah se neukazuje jako mylný a setkání s dílem může varovat, kam dál by se společnost mohla dostat. Po obsahové stránce dramatizace z předlohy čerpá to správné, ale problémem je stavba textu. Ve zdlouhavých dialozích se často ztrácí podstatné. Režisérův základní koncept zaujme dílčími nápady, nedůsledná je však práce s herci, z nichž jen někteří dbají na předání myšlenek, zatímco jiní kladou důraz na psychologii nevhodně se deroucí do popředí. Dobrý scénografický nápad nebyl obratně zrealizován, přestavby působí rušivě. Celek budí spíše rozpaky.
(zadáno: 21.6.2024)
V koncepci D. Gombára se najdou podnětné nápady, ale není z ní dostatečně zřejmé, proč se Shakespearovu tragédii režisér se souborem rozhodl nastudovat; vyjádření k dnešní době zůstalo poměrně nezřetelné. Inscenace výrazněji nepromlouvá ani skrze titulní roli, s níž se J. Trojan setkal příliš brzy. Doplatil na nedostatečnou zralost a málo zkušeností, režisér jej nedovedl k přesnější charakteristice. Výrazněji zaujme (dá se snad říci skoro objevný) výklad postavy Claudia v podání O. Bretta, naopak ztvárnění Poloniovy smrti nedává zjevný smysl a hraničí s nechtěnou parodií.
(zadáno: 21.6.2024)
Climax - Pomezí 70 %
V dalším imerzivním projektu spolku Pomezí bylo užito osvědčených postupů, zasazení do prostředí ravového klubu však nabídlo jiné téma. Fascinující, do posledního detailu propracovaná scénografie naprosto přeměnila stálý hrací prostor. Pro role odpovídající výběr herců (i nových tváří), kteří v neposlední řadě zvládli náročnější taneční pohyby a pohotově reagovali na sebe i diváky. Logická volba hlučnější hudby měla místy dopad na slyšitelnost. V kratším hracím čase může být navíc těžší dopátrat se souvislostí. (U imerzivního divadla je divácký zážitek ovlivněn tím, co návštěvník v paralelně se odvíjejících dějích spatří.)
(zadáno: 21.6.2024)
Nevydařený experiment. Scénář měl snad poskytnout prostor pro vyjadřování jinými prostředky než slovy, ale „děravý“ text bohužel v takovémto inscenačním modelu neobstál. Marně se snažící herci nevděčnou pozici ustáli se ctí, ale trapnosti se zcela nevyhnuli. I v sebelepším divadelním souboru se občas něco nepovede, někdy se přes veškerou snahu správná cesta nenalezne. Není ale zbytečné si takovými počiny dělat ostudu na zájezdech...?
(zadáno: 21.6.2024)
Souhlasím s komentářem H. Grégrové. Inscenace je v dobrém slova smyslu výchovným příspěvkem k problematice rozchodu rodičů, nenásilně upozorňuje na nastalé problémy, navíc vypráví a baví způsobem vyhovujícím vnímání dětí i dospělých.
(zadáno: 21.6.2024)
(zadáno: 18.4.2024)
75%. V posledních letech není samozřejmostí, aby se soubor Divadla na Vinohradech dokázal takto sehrát v kompaktní celek. Herecky silné inscenaci vévodí v nejvýraznější roli R. Rázlová, např. k výkonům A. Elsnerové nebo E. Režnarové lze však mít dílčí výhrady. K tomu, aby se o inscenaci mluvilo jen v superlativech, něco málo schází, ale jde o počin vydařený a kvalitní. (více v článku na blogu)
(zadáno: 18.4.2024)
Autor a režisér J. Čermák nahlédl na kontroverzní osobnost Ludmily Brožové-Polednové, resp. důsledky jejích činů z více úhlů pohledu a poměrně komplexně. Zdařile mísí jistou míru pochopení s nemilosrdností. Výtečná Z. Bydžovská skvěle navázala na roli v „Očistec si zaslouží každý“. Inscenace by se obešla bez některých odboček, výpovědní hodnotě neprospívají ani určité extravagance (např. pasáž narážející na ztopoření). V roli vnučky D. Krejčík tíhu odkazu předků divákům zprostředkuje, ale nevyzněla by i v podání dobré mladé herečky? Každopádně jde o přínosnou inscenaci, po jejímž zhlédnutí se nejeden divák zamyslí nad miskami vah.
(zadáno: 18.4.2024)
Milostný čtyřúhelník, polyamorie, povrchnost ve vztazích, citová vyprahlost, pozérství, přetvářka, tápání, hledání sama sebe atd. Režisér O. Kulhavý vede herce k civilnímu projevu, vyřčená slova jsou kombinována s pohybem a dotvářena hudebním doprovodem tří přítomných houslistů. Objevují se podnětné postřehy o tom, jak partnerské vztahy často (ne)fungují. Pohybová pasáž ke konci nese význam, přesto se v tomto provedení jeví zdlouhavě. V nepříznivé akustice prostoru se v hudbě některá slova ztrácejí, zvláště u hlavní představitelky. Vzhledem k nezvyklosti inscenačního řešení lze odcházet s pocitem, že jsme spatřili cosi neokoukaného.
(zadáno: 18.4.2024)
75%. V autobiografickém rodinném dramatu je mistrně zachycen stereotyp bezvýchodného vzájemného ničení. Režisér I. Buraj našel s herci moderní a věrohodnou tvář postav, opřenou o spolupráci s odbornými poradci, navíc nezatěžkanou českou inscenační tradicí hry či návyky herců (např. J. Vondráčkovi odlišný způsob práce umožnil účelně užít jiné prostředky). Mikroporty dovolily ve velkém sále zprostředkovat hlasem niternější emoce. Pomalé tempo inscenace poměrně dlouho unese, i ve scéně terapie. Stopáž se stává nepřiměřenou v posledním dějství, kdy se v dialozích mezi muži jen opakuje vyřčené. Pozoruhodný počin, jež si zaslouží od diváka šanci!
(zadáno: 18.4.2024)
55%. Výchozí inspirace stejnojmenným Čapkovým fejetonem byla rozvíjena s ohledem na to, jak to v českém divadle chodí nyní. Zazní mnoho pravd o profesním životě herců a tvůrců, realitě divadelního provozu, úskalích financování apod. Bez servítků, takže dojde např. i na „morálku“. Nahradit Čapkovu ironii nekorektním humor je opodstatněné. Herci umějí zaujmout, nesklouznou k pokleslosti, užité prostředky a gagy však často zůstávají u prvního plánu a ne vždy fungují. Osobně jsem se moc nezasmál a vzhledem k obeznámenosti s problematikou ani nic nového nedozvěděl. Jsem však v tomto ohledu specifický divák a příznivé odezvě části publika rozumím.
(zadáno: 18.4.2024)
Inscenace zpracovává nejen okolnosti vzniku legendární stavby na vrcholu hory Ještěd, ale zmiňuje i nespočet dalších zajímavostí, které se týkají trojice invenčních architektů z ateliéru SIAL a jejich práce. Reálná fakta jsou zpřístupněna kabaretní formou, v níž mj. vystupují také abstraktní postavy zastupující určité principy. V libretu se nachází mnoho slovních hříček M. Šotka. Účinkují žánr zvládají po herecké i pěvecké stránce, živý hudební doprovod dodává představení šmrnc. Drobné výhrady se dají snadno odpustit. Právě v Liberci téma silně rezonovalo a není divu, že u místního publika se jednalo o vyhledávaný titul.
(zadáno: 18.4.2024)
Nezvalovo dílo jako kombinace činohry s hudbou, pohybem a projekcemi. Ve zjednodušeném ději se lze bez větších obtíží zorientovat i při neznalosti románu. Tvůrci však jdou divákům naproti až příliš, soustředění na efekt a nežádoucí zjednoznačnění oslabují hloubku předlohy. (Např. v inscenaci „Poe“ je těžší se zorientovat, ale snaha o mnohovrstevnatost je cestou záslužnější.) Režisér hercům dostatečně neodkryl další rozměry, jejich projev často setrval v „prvním plánu“, k čemuž sváděly i nevhodné kostýmy a masky. Sporná funkčnost písní. O poznání zdařilejší jsou scéna a choreografie. Sympatický záměr příliš nevyšel.
(zadáno: 18.4.2024)
Autor J. Harmon vystihl životní stav třicátníka, jehož blízcí přátelé zakládají rodiny, on tím o ně tak trochu přichází a prohlubují se v něm pocity osamění. Náměty podobného druhu jsou zpracovávány často, bonusem této hry je její osvěžující humor a autorovy detailní postřehy ze života, které divákům mohou leccos připomenout. Z inscenace Činoherního klubu je poselství hry zřetelné. Realizaci režisérky T. Říhové, ani výkonům dobře vedených herců nelze mnoho vytknout. (Na repríze v dubnu 2024 měla inscenace kratší stopáž a možná byly poupraveny i výstupy babičky.) Pochvalu si též zaslouží nápady scénografa J. Tereby a hudba M. Štrunce.
(zadáno: 18.4.2024)
Autentické dopisy prarodičů B. Parkanové podávají netradiční svědectví o vývoji jejich vztahu a také o době, v níž žili. Vhodné autorské zpracování dopisů pak ve druhé části doplňují úryvky dědova deníku z doby, kterou trávil v blázinci. Výrazné zastoupení těchto úryvků má své opodstatnění, ale s režijním uchopením těchto pasáží na jevišti nemusí každý divák souznět. V bravurním podání herců se hluboká slova neztrácejí, přesto je k udržení pozornosti nutné vyvinout větší úsilí. Z repertoáru Činoherního klubu se počin vymyká, ale snad své příznivce najde. Znalci režisérčiny filmové tvorby mohou navíc nalézt paralely např. s filmem „Slovo“.
(zadáno: 18.4.2024)
55%. Čteme-li si v programu o událostech po Stalinově smrti a osudech osobností, připomeneme si nebo se dozvíme mnoho zajímavého. A uvědomíme si, že historie má se současností leccos společného. Vše se dá nalézt i v dramatizaci D. Majlinga, do detailu promyšlené. Ovšem na jevišti politické pletichy působí převážně monotónně, vtipy se opakují, souvztažnost s dneškem se trochu ztrácí a je třeba vyvinout úsilí k hledání. Nápad v závěru povedený. Poslední české inscenace M. Vajdičky v různých divadlech ukazují, že se často spokojí, když mu herci nabídnou osvědčené a vyzkoušené; zde to mělo navíc za následek celkovou nevyladěnost hereckého stylu.
(zadáno: 18.4.2024)
Dramaturgyně S. Petrů a režisér O. Pastukh se pokusili záslužně zpracovat souvislosti mezi Ukrajinou a Čechy napříč 20. stoletím. Město Lvov se stalo podnětným východiskem, ale scénář je zahlcen přemírou odboček a rychle se střídajících historických postav (většinou přímo nepojmenovaných, ale při elementární znalosti historie rozeznatelných). Ne vždy je zřetelný smysl volby postav v souvislosti s tématem inscenace. Někteří z mladých herců v malém prostoru občas svůj projev sice „přepálili“, ale svěží energie účinkujících se nesla vhodným prostředím pasáže a povedená kabaretní forma s živou hudbou určitou diváckou atraktivitu nepostrádá.
(zadáno: 18.4.2024)
Souhlasím s komentářem kolegyně H. Grégrové. Z režijního konceptu bych vyzdvihnul nápad s hudebními vsuvkami. A pochvalu si zaslouží rovněž sehraný tým mladých herců podpořených několika staršími kolegy.
(zadáno: 18.4.2024)
Smetanova opera, resp. její původní verze označovaná jako „singspiel“, doznala pro inscenaci Divadla pod Palmovkou zdařilé hudební úpravy I. Achera a M. Konvičky, která se v kvalitním hudebním a pěveckém nastudování neztratila. Formálně efektní jsou i výprava a náročné projekce. Herci kromě zpěvu dovedně postavy posouvají i parodují. Snaha o ironický škleb a relativizování se dá vypozorovat, jednotlivé změny v charakterech se však příliš nedaří přenášet i do situací, v nichž je těžké nalézat smysl, proč jsou hrány právě tímto způsobem. Prvotní nápad se brzy po začátku vyčerpá a krátká inscenace podstatnou část představení nudí.
(zadáno: 11.3.2024)
75%. Skoro experimentální kombinace postupů, které Ella Hickson při psaní užila, činí její text pozoruhodným. Zabývá se složitými otázkami nejen genderovými a uměleckými, na něž není jednoznačná odpověď. Překvapuje různorodostí jednotlivých obrazů, ale nečiní tak násilně a k roztříštění nedochází. Tvůrci inscenace s nesnadným textem naložili vhodným způsobem. Dramaturgicky a režijně výborně ohlídané, i zdánlivá nesourodost určitých obrazů se nakonec vždy ukáže účelnou. Přesné výkony pečlivě vedených herců jsou třešinkou na dortu. Je záslužné, že se v Jihočeském divadle pouštějí do riskantnějších počinů, navíc s úctyhodným výsledkem.
(zadáno: 11.3.2024)
Autor K. Steigerwald napsal na základě vlastních postřehů komedii o tom, co se odehrává, když dramatik napíše a chce v renomovaném divadle uvést svou novou hru. Moudré ironii a trefným narážkám zcela nesvědčí stavba textu, může být obtížné vypořádat se s monotónností podobajících se scén, resp. dát ději vývoj a gradaci. Přestože režisér Š. Dominik a herci vymysleli různá oživení, problém zdolali jen zčásti. Pro hlavní dvojroli se M. Holý neukázal jako ideální volba, uplatnil svůj cit pro slovní humor a pointy, hlubšímu významu Steigerwaldových slov však zůstal leccos dlužen. K němu se více přiblížila J. Kotrbatá v postavě herečky.
(zadáno: 11.3.2024)
Čtyři herci obstarávají hudební doprovod, zpívají a střídají se v úloze Modrovouse. Sedm zabitých manželek a poslední přeživší představují diváci (na repríze se jako dobrovolníci hlásili převážně muži), vstupují do interakce s herci a mohou na jevišti okusit prožití smrti. Téma Modrovouse skýtá rozmanité možnosti k vlastním sdělením, nedostatečná dbalost na obsah je na inscenaci J. Čermáka až zarážející. Nezvyklý koncept se však nestihne vyčerpat, každá „smrt“ překvapí jiným nápadem, sledování interakcí nepřestává bavit. Ve spojení s hudební složkou se daří dosáhnout zvláštní atmosféry a působit na emoce diváků, zúčastněných i sledujících.
