PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2196)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 4.5.2016)
Autor prostřednictvím černočerného humoru ukázal svět lidí s převrácenými hodnotami a preferencemi, kde události nabírají absurdní a nečekaný směr. Hra připomíná McDonaghova Poručíka z Inishmoru. Režisér D. Hrbek ve své koncepci z hlediska pochopení specifik žánru dospěl o krůček dál. Vhodné představitele však našel jen pro některé z rolí, zbylí herci se zvláštnostmi textu poměrně zápasili. Dojem je přijatelný, ale inscenaci něco chybí.
(zadáno: 3.5.2016)
Soubor Company.cz představil text, který je přínosné poznat, zpracování však nebylo ničím nadprůměrné. Režijní uchopení sice celkově obstojné, ale jeho hlavním problémem bylo, že režisér nezkoordinoval herce, kteří se nesehráli a nevytvořili jednotný styl. Také úroveň jejich výkonů byla nevyrovnaná, od výborné A. Fišerové až po V. Udatného, jenž se s „alter egem“ hlavního hrdiny téměř minul. Mně osobně se po tomto souboru, který musel kvůli neudělení grantu ukončit činnost, stýskat nebude, ale v pražské divadelní síti jsou uskupení a scény, co si podporu zaslouží podstatně méně (nebo vůbec).
(zadáno: 3.5.2016)
Ve hře střídavě vede monolog pět rozdílných jedinců, na jejichž osudech autor nezvyklým způsobem zachytil změny v americké společnosti, které se projevily i v celosvětových dějinách a jsou nadčasové. Ke hře se vracívají i čeští tvůrci, pokoušejí se o generační výpovědi. Režisér L. Pečenka obsadil mladé a ne vždy pro role zralé herce. Ti se sice s textem jakž takž poprali, ale zároveň narazili na určité limity a nebyli schopni náležitého odstupu. Nastudování připomínalo spíše práci studentů než plnohodnotnou inscenaci. Nebyl to však zbytečný počin, jakých je na českých jevištích nespočet.
(zadáno: 3.5.2016)
Pravidelní posluchači rozhlasových her nejsou příliš širokou skupinou a uvedení takové hry na jevišti zpřístupní text dalším diváckým okruhům. Rozhlasový debut D. Drábka se nese v duchu jeho tvorby, mohou jej ocenit nejen autorovi příznivci. Zpracování DvD víceméně zachovalo „rozhlasovost“ a z hlediska divadelnosti nabídlo jen málo navíc, což logicky vzešlo z koncepce textu i částečného čtení. Bylo milé sledovat podání herců a promyšlenou práci s živými ruchy. Počin svůj účel splnil. Možná by stálo za úvahu, zda by stále vyprodaný titul nemohl po návratu H. Dvořákové ještě pár diváků potěšit.
(zadáno: 3.5.2016)
Navázal bych na komentáře M. Nováka a J. Kouly. Za sebe bych dodal, že jsem navštívil až derniéru a rád jsem se po dlouhé době podíval na pantomimu, se kterou se často nesetkávám. Obě protagonistky výborně. A s nostalgií jsem si vzpomněl na časy, kdy jsem V. Hybnerovou vídal v jiném druhu projektů, než v jakých se v současnosti (z různých důvodů) především objevuje.
(zadáno: 3.5.2016)
V komedii se mísí více žánrů, lze však připravit i její celistvá zpracování. Důstojná inscenace P. Svojtky je (možná záměrně) rozkolísaná. Těžkopádně vyzněla rovina s Titanií a Oberonem. Slibné východisko ve způsobu uchopení Puka by si zasloužilo přesnější a barvitější rozehrání jeho představitelem (H. Bor). Hra se nastudovává tak často, že začíná být skoro nemožné připravit originální a fungující interpretaci. Hlavní předností této inscenace je nadmíru povedená a vtipná linie s řemeslníky, transformovanými na nezaměstnané muže řeckých jmen.
(zadáno: 5.4.2016)
Televizní film Nezralé maliny adaptoval kdysi pro jeviště sám scénárista. Víceméně úspěšně, z delších divadelních dialogů však to podstatné doléhá s o něco menší intenzitou. Zejména S. Skopal, R. Přibil a V. Helšus se svým nasazením zasloužili o silné vyznění inscenace. V klíčové roli Šány V. Postránecký přece jen trochu zaostával, zvolená hlasová poloha zbytečně hercovi omezila výrazové prostředky. Zaujala i J. Tesařová. Inscenace přesahuje obvyklé standardy komerce a stojí za pozornost. I po premiéře by režisér mohl zvážit škrty a krácení, snaha herců by více vynikla a zúročila se.
(zadáno: 4.4.2016)
Vizuálně krásná, formálně skoro výjimečná inscenace. Výprava a hudba souzní s propracovanou pohybovou složkou. SKUTŘi našli pro nedokončenou hru vlastní (a v porovnání s jinými provedeními dramatu) osobitou poetiku, v níž i drsné dějové prvky byly znázorňovány na pohled neodpudivě. S koncepcí může mít část diváků podstatný problém, neboť je inscenace více okouzlí formou převažujícím obsah, než aby k nim promlouvala. Ale snad se najdou i tací, co ve formě obsah naleznou. Herci se náročnější stylizaci většinou přizpůsobili, jen realističtější projev P. Konáše s ostatními příliš nesouzněl.
(zadáno: 4.4.2016)
Pro první setkání s Čechovovým Rackem není tento projekt ideální. Neobeznámený divák by se ve zkrácené verzi, v níž se u jednotlivých rolí postupně střídají jejich představitelé, nemusel zorientovat. Pedagogové K. Frejová a T. Petřík jistě čerpali ze své práce na inscenaci R. Poláka v Divadle Bez zábradlí. Inscenace s nadprůměrnými výkony studentů je sice „jen“ hereckou etudou, zároveň by však byla škoda, kdyby zůstala utajena na původně zamýšlených neveřejných klauzurách. Různé odstíny jednotlivých postav v podání měnících se herců zvláštně rezonují. Skvěle vybraný hudební podkres.
(zadáno: 4.4.2016)
75%. Znepokojivé intimní drama se sociálním podtextem o hranicích obětavosti a kompromisů a o důsledcích nekonečného odpouštění a přecházení. Tvůrci uvěřili textu a náležitě ho zprostředkovali. Herecká interpretace přesná. Přirozený pravdivý projev M. Zoubkové v úloze citlivé Helen. Dennyho, jehož trpělivost a síla mají své limity a z něhož nakonec spadne „tolerantní maska“, vystihl M. Němec. Promyšleně vystavěná studie charakteru asociálního neinteligentního Liama (J. Plouhar). Stísněný prostor Bytového divadla je pro hru ideální.
(zadáno: 10.3.2016)
Válka - Divadlo X10 80 %
75%. Ke Goetzovu textu je nadmíru obtížné najít inscenační klíč. Režisér J. Frič vlastní invencí a vklady Goetze až přebíjí. Sdělené však smysl dává, i když pro diváka může být chvílemi poměrně těžké se zorientovat. S problematičtějším strašnickým prostorem bylo dobře naloženo. Nelze opomenout, že herci za pomoci zvukového a výtvarného řešení v řadě výjevů dosahují drsnosti a síly málo vídané. Výborná kolektivní souhra slouží koncepci. Inscenace k přemýšlení vybízí dostatečně, ale divák se nesmí vzdát. Smysluplný počin patří v současnosti k tomu nejzajímavějšímu, co české divadlo nabízí.
(zadáno: 10.3.2016)
65%. Soubor tentokrát prozkoumal téma osobního soukromí a jeho hranic. Demonstrovali, co na sebe různými technickými i netechnickými prostředky dobrovolně či nechtěně prozrazujeme. Naznačili, jak s informacemi může být nakládáno, jak mohou být zneužity. A poukázali, že bychom měli dbát na to, co chceme nebo nechceme, aby druzí věděli. Někdo si možná leccos uvědomí, jiný se moc nového nedozví. Je však užitečné si to připomenout v souvislostech. Zvolené téma by si možná zasloužilo méně „smířlivé“ uzavření. Funkční uspořádání sálu. Interakce s diváky nenásilná a co do míry vlastně dobrovolná.
(zadáno: 10.3.2016)
Kdyby byl pod hrou podepsán někdo jiný než proslulý Shakespeare, patrně by upadla v zapomnění. V žánrové míchanici se sice myšlenky najdou, ale řemeslně je prostě špatně napsaná. Text divadla přesto přitahuje a někdy se jim i daří se s ním úspěšně poprat. Výsledek snažení DD není ostudou. Herecký soubor, až na drobná zakolísání Z. Žádníkové či M. Krobota, obstál v komických i dramatických situacích a ukázal se v dobré kondici. Výtvarně i hudebně povedené. Na pohled líbivá inscenace, z níž však nebylo patrné, o čem se v ní hraje a proč vlastně byla nastudována.
(zadáno: 9.3.2016)
V kultovní inscenaci M. Langa byly kdysi hyperbolizovány charaktery a komediální rovina hry a fungovalo to. Uměřenější interpretace v Kalichu se ladění Lettsova textu blíží více. Režisér s dramaturgem vyšli i z herců a nechali je přizpůsobit charaktery. Výborná A. Fialová, zaujala i T. Vilhelmová. Titulní Joe v podání I. Chmely by si zasloužil čitelnější ztvárnění. Dealer Chris vyzněl v podání I. Luptáka příliš kladně a sám o sobě věrohodně, ale v kontextu celku se posun nejevil logicky. Solidní provedení dobré hry, nic více, nic méně.
(zadáno: 9.3.2016)
Pokus umístit pohádkové motivy do nemilosrdné životní reality. Aktéři se vyjadřují různorodými prostředky kombinujícími mluvené slovo a pohyb, které společně netvoří příliš sourodý tvar. Sled více či méně povedených obrazů propojuje postava víly, také v tomto propojení by se však rezervy našly. Naopak konec, byť není nikterak objevný, vše obstojně uzavře. Téma sice poskytuje materiál, z něhož by se dalo vytěžit více, ale inscenace nabízí divákovi pohled týmu, ze kterého je patrný názor. Sympatické nasazení studentů.
(zadáno: 9.3.2016)
Román M. Pilátové je obtížné v celé šíři a složitosti jevištně obsáhnout. Scénář pro inscenaci byl obstojný, i když místy mohl být koncipován přehledněji. Režisérce se bohužel nepodařilo zcela propojit jednotlivé složky, nevytvořila konzistentní tvar. Příliš se soustředila na zobrazení atmosféry a na „prožívání“ postav, často jí unikala podstata, myšlenkově se nedostala dostatečně „daleko“ a nedosáhla adekvátního přesahu. Najdou se však momenty, kvůli kterým stojí za to inscenaci navštívit. A kdo nečetl román, má možnost příběh poznat. Herecky na dobré úrovni. Sugestivní zvuk trubky (na živo).
(zadáno: 9.3.2016)
Dojem z této inscenace hodně závisí na tom, jak je konkrétnímu návštěvníkovi blízké, o čem hra je. Někomu se zápletka může zdát banální a obehraná a může se k smrti nudit. Podle mého osobního odhadu by mohli odcházet spokojenější především starší diváci a hlavně divačky (čímž jejich vkus nijak nesnižuji). Zkušení herci vtiskli postavám život a noblesu, ale režisérka je mohla důsledněji kočírovat zejména v míře sentimentu a „laskavosti“. A také mohla vyřešit jinak konec a nenechat krásnou píseň „Růže kvetou dál“ zprznit zpěvem L. Pernetové. Své spokojené diváky si snad titul najde.
(zadáno: 9.3.2016)
Vše podstatné o hře, inscenaci i soustředěném výkonu A. Štréblové již zaznělo v předešlých komentářích. Doplnil bych, že tvůrci ze čtyřicet let starého „libreta“ vyzdvihli to nadčasové, zdařile aktualizovali a obohatili vlastními vklady. Kromě práce se zvukem zaujme i promyšleně koncipovaná výprava (scéna, kostýmy, rekvizity). A na diskuzi po představení se můžete dozvědět mnoho zajímavého. S podobným tvarem se na jevišti málokdy setkáme.
(zadáno: 9.3.2016)
65%. Částečně opakuji, co zde zaznělo v předešlých komentářích. Dramaturgyně a režisér naložili s aktovkami volněji, v případě Boubouroche dokonce zůstalo spíše torzo. Našli způsob, jakým autora nepopřít, přiblížit texty dnešnímu divákovi a pobavit jej. Nápadité včlenění (částí nebo celých) aktovek do jiných, dobré hudební vsuvky. Přestože se herci dohromady výborně sehráli, komediální talent přece jen nejvíce projevil P. Buchta; také Š. Opršálová si vedla o něco lépe než M. Tichý a J. Š. Hájek, který měl původně jen režírovat. Tip na příjemný večer.
(zadáno: 17.2.2016)
Radikální, ale nikoli násilné zkrácení. Některé režisérovy nápady možná nebudou v jednotlivcích rezonovat, ale drsnější interpretace charakterů, vztahů a situací přiblížily příběh dnešku (třeba tak nebude cizí ani náctiletým). Oslnivá nádherná výprava. Podívaná spíše na efekt, ale v obřím nečinoherním sále těžko hledat funkčnější cestu. Přes uvedené skutečnosti je skoro překvapením, že Nezval v inscenaci zůstal. Herci prostor uhráli, verše se neztrácely. Výborná a krásná J. Pidrmanová. Přehrávání P. Děrgela byl do jisté míry záměr, s reprízami by mohl zapracovat na vyladění míry „kýčaření“.
(zadáno: 17.2.2016)
Není to jediná Enquistova hra, v níž vystupují nefiktivní osobnosti. V tomto případě jde hlavně o dramatika Strindberga a jeho manželku, jež se po rozchodu ocitají na divadelní zkoušce, kde se místo práce nakonec řeší osobní životy. Dobře vystižené povahy postav, slabší stránkou textu jsou dialogy, které je těžké interpretovat tak, aby udržely napětí. Živá inscenace zaujme promyšleně vystavěnými charaktery (byť s výkladem Vigga nemusíme souhlasit) a souhrou herců, co na sebe výborně slyší. Zajímavé je i prostorové situování a výprava. Režijně a dramaturgicky solidně opečované.
(zadáno: 17.2.2016)
Film se stal východiskem pro interpretaci, která nahlédla na samurajské umění nejen jako na hrdinství, ale také jako na nesmyslnou či dokonce směšnou ideologii. Záměr inscenátorů se vypozorovat dal, ale způsob ztvárnění byl nešťastný. Humorné prvky sklouzávaly k prvnímu plánu a lacinosti, inscenace se chvílemi jevila bezradně až trapně. Hercům se dařilo zmíněnou bezradnost zakrývat jen chvílemi, ale svou energií a nasazením dojem trochu vylepšili. Přestože je výsledný tvar spíše nezdařeným pokusem a inscenačním omylem, snaha o nový pohled si zaslouží respekt. Čestná prohra.
(zadáno: 16.2.2016)
55%. Porovnáme-li více osobitých Schwabových her, Pornogeografie zůstává například oproti Prezidentkám a Lidumorovi trochu ve stínu a nepřináší už nic moc nového ani překvapivého. Režisér M. Hába přispěl několika východisky. Nápad umístit pornoherečku do skleněné „škatule“ měl svůj smysl, ale je otázkou, zda některé méně obeznámené diváky spíše nezmátl. Jinak ale podstata hry vyzněla, k čemuž přispěli i herci. Tvůrci se pokusili ke Schwabovi vydat trochu jinou cestou, než jakou jsme poznali v inscenacích D. Pařízka; bohužel však nedosáhli tak vytříbeného stylu ani přesného vyznění.
(zadáno: 15.2.2016)
Inscenace propojuje nadčasovou Havlovu aktovku, která nepatří mezi autorovy nejpopulárnější, s novou a poměrně zdařilou „Vaňkovkou“ M. Hejduka, odehrávající se po letech. Propojení a časový skok z normalizace do kapitalismu může divákovi přinést uvědomění souvislostí, které samy o sobě z jednotlivých kousků nevyplývají tak výrazně. Tento nápad je však bohužel tím nejzajímavějším na celém projektu. Režisér a dramaturgyně nevyložili texty adekvátně, na což doplatili oba herci. Zejména v případě R. Jaškówa bylo v komorním prostoru až do očí bijící, jak se se specifickou poetikou míjí.
