PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2196)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 15.4.2025)
Autor R. Smiles zpracoval neobvyklý námět a vedle Kurta Cobaina postavil na scénu („přízrak“) Sida Viciouse. Je otázkou, zda by v jinak postaveném dramatickém textu lépe nevynikl obsah. Každopádně z Kurtových úst zaznívají podnětné myšlenky, jejichž hloubku a smutek T. Dalecký skvěle obsáhl. Intimní půdní prostor, do něhož se hra hodí, mu umožnil zůstat autentickým a úsporným, aniž by pointy zapadly. Povedený je též hudební podkres s Cobainovými i jinými motivy. Sid plní v podání D. Kadlece funkci živelného protipólu; v těsné blízkosti diváků a ve spojení s charakterem Sida je vyvarování se „divadelnosti“ v projevu složité.
(zadáno: 15.4.2025)
75%. Autor E. Albee ve své tvorbě často poodhaloval pravou tvář mezilidských vztahů skrývanou před okolím pod maskou a přetvářkou. V této tragikomedii, jejíž kontroverzní zápletka se točí kolem sexuálních preferencí, navíc pokládá znepokojivé otázky týkající se (ne)tolerance a předsudků. Inscenace stojí na výkonech herců, kteří přesně vystihli charaktery a nenechali spadnout autorovy myšlenky pod stůl. Před přestávkou, při manželské hádce, nastává fascinující vrchol. Klobouk dolů před P. Špalkovou, která se dostala do končin na jevišti málo vídaných.
(zadáno: 15.4.2025)
55%. Tvůrčí dvojice T. Jarkovský & J. Vašíček se při zpracování motivu Golema vydali vlastní cestou, která zaujme osobitostí a nezvyklým propojením s faustovským tématem a dalšími židovskými i jinými motivy. Obsahově hodnotný scénář bohužel trpí formální neuspořádaností, zejména z hlediska střídání rovin, resp. kombinování odlehčenějších humorných pasáží s vážnějšími, což se přeneslo do výsledné jevištní podoby. Herci byli nuceni užívat rozdílné prostředky a nesvedli se naladit na jednotný styl. Scénografie a loutky K. Czecha ve spojení se scénickými efekty lahodí oku, zpívané pasáže dodávají působivost a najde se řada povedených momentů.
(zadáno: 15.4.2025)
75%. Maďarský autor překvapuje nečekanými zvraty a baví černým humorem s prvky grotesky. Nahlíží pod povrch zdánlivé rodinné spořádanosti, trefuje se do pokrytectví a předsudků. Režisér M. Vajdička s dramaturgyní T. Marečkovou nenechali padnout pod stůl žádnou z podstatných rovin originálního textu. Dopomohli hercům ke správnému vyvážení nadsázky a pečlivě s nimi vystavěli postupné směřování k hořkému finále. Ku prospěchu by byly drobné škrty a zkrácení o několik minut. Scénograf P. Andraško vhodně logicky situoval dění do stísněné kuchyně a dovedně pracoval s překvapeními. Neobvyklý text v nadmíru vydařené inscenaci, kterou lze doporučit.
(zadáno: 15.4.2025)
75%. Spisovatelka K. Tučková má dar nalézat ve skutečných událostech silné příběhy, skrze něž připomíná pozapomenuté kostlivce nedávné české historie. Síla její „Bílé Vody“ se přenesla i do inscenace ND, při jejímž sledování může divák s napětím hledat souvislosti a po skončení má o čem přemýšlet. Zmítání dobou, lidé měnící se v čase, paradoxy... Některé roviny a postavy jsou záměrně zjednodušeny, aby lépe vyplynula jejich podstata; je otázkou, zda by do kontextu lépe nezapadla menší jednoznačnost. Působivá hudba, efektní a účelná scéna, dobré herecké výkony celého ansámblu v čele s vynikající, nově alternující T. Jarčevskou.
(zadáno: 15.4.2025)
Dramatik Robert Icke ve svém pohledu na antický námět upozadil bohy a soustředil se na střet dilemat osobních a politických. Tíha rodového prokletí, které řeší Orestés s doktorkou, dostává jiné rozměry; některé změněné souvislosti se mohou jevit nuceně účelové, ale svou logiku mají. Milovník Aischylovy stejnojmenné trilogie může nebo nemusí Ickeův pohled přijmout, může však být zaujat zpřítomněním určitých motivů, o nichž se u Aischyla jen mluví. V pražské inscenaci na sebe narážejí různorodé přístupy herců, které režisér M. Amsler nenaladil v pokulhávajícím temporytmu na společnou notu. Vizuální dojem ze scény P. Vítka se jen tak nevytratí.
(zadáno: 15.4.2025)
Sekyra - HaDivadlo 30 %
Adaptace románu L. Vaculíka doplatila na snahu tvůrců přenést na jeviště z předlohy co nejvíce. Vyprávění, jen tu a tam doplněné dialogy, se s přibývajícími desítkami minut stává stále obtížněji vstřebatelným. Popisem (pozoruhodných) detailů je dramatický text doslova přehlcen, orientaci v souvislostech a událostech ztěžuje střídání časových rovin, rovněž převzaté z románu. Kdyby se režisér s dramaturgyní uchýlili k eliminaci motivů a jejich výběru, mohla vize na jevišti obstát a mimořádný herecký vklad hostujícího Z. Trčálka, podpořeného herci ve vedlejších rolích, by pak dopadl na úrodnou půdu.
(zadáno: 15.4.2025)
Inscenace se zabývá hlavně emigrací J. Ježka, spjatého s Osvobozeným divadlem a dvojicí V+W. Autorce scénáře S. Petrů se příliš nedaří historická fakta přirozeně zakomponovat do děje, situace a události jsou prezentovány se snahou o paralely s dneškem, ale jsou až příliš zjednodušeny a vyznívají povrchně; s kostrbatými dialogy nesvádí vítězný boj ani snažící se herci, ani režisér M. Dočekal, jenž nenalezl spojnici vedoucí k sourodému tvaru. Ježkovy nesmrtelné písně zpívané s živým hudebním doprovodem jisté oživení přináší, ale za srdce nechytí. Naštěstí trojice R. Melša & A. Bílík & T. Havlínek zúročila přípravu v herecké drobnokresbě.
(zadáno: 7.3.2025)
Autorka N. Segal použila Ibsenovo drama spíše na pozadí (ve hře se natáčí jeho filmová verze), téma postavení ženy a křehké hranice svobody a závislosti však zůstalo. Dramatička se zamýšlí, s čím by se mohla Ibsenova hrdinka potýkat dnes. Výmluvné je umístění děje do uměleckého (filmařského) světa, kde je tvůrčí svoboda stále více koordinována a omezována předpisy a pravidly, přesto nadále dochází k manipulaci a zneužívání; rafinovaná variace tím dostává ironický nádech. Pečlivá dramaturgická a režijní práce se odrazila na hereckém naplnění všech postav. Za zmínku stojí i scénografie D. Němečka, jenž si poradil s omezeními menšího prostoru.
(zadáno: 7.3.2025)
65%. Setkání dvou hvězd české prvorepublikové kinematografie v roce 1968, několik měsíců před Haasovou smrtí, je přiznanou fikcí. Režisér R. Sedláček ve vlastním textu nahlíží na obě osobnosti s pochopením, zároveň se nevyhýbá jejich slabostem a chybám; nejednoznačný obraz se jeví jako vyvážený a dramaturgií dobře ohlídaný. Přestože K. Cibulková i J. Dulava charaktery obsáhli a zdařile dotvořili, nedaří se jim celou dobu udržet napětí a dramatičnost, což má příčinu spíše ve způsobu, jakým je dialog napsán. Každopádně během večera se divák může dozvědět známá i méně známá fakta nejen o dvojici, ale i o jejich vztahu, profesi a složité době.
(zadáno: 7.3.2025)
Inscenace vychází z novely A. Ernaux. Režisérka E. Říhová se se svým týmem vydala alternativnější cestou. V krátké inscenaci se neplýtvá slovy, výrazný prostor dostávají i jiné vyjadřovací prostředky (pohyb, scénografie apod.). Zaujme, do jisté míry i překvapí, práce s prostorem. Tvůrci nevnucují svůj pohled, snaží se diváky směrovat k vlastnímu přemýšlení a domýšlení. Scénář je však přece jen na slovo skoupý až příliš a leckdo může cítit nedostatek záchytných bodů. Herecky dostává prostor hlavně I. Uhlířová, přítomnost P. Uhlíka je spíše sekundováním.
(zadáno: 7.3.2025)
65%. Režiséra V. Liptová a dramaturgyně V. Macková Ibsenovo drama radikálně adaptovaly a zkrátily. Snažily se s herci o generační výpověď, hlavní hrdina doznal pečlivé aktualizace. Dynamicky koncipované obrazy jsou působivé a efektní, absolventský počin by obstál i na repertoáru kamenného divadla. Z mnoha nápadů zaujme např. zpřítomnění Solvejg na scéně během Peerova putování světem a zachycení jejího vývoje. Naopak nahrazení vztahu s matkou vztahem sourozeneckým v této podobě adekvátní alternativu nepřináší. Nejde o případ, kdy herci odříkávají „starý“ text v moderní výpravě, přesto není vždy dostatečně zřetelné, o čem se vlastně hraje.
(zadáno: 7.3.2025)
75%. Během večera trojice herců převypráví dvě povídky F. O’Connorové z knihy „Dobrého člověka těžko najdeš“. Příběhy plné překvapivých zvratů a point se odehrávají na venkově na americkém jihu, mají nezvyklou poetiku, zvláštně se v nich snoubí drsnost s humorem. Malý sklep Café Clubu Míšeňská je ideálním prostředím s vhodnou atmosférou. Herci hrají více postav, sami obstarávají hudební doprovod a skvěle interpretují několik písní. Vyplatí se zůstat na koncert, který následuje po skončení představení a krátké pauze. Titul si právem získal oblibu publika a je škoda, že malá kapacita prostoru neumožnila během reprízování uspokojit více zájemců.
(zadáno: 7.3.2025)
65%. Autoři libreta neodhadli nosnost jednoduššího příběhu, který nevystačí na dílo o takovém rozsahu. Možná se žádný ze songů nestane hitem, nicméně hudba E. Perfecta se k hororovému ladění a k žánru hodí a na jevišti funguje. Zdařilá je i česká verze O. Brzobohatého. Z hlediska zpracování nelze mít karlínské inscenaci mnoho výhrad. Efektní scéna a kostýmy, jejichž autoři (D. Benson a M. Hořejší) se vyhnuli nebezpečí kýče. Profesionálně odvedené hudební nastudování. Dobře vybrané obsazení obstálo i herecky, což je u pražských muzikálů někdy nadstandard. Představitel titulní role J. Sklenář si zaslouží hlubokou poklonu.
(zadáno: 7.3.2025)
Autorsko-režijní dvojice K. Nebeská & M. Bitto užili Westovu novelu pro vlastní vyjádření ke zneužívání a „vysávání“ druhých ve vlastní prospěch, tak příznačném pro komerční svět. Osobitý přístup mladé dvojice je svým způsobem pozoruhodný, scénáři i inscenaci by však prospěla podnětná supervize zkušenějšího tvůrce, která by mohla ovlivnit uspořádání a vyznění. Nebeská a Bitto více než obstáli v práci se začínajícími herci; ti si zachovali energii a spontaneitu a zároveň byli v nelehkých partech s mnoha úskalími dovedeni k přesnosti, která je u studentů nebo čerstvých absolventů málo vídaná.
(zadáno: 7.3.2025)
Výrazná úprava K. Jandáčkové zaujme jiným pohledem na některé motivy klasického dramatu a bezesporu stojí za poznání. Např. prohození osudů Evina a Zuzčina dítěte přineslo další rozměr, kdy Eva kvůli lásce opouští nejen manžela, ale i dítě. Překvapují humorné prvky, nejvýrazněji v některých scénách s Mešjanovkou; jejich účel je zřejmý, do logiky celku však zapadají pouze částečně. V úpravě nebylo dostatečně zohledněno, že hlavní představitelka A. Šťastná (obsazená proti typu) opomíjí Evinu přirozenou vyzývavost; ve vztahu s Mánkem tak ve výsledku cosi chybí. Živá hudba je obrovským zdrojem energie, dopomáhá i účinku emočně silného závěru.
(zadáno: 7.3.2025)
Inscenace připomíná tři umělce řazené k předválečné avantgardě, jejichž osobnosti zůstaly ve značné míře obestřené tajemstvím. Pohled M. Kinské na „trojlístek“, opřený o řadu materiálů, se zdá věrohodný. Pomáhají i herecké výkony, zejména A. Šťastná skvěle obsáhla nejednoznačný a mnohovrstevnatý charakter Toyen. Režírující autorce trochu chyběl odstup, ani pod dohledem dramaturgyně se nevyvarovala některých chyb v konstrukci textu a režii, čímž utrpěla atraktivita hodnotné obsahové stránky. Například odskoky do minulosti v této podobě mohou mást a je třeba si připomínat informaci, že se děj odehraje během jednoho večera.
(zadáno: 7.3.2025)
Adaptace režiséra M. Langa se zdatně vypořádává se složitostí románového děje, v němž vnímavý divák i díky scénickým prostředkům nezabloudí. Vzrůstající napětí Dořina pátrání v minulosti neztratilo působivost ani po několika letech od premiéry, k čemuž přispívá zvládnutá koordinace všech inscenačních složek a především výkony početného obsazení v čele s P. Gajdošíkovou v titulní roli.
(zadáno: 7.3.2025)
Nová dramatizace románu K. Manna děj převypráví srozumitelně. Na první pohled statičtější první část zaujme vhledem na charaktery a vztahy. Proměnlivá, až oslnivá scénografie ve druhé části využívající i dotáčky a live cinema objasní, proč se činohra po letech vrátila do Státní opery. Paradoxně v ní však forma chvílemi přebíjí obsah, scénám by prospělo krácení, inscenace M. Amslera ke konci ztrácí dynamiku. Soustředěný výkon R. Mikluše v hlavní roli, dechberoucí je zachycení zhroucení v posledních scénách. Z dobrých výkonů herců ve vedlejších rolích si zaslouží zmínit P. Beretová, jejíž Nicoletta k výpovědní hodnotě významně přispívá.
(zadáno: 7.3.2025)
65%. Německý dramatik již od 90. let svá dramata často (ne vždy) koncipuje tak, že postavy vyprávějí děj ze svého pohledu a jen občas mezi nimi dojde k dialogu. Takto zpracoval již řadu témat, v případě hry „100 songů“ teroristický útok; tentokrát navíc vyprávění obohatil písněmi spjatými s jednotlivými postavami. Inscenaci Š. Gajdoše a jeho týmu nelze mnoho vytknout. Výklad poskytl potřebnou oporu hercům předávajícím autorovo sdělení, povedla se scénografie a také bylo dobře pracováno s původní i převzatou hudbou. Setkává-li se však divák s Schimmelpfennigovým „rukopisem“ již poněkolikáté, nadšení může být umenšeno pocitem opakování se.
(zadáno: 7.3.2025)
Autorky jevištní adaptace slavného Felliniho filmu, režisérka L. Engelová a dramaturgyně J. Kudláčková, se pokusily hledat vlastní jazyk a najít divadelní alternativu pro filmové prostředky. Představitelé hlavní klaunské dvojice B. Hrzánová a R. Holub se svých rolí zhostili dobře a zároveň jinak než filmoví představitelé. Dobře je doplňují představitelé vedlejších postav. Některé z obrazů jsou zbytečně natahované, pro celek nemají opodstatnění a během večera nastane několik hluchých míst. To podstatné se však nevytratilo. Stejně jako ve filmu vidíme i na scéně veselý i smutný příběh, při němž se můžeme zasmát a zároveň dojmout.
(zadáno: 7.3.2025)
Hlavní hrdina komedie W. Allena se po rozchodu upíná nejen na pomoc přátel, ale v představách rovněž rád utíká do svého oblíbeného světa filmových hrdinů. Režisér O. Zajíc a dramaturgyně V. Mašková k autorově poetice nepřistoupili správně a nenašli vhodné herce, kteří by si s ní rozuměli. Typově ideální hlavní představitel J. Šlégr se omezil jen na některé vlastnosti postavy, nebyl dostatečně veden k odkrytí mnohem rozmanitějšího charakteru. Se žánrem i stylem humoru se ještě více minul O. Černý, z hlavní trojice nejlépe obstála H. Hornáčková. Několik vděčných a vtipných situací by se našlo, Allenovský humor však tvůrcům protekl mezi prsty.
(zadáno: 7.3.2025)
65%. Scénář pracuje s útržky několika Erbenových balad, autorka a režisérka E. Říhová vybírá pasáže související s mateřstvím a snaží se klást verše do souvislostí. Záměrem alternativního přístupu pravděpodobně není předložení názoru tvůrců, spíše nabízení různých pohledů podněcujících k zamyšlení. Záleží na divákovi, zda dokáže přemýšlet nad tím, co se na jevišti odehrává. Nalezení smysl některých obrazů a prvků je mnohdy obtížné. Jak zmiňuje kolegyně H. Grégrová, vnějškové efekty se možná dostávají do popředí až příliš. Ve specifickém tvaru M. Kern v roli matky obstál na výbornou!
(zadáno: 7.3.2025)
Inscenace byla prvotinou souboru Ductus Deferens a s odstupem je patrné, že předznamenala poetiku a styl, jimiž jejich další počiny zaujaly. Hříčka vznikla řízenou kolektivní improvizací. Slibně započatou zápletku se sice daří rozvíjet s kolísavou přesvědčivostí, nicméně herci (podpoření živou hudbou) od začátku do konce hrají se sympatickým nasazením, čímž se o zábavu obecenstva postarají.
(zadáno: 7.1.2025)
65%. Román slovenského autora J. Kariky z období 2. světové války si zaslouží, aby vstoupil do širšího povědomí i u nás, čemuž dramatizace Divadla D21 může dopomoci. Spletitý děj je těžké srozumitelně na jevišti převyprávět, inscenační tým přiblížil složité souvislosti v rámci možností úspěšně. Zpracování zaujme invenční interpretací různých motivů a situací, mimořádně působivý je závěrečný střet dvou hlavních hrdinů. Přehnané zvýrazňování emocí a křik se však v některých obrazech míjí účinkem, v kontextu pak nedochází k potřebnému kontrastu. Přes diskutabilnost některých řešení jde však o počin, jež nelze přehlédnout.
