PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2216)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 6.3.2017)
65%. Zdařilé převedení blogů do dramatické podoby. Svět kolem inscenace vystihuje, práce s tématem dobrá, sympatické nasazení herců. Některé střípky mozaiky fungovaly lépe, jiné vyzněly rozpačitěji, celkově tato mozaika měla jisté trhliny. Myslím, že se B. Holiček se svým týmem v jiných projektech dokázal dostat mnohem dál. Přestože pozitivní dojmy v mém zážitku také převažují, oproti ostatním členům redakce bych inscenaci mezi naše tipy nezařadil.
(zadáno: 6.3.2017)
Prvotinu CC jsem viděl paradoxně až po Plejtvákovi a Kvidouli 3+KK, v lehce poupravené verzi pro nové působiště na malé scéně DpP. Vykazovala ještě známky začátků, ale zaujala především úžasnou prací s jazykem, kterou účinkující umějí vypointovat. Písně v první části výborné, fraška Borůvčí ukázala, že M. Šotek umí slovní hříčky použít i v delším dramatickém textu.
(zadáno: 6.3.2017)
Souhlasím s komentáři M. Nováka a L. Dubského.
(zadáno: 25.1.2017)
Režisér a herec M. Táborský se soustředil na výklad obou charakterů, propracovaných do nejmenších detailů. Obdivuhodně autentický a přirozený F. Cíl. Vedle něho Táborský, kterému jeho postava umožnila použít nadhled a jemnou nadsázku. Odlišný přístup herců sice stoprocentně nesouzněl, ale přesto se dobře doplňovali. Je skoro zarážející, že se povedená (vtipná i smutná) hra na české jeviště dostala až 35 let po svém vzniku. DvŘ si zaslouží pochvalu za její volbu, zvlášť v dnešní době, kdy se lidé stále více starají především o sebe a potížemi druhých si nechtějí komplikovat život.
(zadáno: 25.1.2017)
75%. Komorní drama o vině a nevině, právu a neprávu na pomstu i o obyčejných lidech ve víru režimů a politických událostí. Autor asi nechtěně nastražil past pro realizaci. Vypjaté okamžiky střídají niterné, interpretovat je věrohodně a najít rovnováhu je nesmírně těžké. Do dialogů jsou trochu uměleji implementovány vnější převážně dějinné okolnosti, které by zároveň neměly zaniknout a zůstat v pozadí. Režisér J. Svoboda vše zdárně zkoordinoval, správně vedl vhodně vybranou trojici herců. K silnému a stísněnému vyznění přispěl hudební výběr, odkazující zároveň ke zvěrstvům, co se v Chile udály.
(zadáno: 25.1.2017)
V populární inscenaci Divadla na Vinohradech byli do rolí čtyř prarodičů obsazeni přední čeští herci, kteří rolím vtiskli neopakovatelné kouzlo. Představitelé v Divadle Na Fidlovačce na tuto vysokou laťku sice nedosáhli, ale přesto nezklamali a hru se podařilo rovněž zdárně zprostředkovat a vypořádat se s přehnaným a občas lehce laciným sentimentem. Je dobře, že se našlo další české divadlo, které hru nastudovalo. Může potěšit, možná i dojmout řadu diváků, rodinné situace na jevišti třeba leckomu připomenou vlastní zážitky.
(zadáno: 17.1.2017)
Rozsáhlá Goethova tragédie, resp. její první díl, v živé a intenzivní interpretaci, která dokáže po více než tři hodiny udržet pozornost. Malý prostor a jeho přeuspořádání byly šťastným východiskem. Z volby obsadit Fausta a Mefista vždy dvěma představiteli mohlo být vytěženo více. Bohužel herci se v řadě situací nezbavili „šablon“, dramaturg a režisér jim neodkryli celou hloubku mnohovrstevnatého textu. S výjimkou V. Korytářové, která svůj podíl na Mefistovi podala bez zaváhání. Velkoryse vypravený, zhudebněný a obsazený projekt na malé scéně přes určitá zaškobrtnutí za návštěvu stojí.
(zadáno: 17.1.2017)
Na raném nezralém Baalovi se kdysi Brecht svým objevným postupům teprve učil. Inscenace M. Němce zaujme řadou nápadů, prací s prostorem a hudbou a v neposlední řadě atmosférou vyprázdněnosti rezonující s životem kolem nás. Sdělení, které Brecht později vypiloval v tzv. epickém divadle, však může být pro diváka ve sledu obrazů těžké hledat, chybí výraznější spojnice. Hlavní představitel D. Punčochář bohužel nemá dar zaujmout diváky po celé představení. Držení víceméně jediné polohy bylo možná záměrné, jemnější odstíny Baalova charakteru by si však zasloužily více propracovat herecky i režijně.
(zadáno: 16.1.2017)
Vianův román je svou formou a poetikou specifický, objevení klíče pro jevištní zpodobnění vyžaduje značnou invenci. SKUTŘI nalezli vlastní jazyk. Hudebně vynikající, scénicky pozoruhodné. Problémem pro někoho může být vcítit se do hlavních hrdinů, jejichž nitro neměli herci v přemíře vnějškových prostředků moc šancí odhalit. Je však třeba ocenit uchopení a rozvinutí románových motivů. Tým se s obtížně interpretovatelnou látkou popral úspěšně!
(zadáno: 16.1.2017)
Ve VČD se snažili drama vztáhnout k dnešním dnům, kdy je situace jiná než v Čapkově době, ale hrozba možné války se už nejeví úplně „pasé“. Nedotažená inscenace částečně skřípala. Podivné výkyvy v kostýmech. Na scéně se dveřmi se herci ne vlastní vinou občas neohrabaně potáceli. Samý konec by si zasloužil působivěji vystavět, byť škrty dialogů zde byly ku prospěchu. Inscenace přesto promlouvala skrze úspěšně nalezené tváře současníků, aniž by byly popřeny Čapkovy hlavní i vedlejší charaktery (výborný zejména M. Němec). Zpracování ukázalo, že divadla by nemusela hru opomíjet jako zastaralou.
(zadáno: 16.1.2017)
Zdařile vybudovaná atmosféra, v níž se mísí humor a hororové prvky. Precizní výkon T. Petříka v hlavní roli, za nímž L. Trmíková, P. Neškudla či T. Terberová rozhodně nezaostávají a hrají přesně, s pochopením a smyslem pro nadsázku. Románová předloha však nabízí omezené možnosti, s čímž si tato dramatizace příliš neporadila; je bohužel tak nedramatická, že se jevišti doslova vzpírá. Přes viditelnou snahu celého týmu je výsledek problematický a představení nezáživné.
(zadáno: 5.1.2017)
Svým způsobem experimentální komedie. Podivným vztahem, který se zrodil poněkud „násilně“ z iniciativy Georgie a v němž nezáleží na pravdivosti vyřčených slov, autor netradičně poukazuje na podstatu a jistou účelovost společného bytí. Dramaturgický výklad ucházející, režie má rezervy zejména ve vedení herců. Dobře si počínala A. Mihulová, jež odkryla i jiné polohy svého herectví. Pro méně atraktivní mužský part nebyl J. Vlasák dostatečně charismatický, převážně si vystačil s „překvapenou“ polohou, která se postupně stala nezajímavou. Návštěva je sázkou do loterie, část obecenstva hru nepřijme.
(zadáno: 5.1.2017)
65%. Další šťastné spojení Nebeského s Ibsenem. Tentokrát není specifický režisérův rukopis tak patrný, šetřil s extravagantními a groteskními prvky. Ne zcela dotaženě se jeví práce s charaktery. Hraje se v moderní výpravě a vztah manželské dvojice je adekvátně přizpůsoben. Inscenace postupně graduje k sugestivnímu závěru, kdy se na scéně odehraje domácí násilí, čímž se jedinečně zdůrazní nerovnost a neopětovanost oběti druhého. Opodstatněný nápad s ruskou služebnou je ve výsledku spíše rušivý. Inscenaci kraluje T. Dočkalová. Spolupráce s Nebeským je pro zatím spíše tápající soubor obohacením.
(zadáno: 5.1.2017)
Jestli má komorní drama nedostatky, realizace je eliminovala. Herci za pomoci režiséra vtiskli postavám věrohodnou tvář. Navíc se výjimečně dobře podařilo relativizovat a ironizovat odstíny charakterů a situací, které by v ryze psychologické či realistické interpretaci nevyzněly uvěřitelně. Recenzenti se občas podivili, proč v DD hru zvolili. Podle mého názoru inscenátoři velice přímo poukázali na to, jak samozřejmé jsou přetvářka či účelové jednání pro vlastní prospěch. A položili otázky, zda je vůbec ještě možné dnes někomu a něčemu věřit a zda není člověk již definitivně odsouzen k samotě.
(zadáno: 5.1.2017)
Čeští diváci se s nezvyklou napínavou situační komedií s nadpřirozenými prvky mohli setkat již v činoherní inscenaci Hudebního divadla Karlín (pod názvem Včera tě zabiju!). V Příbrami se s nesnadno inscenovatelnou hrou utkali se ctí. Z herců vynikla zejména K. Janečková. Ostatní se více či méně potýkali s nalezením rovnováhy mezi vážnějšími situacemi a humorným odlehčením, potřebovali by důslednější dramaturgické a režijní vedení. Vhodné hudební aranžmá a vkusné scénické řešení, snad jen měnící se horizont by si zasloužil být výtvarně rozmáchlejší. Výsledek nebyl zklamáním.
(zadáno: 5.1.2017)
Dramatický text M. Kinské není z hlediska stavby zcela konzistentní, což se částečně promítá i do inscenace. Díky práci hereček a patrně i přispěním dramaturga V. Čepka výsledný tvar funguje. Uchopení tématu bez výhrad. Skrze pět ženských osudů vyznívají paradoxy a otázky, zda je vůbec možné se ve víru nepřehledných dějinných událostí zorientovat, domyslet důsledky jednání a zvolit správnou cestu, když člověk ani nemůže mít potřebný odstup? A jsou zpětné zjednodušené soudy oprávněné? Hra o sebereflexi nutí k zamyšlení. K divácké atraktivitě přispívá zpracování reálných osudů známých osobností.
(zadáno: 18.12.2016)
65%. Ve srovnání s předešlými McDonaghovými dramaty je tato hra méně divočejší a autor užívá spíše otisky svých postupů. Divák není tolik „unášen“, musí více hledat a přemýšlet. Sokolova inscenace drží pohromadě, atmosféra houstne a mísí se s černým humorem. Kvalitní herecká práce, nejvýrazněji se projevují D. Černá, Š. Fingerhutová a O. Malý. Režisér si neporadil s autorem neopodstatněnou délkou hromadnějších hospodských scén v první části. Scéna na pohled efektní, ale dekorace a rozmístění herců jsou nedomyšlené - diváci sedící vlevo mají špatný výhled na podstatnou část děje a dotáčky.
(zadáno: 18.12.2016)
Jan Mikulášek v předloze našel a v inscenaci následně rozvinul motivy, s nimiž jsme se v interpretacích setkali okrajově či vůbec. Kopfrkinglovi žijí v klamné iluzi zdánlivého povrchního štěstí připomínajícím dnešní prázdné konzumní existování. Kopfrkingl se snaží toto štěstí budovat, zmasírován nenápadnou manipulací se přizpůsobí a stane se ohrožením pro celý svět. Může chvíli trvat, než se divák do inscenace „dostane“, ale třeba se posléze dočká zásahu či mrazivých pocitů. Herci s výborným M. Pechlátem v čele jsou prodlouženou rukou režiséra, vydařená scénografie pomáhá až do samého konce.
(zadáno: 18.12.2016)
Budu asi víceméně opakovat, co zaznělo v komentářích níže. Laboratorní pokus s myšmi je metafora, která se až děsivě vyjadřuje ke stavu lidstva. Promyšlené inscenační řešení, Jiří Havelka opět pokoušel překročit zavedené divadelní hranice, technicky propracované do posledního detailu. Kdo je ochoten hledat a přemýšlet, odnese si ponaučení. Přes úctyhodnou snahu tvůrců však experiment z hlediska „divadelnosti“ úplně nevyšel. Nedivadelní forma nemá moc publikum výrazněji zasáhnout a projekt bohužel příliš velkou odezvu asi nevyvolá. Do ND, resp. na jeho Novou scénu, však podobné počiny patří!
(zadáno: 18.12.2016)
Vydařená budějovická inscenace z roku 2012 byla přenesena do Prahy s jednou změnou v obsazení, Jiří Langmajer do původní sestavy zapadl a stal se dobrým nástupcem Jana Dvořáka. Zkrácení přineslo zdynamičtění, ale zmizely některé vztahové vazby a také závěr byl bohužel v této podobě příliš „rychlý“ a méně působivý. Je trochu smutné zjistit, jak moc pražské jeviště DpP svým technickým vybavením zaostává za regionální scénou. Zejména silnému budějovickému výjevu na samém konci se „nouzové“ pražské řešení v přenesené dekoraci nemohlo rovnat.
(zadáno: 18.12.2016)
Nestárnoucí Dickensův příběh v D21 převyprávěli srozumitelně. Propracovaná výprava využívající celý prostor, mnoho prvků v dekoraci postupně překvapovalo více funkcemi. V hudbě byly užity více či méně známé koledy, které se často staly vhodným dodatkem k ději. Hlavní roli P. Pochop promyšleně vystavěl. Ostatní herci vždy vystřídali více rolí; malá škoda byla, že u některých z těchto epizodek se spokojili s prvoplánovějším hraním „pro děti“. Inscenace zvlášť ve vánočním období může potěšit dospělé a zaujmout děti, pro které je dostatečně efektní.
(zadáno: 9.12.2016)
65%. Nová adaptace rozsáhlého románu se pokouší o nový pohled. Kdo se s dílem v nějaké formě setkal, možná ocení několik vysloveně objevných nápadů. Neobeznámení se ve složitých vztazích těžko zorientují a asi nepochopí chaotičtěji koncipovaný konec. Se specificky uspořádaným jazykem, který má významnou funkci, si herci poradili, ale přesto značně ztěžuje vnímání. Nahota při Verchovenského monologu v této podobě žádný význam nepřinesla. Soustředěné herecké výkony bez slabého článku. Představení se sice někdy „vleče“, nicméně lze v inscenaci nalézt sílu, z níž občas zamrazí.
(zadáno: 9.12.2016)
Dürrenmatt šmrncnutý postupy Brechta. Hra v dnešní „nemocné“ společnosti stále rezonuje, i když ji dnes asi vnímáme trochu jinak. Problémem je, že po 55 letech jeviště těžko snáší takto koncipované a dlouhé drama. Adekvátní úprava by asi už byla spíše adaptací. Režisérka se svým týmem snažila účelně nadsadit charaktery, resp. situace, používala drobné aktualizace (např. moderní rekvizity). Herci východiska rozehrávali, neodvedli špatnou práci, ale jen některým se na tomto poli vysloveně dařilo. Možná s jinak zaměřeným souborem s větší zkušeností s podobnými tvary by byl záměr naplněn lépe.
(zadáno: 8.12.2016)
Inscenace plyne příliš pomalu, což do značné míry zapříčiňuje již dramatizace K. Menclerové, kterou režisér nesvedl zdynamičtit. Kontrabasy jsou originální nápad, nicméně jako použitý znak jsou spíše estetické než děsivé. Atmosféra nehoustne, představení výrazněji nezasáhne, funkčnost opisného zpodobnění vražd je přinejmenším sporná. Vhodně obsazený N. Lichý sice našel pro Kopfrkingla adekvátní polohu, ale režisér hercův potenciál zcela nevyužil a nevedl ho k výraznějšímu odstínění vývoje postavy. Přesná M. Čapková v úloze manželky. Obeznámený divák očekávající „zásah“ bude patrně zklamán.
(zadáno: 8.12.2016)
Vděčná komedie, v níž skotská autorka vystihla situaci žen kolem čtyřicítky, které řeší dosud nenaplněnou touhu po rodičovství. Méně úspěšná byla v avizovaném nabourávání klišé, které umístila poměrně hluboko pod povrch, takže se k němu tvůrci obtížně dopracovávají. Ani v kladenské inscenaci tento úhel pohledu příliš nevyšel. Přesto jde o důstojnou interpretaci, kterou pokazí kýčovitěji vyznívající závěr a několik míst, jimž by prospělo svižnější tempo. Inscenaci zdobí výkon J. Zenáhlíkové v hlavní roli. Ne vždy věrohodná podání J. Mílové a M. Večerky byla jen drobnou vadou na kráse.
