PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2216)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 16.10.2024)
Ve svém scénáři L. Trmíková nahlédla na mnohokrát zpracované téma z jiných úhlů, navíc jej obohatila o paralely s Donem Giovannim. Konstrukce textu i samotná inscenace režiséra J. Nebeského by snesly oko dramaturga. Přestože se počin nemusí trefit do vkusu každého diváka, nový pohled je bezesporu přínosný. Nebeský ve svých počinech opakovaně dokazuje výjimečnou dovednost pro práci s herci. V titulní roli M. Pechlát vytvořil jeden ze svých životních výkonů, málokdy se hercům podaří takto komplexně obsáhnout roli, téma a zároveň celistvě spojit jednotlivé polohy. Herecké sekundování L. Trmíkové není pouhou „posluhou“, ale přínosným dotvářením.
(zadáno: 16.10.2024)
55%. Tvůrci zvolili obdobný postup jako u předchozích tří projektů uvedených na Kampě. V inscenaci o režisérovi Milošovi Formanovi vyznívají nejsilněji pasáže zpracovávající tragické události z dětství. Situacím z dospělého života (byť zajímavým) se většinou nedaří vtisknout takovou působivost, některé scény jsou nezáživné, vyprávění sklouzává k polopatičnosti. Přes výhrady si i při solidním či větším povědomí o Formanově osobnosti můžeme při odchodu pomyslet, že takový Forman možná opravdu byl, na čemž má zásluhu i hlavní představitel P. Děrgel. Sympatické je též obsazení umělců, u nichž jsou schopnosti podstatnější než mediální popularita.
(zadáno: 16.10.2024)
Jevištní adaptace literární předlohy je, podobně jako její filmová podoba, postavena na neverbálním vyjadřování, během večera zazní jen minimum slov. I bez nich je však inscenace srozumitelná a divák dostává možnost nahlédnout do niter členů rodiny, jejichž pravá podstata se postupně rozkrývá po příjezdu tajemného cizince. Na vlnu inscenace J. Čermáka se divák může nebo nemusí naladit, ale stojí za to dát počinu šanci. Titul se totiž vymyká nejen z repertoáru Divadla v Dlouhé.
(zadáno: 16.10.2024)
Sam Shepard ve svých hrách obvykle nejde divákům úplně naproti, hledání neusnadňuje a vybízí ke složitějšímu uvažování. „Simpatico“, v němž se v přítomnosti protínají komplikované vazby a provinění z minulosti, není v tomto ohledu výjimkou. S dramatem se stojí za to utkat. Hledání s častými nedořečenými náznaky a tajemstvími je vzrušující a atraktivní, poutavost a napětí však oslabují zbytné odbočky v některých pasážích (text by snesl nenásilnou úpravu a drobné škrty). Intimní prostor Klubovny je pro hru ideální, herci se těsné blízkosti diváků přizpůsobili, s reprízami se snad sporadické drobnosti v projevu vhodné pro větší jeviště vyladí.
(zadáno: 16.10.2024)
Moderní variace antického námětu. Všechny inscenační složky mají v modelu opodstatnění a jsou profesionálně odvedeny, přesto jejich kombinace ve výsledku divákům značně ztěžuje orientaci v souvislostech. Bez znalosti antického mýtu se divák může snadno ztratit a nedocení tak smysluplný záměr autorů textu a režiséra. Dominantní hudební složka značně přebíjí slova, která jsou pro pochopení klíčová. Milovníci metalové hudby nemusí mít problém s hlasitostí a „tvrdostí“, pro část diváků může být sluchový vjem na hraně snesitelnosti. Scénografie, jejíž těžiště je v železné konstrukci, s hudbou souzní, ale cestu k hledání rovněž komplikuje.
(zadáno: 5.7.2024)
Shakespearova komedie, plná slovních hříček, byla citlivě zkrácena a zbavena některých rozvleklejších pasáží. Režisér F. Nuckolls herce dovedl ke vkusnému a smysluplnému posílení nadsázky, v souladu s výkladem charakterů. Potěší řada nápadů a nenásilných aktualizací. Drobnou výtku lze vznést k občasnému neuhlídání zastínění podstaty. Ve skvěle vybraném hereckém týmu se jednotlivci stali přínosem pro fungující celek. Scénografie pracuje s prostorem purkrabství, do něhož přidané prvky přirozeně zapadají. Nastudování může být atraktivní pro diváky hledající letní odreagování i pro náročnější publikum - k rázu „Shakespearovek“ ideální!
(zadáno: 4.7.2024)
Lyrické drama L. Lagronové o sv. Terezii z Lisieux výrazně zaujalo v 90. letech v inscenaci J. Nebeského v Divadle Komedie, pro níž byl text výrazně upraven. Inscenace R. Lipuse představuje trochu jinou podobu hry a skvěle se hodí do prostoru Kostela sv. Šimona a Judy, s nímž bylo efektně a účelně naloženo. Začátek se odehraje v sakristii, scény z kláštera pak u oltáře. Představitelka titulní role K. Knězů předává význam každé věty a odvádí výkon skoro fascinující, podpořený zbytkem obsazení.
(zadáno: 4.7.2024)
Extáze - MeetFactory 70 %
Prostředí bazénu pod Barrandovskými terasami je skvělou volbou pro tematicky spřízněný site-specific projekt T. Loužného, který nezprofanovaným způsobem nahlíží na osobnost slavné herečky Hedy Lamarr ztvárněné třemi představitelkami. V první části se střídají promluvy D. Markové a A. Nesvadbové, v nichž místy dochází k přílišnému opakování vyřčeného. Jsou spíše „přípravou“ pro kontrast a vrchol v druhé části, kdy starší Hedy v podání R. Fidlerové mluví o životě poté, co její hvězda zhasla. Diváci vnímají slova hereček skrze sluchátka, práce s hudbou a zvukem je skvěle koncipovaná a technicky dořešená. Přínosný večer v nezvyklém prostředí.
(zadáno: 4.7.2024)
Sirotci - OLDstars 70 %
Komorní drama D. Kellyho v ČR zaujalo již v koprodukční inscenaci ČS Ústí a Spolku Kašpar. Ve srovnání s tímto zpracováním není inscenace B. Maškové po herecké stránce (alespoň zatím) doladěná. Přestože V. Javořík neuchopil Liama za špatný konec a obohatil postavu poutavou bezprostředností, zcela se nepřizpůsobil malému prostoru a nesehrál s J. Kotrbatou volící adekvátnější úspornější prostředky. Ve ztvárnění Dennyho emocí nebyl J. Battěk vždy přesvědčivý. Přes zmíněné výhrady je však z inscenace dobře patrné poselství hry o složitosti rozeznání hranice, kdy už je třeba blízkým přestat pomáhat a začít myslet na vlastní život.
(zadáno: 4.7.2024)
Komorní drama o složitých a nejednoznačných příčinách a následcích jedné tragédie, která se odehrála za zdmi kláštera. Pozoruhodná hra nepostrádá diváckou atraktivitu detektivky, propracovanou psychologií postav se autor zároveň dostává hluboko pod povrch. Inscenace M. Vokouna nabízí solidní zpracování. Hraje se v komorním sezení s diváky na jevišti v bezprostřední blízkosti hereček, které své role obsáhly. Projev E. Nejedlé se s postavou nemíjí, s její hlasovou polohou však každý divák souznět nemusí. Působivosti a napětí by prospěly drobné škrty vedoucí ke zrychlení vnitřního tepu. Děkuji 3D Company, že po titulu sáhli a nezkazili jej.
(zadáno: 4.7.2024)
55%. Životní etapa Karla Gotta, jenž na čas opustil svou vlast, posloužila J. Čermákovi jako inspirace. V humorně laděných obrazech lze smysl nalézat, skvělá hudba s původními písněmi P. Marka ve spojení s výpravou a choreografií vyznění pomáhají. Jako „show“ inscenace funguje, volba této formy není bezúčelná. Motivy se však příliš opakují, některé vyzní až lacině (např. smažený sýr v hymně), vázne návaznost a dramatický účinek obrazů. Velmi povedený je ovšem závěr. S náročnou hlavní rolí se J. Mansfeld nemíjí, více však zaujme pěvecky. Smysl několika epizodek bravurně dotváří N. Bednářová, ve vedlejších rolích zaujme i několik dalších herců.
(zadáno: 4.7.2024)
Rozdíly v postavení žen a mužů nejsou již tak palčivé a Moliérova hra tím pádem v jedné ze zásadních rovin zestárla. V inscenaci M. Háby výtečně funguje scénografická koncepce („můj dům, můj hrad“), s níž se celou dobu rozmanitě pracuje; spolu s dalšími nápady vyznění původní hry posouvá. Nepodstatnou devízou není ani to, že se hercům v čele s J. Plouharem daří publikum bavit. Významnějšího myšlenkového přínosu se však inscenačnímu týmu docílit nepodařilo.
(zadáno: 4.7.2024)
Inspirace monodramatem L. Vekemans dostala v textu N. Závodského uspořádanější podobu, které pomohl výkon R. Finty. Režijní vedení N. Závodského, věnujícího se převážně dramaturgii, však nebylo dostatečné. Ani v případě aktovky J.-P. Sartra, u níž zůstaly hercům neodkryty některé z odstínů složitých charakterů. „Dluh“ byl nejméně patrný na skvělém výkonu M. Holcové. Naopak nebyl zjevný smysl obsazení věkově neodpovídajícího J. Fišara, jehož režisér navíc nezbavil tendence neopodstatněně sahat po polohách vyzkoušených v jiných titulech. Sartrovy myšlenky se ale naštěstí neztratily a obě části večera hodnotný obsah předávají.
(zadáno: 21.6.2024)
Oheň - MeetFactory 70 %
Kdo nenalézá čas ke sledování a čtení literárních novinek, uvítá možnost setkání s pozoruhodným a ceněným francouzským románem M. Pourchetové z roku 2021. Autor dramatizace O. Novotný, režisér T. Soldán a jejich tým autorčino vidění postoupili. Nesnadné herecké úkoly herci zvládli, svou investici nejlépe zúročila G. Pyšná. Mantinely dramatizace, resp. omezená stopáž divadelního večera, však při nejlepší snaze nemohou obsáhnout tuto předlohu v celé bohatosti. Inscenace by tak mohla být spíše záslužnou a vydařenou popularizací, potažmo pozváním k přečtení knihy.
(zadáno: 21.6.2024)
Rozmanité dílo Ivana Wernische na jevišti Nové scény v inscenaci s osobitou poetikou. Režisér Jan Nebeský pracoval s herci výjimečně šťastným způsobem, provedl je nebezpečnými cestami podtextů a nadsázek, odvedl od nebezpečných zákoutí s hrozící trapností. A oni se jemu i divákům odměnili výkony dotaženými takřka k dokonalosti. S koncepcí se nemíjí ani extravagantní výprava, zaujme zhudebnění A. Březiny s živým doprovodem. Cílovou skupinou nemusí být jen příznivci Wernischových veršů, ale i diváci, kteří mají vztah k poezii a cit pro ni. Takové vnímání však od každého diváka čekat nelze, kouzlo tohoto počinu objeví jen část publika.
(zadáno: 21.6.2024)
Divák se ocitne s pěticí herců na hřbitově, kde je s nenásilnou interakcí zapojen do her a soutěží, které se s někdy černým, ale vkusným humorem (neznevažujícím pietní prostředí) dotýkají otázek hodnot pozemského života, jeho konce a smrti. Pokud přemýšlíme, můžeme leccos najít a v zastaveních docenit, na co v každodennosti zapomínáme. Stejně tak se však lze jen uvolněně a bezstarostně bavit. Díky koncepci počin sám o sobě k zamýšlení příliš nevybízí a dá se říct, že z hlediska možností předání jde o příležitost promarněnou. Mile bezprostřední performeři, navíc hudebně a pohybově nadaní, se však divákovi postarají o příjemně strávený čas.
(zadáno: 21.6.2024)
Aktuálně hojně diskutovaná problematika je v inscenaci rozebírána z mnoha úhlů pohledu, nezaujatě, nestranně a vyváženě. Tvůrci vedle sebe staví otázky a logické souvislosti, které si při vstřebávání kusých správ nemusíme plně uvědomovat; poskytují divákovi podněty k vytvoření vlastního názoru, čímž dostávají žánru dokumentárního divadla. Zároveň nejde o strohé předkládání faktů. Tři herci ve sledu stylizovaných a smysluplně nadsazených scének zastupují určité typy nebo principy, které s tématem souvisí. Vždy je jasné, co konkrétní scénka vyjadřuje. Účinkující si navíc se stylizací rozumějí a zaujmou i ve zpívaných pasážích.
(zadáno: 21.6.2024)
65%. Soubor navázal na poetiku budovanou několik let, zároveň se pokusil vydat trochu jinou cestou. Dva spolubydlící mladíci hledají rozdílným způsobem své místo ve zmateném světě a jejich cestu ovlivňuje nátlak „shora“. V komorněji obsazeném projektu zůstal přítomen humor, ale ke slovu se ve větší míře dostaly i vážnější tóny. Pod vedením režírujícího mima a akrobata M. Petráka se dvojice herců dovedně utkala s náročnějšími pohyby. Myšlenka počinu není naservírována přímočaře, pro její nalezení je třeba přemýšlet. Užití mluvy mladé generace má svůj smysl, ale volba vyřčených slov může vnímání a hledání ztěžovat.
(zadáno: 21.6.2024)
Nezvyklým zážitkem je už samotná procházka po různých místech v Muzeu alchymistů, do jehož prostor se na míru ušitý text skvěle hodí. Pohled na faustovské téma nepostrádá vtip, jsou připomenuta také méně známá fakta, dojde rovněž na osobitější variaci. Badatelé z představení asi příliš obohaceni neodejdou, o to se ale sympatický projekt ani nesnaží. Dobrá práce s loutkami a dalšími doplňky. Drobné nedostatky či občasná herecká zaškobrtnutí (např. u představitelky Markétky) se dají snadno odpustit a divákovi pravděpodobně nepokazí prožití večera v půvabném prostředí.
(zadáno: 21.6.2024)
65%. Režisér J. Šmíd ve vlastní adaptaci nabídnul divákům jiný pohled na slavný (a mnohokrát zpracovaný) Vianův román. Svým pohledem dokáže zaujmout, rozesmát i dojmout. Navíc užitím různých postupů nezřídka upozorní na překvapivé souvislosti, které obeznámený divák nemusel dříve zaznamenat. Nedotažená je ústřední postava Colina; jeho představitel J. Jelínek se překvapivě až příliš často ocital v pozadí a zaujal jen v několika málo okamžicích. Jeho kolegové vtiskli vedlejším postavám výraznější barvy, jimiž upoutají více.
(zadáno: 21.6.2024)
Rozsáhlá britská dramatizace několikadílné románové ságy, v níž jsou na osudech dvou dívek pozoruhodně zachyceny život a společenská situace v Itálii, je v inscenaci režiséra M. Amslera zhuštěna do jednoho večera. Zkratka sice upozaďuje některé důležité motivy, ale nutné škrty nevedou k nepřehlednosti ani povrchnosti. Scénografie a působivá hudba poskytují dobrou oporu pro početné obsazení, jež obstálo jako celek i z hlediska jednotlivců (N. Horáková, B. Kaňoková, E. Salzmannová aj.). Po druhé přestávce sice nastává jisté „zacyklení“, nicméně ani po více než čtyřech hodinách představení neztrácí dech. Nemalé ambice počinu se podařilo naplnit.
(zadáno: 21.6.2024)
55%. Má smysl se vracet ke sci-fi románu starém bezmála sto let. Směr autorových futuristických úvah se neukazuje jako mylný a setkání s dílem může varovat, kam dál by se společnost mohla dostat. Po obsahové stránce dramatizace z předlohy čerpá to správné, ale problémem je stavba textu. Ve zdlouhavých dialozích se často ztrácí podstatné. Režisérův základní koncept zaujme dílčími nápady, nedůsledná je však práce s herci, z nichž jen někteří dbají na předání myšlenek, zatímco jiní kladou důraz na psychologii nevhodně se deroucí do popředí. Dobrý scénografický nápad nebyl obratně zrealizován, přestavby působí rušivě. Celek budí spíše rozpaky.
(zadáno: 21.6.2024)
V koncepci D. Gombára se najdou podnětné nápady, ale není z ní dostatečně zřejmé, proč se Shakespearovu tragédii režisér se souborem rozhodl nastudovat; vyjádření k dnešní době zůstalo poměrně nezřetelné. Inscenace výrazněji nepromlouvá ani skrze titulní roli, s níž se J. Trojan setkal příliš brzy. Doplatil na nedostatečnou zralost a málo zkušeností, režisér jej nedovedl k přesnější charakteristice. Výrazněji zaujme (dá se snad říci skoro objevný) výklad postavy Claudia v podání O. Bretta, naopak ztvárnění Poloniovy smrti nedává zjevný smysl a hraničí s nechtěnou parodií.
(zadáno: 21.6.2024)
Climax - Pomezí 70 %
V dalším imerzivním projektu spolku Pomezí bylo užito osvědčených postupů, zasazení do prostředí ravového klubu však nabídlo jiné téma. Fascinující, do posledního detailu propracovaná scénografie naprosto přeměnila stálý hrací prostor. Pro role odpovídající výběr herců (i nových tváří), kteří v neposlední řadě zvládli náročnější taneční pohyby a pohotově reagovali na sebe i diváky. Logická volba hlučnější hudby měla místy dopad na slyšitelnost. V kratším hracím čase může být navíc těžší dopátrat se souvislostí. (U imerzivního divadla je divácký zážitek ovlivněn tím, co návštěvník v paralelně se odvíjejících dějích spatří.)
(zadáno: 21.6.2024)
Nevydařený experiment. Scénář měl snad poskytnout prostor pro vyjadřování jinými prostředky než slovy, ale „děravý“ text bohužel v takovémto inscenačním modelu neobstál. Marně se snažící herci nevděčnou pozici ustáli se ctí, ale trapnosti se zcela nevyhnuli. I v sebelepším divadelním souboru se občas něco nepovede, někdy se přes veškerou snahu správná cesta nenalezne. Není ale zbytečné si takovými počiny dělat ostudu na zájezdech...?
