PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2196)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 12.1.2015)
75%. Přidávám se k příznivcům inscenace, která má moc zaujmout děti i dospělé. K tomu, co zde již zaznělo od ostatních redaktorů, bych doplnil, že oceňuji, jak se podařilo vyhnout skoro nevyhnutelnému opakování (zejména při losování) a přicházet se stále novými nápady. Další vydařený rodinný hudební titul Divadla v Dlouhé, k němuž se patrně diváci budou rádi vracet.
(zadáno: 12.1.2015)
55%. Postava Pignona prochází více hrami F. Vebera, z nichž nejpopulárnější je asi „Blbec k večeři“. Tato situační komedie nepatří k těm nejnápaditějším a nejzdařilejším. Režisér si nedal dostatečnou práci s postavami a pointováním situací. Solidní úroveň inscenace doslova drželi M. Vladyka a F. Blažek; neuchýlili se k lacinostem, ačkoli na ně v tomto směru číhalo dost nástrah. Naopak v žánru neobstáli A. Stanková a M. Slaný, kteří pro zábavnost nepředstavovali takřka žádný přínos. Ale pokud divák neočekává více než nenáročnou zábavu, může při komedii prožít příjemný večer.
(zadáno: 12.1.2015)
55%. Performeři projeví značné fyzické nasazení, když do hracího prostoru v rychlém tempu rozestaví basy, z nichž vyndají více než tisícovku lahví. Dojde i na komunikaci s diváky, kterou se nesluší předem konkretizovat. Kdo hledá, může v inscenaci objevit myšlenky o životě a smrti, o (ne)využití času a jeho promarňování. Projekt však k tomuto hledání sám dostatečně nevybízí. Řada diváků se bohužel spokojí s konstatováním o hromadě lahví, což nepřináší náležitý efekt. Je však správné, že existují divadelníci, kteří se nevydávají vyšlapanými cestičkami a snaží se hledat nové formy vyjádření.
(zadáno: 12.1.2015)
Je dobře, že právě toto téma se někdo odvážil zpracovat i s humorem. Inscenace však ve výsledku není ničím víc než sledem scének, jejichž provázanost a vnitřní smysl občas vázne. Nic proti práci režiséra a zdatných herců. Vadí mi však, že vedení Divadla Na zábradlí od svého nástupu připravuje projekty, které se vzájemně až příliš podobají. Důsledně budovaná poetika je patrně záměrná, ale je správně, že jednotlivé počiny budou nepochybně časem splývat? Osobně jsem nenašel důvod, proč někomu doporučovat právě tuto inscenaci (se zařazením mezi tipy redakce se neztotožňuji).
(zadáno: 12.1.2015)
Oba vynikající herci, jejichž jevištní projev je skutečným uměním, se svých rolí zhostili s energií a noblesou jim vlastní, režisér jim poskytl potřebnou oporu. Společnými silami pozvedli úroveň textu disponujícího nejen obratně napsanými dialogy, ale i vykonstruovaností některých situací a poněkud bezradně se jevícím vyústěním. Divadlo se poslední čas bohužel vydalo zbytečně sentimentální cestou. Kéž by tolik nesázeli na jistotu a objevovalo se zde méně titulů, které nejlépe charakterizuje slovo „vděčné“.
(zadáno: 12.1.2015)
65%. Tvůrci se pokusili ohlédnout za uplynulými 25 lety formou připomínání rozličných událostí, které byly vhodně nadsazenou formou ztvárňovány. Snad ani není možné nezapomenout na některé důležité okolnosti, několik z mého pohledu podstatných zde chybělo. Při sledování mě napadla otázka, zda by nebylo přínosnější pokusit se podívat více pod povrch a klást intenzivněji události do souvislostí. Ale to je věc názoru. Nutno konstatovat, že inscenace dobu odráží. Podobné počiny mají mít na scénách ND své místo. A kreativní mladí umělci, mezi něž J. Adámek patří, by měli v ND příležitosti dostávat.
(zadáno: 12.1.2015)
25%. Režisér V. Morávek umí výtečně pracovat ve velkých sálech. To, co se svým týmem dokázal s prostorem historické budovy, bylo výjimečné. Je třeba ocenit nápad vztáhnout francouzskou revoluci k současnosti. Text, určený pro specifickou avantgardní scénu, se však bohužel nepodařilo inscenovat tak, aby v ND fungoval. Snaha o asociace se v nešťastném uchopení a ukřičeném (bezradně působícím) hereckém ztvárnění míjela účinkem, ve výsledku zněly z jeviště pouhé fráze a klišé. Aby se divák v obtížně srozumitelném chaosu vyznal, vytrval a pochopil, k tomu bylo třeba úsilí skoro nadlidské.
(zadáno: 12.1.2015)
Úpravou a krácením některých dlouhých dialogů a monologů byla hra vytvarována směrem k modernějšímu dramatu. Dynamické inscenační řešení s krásnou výpravou bylo efektní, tvůrci však příliš preferovali formu, která převážila nad obsahem. U Jaga se sice dalo vypozorovat několik nápaditých motivací, odkazujících k dnešní společnosti, ale zůstalo jen u letmých náznaků, s nimiž se dostatečně nepracovalo. Skrze další postavy (včetně titulního Othella) se mnoho nesdělilo. Divadlo má být především o obsahu a nebylo by dobré, kdyby byl v činohře ND i do budoucna upřednostňován vnějškový efekt.
(zadáno: 12.1.2015)
65%. Osobnost Simone Weilové stojí za to, aby se o ní mluvilo. Už jen pro nadčasovost paradoxů, která je s jejími osudy spojena. Výstižný začátek s pohřbíváním předznamená téma inscenace. Následují kabaretně zpracované, částečně zpívané rozmanité výstupy. Některé z nich vycházejí, vyznění jiných se však nemusí jevit vždy přesvědčivé. Ale nejpodstatnější je, že obraz Weilové se nakonec poskládá. Pro snadnější pochopení se může vyplatit zjistit si základní životní fakta o SW. Hudba E. Viklického zaujme, výkony L. Trmíkové a S. Rašilova rovněž.
(zadáno: 12.1.2015)
Režisérky H. Burešové a její práce si vážím a konkrétně u této inscenace oceňuji důslednou práci se stylizací a karikováním, propracované kostýmy a masky. A v neposlední řadě snahu a nasazení herců s M. Isteníkem v čele. Přesto jsem představení protrpěl. Výstupy v první části se mi jevily nesnesitelně protahované a (přes odlišnosti jednotlivých statkářů) příliš se vzájemně podobající, ztrácela se vypovídací hodnota předlohy. Ani druhá půle a konec mi neodhalily smysl takového pojetí panoptika. Inscenační řešení shledávám nešťastným, ale připouštím, že problém může být na mé straně.
(zadáno: 12.1.2015)
65%. Text má své specifické kouzlo a také nezvyklou pointu v závěru. Zčásti čtená inscenace je možná statická. Projevu Niny Divíškové a jejímu vedení režisérem bychom také mohli vytknout občasnou monotónnost. Přesto herečka i přes pokročilý věk dokázala svým slovům vtisknout neobyčejnou hloubku, z níž bylo cítit porozumění a moudrost. Návštěva derniéry, na které panovala krásná atmosféra, pro mě byla zážitkem. Bylo mi ctí, že jsem se mohl s paní Divíškovou ještě na divadle setkat a navíc takto zblízka. Kdo ví, zda se taková příležitost ještě naskytne.
(zadáno: 12.1.2015)
Muzikál tvoří písně skupiny Bee Gees, pospojované poněkud chabým dějem. Projekty režiséra J. Ďurovčíka svou úrovní převyšují pražskou muzikálovou produkci, což je případ i této inscenace. Propracovaný light design, na české podmínky nadprůměrně zvládnutá choreografie, ucházející pěvecká složka. Na činoherních pasážích se odrazily už zmíněné slabiny libreta, ale našly by se rezervy i v hereckém projevu a výslovnosti účinkujících. Účelem tohoto muzikálu je však zaujmout především písněmi, tancem a vynaloženou energií, což se podařilo.
(zadáno: 12.1.2015)
Radikální zkrácení problematičtější hry by nevadilo, ale pro neobeznámené byl děj v této podobě na hranici srozumitelnosti. Herci vypadali jako nepříliš dobře secvičený dramatický kroužek. Pěstí na oko bylo spojení Shakespearovských veršů s tristní (a navzdory divadelní praxi se stále horšící) jevištní mluvou a přízvukem M. Bukovčana. Snad jen živé výstupy J. Maryška a K. Rímského občas přinesly vtip a oživení a daly zapomenout na pocit trapnosti ze sledování představení. Viděno při hostování v Divadle Komedie, inscenace možná vyzní lépe ve venkovních prostorách, pro které původně vznikla.
(zadáno: 3.12.2014)
75%. Inscenace není pro konzervativní diváky s tendencemi zavrhovat výrazné úpravy klasických předloh. Synopse Čapkovy hry významně změněna nebyla, situace a charaktery postav naopak ano. Přesunem do světa dnešního modelingu byla hra sice poněkud „znásilněna“, překvapivě to však jako celek fungovalo. Specifický humor a občas poměrně drsné vulgarity měly svou důležitou funkci a dotvářely důsledně budované sdělení. V něm mělo klíčový význam i obsazení J. Čermáka do ústřední ženské role; nebyl sám, kdo si tuto neodolatelnou interpretaci Emilie Marty užíval.
(zadáno: 3.12.2014)
Vynikající dramatizace rozsáhlé románové kroniky bratří Mrštíků nemá zbytečný okamžik, divadla se k ní právem vracejí (např. ve Zlíně či v Kladně), jedinečné první uvedení v ND však patrně překonáno nebude. Druhá pražská inscenace je obstojnou interpretací. Zkrácení přineslo zjednodušení, která se nemusí vždy jevit jako žádoucí. Sloučení některých postav nevadilo, problémem ovšem byl přibližný a nepropracovaný výklad řady hlavních i vedlejších rolí. Síla dramatického textu nebyla plně využita, jeho kvalita je naštěstí dostatečným základem. Je dobře, že se DNF nebálo rozsáhlý titul nastudovat.
(zadáno: 3.12.2014)
Nejsem výraznému stylu režiséra V. Morávka příliš nakloněn, občas jsem při jeho počinech trpěl, inscenaci Amadea jsem však přijal. Občasná přepjatost a ukřičenost, které by se daly stylizaci vytknout, nezkazily celkový dojem, na jehož působivosti se výrazně podepsala i propracovaná hudební složka. Otec Donutil se nemusí jevit jako ideální volba pro Salieriho, režisér však jeho osobnost mimořádně zdařile využil a nasměroval. Jeho syn možná nebude patřit k nezapomenutelným Mozartům, stylizace jej trochu svázala, ale part zvládl. Pro mě však byla hvězdou večera Konstance S. Zmrzlé.
(zadáno: 3.12.2014)
Čtveřice herců v úlohách olympských bohů rozehrávají poměrně vtipné situace a občas výstižně pojmenují stav současné společnosti i umění. Asi nebylo sděleno nic mimořádně objevného, ale ono neškodí si poslechnout či připomenout, na co se někdy pozapomíná. Jistě by bylo možné tvar lépe propracovat a najít i účelnější řešení, ale přiznaná forma částečně improvizovaného happeningu je dostatečnou omluvou. Jednotlivá provedení se vzhledem k četným improvizacím zřejmě značně odlišují zábavností i délkou představení.
(zadáno: 3.12.2014)
Právem oceňované komorní drama, v němž autor příběh z Ameriky v 60. letech mistrně zobecnil v nadčasové téma o odpovědnosti jedince za své jednání i za osud druhých. Hru se podařilo správně interpretovat. Celek vyzněl silně, a tak lze snadno odpustit několik drobných chyb a malá herecká zaváhání. První české uvedení Národního divadla v Divadle Kolowrat sice vyhrává, ale inscenace s ním srovnání snese a je lepší než leckteré počiny profesionálních souborů.
(zadáno: 3.12.2014)
65%. Tvůrčí tým s nadhledem shrnul společenské změny souvisejícími s obdobím před 1. světovou válkou a po jejím vypuknutí. Pozornost si zasluhuje originální forma vyjádření, přesahující rámec klasické činohry, pětice pohybově i pěvecky disponovaných a sehraných interpretů zaujala.
(zadáno: 3.12.2014)
Ve srovnání s jinými českými inscenacemi dramatizace románu je nastudování MDB „nejlaskavější“. Projevy autismu hlavního hrdiny jsou umírněny, Christopher v podání V. Blahuty vyznívá sympatičtěji, milosrdnější je i výklad ostatních postav. Každému nemusí úplně vyhovovat možná zbytečně sentimentální ráz tohoto provedení, správnost režijního přístupu je diskutabilní. Propracované scénografické řešení, několik skvělých nápadů (např. dětská dráha s vláčkem). Z ostatních herců vynikla také A. Antalová. Osobně preferuji ostatní české verze. Kdo však nemá srovnání, zřejmě bude v MDB spokojen.
(zadáno: 9.11.2014)
V ČK se hru pokusili zbavit prvků, které jsou svým způsobem tendenční pro dobu jejího vzniku; při vší úctě k autorovi bylo vyznění částečně změněno. Přetrvalo však úskalí, že se spíše opatrně našlapuje kolem problému, aniž by do něj bylo tnuto. Režisérovi a hercům se podařilo dát postavám současnější rozměr, ale u Vivie to úplně nevyšlo, nepůsobila věrohodně. Jednoznačně kladný dojem inscenace nevzbuzuje, ale důvod je spíše v textu. Pokus o „rehabilitaci“ u nás dnes již takřka neuváděné hry je přesto smysluplný a podobně pečlivá realizace není v českých divadlech běžně k vidění.
(zadáno: 9.11.2014)
Tvůrci se pokusili zpracovat osud Marilyn Monroe a nahlédnout pod povrch mediálního obrazu. Zdařilé skloubení životopisných informací a ilustrování neotřelou kabaretní formou s promyšleným významem jednotlivých výjevů. Vhodné využití malého prostoru, výrazná hudební složka. Skvělá Z. Onufráková ani na chvíli neslevila z velkého nasazení, ostatní se vedle ní neztratili. Do výsledného obrazu se chtě nechtě musel dostat názor tvůrců; nevnucují jej však, spíše nabízejí. Každý nemusí souhlasit, ale je dobře, že inscenace názor má a že jej dokáže obhájit konkrétními argumenty.
(zadáno: 31.10.2014)
Osud kontroverzní německé umělkyně byl tematicky vhodně zpracován. Autoři nepodsouvají divákům, co si mají myslet, ale staví vedle sebe s odstupem rozebíraná fakta, čímž vybízejí k utvoření individuálního vlastního názoru na nejednoznačné okolnosti. Dramaturgický a režijní výklad ctil text a přes zdánlivou nevýraznost jednotlivých inscenačních složek dostala hra vše potřebné. Pro roli Leni byla V. Cibulková výbornou volbou, pečlivě roli vystavěla a propracovala; je dobře, že po delší době dostala takto zajímavou příležitost v kvalitním textu. Ostatní herci se svých úloh zhostili rovněž dobře.
(zadáno: 31.10.2014)
Předešlí chválí, já varuji. Textově, režijně i dramaturgicky nevyvážená inscenace byla pro herečky, které mě mnohokrát zaujaly, medvědí službou. Ironii a vtip prvního příběhu může docenit jen ten, kdo něco ví o souboru ŠvD a kriticích; komediální talent obou hereček vynikl, ale vedla PH. Neobratně vystavěný druhý příběh vyzněl problematicky. A třetí pseudodrama jako naprosté fiasko, PH ani ZO jsem tak špatně ještě hrát neviděl; měla to být chtěná nebo nechtěná parodie? Poslední kousek, kde obě vystupovaly samy za sebe, byl přijatelný, ale průměrně zábavný a průměrně zajímavý. Nepřínosný počin.
(zadáno: 30.10.2014)
Film pro pamětníky má své kouzlo dodnes, ale hrát sentimentální příběh navážno by dobře nedopadlo. Inscenace po celou dobu odkazovala k filmu, citovaly se poznámky ze scénáře, ale vyznění situací bylo často pozměněno, což souviselo se záměrným obsazením L. Polišenské proti typu. S tím se ale bohužel nepracovalo důsledně. Snad by se našly i elegantnější prostředky pro vyjádření smyslu, který měl kostým Marty ve druhé části (oceňuji ochotu LP v něm vystupovat). Předešlé Špinarovy kladenské režie vyšly lépe, inscenace podivně a často rozpačitě kolísá mezi žánry, přesto jí nelze upřít zajímavost.
