PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2196)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 17.12.2021)
Základní motivy, týkající se spisovatelů Andersena a Dickense, jsou skutečné, Martin McDonagh je však spojil a rozvedl s fantazií doslova bezbřehou. Autor již tolik „nehýří“ postupy a pověstnými zvraty jako ve svých začátcích, divák není tolik „pohlcován“ či fascinován, musí více přemýšlet. Hra zaujme nespočtem skrytých významů, ale je postavena problematicky, zejména v upovídané první polovině dochází k častému opakování téhož. Humor je třeba hledat až moc usilovně a daří se to jen části diváků. K realizaci M. Vajdičky nelze vznést mnoho výhrad. Hluboká poklona M. Bumbálkovi za ztvárnění přenáročné úlohy Andersena.
(zadáno: 17.12.2021)
65%. Režisér M. Čičvák se scénografem H. Hofferem nápaditě a zároveň jednoduše ovládli prostor, což hercům pomohlo oprostit drama od některých přežitých „nánosů“ a zčásti opodstatnit výběr titulu. V hlavních rolích se P. Kikinčuk a O. Rychlý dobrali skutečné hloubky. Afektovanost otce je sice přítomná v textu, projev J. Sklenáře však vedle ostatních herců zaváněl přehráváním. Autor P. Shaffer klade inscenátorům i divákům do cesty překážky. Ve hře se převážně mluví, hrozí monotónnost vyznění, výraznější „akce“ přichází až ke konci. Tento problém se přenesl i do inscenace, mimořádná působivost finále však stála za to.
(zadáno: 17.12.2021)
85%. Schwabovy hry, někdy označované jako fekální dramata, v českých divadlech zaujaly především v inscenacích D. Pařízka, z nichž první byly „Prezidentky“. Na mnohovrstevnatý text, který má nekonečno skrytých významů a zároveň baví osobitým humorem, nahlédla K. Polívková jinou optikou a nenásilně jej aktualizovala. Trojici skvěle hrajících hereček dovedla k uchopení na hony vzdálenému jejich pražským kolegyním. Promyšlenému výkladu slouží neustále překvapující scénografie. Koncepce závěru je rovněž smysluplná a efektní, vyřčení scénických poznámek namísto akcí ale může neobeznámeného diváka zmást.
(zadáno: 17.12.2021)
75%. Německý dramatik výtečně zpracoval tragickou událost z Moskvy roku 2002 očima tří (fiktivních, skutečností inspirovaných) žen, jež se s ní střetly každá jinak. Jejich pohledy se skládají v ucelený obraz, jež přináší i zobecnění týkající se válečných konfliktů a terorismu. Na inscenaci L. Pečenky by se nedostatky našly (nešikovné provedení dobrého scénografického nápadu, věrohodnost některých vět), ale síla textu se na jeviště dostává. Herečky se zdatně utkávají s náročností převažujících monologů. Po zpracování ústeckého Činoheráku dostávají čeští diváci další možnost setkat se se hrou, k níž se má smysl vracet.
(zadáno: 17.12.2021)
Poetika pohádkových příběhů (nejen) o Petru Panovi se sice do inscenace dostala pouze zčásti, ale jedná se o zdařilou adaptaci, která je D. Drábkem napsána tak, že potěší dospělé a bez problémů ji vstřebají i děti. Krásná a propracovaná výprava, povedené hudební pasáže s písněmi Darka Krále. Herci se neuchylují k lacinému podbízení a zároveň hrají tak výrazně, že nachází živou odezvu u dětí. Ty jsou nenásilně vybízeny ke komunikaci a jejich spontánní reakce jsou milým bonusem.
(zadáno: 17.12.2021)
Inscenace R. Vizváryho je určena především pro děti a hlavně pro ně je atraktivní svým dějem a provedením. Propojení pantomimy a akrobacie, v minulosti nejednou vyzkoušené, funguje i tentokrát. Pravidelní návštěvníci novocirkusových projektů se zásadních překvapení sice nedočkají, ale mohou jim být milé i drobnosti, např. nápady s podobami Hidory nebo zvířata na konci. Příhodné doplnění repertoáru pro jinou cílovou skupinu.
(zadáno: 17.12.2021)
75%. Inscenace o krásných i méně lichotivých podobách přátelství je sledem nápaditých výstupů, v nichž M. Issová s A. Polívkovou užívají širokou škálu prostředků – mluvené slovo, pantomimu, zpěv i trochu akrobacie. Jsou sehrané, plné energie, vzájemně využívají i své fyziognomické jinakosti. Hudba a animované projekce herečkám & klaunkám vydatně pomáhají. I po letech od premiéry představení stále působí spontánně, je vtipné a zpříjemní večer.
(zadáno: 17.12.2021)
Souhlasím s komentářem H. Grégrové. Lyrická hra není pro inscenování jednoduchá a režisérka K. Dušková našla s herečkami klíč, jak ji pro publikum oživit a zpřístupnit. Jednotlivé složky (scéna, kostýmy, řešení prostoru, hudba, pohyb) na sebe správně navazují. Zážitek pro potěchu ducha.
(zadáno: 3.12.2021)
Příspěvek k tématu nenávisti a boje mezi pohlavími. Hlavním východiskem jsou osobnost a texty filozofa Otto Weiningera, plné mizogynie, později je vyrovná radikální feministka Valerie Solanas, resp. mizandrie. Inscenace vedle sebe staví dva názory, které jsou opačnými extrémy, přičemž na obou pohledech něco je. Zapojen je též osobní vklad performerů, každý chvíli mluví sám za sebe. Divák je vybízen, aby si tvořil vlastní názor. Dynamická scénografie dobře slouží. Vyřčená slova tří herců dotvářejí pohybem částečně či zcela nazí tanečníci. Jen málokdy se podaří dosáhnout tak zdárného prolnutí činohry a pohybu.
(zadáno: 3.12.2021)
Přestože je kniha Z. Salivarové ceněným dílem, nedostává se jí zasloužené pozornosti. Vůbec první česká (realizovaná) adaptace je vydařená a přenáší na jeviště silný příběh, jehož smutný konec může v divácích vzbudit až dojetí. Inscenátorům neunikla ani atmosféra Prahy ve složité době 50. let. Skvělý výkon B. Kaňokové v hlavní úloze, herci ve vedlejších rolích se na menším prostoru neztrácí a přesně vystihují význam postav v Janině životě. (Na mě osobně nejintenzivněji zapůsobily scény s R.Fidlerovou a představitelem dětské role S. Budimanem.)
(zadáno: 3.12.2021)
65%. Netradiční text o (sebe)poznávání, které provází mystika, tajemství, pochybnosti, ale i naděje a humor. Je lepší předem mnoho neprozrazovat... Pro přijetí autorova vidění je vhodnější otevřená mysl a oproštění od zažitého vnímání světa. Část návštěvníků se pravděpodobně s autorem mine, což nezvrátí ani invenční režie M. Dočekala a snaha herců (T. Milostný by mohl z „nasazení“ trochu ubrat). Kromě umocňující hudební složky I. Achera zaujme již na počátku scénografie D. Stojčevského v jinak uspořádaném a maximálně využitém sále Divadla Komedie, která nepřestává překvapovat a fascinovat až do samého konce.
(zadáno: 3.12.2021)
Románová předloha byla několikrát zfilmována, inscenace vyšla z verze L. Viscontiho. Autorka dramatizace S. Petrů obstála při psaní charakterů a situací, z hlediska rozsahu však zcela neodhadla potenciál dramatičnosti. Další dramaturg mohl být ku prospěchu. Režisér J. Šmíd s látkou naložil příhodně, vyhnul se popisnosti, cíleně budoval atmosféru, pomohlo ozvláštnění abstraktními motivy. Vlivem přemíry slov v adaptaci však vázlo tempo a vytrácela se energie. Vášeň hlavní dvojice zůstala trochu opomenuta, L. Žáčková s A. Bílíkem však zaujali přirozeností a v psychologii pronikli pod povrch. Vedlejší role též dobře odvedené.
(zadáno: 3.12.2021)
Místo jukebox muzikálu nebo pokusu o „životopis“ legendární šansoniérky se tvůrci chvályhodně rozhodli o poctu připomenutím několika více či méně známých písní z různých období zpěvaččiny dlouhé dráhy. Jako rámec posloužily letmo propojené osudy šestice rozličných postav „tápajících“ mezi sedačkami hlediště, jež se stalo funkčním hracím prostorem. Dobrý záměr poškodilo libreto, na němž se mělo ještě pracovat. Částečnou záchranou bylo hudební aranžmá navlékající písně do nového hávu, jímž nebyl styl H. Hegerové popřen ani kopírován. Působivý zpěv herců vyzněl lépe než jejich marná snaha o věrohodnost v mluvených pasážích.
(zadáno: 3.12.2021)
Skutečný příběh sériového vraha se očima Koltèse stal znepokojivým obrazem světa. Maďarský režisér umocnil násilné výjevy, k čemuž dopomohly zajímavá scénografie a hudební výběr. Možná dosáhl výraznosti scénických obrazů, ale zvolený postup zcela neobhájil, protože odvedl pozornost od autorových myšlenek a vnitřní podstaty. Typově vhodný hlavní představitel Z. Piškula hraje s maximálním nasazením, K. M. Fialová či A. Bílík jsou mu dobrými partnery. Všichni tři i jejich kolegové však částečně doplatili na problematickou koncepci. Omylem je obsazení S. Lehkého, z několika rolí naprosto nezvládl zejména Starého muže.
(zadáno: 3.12.2021)
65%. Mnohovrstevnatý Bulgakovův román nelze v celé šíři vměstnat do stopáže jednoho večera. Režiséři z dua SKUTR si při nezbytném zjednodušení počínali rozporuplně, koncepci chybí odvaha a razance, předloze zůstali hodně dlužni. Nahodilá a nedomyšlená přítomnost vypravěče, mnoho prostoru dostaly motivy, které neobhájily své postavení v celku (např. scéna ve varieté). Snaha neopomenout humor se nezdařila, herci v tomto ohledu spíše „recyklovali“. Lépe vyšla milostná rovina perzekuovaného spisovatele a jeho lásky, na níž je kladen důraz a u které se divák může i dojmout. Výprava a hudba působivost značně umocnily.
(zadáno: 3.12.2021)
Svým způsobem jde o dramaturgický objev, do aktuální doby a stavu společnosti se hra tematicky hodí. Autor však drama zahltil přemírou postav, složitost líčených vztahů zavání až samoúčelností. Úskalí problematického textu se v inscenaci H. Burešové zdolat nepodařilo. Poselství pokulhává (nebo se i ztrácí), neobratně napsané situace vyznívají monotónně a často nudí. Jednotlivé herecké výkony jsou propracované, ale směsici různých stylů schází sehranost. Ponurou atmosféru se daří budovat spíše vnějškovými prostředky, nejvíce zaujme náročná výprava s projekcemi a hudba.
(zadáno: 3.12.2021)
Ve filmu i činohře jsme komedie s podobnými zápletkami viděli nesčetněkrát. Toto dílo je zajímavé jen tím, že se v něm zpívá a že písně logicky dotvářejí děj. Libreto není hloupé, ale autor se občas neúčelně uchýlil k lacinosti a nedokázal vymyslet mnoho překvapivého. V profesionálně odvedené brněnské inscenaci mají všechny složky (překlad, výprava, choreografie, hudební nahrávka) úroveň a souznějí. Účinkující dobře zpívají, nástrahy libreta herecky zvládají se střídavým (ne)úspěchem. Vhodně obsazená hlavní dvojice (E. Skálová & D. Rymeš) podpořená chórem představujícím více rolí. Dobrá volba pro pobavení a odreagování.
(zadáno: 3.12.2021)
Fiktivní spojení herečky a politika, jejichž setkání na luxusní lodi se zřejmě nikdy neodehrálo. Autorka připomněla známá i méně známá fakta, vytěžila i několik vděčných situací. Bulvarizování tématu má podbízivější ráz, ale hranice vkusu nepřekračuje; dojem kazí méně obratné a zbytné zapojení zmínek o dalších celebritách na lodi. Režisér R. Lipus hře pomohl, s herci se vyhnuli přehnanému sentimentu. Přesný I. Bareš zestárlého Churchilla obsáhl a navíc obohatil sympatickými jemnými detaily. Méně barvitou roli Garbo, jež dobrovolně ukončila kariéru, K. Cibulková rovněž vystihla, ale zákonitě zůstala trochu ve stínu.
(zadáno: 3.12.2021)
Smutná komedie o stáří a samotě poskytuje herecké dvojici mnoho volnosti, pro vyznění je klíčová volba aktérů. I když J. Bohdalová sahá k mnohokrát vyzkoušenému a osvědčenému, nesází pouze na rutinu a nechává se inspirovat partnerem. Takový přístup při ztvárnění velké role, navíc ve spojení s nasazením a vitalitou, je v 90 letech obdivuhodný. Poměrně překvapivé spojení s M. Kňažkem vychází skvěle. Režisér R. Balaš poskytl adekvátní „zázemí“ a dbal na vyvážení humorných i dojemných okamžiků. Legendární české nastudování s B. Bohdanovou a J. Somrem v Divadle Viola dostalo více než důstojného nástupce.
(zadáno: 3.12.2021)
Dürrenmattovu hru pro česká jeviště objevilo Divadlo Na zábradlí, „temnější“ inscenace tehdy silně rezonovala s korupčními skandály. Režisér D. Šiktanc se vydal jinou cestou a ve výkladu intenzivněji pracoval s (černým) humorem, v textu rovněž významně zastoupeném. V promyšleném inscenačním modelu vizi podporují rozličné scénografické prostředky, hudba i výjevy postavené na pohybu. Zkušení herci jako individuality obstojí, zvládají dlouhé monology. Při dialozích však na sebe vzájemně příliš neslyší, různorodé výrazové prostředky nesouzní a někdy se i míjí s koncepcí. (Možná se nepodařilo najít „společnou řeč“...?)
(zadáno: 3.12.2021)
65%. Jednání městského zastupitelstva, na němž nakonec vypluje na povrch, co mělo zůstat skryto... Autor trefně odhaluje vazby mezi představiteli komunální politiky, kteří veřejnými zájmy maskují hájení zájmů osobních. Za skvěle uchopeným a zvládnutým tématem zaostává stavba dramatu – nepřiměřeně dlouhá expozice, nedotažená práce s gradací. Inscenace F. Nuckollse je více než důstojným zpracováním, jež stojí za vidění. Společně s herci jsou na jeviště usazeni diváci, což vzbuzuje pocit přímé účasti na jednání. Herci přesně podávají, co každá postava nese, jen občas používají prostředky vhodné pro větší vzdálenost od diváků.
(zadáno: 3.12.2021)
V Divadle Kolowrat, tehdy ještě scéně Národního divadla, se kdysi hrála divácky náročná a zároveň pozoruhodná inscenace „Bailegangaire“. Ještě nesnadnější je najít cestu k teprve druhému u nás nastudovanému dramatu Irčana Toma Murphyho. Autor vtisknul postavám tajemství, jehož nekončící hledání se zároveň stalo tématem. Právě ona obtížná (ne)uchopitelnost skrývá myšlenky natolik, že se může stát až odrazující. Režisér s herci autora nezradili a zároveň se pokusili o zpřístupnění, leč se střídavým úspěchem. Další dramaturgický objev a zároveň risk, kterým Divadlo Ungelt sympaticky dokazuje, že není ryze komerční scénou.
(zadáno: 3.12.2021)
Tvůrci adaptovali známou knihu, jejíž poselství z inscenace jasně čiší i po letech od premiéry. Opomenut není ani osud Christiany po vydání knihy, resp. střídavě úspěšný boj se závislostí a dopad na její osobnost, což umocňuje mužský herec představující zestárlou podobu. Režisérův model vhodně dováří užívání masek a scénické řešení s překvapením v závěru. Pozoruhodná práce se zobrazením násilí, které vždy vychází z podstaty a silně působí i bez zveličení. Autentickou V. Soumarovou dobře podporují kolegové představující vesměs více rolí. Zpracování může oslovit široké publikum a dospívající diváky i varovat!
(zadáno: 3.12.2021)
René Levínský (pod dalším z mnoha pseudonymů) užil jazyk plný vulgarit, který vytváří specifickou poetiku, jež je oříškem a výzvou. Nemalé úsilí silného souboru vedlo k rozporuplnému výsledku. Z ústřední čtveřice punkerů si s textem nejlépe rozuměl J. Plouhar, částečně úspěšný boj svedla M. Vítů. Nevhodnou volbou byli J. A. Haidler a M. Bukovčan, kteří zápasili se specifickou mluvou natolik, že na jevišti působili až amatérsky. „Zvířecí“ výstupy P. Uhlíka a A. Bereckové vyšly lépe, ale celkově poetika hry na jevišti nefunguje. Neúspěšný pokus má však větší smysl než sázka na jistotu nebo opakování téhož.
(zadáno: 3.12.2021)
65%. Vztahová komedie byla ve své době poměrně odvážná, autor ji okořenil pikantnějšími prvky z oblastí intimity a sexuální identity. Problémy a tápání protagonistů se nebál nadsadit a ironizovat, diváci se mohou zasmát i po desetiletích. Inscenace hru dobře zprostředkovává, vyvážený výklad se neuchýlil k násilným posunům (k čemuž u některých českých nastudování došlo). Představení plyne svižně a baví, na čemž mají značnou zásluhu energie a vzájemná souhra herců. Prvoplánovější výběr pop music tolik nevadí, začlenění tanců dvojic doprostřed dialogů se však jeví samoúčelně a s ohledem na společný tanec v závěru nedomyšleně.
