Redakce

Pavel Širmer

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (2196)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 18.12.2016)
Nestárnoucí Dickensův příběh v D21 převyprávěli srozumitelně. Propracovaná výprava využívající celý prostor, mnoho prvků v dekoraci postupně překvapovalo více funkcemi. V hudbě byly užity více či méně známé koledy, které se často staly vhodným dodatkem k ději. Hlavní roli P. Pochop promyšleně vystavěl. Ostatní herci vždy vystřídali více rolí; malá škoda byla, že u některých z těchto epizodek se spokojili s prvoplánovějším hraním „pro děti“. Inscenace zvlášť ve vánočním období může potěšit dospělé a zaujmout děti, pro které je dostatečně efektní.
(zadáno: 9.12.2016)
65%. Nová adaptace rozsáhlého románu se pokouší o nový pohled. Kdo se s dílem v nějaké formě setkal, možná ocení několik vysloveně objevných nápadů. Neobeznámení se ve složitých vztazích těžko zorientují a asi nepochopí chaotičtěji koncipovaný konec. Se specificky uspořádaným jazykem, který má významnou funkci, si herci poradili, ale přesto značně ztěžuje vnímání. Nahota při Verchovenského monologu v této podobě žádný význam nepřinesla. Soustředěné herecké výkony bez slabého článku. Představení se sice někdy „vleče“, nicméně lze v inscenaci nalézt sílu, z níž občas zamrazí.
(zadáno: 9.12.2016)
Dürrenmatt šmrncnutý postupy Brechta. Hra v dnešní „nemocné“ společnosti stále rezonuje, i když ji dnes asi vnímáme trochu jinak. Problémem je, že po 55 letech jeviště těžko snáší takto koncipované a dlouhé drama. Adekvátní úprava by asi už byla spíše adaptací. Režisérka se svým týmem snažila účelně nadsadit charaktery, resp. situace, používala drobné aktualizace (např. moderní rekvizity). Herci východiska rozehrávali, neodvedli špatnou práci, ale jen některým se na tomto poli vysloveně dařilo. Možná s jinak zaměřeným souborem s větší zkušeností s podobnými tvary by byl záměr naplněn lépe.
(zadáno: 8.12.2016)
Inscenace plyne příliš pomalu, což do značné míry zapříčiňuje již dramatizace K. Menclerové, kterou režisér nesvedl zdynamičtit. Kontrabasy jsou originální nápad, nicméně jako použitý znak jsou spíše estetické než děsivé. Atmosféra nehoustne, představení výrazněji nezasáhne, funkčnost opisného zpodobnění vražd je přinejmenším sporná. Vhodně obsazený N. Lichý sice našel pro Kopfrkingla adekvátní polohu, ale režisér hercův potenciál zcela nevyužil a nevedl ho k výraznějšímu odstínění vývoje postavy. Přesná M. Čapková v úloze manželky. Obeznámený divák očekávající „zásah“ bude patrně zklamán.
(zadáno: 8.12.2016)
Vděčná komedie, v níž skotská autorka vystihla situaci žen kolem čtyřicítky, které řeší dosud nenaplněnou touhu po rodičovství. Méně úspěšná byla v avizovaném nabourávání klišé, které umístila poměrně hluboko pod povrch, takže se k němu tvůrci obtížně dopracovávají. Ani v kladenské inscenaci tento úhel pohledu příliš nevyšel. Přesto jde o důstojnou interpretaci, kterou pokazí kýčovitěji vyznívající závěr a několik míst, jimž by prospělo svižnější tempo. Inscenaci zdobí výkon J. Zenáhlíkové v hlavní roli. Ne vždy věrohodná podání J. Mílové a M. Večerky byla jen drobnou vadou na kráse.
(zadáno: 8.12.2016)
Kolegové se shodli na zařazení inscenace mezi redakční tipy, já jejich názor nesdílím. Oceňuji upozornění na kuriózní příběh kolem skutečné totožnosti ženy na někdejší korunové minci. Smysl má, že inscenátoři k „hrdinům“ pouze obdivně nevzhlíželi, nýbrž jejich hrdinství relativizovali; dobro a zlo se v této interpretaci nejevily tak jednoznačně. Problém však je ve způsobu a míře nadsazení, byť herecky precizně zvládnutého. Drsný humor pobaví, ohlasy a divácký úspěch ukazují, že poetika nemálo příznivců má. Nicméně výsledek se může někomu jevit jako podivný pel mel bez valné vypovídací hodnoty.
(zadáno: 8.12.2016)
Smutná komedie o dvou jedincích s duševní poruchou, kteří se pokouší o život mezi „normálními“ lidmi. Autor napsal příliš dlouhý dramatický text se situacemi, které se často zbytečně podobají. Pro inscenaci je vždy klíčový výběr představitelů ústřední dvojice. Souhra M. Hofmanna a F. Blažka fungovala, i když Blažek byl o poznání méně uvěřitelný. (Snad se oba během repríz budou odbourávat méně než při premiéře.) Režisér možná hercům pomohl k nalezení složitých postav, ale bohužel se nezřekl nadbytečného a nekladl dostatečný důraz na temporytmus. Představení se tak chvílemi neúměrně vleklo.
(zadáno: 8.12.2016)
Repríza 7.12.2016. Je evidentní, že po premiéře inscenace musela doznat změn. Durangova hra, která se v Čechách hraje pod názvem „Nevyléčitelní“, ironicky až s úšklebkem řeší chaos v partnerských vztazích. Crazy přístup V. Hybnerové a J. Čermáka nejde proti smyslu textu, dovádí do extrému i jemnější odstíny. Chtěli-li se však pustit na poměrně tenký led, měli se více jistit, například přizváním dramaturga. Takto se našly scény, které skřípaly či vůbec nevycházely. Nebyl jsem už svědkem níže hodnocené lacinosti a samoúčelné vulgárnosti, nicméně výpověď hry pokulhávala i v této podobě inscenace.
(zadáno: 1.12.2016)
Zpověď fotbalového sudího, který je v neoblíbené a často nevděčné pozici, ale ve své ukřivděnosti opomíjí, že si cestu vybral sám a přináší mu i spoustu výhod. Postupně autor dospěje k tomu, co negativně poznamenává a kazí fotbal a jeho podstatu. Občas dochází k opakování, ale dramatické nedostatky nejsou markantní. Ladislav Hampl našel společně s režisérem vděčnou „nasranou“ polohu, kterou udržel celé představení. Bavil, nenudil, uměl vzít do hry občasné vyžádané i nevyžádané reakce diváků. Interpretace hru pozvedla. Zábavný monolog má co nabídnout i divákům, jimž je fotbal lhostejný.
(zadáno: 1.12.2016)
V DD vytvořili opět role a text na míru konkrétním hercům, kteří vše dokáží výtečně dotvořit a navíc společně umějí na jevišti existovat. I zdánlivé banality tak při tomto způsobu práce dostanou další roviny a významy. Ve Vzkříšení se setkáváme s několika jedinci, z nichž každý vidí a prožívá lásku odlišným způsobem. Ve své podstatě komedie, jejíž humor však vyvěrá ze zvláštního smutku a přináší i okamžiky dojetí.
(zadáno: 1.12.2016)
Adaptace románu je postavena na kombinaci dialogů a postav popisujících situace a děj. Na pohled výrazná a místy i docela zábavná moderně koncipovaná inscenace. Převládne však dojem, že v popisech složitého děje se ztrácí téma a důvod, proč nám inscenátoři předkládají právě tuto látku. Nedomyšlené využití prostoru, v němž dům na velkém jevišti vypadá spíše jako na ostrůvku, kolem něhož je nesmyslně prázdno. Z herců nejvýrazněji zaujal P. Batěk. Elisabeth se zhostila M. Borová svým obvyklým stylem „běhám po jevišti a všemu se divím“; byla zaměnitelná s její Dorotkou, Němcovou či Desdemonou.
(zadáno: 1.12.2016)
Přestože bychom autorovi mohli vytknout upovídanost a zbytné odbočky, podstatné je, že trefně reaguje na stav společnosti a navíc projevil vhodný odstup a vtip. Volbou režiséra Friče se hra dostala do dobrých rukou. Efektní výprava a hudba, herci, kteří vědí, o čem hrají a proč. Česká dramatika potřebuje podporu, kde jinde než v ND by se měli věnovat inscenování nových tuzemských textů. Přejme činohře, aby o českou tvorbu projevovalo zájem více diváků než doposud.
(zadáno: 1.12.2016)
65%. Povídka se stala dramatikovi pouze výchozí inspirací (podobně jako pro Hitchcockův film), odlišné postavy, jinak se odvíjející děj. Tvůrci vnějškovými prostředky dosáhli odpovídající atmosféry, výborná práce s hudbou a zvukem, vhodná dekorace a světelná koncepce. V intimním prostoru Troníčku je vidět každé gesto. Zejména v první části může být problém hercům uvěřit některé niternější polohy, dramatičtější okamžiky mohou v jejich podání působit strojeně a uměle. Výše zmíněné v mém případě oslabilo zážitek z jinak slibného počinu.
(zadáno: 1.12.2016)
Jiří Bábek svou většinou nenápadnou a přitom vhodnou režií dokázal vystihnout podstatu různorodých inscenovaných textů, u některých rovněž zdatně vybalancoval správnou míru nadsázky a nechytil se do pasti, do níž bylo snadné spadnout. Penelopa je hra, k níž je obtížné najít klíč a režisér se s ní příliš nepopral. Také herci se hrou zápasili s kolísavým úspěchem; realističtější podání Z. Dolanského a J. Someše neladilo s nadsázkou a humorem hry, k nimž měli lépe našlápnuto Š. Benoni a Z. Velen. I v dobrém souboru se občas objeví méně vydařený titul.
(zadáno: 1.12.2016)
Toto je patrně případ, kdy hostování komorní inscenace ve větším sále negativně poznamenalo její vyznění. Nicméně i v malém sále by bylo podle mého názoru patrné, že se režisér a dramaturg neuchýlili k výraznější úpravě a nevedli herce k přesnější interpretaci, a to zejména u klíčových rolí Isabely (P. Dostálová) a Angela (M. Cisovský). Přestože se Š. Kozub místy nevyhnul přepjatosti, hrál velice osobitě a je zajímavým typem. Scénicky by jistě bylo možné docílit efektnějšího řešení, působivý hudební podkres by si zasloužil výraznější stupňování. Ve výsledku důstojná interpretace hry.
(zadáno: 1.12.2016)
Druhý díl takřka neuváděné trilogie, v níž Shakespeare podrobně rozebral složité politické okolnosti. Co s nezáživným textem na dnešním jevišti? Oproti „divočejšímu“ a humorně odlehčenějšímu prvnímu dílu režisér prostřední díl koncipoval tradičněji, s občasnými odkazy k současnosti. Stal se jakýmsi můstkem k závěrečnému dílu, v němž přibydou tragické okamžiky a události se uzavřou. Herci opět hráli s maximálním nasazením. Sdělnost inscenace první díl předčila, s ohledem na text byl ale výsledek rovněž problematičtější. Přesto je třeba ocenit, že se ČS do nastudování trilogie pustilo.
Jednotlivé situace z různých fází milostného vztahu dramatik prezentuje vždy ve více variantách, čímž ukazuje rozličné možnosti uskutečnění událostí a detaily významně ovlivňující lidské životy. Úsměvné okamžiky jsou vystřídány vážnějšími, které jsou napsané s menší jistotou. Forma s variantami se bohužel postupně trochu vyčerpá a zmírní se její atraktivita. Režisér a herci se vyvarovali monotónního podání, k němuž hra může svádět, živě a přirozeně zahrané situace nesplývaly. Divadlo NaHraně představilo českým divákům další neobvykle koncipovaný text, navíc v kvalitní realizaci.
(zadáno: 9.11.2016)
V komedii o fiktivním setkání dvou skutečně existujících párů autor volně nakládá s fakty o nich více či méně známými. Intenzivní a chvílemi drsné manželské přestřelky se nesou v odlehčenější, divácky vděčné formě. Hře pomohla pečlivá úprava spočívající v přidání citací z Čechovova Racka a v popřeházení či rozdělení některých dialogů na kratší úseky. Herci se občas velmi odvázali, pohybovali se až na hranici (autorem asi nezamýšlené) karikatury, nicméně ve vhodné režisérově koordinaci se nedostali přes míru a ve výsledku vedl tento přístup ku prospěchu. Zdařilá realizace spíše tuctového textu.
(zadáno: 9.11.2016)
Don Juan situovaný do dnešních dnů, k nimž se režisér ve svém důsledném výkladu a zdařilé úpravě (i jazykové) zejména skrze titulní roli – přesně ztvárněnou O. Veselým – vyjádřil. Patrně záměrné zploštění charakterů většiny vedlejších postav možná mělo ukazovat na omezenost jejich postojů. Na Langových inscenacích občas působí jako pěst na oko povrchnější a násilně zjednodušující prvky. I zde se občas objevily, nicméně inscenace je konzistentní a smysluplnou výpovědí; souhlasit s ní vždy nemusíme, ale respekt si zaslouží. Efektní práce s výpravou a dotáčkami, decentní užití nahoty.
(zadáno: 7.11.2016)
75%. Imerzivní divadlo u nás doopravdy začalo asi až Golemem ve Vile Štvanice, kde se divák mohl chytat určitých vodítek a nepřijít o podstatné. Tvůrci Pomezí se vydali jinou cestou, divák může vidět opravdu jen část a nemusí ani pochytit klíčové souvislosti. Je nucen hledat strategii sledování a fungovat více sám. Dějově a scénograficky do detailu promyšlené. Výborná práce herců, kteří hrají často v těsné blízkosti diváků. Mysteriózní ladění, možná bohužel, dělá z příběhu „žánrovku“ a ochuzuje o možnost nadstavby. Ale jde o pozoruhodný počin, jehož návštěva je přínosem a specifickým zážitkem.
(zadáno: 7.11.2016)
Inscenace připomíná nedávné nastudování P. Svojtky v Divadle ABC, v moderní výpravě se P. Khek možná dostal o kousek dál. Zaujaly scénické prvky, nápady související s postavou Šaška i drobné dějové úpravy. Živá hudba pozitivně ovlivňovala atmosféru. Soubor hrál semknutě a určité chybky byly odpustitelné. Bohužel inscenaci chyběl vhodný představitel titulní role, raději měl být zvolen hostující herec. Part byl P. Bucháčkovi přizpůsoben, podal jej uvěřitelně, ale Learem prostě nebyl! Představení však během více než tří hodin neztratilo působivost a divadlo se za výsledek rozhodně stydět nemusí.
(zadáno: 7.11.2016)
Hra o bezradném tápání v partnerských vztazích, která nemilosrdně odkrývá jejich podstatu. Autorovi se povedlo vyhmátnout charaktery, skrze které ukázal více podob vztahu. Prvek bisexuality neomezuje dosah hry, jen názorněji demonstruje, co se může dít i mezi heterosexuály. Snad jen by se autor mohl vyvarovat určitých klišé a několika neúčelných odboček. Režisér R. Špaček projevil pochopení. Vystačil si s jednoduchým scénickým řešením a soustředil se na práci s herci, kteří pod jeho vedením obstáli.
(zadáno: 7.11.2016)
Jakub Čermák se svým týmem vybral pět mučedníků a pokusil se na jejich životy a utrpení nahlédnout bez nánosů náboženských či jiných ideologií. Navíc současnýma očima, s pokusem přiblížit, jak by vypadalo jejich „utrpení“ dnes. A taky se zamyslet nad tím, zda není takové utrpení spíše pózou či volbou a zda může přinést něco smysluplného. Pět různorodě pojatých obrazů, zapojení diváků. Při sledování může diváka napadnout, zda jsou některé delší či opakující se okamžiky opravdu účelné. Ale myšlenku to má.
(zadáno: 7.11.2016)
Je užitečné si před začátkem v programu přečíst o životech obou pozoruhodných osobností, usnadní to pochopení souvislostí a odkazů. Scénář je pokládán specifickými verši Schülerové a Benna, zhudebněnými živě přítomnými M. Dohnalem a E. Viklickým. Režisér J. Nebeský umocnil scénář svou poetikou, tradičně využíval extravagantní kostýmy a tentokrát i (převážně erotickými) doplňky. Naložení s některými odkazy se může někomu jevit jako vytržené z kontextu či nesrozumitelné. Poetika veršů v této ilustraci spíše zaniká. Na inscenaci je nejpozoruhodnější originálně drsný humor.