PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Pavel Širmer
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (2196)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 11.3.2024)
Děj rozsáhlého barokního románu převedla H. Koblischková do scénáře s ohledem na potřeby souboru, z jehož ostatní tvorby se inscenace P. Haška nikterak nevymyká, i když kombinace činohry, pohybu a hudby je opět postavená trochu jinak. Moderní pohled na třicetiletou válku, v jejímž víru obyčejný kluk „dospěje“. Vyznění by neublížilo zjednodušení děje a vypuštění některých epizod. Činoherní složka stojí na hlavním představiteli V. Franců a P. Šmídovi přecházejícím mezi mnoha postavami; oba podávají skvělé výkony v partech náročných i pohybově. Nezvyklým dotvářením děje jsou písně s anglickými slovy v podání C. Eftimiadisové a B. Veselého.
(zadáno: 11.3.2024)
Diváci vyhledávající situační komedie narážejí i na kvalitní díla s obratně napsanými zápletkami, málokdy ale spatří komedie, v nichž autoři přicházejí s něčím neokoukaným. Tato hra vzácnou příležitost nabízí. Východní Berlín 80. let se nestal jen kulisou, dvojici autorů účelně posloužil k vymyšlení originální zápletky s nečekanými zvraty a vyústěním. Tvůrci inscenace Divadla Bez zábradlí nezanedbali nároky na scénografii a práci s hudbou. Na pointování situací a kresbě charakterů se drobná opomenutí sice nalézt dají, ale ani režisér s herci hru nepokazili. Hvězdou večera je J. Hána, jenž v roli záporáka paradoxně svede i okouzlit.
(zadáno: 11.3.2024)
Původně příliš rozsáhlá dramatizace K. Menclerové, prvně uvedená v Ostravě, byla pro pražskou inscenaci zkrácena, což pozitivně ovlivnilo dynamiku. Povedená scénografie umožňuje rychlé změny prostředí, vhodný výběr klasické hudby přispívá k náladě jednotlivých scén. Pod vlivem slavného filmu lze mít jiný názor na některá řešení v režijní koncepci, inscenace J. Šmída je však konzistentní, vyvážené je míšení humoru s hororovými prvky. Kopfrkinglova proměna by snad snesla výraznější odlišení, hlavní představitel P. Pochop však filmový předobraz dobře nasměroval na vlastní cestu a podává soustředěný výkon.
(zadáno: 11.3.2024)
55%. Variace na Molièrova „Tartuffa“, jehož je užitečné předem znát, protože hlavně první scény se „proletí“ nesnadno vstřebatelným převyprávěním. Autor variace a režisér M. Spišák si společně s herci, z nichž někteří přecházejí mezi více rolemi, pohrává s předlohou způsobem zábavným a divácky vděčným, v určitých pasážích i poměrně odvážným. Vulgarismy v jazyku mají opodstatnění, navíc jsou zdrojem osvěžujícího humoru. Koncepci by však prospěl dramaturgický dohled na zřetelnější vyjádření smyslu variování a také na učesání inscenačního modelu (např. některé pasáže jsou skoro přeskočeny, jiné zase dostávají velký prostor bez jasného přínosu).
(zadáno: 11.3.2024)
Na začátku 2. světové války se Nicholasi Wintonovi a lidem kolem něho podařilo zachránit několik set židovských dětí, pro něž bylo těžké opustit domov, ale přežily. Inscenace zpracovává nejen tyto momenty, ale mnohem širší souvislosti a důsledky. Forma kabaretu umožňuje nápadité pohrávání s atmosférou válečné doby, výstupy jsou výborně podané nejen M. Hanušem a A. Buršovou, ale i zbytkem zapojeného ansámblu. Přestože se v této rovině daří vyhnout realistické těžkopádnosti, příliš neobstává v kontextu celku, resp. odlišně uchopené linky z 80. let. V neuspořádaném tvaru se přesto najde několik silných momentů.
(zadáno: 11.3.2024)
(zadáno: 12.2.2024)
75%. Michal Hába variuje Büchnerovu hru doplněnou dalšími zdroji a pohrává si nejen s autorovými tématy. Jeho variace je nesmírně zábavná, plná odkazů, myšlenek, souvislostí zjevných, ale také souvislostí nezjevných, které je někdy nesnadné nalézat. Scénář, byť kvalitní, by snesl určitou revizi a téměř dvouhodinová inscenace (bez pauzy) krácení a oproštění o zbytné opakování některých motivů (např. Mariino hudební téma). Výtečná práce s herci, kteří skvěle zvládají a chápou specifickou koncepci. Většina diváků během večera zdaleka vše nepochopí, přesto se pravděpodobně neztratí natolik, aby je přestalo bavit při představení přemýšlet.
(zadáno: 12.2.2024)
55%. Korespondence dvou osobností, které významně obohatily světovou literaturu, má svou hodnotu. Monology oba herci podávají působivě a barvitě, režisér se snaží mluvené slovo oživit rozmanitou scénografií a dalšími nápady. Podstatná část problémů, o nichž si muži píší, je značně specifická pro určité společenské kruhy. Vyřčená slova bezesporu lépe ocení ten, kdo o mužích něco ví, případně se setkal s jejich tvorbou. Pokud divák na Houellebecqa nebo Lévyho dosud nějakým způsobem nenarazil, záleží ve velké míře na jeho trpělivosti a vnímavosti.
(zadáno: 12.2.2024)
65%. Pro režiséra J. Mikuláška je příznačné výrazně stylizované divadlo a pro dramatizaci Balzacova rozsáhlého románu je takový přístup možný. Vizi se však podařilo naplnit jen částečně. První scény vzbudí velká očekávání, každá věta a každé gesto jsou pointovány s přesným smyslem a podtextem. S postupem děje se takové přesnosti daří dosáhnout jen v určitých obrazech, převážně těch, v nichž se řeší Lucienovy vztahy s ženami. Vypovídací schopnost některých scén z redakce a souvisejících prostředí občas vázne, krácení by bylo ku prospěchu. Silný herecký soubor režijní koncepci dobře slouží. Významným kladem je i scénografie M. Cpina.
(zadáno: 9.2.2024)
Hru napsal W. Allen v počátcích své tvorby, kdy svůj specifický rukopis a styl humoru teprve tříbil, přesto se ve hře obojí ke slovu dostává. V inscenaci Divadla na Vinohradech je kladen důraz na situační komiku, režie a dramaturgie zanedbává Allenovu poetiku, jež se ocitá až ve druhém plánu. Herci by potřebovali pečlivější vedení, někteří se podtextům občas přibližují (V. Vydra, V. Javořík, S. Rychlíková, T. Pavelka), jiní hrají stylem odpovídajícím více estrádě a přehrávají na samou hranu pokleslosti (nejvýrazněji J. Krafka). Hra i autor by si od tvůrců zasloužili více pochopení!
(zadáno: 9.2.2024)
55%. Nejde o rutinní nastudování klasické komedie, z výkladu je cítit sympatická snaha o nový pohled na situace, hledání spojitostí s dnešní společností. Zkušební čas však nepostačil k důslednému naplnění záměrů, které zůstaly někde na půli cesty; bylo by potřeba více hledat, pilovat a také se nebát být odvážnější. Mezi spoustou „balastu“ jen tu a tam zaujme nějaký nápad. Výtvarník J. H. Čačko lépe posloužil jako scénograf, funkčnost extravagantních kostýmů a masek je sporná. Vinohradský soubor se v posledních letech často jako kolektiv nesehrál, u Lakomce se v tomto ohledu daří o poznání lépe.
(zadáno: 9.2.2024)
Populární francouzský film v obstojné dramatizaci, prvně uvedené již v Olomouci. Jednotlivé složky v inscenaci J. Š. Hájka samy o sobě i vzájemně fungují a poskytují souboru příhodnou oporu. Z hlavní dvojice více upoutá K. Dvořáček, jenž vtiskl Drissovi odlišné projevy živelnosti než filmový představitel. S Philippovou limitující kvadruplegií si L. Pečenka poradil, charakter celkem vystihl, ve ztvárnění lze však drobné nedostatky nalézt. Některé epizodní postavy by se obešly bez karikování. Je možné si představit ambicióznější zpracování a silnější emocionální účinek, za takto zpracovaný divácký titul se ale divadlo určitě stydět nemusí.
(zadáno: 9.2.2024)
Scénář pro inscenaci vychází z Trierova filmu, v němž se objevily i motivy D. Alighieriho. Je třeba ocenit promyšlený koncept. Rámcový příběh o sériovém vrahovi s prvky thrilleru je prokládán znepokojivými úvahami, které měly být ústřední, ale bohužel se jim nepodařilo dát adekvátní sílu. Hlavní představitel D. Kranich má široký výrazový rejstřík i charisma, ale přes velkou investici (a fungující dotváření herců ve vedlejších rolích) nepronikl dostatečně hluboko a nesvedl dát různým polohám těsnější spojitost. Skvělá scénografie plná smysluplných (ná)znaků. Záměr vyšel jen částečně, přesto děkuji celému týmu za neobvyklý přístup a hledání.
(zadáno: 9.2.2024)
65%. Některé motivy poměrně známého krátkého filmu J. Svěráka posloužily jako výchozí inspirace pro příběh čtyř teenagerů odehrávající se na dnešním Mostecku, v němž se kromě ekologických témat řeší i regionální problémy a rodinné vztahy, které jsou u každého ze čtveřice odlišné. Dynamická scénografie, dobré herecké výkony a celkově způsob zpracování může zaujmout a oslovit hlavně náctileté a zvlášť obyvatele Mostu a jeho okolí, jimž bude dění bližší. Počin v těchto ohledech svůj účel plní a jeho nápad si zaslouží pochvalu. Ve scénáři, resp. uchopení témat, se však přece jen nacházejí určité rezervy a ne zcela využitý potenciál.
(zadáno: 9.2.2024)
Podobně jako v inscenaci „294 statečných“ zpracoval Tomáš Dianiška skutečné události související s dobou protektorátu a tentokrát i poválečnou. Soustřeďuje se na osobní linky, podstatným dobovým okolnostem dává prostoru méně. Příběh je vyprávěn poutavě a srozumitelně, obohacen o různé odkazy přibližující dění dnešnímu divákovi. Vlastní hru dokázal dovedně zrežírovat a herci pod jeho vedením odvádí dobré výkony. Kdo však hledá větší hloubku a komplexnější pohled na tehdejší události i společnost, ten si zde na své nepřijde a měl by např. zhlédnout televizní film „Operace Silver A“.
(zadáno: 9.2.2024)
55%. Shakespearova tragédie je převyprávěna srozumitelně, zpracování vhodné např. pro mladší generaci nebo první setkání se hrou. Inscenace vizuálně působivá efektní, z hlediska obsahu jí však chybí hloubka a náročnějšího diváka pravděpodobně neuspokojí. Zaujme výklad postavy Ofelie, resp. výkon B. A. Mikeschové. Charaktery většiny ostatních postav a vztahy mezi nimi jsou zjednodušené až příliš, herci zůstávají vesměs na povrchu a z hlediska stylu nejsou sehraní. Většinu času není zřejmé, co se tým snaží svým výkladem sdělit. V závěru, po příchodu Fortinbrase, však překvapí jeden nápad, který je paralelou se stavem současné společnosti.
(zadáno: 9.2.2024)
65%. Do původní komedie byl bravurně zakomponován nespočet drobností z cestování vlakem. Tvůrčí tým s režisérem D. Šiktancem v čele si kladl vyšší ambice než pouhou zábavu. Dějové odbočky a přecházení většiny herců mezi více postavami však inscenačnímu modelu vždy neprospívají a přinášejí určitou roztříštěnost. Jednoznačným kladem jsou herecké výkony. Samozřejmostí není ani technicky propracovaná scénografie a podstatné dotáčky. Veskrze povedenému titulu nelze upřít myšlenku, atraktivitu a v neposlední řadě humor na dobré úrovni.
(zadáno: 9.2.2024)
Hry B. Brechta byly důležitým mezníkem pro vývoj světového divadla, ale inscenovat je na dnešním jevišti není snadné. Zvlášť ty rané, k nimž patří i tato. Hra podává hodnotnou výpověď, ale je těžké poutavě vystavět nedramatickou a dlouhou expozici, během níž se proniká do složitých vztahů mezi postavami. Z hlediska režijní a scénografické koncepce nelze inscenaci mnoho vytknout. Pro studenty mohlo být navíc velmi přínosné pracovat s režisérkou a pedagogy na nejednoznačných postavách se spoustou odstínů. Pro komplikované a ve většině případů starší postavy jim však chyběla zralost a zkušenosti, což ve výsledku pro diváka znamená deficit.
(zadáno: 9.2.2024)
55%. Režisér D. Šiktanc Brechtovu hru před lety inscenoval jako absolventskou inscenaci v Divadle Disk, pro nynější nastudování se uchýlil k výraznějším škrtům a zcela jiné koncepci, z níž bylo mnohem zřetelnější, co se snaží předat. Výrazným kladem jsou scénografie, hudba a mnoho drobných nápadů. Důslednější měla být práce s herci, mísení stylizace a jiných přístupů vede k tomu, že ansámbl působí nesourodě. Dílčí motivy zaujmou, přínosné myšlenky lze nalézt. Na Brechtově textu se však z hlediska použitelnosti formy čas značně podepsal a na jevišti i tentokrát obstál pouze částečně.
(zadáno: 9.2.2024)
55%. Román M. Viewegha, populární i z filmového zpracování, nabízí vděčný příběh o vztahových peripetiích, jehož humor není bezduchý. Divadelní podoba kráčí vlastně správným směrem. Hudba účel plní, stejně tak scénografie, jež si vystačí s víceméně neměnnou dekorací. Trojice hlavních představitelů postavy vystihuje a okořeňuje situace komediálním talentem. Jejich kolegové dovedně a jen s občasným zaváháním přecházejí mezi řadou epizodek. Slibnou koncepci narušilo, že se režisér ve vlastním scénáři nedokázal zříci méně podstatných a podobajících se zápletek, čímž se výrazně narušila dynamika a stopáž dosáhla neúnosné délky bezmála tří hodin.
(zadáno: 9.2.2024)
V libretu Daniela Landy se stále najdou rezonující momenty, bohužel téma se poněkud rozmělňuje ve sledu nepříliš uspořádaných epizod a ke slovu se výrazněji dostane až ve finále. Opětovné nastudování by si zasloužilo revizi dialogů a dramaturgické zásahy. V samotné inscenaci dochází k propadům hlavně v komických výstupech, jejichž povrchnost herce svádí k lacinosti a s temným příběhem se zcela míjí. Přesto muzikál stojí za vidění kvůli výborné Landově hudbě a silnému, disponovanému obsazení, z alternací mé reprízy pěvecky nejvíce zazářily M. Křížová a E. Ochmanová.
(zadáno: 9.1.2024)
Povědomí o osobnostech hereček E. Peškové a její žačky O. Sklenářové-Malé je mimo okruh divadelních badatelů poměrně malé. Autor a režisér J. Kačmarčík zpracoval jejich vztah ovlivněný okolnostmi týkajícími se Prozatímního divadla, resp. jejich manželů; na konci hry rovněž nastínil souvislosti s pozdějším vznikem Švandova divadla. Spřízněný prostor Tvůrčího domu vytváří nejen správnou atmosféru k poslechu nepříliš známých historických zajímavostí, ale i možnost zblízka pozorovat M. Pleštilovou a začínající I. Hlubučkovou, jejichž fungující souhra by v detailech přece jen snesla režijní doladění. Inscenace, která by neměla zůstat nepovšimnuta!
(zadáno: 9.1.2024)
55%. Soubor Ductus Deferens u inscenací Cestopissing nebo Táto? vyšel z původního, předem napsaného textu. V případě tohoto počinu jde o kolektivní dílo. Herci se nemohli opřít o dostatečně pevný základ, který pouhá improvizace dokázala tentokrát vyvážit jen zčásti. Přestože se chvílemi poněkud „vaří z vody“, šestice herců nesklouzává k nevkusu a svede v krátké hříčce pobavit a zaujmout původními písničkami. Titul původně vznikl pro letní kočování, hraní v plenéru možná vyznění svědčilo lépe než divadelní sál.
(zadáno: 9.1.2024)
Neadekvátní délka dialogů v první polovině bezúčelně brzdí vývoj situací, ale jinak jde o solidně napsanou komedii s dobrými příležitostmi pro dva herce, jejíž nadsázka zvýrazňuje rozdílnost mužů a žen, resp. méně lichotivé rysy obou pohlaví. Poctivé herectví H. Čermáka, jenž skvěle snoubí zemitost se zvláštní křehkostí. Ze začátku uvádění tomu mohlo být jinak, ale rok po premiéře podala L. Vondráčková nevalný výkon. Přetvářka a afekt k postavě patří, nepřirozený způsob ztvárnění a hlasový projev se však minuly účinkem, jednalo se o lacinost za hranicí vkusu. Současné podobě inscenace by prospěl režijní dohled na reprízách.
(zadáno: 9.1.2024)
Mnohokrát zpracované téma Johanky z Arku autorka rozhojnila o další rozměry doplněním motivů týkajících se např. problematiky genderové a sexuální identity, v nenásilných a vlastně logických posunech však zůstala na povrchu a nedostala se příliš daleko. Nápad přizvat performery spolupracující s platformou Pinkbus má opodstatnění, ale ti po činoherní stránce naráží na limity (tristní K.Vladyka) a nestačí disponovanějším kolegům, z nichž vynikají zvláště hlavní představitelka M.Jindrová a J.Svoboda. Inscenace zaujme i po vizuální stránce. Přes neuspořádanost výsledného tvaru nelze počinu upřít jedinečnost obhajující jeho pozici na repertoáru.
