Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1156)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 12.9.2015)
Na této inscenaci je nejcennější gogolovský princip nastavování zrcadla. Divák v pozici „účastníka zájezdu“ se ocitá v hotelu okupovaném zdánlivě bizarní skupinou žen, z nichž každá prezentuje nějaký ten „in“ postoj, často předstíraný, jehož výskyt ve společnosti je větší než menší. Je to pohled zábavný, řada situací by si však zasloužila dotáhnout k přesvědčivějšímu provedení. Třeba by došlo na eliminaci několika klišé, jichž se autoři „dopustili“. Příjemné site-specific náladě každopádně nahrává originální a nepřenosné využití pavlačového prostoru Cevro institutu.
(zadáno: 25.7.2022)
Vypravěč se zacykleně pohybuje v jakémsi paralelním vesmíru a z metaprostoru nahlíží na sebe sama, na své strachy a nejistoty… Přesně u inscenací takových textů, často s jakousi snahou divadelně ilustrovat ten příval slov, se mnou cloumá divadelní nuda největší. Ne tak v Komedii. Režie stvořila živoucí intimní svět: skrze nálady postav, scénografické kouzlení (které je do značné míry vykonávané přímo herci), jakož vůbec práci s prostorem, účinnou impresi vytváří také hudební složka inscenace (a když se Nina Horáková opře do zpěvu, to je tedy něco!). I herecký projev Martina Donutila vás náležitě vtáhne.
(zadáno: 5.1.2017)
Kabaretní linie DvD nabrala směr až nečekaně dráždivý. Dobou a situací ovlivněné rozpravy dvou mužů vedou s třetím do počtu (tj. publikem) mrazivě přesný dialog, nad jehož aktuálností zůstávají otevřená ústa. Prolnutí s dekadentním bizárem na pozadí (songy skupiny Tiger Lillies, jež českými texty bravurně opatřil Miroslav Hanuš) snad ani nevytváří protiklad, je to symbiotická seance, která z forbíny pojmenovává témata kolem nás a z revuálního prostoru se valí exprese, detekující také až hrůzné paradoxy či chaos. Výkony Miloše Kopečného nebo kabaretiérů patří k dalším přednostem inscenace.
(zadáno: 26.2.2012)
Gogolovi Hráči jsou víceméně rozvitou anekdotou (ovšem ta její metafyzická konstrukce!!!), a právě proto se dají odvyprávět jen s dobře nakopnutou razancí, aby existenciální pointa zapůsobila jako rána mezi oči. Úprava Divadla v Dlouhé působí vzpříčeně, nečekaně vlažně, nedotaženě. O zcizení si říkala už jen mafiánská stylizace „hudebníků“, nebo „vypadávání ze hry“, když už je scéna řešena, tak jak je. Divadlo v Dlouhé tentokrát srdcové eso z rukávu bohužel nevytáhlo, je to jen taková kárová devítka.
(zadáno: 24.9.2016)
Těžko bez znalosti předlohy odhadnout, jestli by zkušený dramaturg z toho nevykřesal víc (minimálně co do definice témat, o kterých chci hrát), jde o výseky v podstatě bez point, ale taková už je zřejmě předloha, a pro autorské divadlo jich bylo vybráno zřejmě jen pár (s dosazením Marusji jako liniové postavy). Působivě syrové výjevy z postapokalyptického časoprostoru tak nestihnou rozvinout prakticky nic a střet evropského a islamistického světa je jen tušeným, leč sugestivním pozadím. Herecká nepřesvědčivost (s výjimkou Andrey Bereckové) jednoduchý koncept inscenace spíš zdůrazní.
(zadáno: 12.10.2011)
Svérázné, řízné, zábavné.
(zadáno: 7.11.2010)
Fialové, modré, zelené, puntíkaté i tečkované. Intelektuální sonda hledající souvtažnost mýtů s dneškem. Zběsile režírovaný dramaturgický dort ve stylu pejska a kočičky. Podobně jako Osobní anamnéza nesdělné, povrchní a neadekvátně dlouhé (v AVD se sedí bez opření!). (více v článku na blogu)
(zadáno: 28.9.2016)
Setkání s tímto experimentem mi nepřineslo velká poznání. Po zdlouhavém prologu (osoba ve spacáku) jsem se během následující pasáže ztratil v dekadentní matérii (na mém přijímači se na dlouhé minuty objevuje, řečeno terminologií anotace k inscenaci, chyba 404 not found), až pak rozpoznávám pohled na virtuální svět a nakonec i snahu o divadelní matrix (který je ve finále shozen). Dobré téma bylo zpracováno útržkově, s (fádním) využitím technologií a se zmítáním herců v prostoru. Příležitost pro přesvědčivější výpověď o světě, jenž nás pohlcuje, zůstala někde viset...
(zadáno: 23.3.2014)
Inscenace pozoruhodná pro kolektivní herectví vyššího divadelního druhu (nepřibližného, neartistního, autentického, obnaženého – čímž nemyslím ty hodně naturalistické scény). Herci si zaslouží téměř absolutorium (škoda jen haprující dikce Luboše Veselého v zápalu akcí). Odlišný pohled bohužel míří k dramatizaci. Divadelní formát postavený na snaze o převod filmové mnohosti obvykle nevede k dobrému výsledku, zejména se potratí vyznění myšlenek. Publiku tak často v paměti zůstanou extrémní situace, jež bez důsledné dramaturgie spolehlivě odvádějí pozornost. Vzhledem k práci herců to až zabolí...
(zadáno: 9.5.2012)
Braňo Holiček sestavil vtipné a – přiznejme si to – pravdivé pásmo na téma, jaká to dokonalost nás požírá a ovlivňuje víc, než si hodláme připustit. Přesto v inscenaci není podle mě nic, co by zas až tak překvapilo, nebo dokonce tady a teď učinilo „odhalení“ stavu (nedokonalého) operačního systému našich životů, o něž má zájem Pokušitel v rouše Spasitele. Absurdní zcizováky, hravé vidění tématu a výkon Vendy Štíchové však patří k přednostem této malé inscenace.
(zadáno: 6.4.2020)
Koncept vemlouvavých slov, vábivých čísel a bleskových proměn můžeme číst jako alegorický výsměch píárku vládnoucího establishmentu. Performer ale především dává prostor k rozpoznávání drobných výchylek mezi iluzorností a skutečností. Ty záhy přerůstají v markantní chyby, ale aplaus trvá... Prodavač iluzí nakonec chápe, že největší obětí iluzivní show je on sám. Švejdův „psychoanalytický“ vzkaz tak míří ke každému jednotlivci. Série miniatur vychází z tradic pouťového divadla: v žánrovém mixu, který rukopis Petra Formana opravdu nezapře, je semleto mnoho… Výtka budiž vyvážena tím, JAK je toto sólo Vojtou Švejdou odehráno!
(zadáno: 15.12.2014)
(zadáno: 3.4.2014)
Po dvou letech „divadelního výzkumu“ Farma představila nový projekt. Výsledek? Technicky fascinující fyzické divadlo, nabušené strojovou přesností a výrazovostí. Jeden z obrazů v závěru zprvu ošálí i vaše smysly. Nadšení srazí zvolené téma, které s dokumentární urputností staví banalitě pomník. Téma již dávno ohrané, nahlédnutí z jiných úhlů se nekoná. Informátoři jsou, a to mi nikdo nevymluví, vykalkulovaným levicovým divadlem, které právě proto bude mít ve světě úspěch. A všimněte si, jak pohybové akce, gesta po většinu času žijí svým životem, chybí tomu integrita. Farma sešla ze své cesty.
(zadáno: 22.11.2012)
Fungujeme jako aplikace (pro něco), a příště se dozvíme, že jsme hologramy... Struktura kondenzovaných ozvuků toho, čím (bohužel) žijeme, postrádá dramatickou rafinovanost, zůstala tradiční snaha (za pomoci multimédií) o divadelní ilustraci textu, který snad ani nechce být výpovědí. Pár poskládaných střípků od bystrého (zároveň subjektivního) pozorovatele, nikoli dramatika... (Autor sice na to alibisticky upozorňuje, pak se ale ptám, proč dramaturgii tohle stačí k uvedení.)
(zadáno: 23.5.2018)
65 % Divák natěšený ze hry Mikve téže autorky zřejmě bude postrádat hlubší ponoření do otázky „ženského údělu“. Režisér Petr Svojtka pro text, který je spíše porůznu poskládanou mozaikou, z níž jen pár políček jevištně zpřítomní bezesporu silné momenty či obecně platné principy, našel asi ten nejpříhodnější rámec, a to téměř kabaretu. Divákovi se dostane energické podívané, herečky (a jeden herec) si v představení zařádí jako už dlouho ne, obdivuhodně pracují i s (dopředu tušenými) pointami. Je to balanc mezi klišé a velkou výpovědí, je otázka, zdali se s textem dalo dělat něco víc.