Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1157)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 24.2.2014)
Tato mimořádně cenná inscenace vznikla z vnitřní potřeby, jako katarzní výpověď něčeho navždy zasutého v genech (Lenka Lavičková hraje o osudech své babičky). Hrůzy holocaustu popsané úsporným způsobem jsou ideální edukační platformou pro hlavní cílovou skupinu této inscenace, tedy mládež. Přesto říkám: škoda, že inscenace nenabídne víc než popis či vyprávění, zvláště víme-li o kreativitě jiných inscenací DVD. Vše pevně stojí na výkonu Lenky Lavičkové, s níž si příběh odprožijete též. Ostatní více či méně přesvědčivě plní úlohu ztvárnit řadu postav s příběhem spojených.
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 20.6.2018)
Mrtvá show RockOpery mi přinesla, není to poprvé, dojmy dvojího druhu: skvělá hudba, která dokazuje, že i meditační setkání může znít náležitě tvrdě, u nástrojů famózní hráči. Pak je tu odvaha zpracovat originální předlohu, ale s texty, jejichž invence končí u únavného repetování. Představení se hrubě nepovedlo osvětlovačům ani nestíhajícímu zvukaři (interpreti), to je bohužel evergreen této scény.
(zadáno: 8.7.2016)
Nepadl nakonec nejslavnější Knoflíčkův gól skutečně z ofsajdu? Pokud ano, vidím zajímavou analogii: kterak se inscenace Jiřího Ondry ve své druhé polovině do ofsajdu také dostala. Bezradností, jak vlastně emocionálně i fakticky postihnout ten paradox osudu fotbalové ikony (a tak trochu i samorosta) pražské Slavie. V ruce přitom byl skvostný materiál pro absurdní divadlo! To mě, jako „pamětníka“, na Ondrově inscenaci trochu zamrzelo. Přitom rozehráno v první půli bylo vše zajímavě, poutavě, zkrátka dobře. Díky kouzelnici v rychlokurzu hry na cimbál, Kristýně Podzimkové, navíc krásně.
(zadáno: 11.11.2011)
Na „regionální“ charakter divadla velmi solidní inscenace pevné režisérské ruky. Sdělí, co má, nebojí se aktualizační transpozice, pitvá ty mrtvolné vztahy poměrně razantním způsobem.
(zadáno: 23.5.2018)
55 % Komediální potenciál i obsahová tenze hry (založená na setkání tzv. „lepších“ lidí s „nižší třídou“) jsou herci rozvíjeny poměrně přesvědčivě. V Divadle Kalich pozornost na sebe strhává - očekávatelně - dvojice plebejců (B. Hrzánová a R. Holub), a režie tomu nijak nebrání. Napětí, tajemství a snad i kouzlo této křehké mezalianční disputace je zbytečně oslabeno a jevištní smysl prakticky dostává až s vážnějším závěrem. Leckterý divák by se možná raději bavil nad falešnými tóny v projevu první dvojice (K. Cibulková, Z. Velen), ale naladění publika na gagy jiného druhu tomu nedává moc šancí.
(zadáno: 6.4.2020)
Dramaturgický omyl, ačkoli hra se zdá být tzv. aktuální. Její zjevná zastaralost tvůrcům nepřekážela v rozletu. Budují se typizované figurky bavorského zakotvení a zhruba o generaci starší, než hra původně předpokládá. Herci je vykreslují náležitě xenofobně, machisticky, s tupostí… Co je to platné, když režie zbytečně tlačí na groteskní vyznění a zapojuje kýčovité doplňky. Tento typ her bude vždy účinnější a silnější v autenticitě, když bude promlouvat především civilnost, nijak nepřikrášlovaná podstata těch týpků. Platí to ale i pro postavu řeckého nájemného dělníka Jorgose. Jeho paruku jsem nepochopil víc než lanovku :)
(zadáno: 17.5.2013)
Antalová, Slanina, Gazdík, Vitázek, Vaňková, Janotová, Coufalová, Kolář, Vlček, Mach, Němec, Lalková, Kováříková, Martinková… Trochu jiné Kočky… Nejde ani tak o jinakost (non-replica byla záměrem od samého počátku), působivost a zajímavost tohoto projektu – alespoň v mých očích – vytvářejí různé koncepční posuny, akcentace určitých témat a především režijní pohled, který ctí formu básně. K tomu si připočtěte perfektní interpretaci od většiny účinkujících a strhující choreografie. Některé nepřesnosti či nevyladěný zvuk jistě s reprízami zmizí. Od scénografie jsem po řadě proklamací čekal více.
(zadáno: 6.4.2020)
(zadáno: 26.2.2012)
Ideový koncept této akční choreografie končí obecným vykreslením několika řekněme příznačných ženských tužeb (je otázka, zdali i nejobvyklejších), téma žel nijak dále nerozvíjí, přešlapuje na místě už zcela bez dynamiky. Feministky si v tom svá jasná témata najdou bezpochyby :)
(zadáno: 20.2.2016)
(zadáno: 13.12.2023)
Goldflamova hra o životě a štrapácích už přece jen modernějších následovníků Tylovy káry se potkává s hravostí, kterou herci Ypsilonky mají vycizelovanou k potěše diváka zcela současného. Vyprávění nemá kdovíjak velkolepý dějový oblouk, jsme svědky časového výseku s přesvědčivým přiblížením zaujetí nevděčnou profesí, moudrosti našich předků, ale i životní únavy nebo do krve přirozeně vetknutého histrionství, v horším případě otravného fanfarónství. Zároveň vás ale může rozlaďovat pietní naladění této hry, jíž by prospěly ostřejší hrany. Zaposlouchejte se do monologu starého herce Dolfiho, v podání Zdeňka Duška přináší velký divácký zážitek.
(zadáno: 7.3.2011)
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 20.10.2012)
(zadáno: 28.5.2022)
75 % Nevím, jak předloha, ale scénář k tomuto divadelnímu přepisu opravdu funguje jako behaviorální příručka „obsahu hlav“ (zřejmě značné části) ruského etnika. Sledujeme mj. myšlení propadající se často do hlubin mentální zvrácenosti, usebrání se v nepravdě, nebo skrze ty malé figury-šifry vidíme podstatu nebezpečného obra, kterou umocní metafyzický výjev nezakončení. Scénáři by prospělo dramaturgické doladění, minimálně kvůli nevyrovnanosti jednotlivých částí. Čechovovské příměry neobstojí, stylové přiblížení však nebylo záměrem. Herecky velká inscenace, a nezůstal bych jen u Johanny Tesařové a Jana Vondráčka.
(zadáno: 10.4.2017)
„Sartrovské“ ladění inscenace bude bavit ty, kteří tyto existenciální uzavřené kostky mají ve svém portfoliu oblíbených typů her. Princip nejistoty a (řízeného) znejišťování samozřejmě zrcadlí i ten náš současný stav mysli. Možná ještě chvilku potrvá, než se ústřední trojice (velmi dobře obsazených) herců v ne zrovna lehkých rolích naplno zabydlí a režie vyladí temporytmus inscenace, určující element pro vnímání takové hry. Celku by také prospěly drobné škrty, zejména v pasážích, kdy hra, která přece jen je staršího data vzniku, zabředává do melancholie.
(zadáno: 16.4.2014)
75 % Klobouk dolů před tímhle divadelním myšlením. Prakticky z ničeho je rozpoutána jízda minimalistická základním nápadem, ale bohatá co do sdělení. Alegorie nesvobody, která se inverzně převrací na alegorii svobody, s níž nevíme, co si počít. Jdeme tam a pak najedou jaksi zpět. Až se z toho možná i pobijeme, případně začínáme utíkat do idealizovaných světů. Pohybový experiment „bez pohybu“, „kotníková“ tortura pro protagonisty...
(zadáno: 30.9.2012)
Když divadelní zážitek vtrhne přes nedramatické zrcadlení... Nádherné promyšlené divadlo: od nápadu tohle vůbec přivést na jeviště až po formu. Ty drobnosti, které sem tam neladily, se snad ani po takovém zážitku nesluší rozpitvávat.
(zadáno: 28.10.2015)
Kdybych chtěl být patetický, pojmenuju tuto hru jako jednu z nejdokonalejších autobiografií, jelikož má frapantní přesah do našich životů. I já se v tom Matějovi setsakra poznával a rozuměl tomu vnitřnímu hlasu. Hlavními devízami hry jsou autentické pohledy na situace běžné i „reálných katastrof“. Skenovací proces vtipně rozehraný skrze „vnitřního krále“ nabídne i závěrečnou katarzi. Herci inscenaci dali, co hra potřebuje, tedy civilnost s tragikomickým dovětkem a emocionální různorodost. Kladem inscenace je i střídmá režie Norberta Rakowského nebo scénografické postihnutí Matějova nitra.