PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1254)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 20.4.2026)
Nepamatuji, kdy někdo a jestli vůbec inscenoval Kočku na kolejích s pauzou a v takové natažené stopáži. Topolův poetický dialog, vedený hovorovým jazykem, a za přítomnosti metafor (mimoběžné koleje, stav čekání, narušitelé…) se odehrává v reálném čase, přizývá diváka k nadechnutí, spoluprožití existenciální situace dvou mladých lidí a výdechu. V jednom časovém výseku se odehraje nic a všechno. I v tom je kouzlo hry, jež přes lyrickou stavbu nechá vybouřit podprahové emoce. Obsazení vsadilo na dva nesporné talenty, Bořivoje Čermáka a Emu Businskou, jsou v demonstraci vyhořelého pouta křehcí, snící, nedůvtipní, zranitelní, pravdiví.
(zadáno: 2.4.2026)
(zadáno: 2.4.2026)
(zadáno: 2.4.2026)
55 % Po Marivauxově Dvojí nestálosti, z níž tato variace vychází, dlouho žádná dramaturgie nesáhla a náhoda to nebude. Pohrávání s tématy jako subordinace nebo manipulace, která přivede oběť k citové zradě, se děje v archaické podobě. Bohužel ani tento autorský přepis nic převratného, resp. k dnešku přibližujícího nenabídne. Zůstává do určité míry zábavný příběh se zdánlivě bizarními figurami. Provedení opět těží ze souhry, ale možná je škoda, že inscenace jako by ani neměla ambici vysvětlovat pozadí postav, přiostřit absurdní vyznění, ostře nasvítit manipulativní princip zpochybněním nebo akcentovat zlo těžící z naivity a prostoty druhých.
(zadáno: 1.3.2026)
Nepředstavitelný dávnověk skrze Ovidia (a jeho podobenství vycházející z nejstarší mytologie) živě a přesně demaskuje lidské proměny a obecné principy lidského pachtění či nejistot. V metafyzické konstrukci se zrcadlí docela konkrétní situace, které i přes teorie poznání si projdeme znovu. Je otázka, kolik z toho se podařilo předat divákovi, i z důvodu, že artistní styl dua SKUTR v tomto případě metamorfuje k ještě ostentativnější vizuální formě, jíž je podřízena nejedna jevištní akce. Důraz na básnické slovo se místy ztratí (nebo jej shodí substitut v podobě virální hlášky), jiné vystavěné obrazy zas pohltí nápadem a stylotvorným herectvím.
(zadáno: 1.3.2026)
Biografické putování a připomínka herecké tvorby Jiřího Pechy to není. Jsme svědky spíše autorského zpracování vlastních vzpomínek a různých zážitků, jejich iluzivního zjevování a mizení. Formát drobných skečů ve stylu Manéží nedrží vyprávění v lati, docela se to vleče, a hlavní vtip, že tátu Bolka hraje syn Vladimír (skvěle!) a Pecu replikuje Bolek, se rychle vyčerpá. Postavy spolukumpánů z legendární brněnské bohémy jsou svěřeny deklamujícím nehercům. Tato pocta Jiřímu Pechovi se téměř nevzdaluje od nostalgie a stesku po kamarádovi - vše převedeno do šprýmovné roviny. O jedinečném umělci, parťáku v pařbě i tvorbě, inscenace tolik nevypoví.
(zadáno: 1.3.2026)
Další výrazná, tentokrát komediální inscenace v podání plzeňského muzikálu. Po pomalejším rozjezdu (to je bohužel vlastnost tohoto díla, stejně jako jeho komediálně zkratkovitá gangsterská linka) se divák dočká energizující podívané, opřené o vděčnou příběhovou zápletku a gagy vyplívající z prostředí a situací. Inscenace sice úplně neobhájí, proč Deloris je ztvárněna tak mladou představitelkou, Charlotte Režná působí velice mladistvě i pod nezbytnou parukou a líčením, ale interpretačně tuto roli zvládá s přehledem a odzbrojujícím siločárovým působením. Za zmínku stojí i bravurní výkon talentované Viktorie Tandlerové v roli Marie Roberty.
(zadáno: 15.2.2026)
Bizarní pozůstalost, to jest zkrachovalé divadlo, se pokusí obnovit několik dam. Povah zcela odlišných a které pojí vazby na zesnulého. Výchozí situace tvoří vděčnou zápletku a dopředu tušíme rivalitu, mezigenerační různé vidění situace a ne/praktický přístup k věci. Naděje nalezena v přislíbeném vystoupení proslulé osobnosti…která nepřijede. Nepřevratné komediální situace rozehrává pětice zkušených hereček, jejich vzájemná souhra bohužel byla oslabena tím, že ze strany režie nebyly dotaženy vztahy postav. Ve výsledku nejeden dialog nezprostředkoval podtext drobných šťouchanců, uvěřitelná odpuštění a vzájemné pochopení. Není moc co hrát…
(zadáno: 15.2.2026)
(zadáno: 24.1.2026)
(zadáno: 13.1.2026)
Cenným na tomto „malém“ muzikálu je, že vzešel z původní tvorby a jeho libreto se neveze na líbivě snadném pohádkovém příběhu, ale vede diváka k div ne filozofickým otázkám. A je to vhodné pro rodinné publikum. Díky sevřenému uspořádání hlediště se stáváte bezprostředními účastníky příběhu mladého úředníka I.V., do jehož nicotného života vstoupí postava Hodináře. Ta v libretu postrádá většího vysvětlení, ale možná mefistofelská jiskra ani nebyla záměrem. Hravé pojetí, hudební rovina a scénografická výbava jsou nespornými klady inscenace, naopak některé příběhové kličky by přece jen zasloužily být ještě dopracovány, stejně tak jevištní tempo.
(zadáno: 13.1.2026)
Inscenace, kterou nedostanete z hlavy. Nešťastný, v důsledku fatální okamžik je podán a rozebírán bez dokudramatického narativu, spíše, jak je pro Havelkovu tvorbu typické, v časových smyčkách a fokusem na situační momenty se skládají události. Divadelní drobnohled vydá téma těkavosti xenofobie (která nemá důvod) v nervózní společnosti. Následují emocionálně intenzivní obrazy snímající rodinu oběti i oči nešťastného útočníka. Herecký vklad do této práce je mimořádný a v typologiích přesný. Závěr „kýč jak bič“ vnímám jako katarzní opojnou tečku, která zůstává v logice odprezentované cesty překlenující bolest až k oslavě věčného dědova života.
(zadáno: 19.12.2025)
35 % Ironickou hříčku východoněmeckého autora u nás proslavila skvostně obsazená televizní inscenace (1987), nyní se o její znovuobjevení pokusilo Divadlo Bez zábradlí a samozřejmě také sází na silnou hereckou sestavu pro role tří postarších sester a jejich sluhy Rudolfa, který už by nejraději někam do ústraní, splní-li dámy svůj slib z milostné minulosti. Když už se sahá po tak zastaralém textu, čekala by se větší dramaturgická podpora úsilí herců, jak nenechat ve vzduchoprázdnu vzájemnou závislost postav (a další souvislosti) a témata stáří či sobectví. Režii utekla gradace příběhu, příležitost vyostřit černý humor zůstala nevyužita.
(zadáno: 16.12.2025)
Dva romány v jedné inscenaci. Epickou stránku se podařilo převést do výmluvných obrazů. První část je nesena výkony Ivany Uhlířové (Gerveisa) a Aleše Bílíka (Coupeau), kteří vypodobní cestu k sociálnímu a ekonomickému pádu, po pauze je rozehrán příběh kurtizány Nany, která jenom nechtěla dopadnout jako matka. Karolína Knězů v roli této vampýřice působila přesvědčivě poněkud méně… Díla na sebe navazují, o větší syntézu se dramatizace nepokouší. Zprostředkuje Zolův naturalismus a stvrdí rovnici o zabijáckém alkoholu a ukáže pokryteckou zhrublou společnost a její pozlátka. V přemíře scénických nápadů (vč. přepjaté scénografie) se i něco ztrácí.
(zadáno: 16.12.2025)
Slavná hra o podivuhodném vztahu, možná dojemném spiklenectví, nejpřesněji asi o křehkém citu a katalyzační proměně Harolda právě díky tomuto vztahu s Maude, je ve Studiu Dva inscenována s empatií a pochopením vlastně všech zúčastněných postav a hlavně bez manýr. Výstřední hraběnku ztvárňuje Eliška Balzerová s uličnickým zápalem i přesvědčením. Dan Krejčík dal podivínskému Haroldovi punc uvěřitelnosti (aneb vše má své příčiny). Hra pojmenovává principy životního optimismu velice jímavě, přitom i dostatečně svérázně, přičemž obě tyto polohy režisér Miroslav Hanuš spolu s herci spojuje do precizně vyváženého tvaru.
(zadáno: 14.12.2025)
Zatímco inkluze je předmětem nerozhodných debat, některé odpovědi dává toto psychologické drama. Nezvladatelný teenager s násilnickými sklony a emočně nestabilní učitel, co nezvládá práci ani sám sebe. Na komorním jevišti jsme součástí výbušného kotle, nejistoty-strachu, co se může stát. V zorném poli přítomny také scénografické prvky evokující detenci, čili klec. Hra, která je silnější v detailech než celkově stavbě, provokuje otázkou, proč označujeme problém vztahovačně k někomu, namísto přiznání selhání celku: z čeho vyvěrá Darrylovo chování, explicitně zazní. A překvapení to není. Křehkost pod drsnou maskou: Janem Dlouhým skvěle zahráno.
(zadáno: 14.12.2025)
75 % Kterak nepravý duchovní podlehl pokušení, a stal se lepším člověkem. Adaptace známé novely v symbolistním vidění režiséra Jana Mikuláška předkládá obraz duchovně destabilizovaného společenství lačnícího po spasiteli a v souběžné lince parafrázi pašijové hry. Dramatické napětí budují vlastní pochybnosti (Šimon Krupa znamenitě postihl ambivalenci své postavy) a samozřejmě konflikty. Filozofické podobenství dále zdobí metaforické ironizující komentáře, často v podobě nečekaného, ale příznačného kontrastu. Vyústění tohoto pojednání je nutně pozměněno, tady je katem nikoli STB, ale zfanatizovaný dav. Bez „anketních“ dotáček by bylo lépe.
(zadáno: 19.11.2025)
Oddémonizování a návrat k původnímu dílu Mary Shelleyové tvůrci pojali jako pouhý trojhlas na velké scéně Stavovského divadla. V monumentální scénografii evokující ledovcové moře a za využití ztišených monologických promluv do mikrofonu a také principu live cinema. Nutno dodat, že vše technicky bez chyb a sleduje to určitý záměr v distribuci myšlenek nebo vytváření atmosféry, jež musí utáhnout hodinu padesát bez pauzy. Témata jinakosti, zavržení, předsudků, potřeby soucitu a zejména odpovědnosti za svůj „výtvor“ je zprostředkováno s mírnou únavností. Dramatizace našla oporu v monolozích, sem tam pokus o zcizení, končí se enviromentalismem.
(zadáno: 19.11.2025)
Převyprávění kánonické hry „Víra, naděje, láska“ a před tím výjevy z „Povídek z Vídeňského lesa“ klasika meziválečné éry posloužily tvůrcům z Dlouhé k vytvoření velkoformátového kaleidoskopu. Třeba o tom, jak pod povrchem idylické společnosti začíná probublávat hnědé myšlení. Potud je dramaturgická volba signifikantní trefou. Vstupní rozkošná dobová hyperstylizace se postupně vytratí, míříme k individuálním situacím a sociálně-psychologickému dramatu. V plynutí témata procházejí spíše jen na pozadí, řada herců v této celosouborovce nemá moc co hrát a pak už je jen soustředění na live cinema (působivé detaily, ale ta haprující synchronizace…).
(zadáno: 19.11.2025)
V téměř až komiksové struktuře i podobě postav nachází tato dramatizace klíč k převedení rozsáhlé předlohy. Perspektiva pohledu na zahnědlý okolní svět jde přímo přes Oskara, „který odmítl vyrůst“, jeho křehce bezprostřední i kousavé komentování absurdit malých i těch fatálních dějinných, co najednou procházejí kolem. Role byla svěřena Anně Kameníkové a iluze funguje… Stává se hlavním žalobcem a účastníkem kabaretu měnícího vědomí. A to je příležitost pro disponovaný soubor DNz vykreslovat jednotlivé obrazy, dramatizace se totiž snaží obsáhnout co nejvíce, i formou zkratek nebo zcizujících prvků. Prostoru pro přesahovou rovinu tak není mnoho.
(zadáno: 19.11.2025)
Dejte mágu Acherovi pár kytarových riffů inspirovanými (a řekl bych docela konkrétními) sekvencemi a postupy v harmonii a vítejte v dokonalé nirvanovské iluzi. Švandovo divadlo se otřásá a mezi tím je odvíjen neidylický osud „Reluctant Icon“, „Hlasu generace X“, čili Kurta Cobaina. Mansfeld – Tvrdík – Anděl uhranuli svými interpretačními schopnostmi. Autorské převyprávění se zaměřuje na téma udržení vlastní identity, je silné, i když nedosahuje takové naléhavosti jako proslulá hra R. Smilese. Mostem ke Kurtově době je konfrontační, zdánlivě groteskní linka vstupování zenového mistra, jehož s velkou dávkou originality ztvárňuje Robert Jašków.
(zadáno: 6.11.2025)
Na směsici absurdit kolem nerozhodného intelektuála Dr. Humla je nejzábavnější ne jeho pachtění za iluzorní podobou štěstí, na niž jde s pomocí vědecké analýzy, ale to, jak svůj příšerně hloupý život s přelétáním vztahů, pokládá za běžný, normální, div ne vzorový. Ondřej Novák mu dává suverénní poker face a vůbec neodolatelnou stylizaci. Vršení časově nesousledných situací a při tom počtu dveří, kudy postavy vstupují a mizí, vydalo asi na zákulisně strašidelný manuál, jak tu geniální konstrukci s bizarními figurami i tolika prázdnými řečmi nepoplést. Spolek Kašpar předkládá Havla, jeho vidění rozkladu identity, v bravurní inscenační podobě.
(zadáno: 5.11.2025)
V principu sledujeme režijně a herecky hravě postavenou demonstraci toho, jak nesnadné je být sám sebou v jalovém věku a jak autoritářský, „zkušený“ svět tlačí mládí do něčeho nepřirozeného. Přes rozehrávané situace podle Gombrowiczovy předlohy nejspíše tento druh trapných situací ve svém portfoliu z doby rozpuku a nejistot nemáte, ale něco připomenou… Včetně trapnosti těch poučujících. Hlavní devízou této koláže s příběhovou linkou je atraktivní obsazení, které do MeetFactory přivedlo zástupkyni alternativní scény, výrazné tváře ze souboru Švandova divadla a v ústřední postavě Josífka vychází sázka na hereckou bezprostřednost Šimona Krupy.
(zadáno: 5.11.2025)
Oheň - MeetFactory 60 %
Přímočará diagnóza žití s vyhořelým přístupem, ještě k tomu umocněná zasazením do času covidu a environmentalismu. Potkává se Laura a tak trochu cynik Clément a v nich usazené zklamání z nenaplněného života navzdory profesní úspěšnosti, ale i drobných depresí z toho plynoucích, ustavičných kompromisů nebo sdílení všeho leda tak se psem. Vrhají se do vášně, jejíž vyprázdněnost, ne-li toxicitu cítíme v mnoha replikách i pohledech. Lauře to nabourá i vztah s dcerou. Dramatizace románu - přes autentizující otupělé tempo, promluvy prozrazující zranitelnost, patos i drobná zcizování - vede diváka k hledání odpovědí, proč tento ring vůbec nastává.
(zadáno: 25.10.2025)
Disputace rozhněvaných žen, v současném dramatu, ale z doby, kdy právo a spravedlnost formovaly předsudky, záštiplné myšlení, planutí pro odplatu. Historizující rámec posloužil k thrilleru, honu na černou skvrnu ve „spořádaném“ společenství. Zdráhal bych se označit hru za feministické drama; uzavřenou místnost, kde má padnout rozhodnutí, zmítají jiné lidské fenomény. Jejich zprostředkování směrem k divákovi zůstalo někde na půli cesty. Buduje se hlavně sdírající atmosféra, bohužel nebyla uhlídána jevištní mluva u řady aktérek, srozumitelnost postrádají i zpěvní pasáže. Talent Karolíny Knězů, její herecký typ, inscenace ovšem naplno zúročuje.
