PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Iva Bryndová
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (778)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 24.6.2024)
65% - Propracovaný herecký výkon Zdeňka Kupky v hlavní roli a chytrá, vtipná i mrazivá předloha efektně poukazující na nebezpečí populismu jsou největšími klady liberecké inscenace. Ještě by snesla větší říz, tempo a ostrost, dobrý zážitek nicméně nabízí i teď.
(zadáno: 24.6.2024)
Hravá hříčka o stavbě libereckého divadla trpí přílišným množstvím motivů a námětů, které se snaží sledovat. Vedle vzniku budovy Šaldova divadla osudy herecké společnosti, osudovou lásku Gustava Klimta, přičemž současně přidává i postavu jeho budoucího já, jež příběhem provází, i postavu Františka Xavera Šaldy. V množství časových skoků se ovšem obtížně orientuje, protahuje délku inscenace, oslabuje tempo. Kabaretní forma postrádá lehkost i lepší a nápaditou hudební složku. Herci se snaží, dojem však zůstává ponejvíc rozpačitý.
(zadáno: 24.6.2024)
75% - Po všech stránkách expresivní inscenace Martina Františáka, jak stran hudby Ivana Achera, tak v ohledu na výpravu Evy Jiřikovské plnou nápaditých symbolů, tak ve smyslu hereckých výkonů. Hon za touhou a vzdor Krajčířky Evy působí velmi intenzivně i v posunu stylizace do blíže neurčené budoucnosti. Kateřina Kornhäuserová podává barvitý herecký výkon, v němž jí nejvýraznějšími hereckými partnery nejsou Stavros Pozidis a Filip Jáša (Samko a Mánek) ale Eliška Jansová (Zuzka) a Jana Hejret Vojtková (Mešjanovka). Přesvědčí ale herecká souhra celého obsazení.
(zadáno: 24.6.2024)
V počátku mnohem jemněji, až přívětivěji, než bývá obvyklé, působí soužití matky a dcery v liberecké inscenaci. Jemnější a přesná drobnokresba jednotlivých charakterů však umožňuje intenzivnější napojení na všechny postavy, zdůrazňuje následné zvraty a proměny a činí je působivějšími. Veronika Janků i Veronika Korytářová skvěle vykreslují dvě nešťastné ženy a Zdeněk Kupka s Danielem Tomanem jim neméně působivě sekundují. Inscenaci nadto nechybí ani černý humor a působivosti dodává až hyperrealistická scénografie a efektní hudba.
(zadáno: 24.6.2024)
75% - Příjemnou duchařskou komedii v režii Kateřiny Duškové zdobí působivé střídání milého humoru a lehké romantiky s dokonalým načasováním v jednotlivých situacích a výbornými hereckými výkony. Mezi herci ostatně nezaujmou jen představitelé hlavních čtyř rolí, ale i další tři s propracovanými výkony ve vtipně (i výtvarně) stylizovaných rolích anděla, správce a tchyně.
(zadáno: 22.6.2024)
Opakování prověřené a oblíbené formy se tentokrát zaseklo: jednak na otrockém chronologickém vršení obrazů že života, a hlavně z tvorby, bez hlubší myšlenky o tom, proč zrovna tyhle a proč zrovna tak, navíc náhle utnutých; a současně na ne tak divadelně vděčné osobnosti. Většina kabaretně muzikálových vstupů tak působí nechtěně komicky. Mnohé zachraňují alespoň skvělé herecké výkony, zejména Marka Adamczyka, Maxmiliána Kocka, Kryštofa Krhovjáka a Kristýny Jedličkové. (více v článku na blogu)
(zadáno: 22.6.2024)
85% - Jako slavnostní rodinnou večeři inscenuje Diana Šoltýsová svou Kytici. Dcera k ní přivádí snoubence a babička po prvním chodu začíná s vyprávěním první z Erbenových balad (odvypráví/odehraje se jich celkem sedm). Zbytek rodiny se přidává a postupně se všichni proměňují do Erbenových postav. Jako kulisy i kostýmy jim slouží jen to, co poskytuje slavnostní tabule. O to víc vyniká jejich herectví a krása Erbenových slov, která Šoltýsová nechává znít. A navíc ještě to nevyslovené v rodinných vztazích, co vyvěrá na pozadí. Takhle za mě vypadá ideální Kytice, v níž se inscenace nesnaží převálcovat nedramatickou předlohu, ale posouvá ji výš.
(zadáno: 22.6.2024)
75% - Malý a přeplněný pokoj malého bytu, ztvárněný na jevišti Reduty velmi realisticky, svou sevřeností zdůrazňuje výrazné herecké výkony všech čtyř herců, jejichž postavy se v něm střetávají. Jeden pragmatik, dva životní filosofové a Zuzi v podání Sarah Haváčové: živá, živelná a živočišná, hnaná touhou, zrcadlící ty tři a zrcadlící se v nich. Velmi příjemné a intenzivní představení této inscenace.
(zadáno: 22.6.2024)
Inscenace Štěpána Pácla celá jako by kopírovala scénu Dragana Stojčevskiho. Vestavěná krychle v zadní stěně představující Podkolesinův byt vytváří zajímavý scénický prvek a i jevištní akce odehrávající se v ní ještě působí slibně. Vynikají v ní přinejmenším herecké výkony. Jakmile se však děj přesouvá klasicky na jeviště, všechny problémy jasně vyniknou. Celá inscenace je, podobně jako rozlehlá scéna, prostě prázdná. Herci se mohou snažit, jak chtějí. Po zhlédnutí víc než pocit vyprázdněnosti nezbývá. Text se odehrál, ale co z toho...
(zadáno: 22.6.2024)
Koláž celé řady poloh a námětů, v níž se postava Švejka, ve výborné a nápadité kreaci Natálie Drabiščákové, objevuje po boku Jaroslava Haška, skutečné hlavní postavy, a kde zaznívají jak známé citace z jeho knih, tak se objevují jasné odkazy k budoucnosti takříkajíc od Haška k dnešku, i odkazy na dezinformační scénu, spojené vše jedním jasným společným motivem: válkou pro mě nejlépe fungovala tam, kde zůstávala hravou i děsivou koláží ve zběsilém tempu. V druhé části žel na atraktivitě mírně ztratila, tím jak zvolnila a příliš zvážněla. Lituji nicméně hlavně toho, že do Prahy si přijela až pro derniéru.
(zadáno: 22.6.2024)
Sympatickou a milou komedii situovanou do realistické scény představující chátrající objekt bazénu (tak připomínajícího narušené životní osudy pacientů léčebny) se i krátce před derniérou hercům podařilo udržet pevně v mantinelech, aniž by se - jak se to komediím nezřídka stává - formát rozpadl. Což bylo naprosto ideální, protože Šimonu Dominikovi se podařilo inscenovat ji se skvěle propracovanými situacemi, smyslem pro načasování a s výbornými hereckými výkony. Připravil tak pro diváky příjemný večer i přes poměrně hořký konec.
(zadáno: 15.6.2024)
75% - Značně kabaretní pojetí Miroslava Hanuše pro mě v podstatě stejný příběh, jaký v této sezóně uvedlo Dejvické divadlo, posunulo výrazně výš. Komické situace vycházející z reality Sovětského svazu v období těsně před a těsně po Stalinově smrti a hnané často až do těch nejabsurdnějších rovin režisér bryskně a efektně střídá s těmi děsivými (hrůzy přitom nejsou nijak realisticky pojaté a často se o nich jen mluví), ani jedny ovšem nezjemňuje "jednoduchým" humorem. Jeho výsměch je protřelý a vychytralý. Postavou sedmiletého Vladimira pak dodává i významné pohlédnutí a připodobnění k dnešku, což působivosti jeho inscenace ještě přidává.
(zadáno: 15.6.2024)
(zadáno: 15.6.2024)
65% - Režisér Petr Mikeska vytvořil v Boleslavi působivou inscenaci, v níž se mu zejména v první polovině úspěšně daří budovat napětí v již klasickém hrůzostrašném příběhu. V druhé části bohužel inscenace trochu trpí přílišnou délkou: cyklí se v ději (nekonečné pátrání) i ve využitých jevištních prostředcích. Jako se oposlouchává efektní a výrazná hudba Zdeňka Dočekala, tak se okoukávají postavy Rau (Eva Reiterová mě opět nadchla) a tří Drákulových "žen" a jejich projevy, včetně choreografie v řídkých pohybových sekvencích. Inscenaci by prospěly výraznější dramaturgické zásahy i přesnější vedení herců v rolích Arthura, Jonathana a Helsinga.
(zadáno: 7.6.2024)
65% - V rovině detektivní inscenace funguje skvěle. Zejména v druhé polovině během pátrání po pachatelích efektně buduje napětí, jak rozkrývá jednotlivé motivy. Je za mě škoda, že tak působivá není i v rovině společenskohistorické - tam bych si představovala výraznější a hutněji zpodobněnou válečnou atmosféru v pohraničí, kde vedle sebe žili lidé dvou národností a báli se jeden druhého. Autor v programu téma tohoto strachu vyzdvihuje, za mě jej ale tvůrci v inscenaci dost působivě nezpodobnili. A jakkoli mě nápad s poloprůhlednou stěnou, za níž se odehrává minulost, zaujal, výrazně mi projekce na ní ztěžovaly sledování děje za ní.
(zadáno: 6.6.2024)
Herecký koncert Věry Hlaváčkové i Tomáše Kobra, k němuž jim Marta Roszkopfová vytvořila skvělou scénografii, takže se Jihočeskému divadlu pod režijním vedením Radovana Lipuse podařilo vytvořit velmi působivou a efektní iluzi natáčené talk show. Vedle herců v hlavních dvou rolích navíc nenzapadli ani Pepa Honzík a Daniela Bambasová.
(zadáno: 6.6.2024)
55% - Neznalá jakékoli předlohy musím konstatovat, že je-li inscenace jejím věrným obrazem, představuje pro mě zásadní důvod, proč mě tenhle žánr prostě nebaví. Přes působivý a slibný začátek vzápětí sklouzává k naivitě až jednoduchosti, která už mě nedokázala zaujmout. Přes veškerou snahu po stránce hereckých výkonů i alespoň chvíli zajímavou výpravu.
(zadáno: 6.6.2024)
Fredy - Masopust 60 %
(zadáno: 6.6.2024)
65% - Dokud se inscenace tváří jako prostě komediální parafráze klasiky, v podstatě jako lehká, a zná-li divák alespoň jeden podobný asociální exemplář, vlastně i milá bulvární komedie, je v rámci tohoto žánru dobrá. Diváky baví, herci předvádějí, co v rámci žánru mohou. Na konci se nicméně pokouší dodat ještě nadstavbu, aktuální a snad i trochu filozofický komentář, a v té chvíli už bohužel působí spíš směšně. I tak alespoň na chvíli zanechává celkem milý dojem. Nic víc.
(zadáno: 6.6.2024)
55% - Gombárova inscenace Hamleta nabízí celou řadu drobných aktualizací, které neurazí, ani nenadchnou. Hlavně ale není jasně zřetelné, proč přesně zrovna tahle hra byla vybrána. A proč tenhle představitel hlavní role. Josef Trojan zřejmě disponuje hereckým talentem, představě rozervaného mladičkého prince typově odpovídá, charisma místy probleskuje, mnohem častěji ovšem, zejména v kontrastu se všemi kolegy, zaráží jeho slabý mluvený projev a tento deficit inscenace celá nemá čím vyvážit.
(zadáno: 6.6.2024)
Skvěle řešená scéna Jaromíra Vlčka vytváří Martině Schlegelové skvělý prostor pro inscenování jednoho z (alespoň pro mě) nejlepších Poirotových příběhů a ona jej naplno využívá k plynulému vyprávění ve dvou časových rovinách. Michal Štěrba pod jejím vedením vytváří Poirota mile po svém, zachovává jeho specifika a přitom nesklouzává k laciné podbízivosti. Vedle něj nejvíc herecky zaujali Matyáš Darnady a Eliška Vocelová.
(zadáno: 15.5.2024)
55% - Z Racka na Zábradlí zůstala kostra a ani ne kompletní. Kdyby k těm pozůstatkům kostry tvůrci dodali i nějakou hlubší myšlenku a výklad, snad bych se s tím dokázala vyrovnat lépe. Ale jiný, než ono přirovnání k potápějící se lodi, které je navíc naprosto jasné od první věty představení (jež zazní od zapojeného kontrabasisty), jsem nenašla. Herecké výkony nezklamou, mezi všemi výrazněji zaujali Jana Plodková, Kateřina Císařová a Vojtěch Vondráček, scéna je propracovaná a nabízí alespoň ten jeden výraznější prvek celé inscenace, ale i mezihry spojené s jejími pohyby mě ubíjely.
(zadáno: 15.5.2024)
65% - S Majlingovou dramatizací slibovalo ND zdůraznění motivu souboje s režimem a ideologií. Poplatně tomu došlo k vyškrtnutí jedné z linií - pochopitelně - a zvětšení prostoru pro ony představitele režimu. Přitom se ale neprojevil předpokládaný větší prostor pro dramatické situace a konflikty v linii, která zůstala: Vajdičkova inscenace plyne pozvolně, opatrně, často působí snově, dramatický potenciál se vytrácí. Z mého pohledu až tak, že téměř zaniklo, o čí příběh se jedná, jako by se hrálo "o jeptiškách bez jeptišek", tragikomičtí pohlaváři jsou výraznější. Škoda: hudba je krásná a stran hereckých výkonů by zjevně bylo kam sáhnout.
