Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1157)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 15.11.2012)
Především je nutné ocenit nemalou troufalost Petra Svojtky, když pojal nápad převést na divadlo britský kultovní televizní seriál z firemního prostředí. Jako první na světě. Nápad dotáhl, práva byla přiklepnuta. V podivuhodném sepjetí drastické komiky a trapnosti buduje výslednou hořkou chuť možná i té naší každodenní reality, ačkoli českým reáliím to uzpůsobeno není. Přese všechnu snahu a vytvoření dějového oblouku všemu dominuje poměrně nedivadelní střídání skečů, podobně jako u Pythonů. Vasil Fridrich zahrál na jedničku. Zbývá dodat, že ne vždy britský humor na českém jevišti funguje...
(zadáno: 16.4.2013)
Černíková, Strenáčik, Slováček, Hrabě, Pártlová, Zonyga, Střihavka, Štědroň, Ciatti, Doležalová… Kapka medu je průlomová. Malým divákům adekvátní formou představí formát „velkého hudebního divadla“ a nabídne i nějaké to „poučení“. Vstřícnější vstupné na představení pro veřejnost by proto nebylo od věci. Autoři hudby překvapili poměrně rozsáhlou kompozicí i chytlavými melodiemi, jen texty se mohly více opřít o fantazii. Nad inscenací nevládne ruka režiséra, každý na jevišti dělá, co umí. Vyzdvihl bych Petera Strenáčika v roli Myslivce a famózní hlas Martiny Pártlové (Kapeska).
(zadáno: 8.3.2015)
Po vydařených projektech Krabat a Hodně malá čarodějnice, v nichž práce s tématy vycházela z explicitní divadelnosti a svébytné pohybové imaginace, s Karlíkem přichází zklamání. Výprava do továrny na čokoládu pana Wonka je poněkud polopatická, ničemu nepřispívá ani dvojí přesun diváků. Veškeré snahy o zpřítomnění patologie negativních vlastností současných dětí i dospělých (a k tomu vliv médií) vyznívají dost křečovitě. Přidává se - překvapivě - i hodně neinvenční choreografie. Druhá část názvu projektu je navíc poněkud zavádějící.
(zadáno: 29.3.2017)
McDonagh poněkud zušlechtěný pro regionální publikum. I tak lze považovat nasazení této hry do repertoáru divadla s předplatitelskou převahou za dramaturgicky podnětné a divácky pořád zajímavé. Inscenace je postavena spíše na vyprávění a zřetelném obtažení figur než na McDonaghově mistrovské drobnokresbě provinčního prostředí, s replikami či situacemi div ne nadčasovými. Na druhou stranu inscenace Martiny Schlegelové běží sympatickým tempem, aniž by to oslabovalo podstatu charakterů postav této černé komedie. Herecky zaujal především Tomáš Havlínek jako záhadný a silně arogantní mladík Mooney.
(zadáno: 30.1.2012)
Třetí "kauza" stejně jako předchozí vrhá známou hrdinku z dramatické literatury do nemilosrdné současnosti. Maryša je frustrovanou „zelenou vdovou“ a vše dopadne, jak by asi dnes skutečně dopadlo, tedy nijak, bez gesta, bez principiální logiky. Spousta sympatických a vtipných rozehrávek baví diváky, avšak stejně jako u Salome pátráme po analýze a ptáme se, proč nám tvůrci opět předložili polotovar.
(zadáno: 7.1.2012)
Zajímavá skica, nic víc! (více v článku na blogu)
(zadáno: 1.7.2014)
Snad i estonský autor je si vědom vytvoření zcela nepravděpodobné zápletky. Pak můžeme s klidem přijmout nadsázku, šarm a expresí podbarvené herectví Báry Hrzánové (doslova „vymazlená“ role) a také idiomatickou hru, že ono je dobré občas si protřepat duši. Režie nachází tu pravou polohu pro inscenování takové hry. Hloupé je, že dobré rozpoložení při sledování zápletky končí, když se v druhé polovině celá ta absurdita přetočí k banalitám.
(zadáno: 12.9.2023)
85 % Dejvičtí ve skvostné souhře vytvořili dokonalou „Itálii“, k iluzi stačí herecké zkratky a přesný timing situací. To vše v docela radikální hře italského klasika o umanutém hledání pravdy, měnící se s každým pootočením úhlu pohledu. Dramaturgie skrze sto let starou hru nekompromisně ukáže, v čem žije moderní společnost právě teď, ať je to naskakování na hoaxy nebo utvrzování ve vlastních konstruktech pravdy. Bublina téhle pirandellovské sestavy si dnešní paralelu najde snadno. Stylizování na hraně bude někomu připadat přepálené, jenže tento balanc vykreslí téma nejlépe. Každá z postav mě bavila svým pojetím i hereckým uchopením.
(zadáno: 21.3.2020)
Celkem jednoduchý (účelně zkratkovitý) digest událostí zprostředkovávající události, které by měla znát i ta nejmladší generace. Z tohoto pohledu smysluplná divadelní práce, v níž je potenciál vyvolávat otázky směrem k rodičům či pedagogům, nejednoho teenagera možná zaujmou i hudební střípky a přivedou ke zjištění, v čem je jejich nadčasovost. Je vlastně nachystán prostor pro epilog, který proběhne už mimo divadlo. Více než herecká akce atmosféru inscenace vytváří technologie, aneb zase ty kamery. Naštěstí snímají velice pozoruhodnou práci loutkářů-animátorů. Obrazy to jsou i silné, nic pro přátele starých pořádků.
(zadáno: 12.10.2014)
Kola dějin tomu chtěla, že Činoherák odehrál na hostování v Divadle Komedie představení „bez scény“. Bez významotvorného prvku (v tomto případě docela zásadního) se obnažila interpretace hrabalovského proudu textu, která dala pocítit, jaká kláda byla na herce naložena a že ne všichni ji zvládají unést. Nedramatizovatelná mozaika autobiografických vzpomínek na 50. léta na severu je odemčena pomocí jednoduchého, ale účelného inscenačního klíče a na diváka se valí střípky a střepy minulosti. Nadčasová slova plná melancholie i jemné ironie promluví v závěru i hlasem zcela současným...
(zadáno: 25.11.2013)
Váhám, zda si inscenace zaslouží toto vyšší hodnocení. Dobře, dělám, že nevidím, jak je po tolika reprízách rozjetá a herecky neposlušná, pořád se hraje moderní komedie, která Švandovu divadlu sluší.
(zadáno: 12.9.2015)
Skladba čtyř mikrokomedií pro letní večery by mohla fungovat, kdyby každý z příběhů neměl tak jalové pointy. Protagonista mužských postav bohužel ty své figury opět modeloval stylem „ubavit diváka k smrti“. Vždyť je to nekoukatelné.
(zadáno: 23.3.2014)
Přes nepravděpodobné dialogy a absurdní situace slyšíme tolik proudů podvědomí, až z překvapení nevyjdeme. Kvalita hry je nesporná. Zprávu o dění pod povrchem Petr Svojtka inscenuje s přesnou balancí mezi drsnou konverzační komedií a psychologickým dramatem, s prvky „perplexovité“ absurdity v obou rovinách. Jestli jsem napočítal jedno tzv. hluché místo, tak se skoro omlouvám, že to zmiňuju. Hodně povedený nový překlad od pana Joska a výkony čtveřice herců? Lze to (na divadle) vůbec zahrát líp (přesněji)? ;-)
(zadáno: 6.11.2012)
A že těch pár nedokonalostí Janu Vondráčkovi odpustíme? Klarinety v jeho režii odkazují na hravost Divadla v Dlouhé, jsou krásnou poctou pánům S+Š, mladí žasnou nad písněmi, o nichž měli tucha, ale nedovedli si je nikam přiřadit. U této inscenace by platilo okřídlené, že méně by znamenalo více (nápadů mnoho, technika nestíhá...), inscenaci by také prospělo – jakkoli je dramaturgická úprava obrovským plus – konkrétnější dramaturgické zakotvení a nesnažit se být vším. Forma leporela se mi jeví jako nejvíce funkční... Koho vyzdvihnout z herců? Snad Barboru Valentovou a Radka Zimu.
Heroický výkon J.Langmajera sráží "nijaká" režie.
(zadáno: 15.10.2017)
Ejhle, sympatické generační divadlo. Dva performeři představují dva rozdílné principy: ona žije v přijímání „experiences“ světa (měřeného základní jednotkou jeden like), on je hloubavější a zajímá ho evoluce. Sebevědomí má takové, že je na zabití. Platformou celé výpovědi je zkratkovitá dada smršť kombinující kdeco, ve svém vyznění je příjemně ironická, vzdorovitá a je to pohled kritický. Konečně!
Sára Arnstein je pro mě objev: je to živel na jevišti, klaunka, mimořádně disponovaná pro vyjádření pohybové i za pomoci slova. Zahraje banalitu divadelním zveličením i přirozeným gestem.
(zadáno: 10.7.2011)
Tahle inscenace je docela povedený gól... Mírnil bych akorát uřvanost reportéra a pár dramaturgických offsidů.