PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1157)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 18.4.2013)
Kolečkův divadelní sitkom i přes svou fabulační nespoutanost (a možná až dramatickou neukázněnost) pojmenovává pocity z rozkladu čehosi. Není důležité další pátrání ani nemyslím, že je opodstatněné obviňování autora z povrchnosti, tato hra má především pobavit (zároveň nechat pocítit skoro čechovovskou deziluzi) a být příležitostí pro komediální (vy)řádění tří mladých hereček, které příležitosti využily měrou vrchovatou.
(zadáno: 25.3.2013)
Drábkovo uchopení známé látky je tak razantní a průrazné, že vám to minimálně sundá klobouk z hlavy, pokud nějaký nosíte. Vichřičná expresivita tvaru inscenace se nezastaví před ničím a pohybuje se na samé hraně trapnosti. Drábkův orkán naštěstí vychrlí i řadu apelativních šípů a může se opřít o herce, kteří umí udržet míru brutální stylizace v koukatelné podobě (ani zdaleka to však neplatí pro všechny). Dostalo se nám kýžené razance, která českému divadlu často chybí, v tomto případě ale zbude lítost, proč dramaturg nebyl větrolamem, mohla z toho být událost sezony.
(zadáno: 2.3.2013)
Inscenace kabaretního ladění je docela rafinovanou obžalobou dnešní senzací lačné doby. Posloužily k ní střípky osudů vrtošivé a démonům propadlé slavné MM. Úsečný, dokumentárně koncipovaný scénář, který zřejmě pracuje s mnoha zdroji, překvapí svou dramatičností i vtipem. Zuzana Onufráková zahrála vnitřní proměny MM jako z partesu, nesklouzla ke karikatuře pouhé naivky. Pochvala též skvělým sekundantům, na nichž stály situační proměny. Inscenace se může také chlubit promyšlenými detaily, jen něčeho je příliš, jiného se nedostává (některé možná fatální momenty života MM se scénářem jen mihly).
(zadáno: 1.3.2013)
Za tuto minimalistickou instruktáž přibližující hnus a zvůli ekonomické (nad)moci nebo cíle a manipulativní taktiky lobbingu si režisér Petr Boháč zaslouží uznání, stejně jako oba protagonisté. Svět Lovců (a těch ostatních) je podán s přiměřenou dávkou rozverné divadelní imaginace, aniž by to oslabilo cynismus, který na nás shlíží z miliardářských zámků, tragikomické vyznění těch autentických slov a závěrečnou užaslost, jaké svinstvo se tu kryje. Apelativní divadlo s diváky v pozici voyerů by možná sneslo méně těch příkras, výměnou za větší důraz na temné myšlení.
(zadáno: 28.2.2013)
Mám-li srovnat s předchozí Divokou kachnou, tady zážitek zřetelně oslabuje fakt, že Eyolfek opravdu nepatří mezi klenoty velkého Nora. Přesto se tvůrčímu týmu podařilo ze hry vykřesat téměř nemožné a největší jejich trefou - vedle temných i vtipných symbolickch asociací - je, že Eyolfka čtou jako krutě ironickou hru. Sobce přece nezměníš, citovou retardaci rovněž... Z hereckých výkonů dominuje ten Jana Vondráčka.
(zadáno: 28.2.2013)
Divadelní myšlení této inscenace, ačkoli logicky pracuje s jednoduchými prvky (hraje se pro nejmenší diváky), využití prostoru a jakási vnitřní dynamika vyprávění (i přes tu nutnou redukci motivů předlohy) mi byly stejně jako v případě Krabata velmi sympatické. Vojta Švejda jako Havran, kterého si děti zamilují. Kdo má dítka (nejlépe taková, která se nebojí interaktivity), představení Tanečního studia Light ve Studiu ALTA jim dají rozhodně víc než žvatlavé divadlo bez invence jinde.
(zadáno: 17.12.2012)
Zlatý věk text-appealu se vrací?(!)
(zadáno: 10.12.2012)
Z Braňo Holička se stává režisér - sadista :-()
(zadáno: 9.12.2012)
Inscenace – memento. Ani ne tak událostí, které vlastně odstartovaly celosvětovou degresi ekonomiky, jako stále legitimních (a často virtuálních) mechanismů v ekonomice nebo čím dál zvrácenější morálky; obojí spolehlivě drží svět pod čarou ponoru. Téma se vzpírá divadelním prknům jen zdánlivě. Michal Dočekal mohl více přitlačit jak v reálné, tak zajímavě vyřešené abstraktní rovině, nepovedla se scéna, přesto nám tvůrci nabídli poutavý divadelní „dokument“, který na naši první scénu jakoby bytostně patří. Výborný výkon Davida Matáska, v jehož Skillingovi je tak nějak všechno z chladu doby...
(zadáno: 29.11.2012)
Na asociativní poetice Ypsilonky neshledávám nic, co by mělo být útrpné. Jde ještě o jednu věc: rozpitvání vzpomínek Jana Schmida (a je přece přiznané, o co v této hře jde a koho je to „retro“) má za cíl dostat ty věci do souvislostí, opozic i konjunkcí; právě ty věci, které často jsou mezi řádky, se ukazují být pro dnešní dobu neobyčejně podnětné. Říká se tomu dekonstrukce, což je další metoda, s níž Y pracuje. Nenucený hravý styl opět vyšperkovaly hudební koláže z dílny Miroslava Kořínka. Ano, inscenace by zasloužila korekce, kupříkladu ze strany méně pasivního a méně loajálního dramaturga.
(zadáno: 6.11.2012)
Pálek, Gidová, Doubravová, Novotný, Löbl, Fric... Tihle mladí, věřte, šlapou na paty ostříleným borcům z muzikálového Brna. Taneční muzikálová smršť, kterou musíte vidět. Vlastně ani nechci znát odpověď na otázku, jak to ten Ján Ďurovčík dělá, že při choreografických číslech divák nevychází z údivu. Jen je škoda, že nebylo věnováno více pozornosti činoherním pasážím, které jsou retardujícím prvkem (právě po režijní stránce).
(zadáno: 6.11.2012)
A že těch pár nedokonalostí Janu Vondráčkovi odpustíme? Klarinety v jeho režii odkazují na hravost Divadla v Dlouhé, jsou krásnou poctou pánům S+Š, mladí žasnou nad písněmi, o nichž měli tucha, ale nedovedli si je nikam přiřadit. U této inscenace by platilo okřídlené, že méně by znamenalo více (nápadů mnoho, technika nestíhá...), inscenaci by také prospělo – jakkoli je dramaturgická úprava obrovským plus – konkrétnější dramaturgické zakotvení a nesnažit se být vším. Forma leporela se mi jeví jako nejvíce funkční... Koho vyzdvihnout z herců? Snad Barboru Valentovou a Radka Zimu.
(zadáno: 20.10.2012)
(zadáno: 20.10.2012)
(zadáno: 20.10.2012)
(zadáno: 10.10.2012)
Nejvíce mě zaujalo zdůraznění kontrastu mezi intrikující tzv. vyšší společností a až pohádkovou „očistnou pohodou“ v Ardenském lese. Po všelijak upravených a zmoderněných her W. Shakespeara tato inscenace je učiněným balzámem na divákovu duši, včetně krásné katarze. Takhle nějak si také představuju, jak má vypadat interpretace blankversu. Text je hodně proškrtaný, chápu, že je to pro open-air divadlo nutné, ale u postavy Vévody proti tak necitlivým nůžkám protestuji! Mocné škrtání posílilo naivistický rozměr, který této Shakespearově moudré komedii zas tak nesluší.
(zadáno: 6.10.2012)
Jakkoli HDK Aidou konečně překročilo stín řekněme dobrého průměru, slova o dokonalosti bych mírnil. Hudebně tento muzikál umí překvapit, i třeba mícháním žánrů, je zajímavý. Excelentní (!!) Dasha v titulní roli nebo Noid v roli Radama a Lucie Bílá jako Amneris dokázali, že pro muzikálové divadlo je lepší, když místo zacílení na „hvězdnost“ se na postavách herecky pracuje a netajtrlíkuje. Také Jan Urban opět výborný. Ale ať se na mě nikdo nezlobí, překlad je hodně slabý, choreografie (s výjimkou extatického tance Núbijců) se nepovedla, scénografické řešení si nezasloužilo být tak triviálním...
(zadáno: 23.9.2012)
Laboratorní tvar inscenace ani nevnímám. Propojení motivů jistě bude vyladěno, důraz se dá na podstatu obsahu slov či myšlení postav než na vulgarity, některé použité konotace projdou revizí. Dojde na lepší kooperaci pilířů, na nichž to stojí: reality, tvůrčího nadhledu a stylu grotesknosti. Herci se budou méně schovávat za postavu. Podstatné je, divadlo reaguje...a dobře reaguje. Mozaikou, z níž mrazí a která se manifestačně hlásí k protestu proti bahnu. Dodo Gombár v této hře vystihl pocit, ke kterému mnozí ještě nedospěli, ale už zítra jim bude svírat krk. Těším se na finalizaci projektu!
(zadáno: 17.6.2012)
Tfuj tajxl, tenhle psychoteror... Jednoduše vystavěné, o to sugestivnější vyprávění o praktikách, které se ale dotýkají i naší doby! Jednak jako memento, na které se nesmí nikdy zapomenout, jednak jako symptom zvůle mocných, kterých se dnes rojí čím dál víc. Zaujmou výkony Dušana Sitka, Radka Zimy, v menší roli i Radka Valenty, o některých však raději pomlčet.
(zadáno: 24.5.2012)
Na poli tanečního (fyzického) divadla se objevil výrazný talent! Maia inspirovaná vizuálním světem H. R. Gigera (Vetřelec a jiné) v této studii strojového chladu hledá a nachází záblesky emocí, života.
(zadáno: 9.5.2012)
Autentická a svými tématy naléhavá inscenace s čechovovskou atmosférou. Témat najdeme v ní nespočet: mimoděčné sejmutí masek, pošlapání lásky, cynismus a agresivita jako hybné síly dialogů, uvíznutí v času, konce iluzí... Pro herce jsou připraveny role, které si musí s každým představením odžít, nikoli jen přednést text a zahrát. Voyerský pohled, k němuž nás Dodo Gombár vede, nemusí být každému příjemný. Srážky a krachy jednoho večera jsou rozehrané do šílené (a v podstatě nedramatické) mozaiky, která plamínek katarze rozfouká sotva znatelný (ale je tam!).
(zadáno: 9.5.2012)
Více než hra samotná (předvídatelný vývoj a nevýrazný závěr) mě zaujala famózní souhra herců DD a ani zdaleka se to netýká finální pokerové partie. Dramaturgie zdařile pracuje s klíčovým faktem, že již dávno před samotným rozdáním karet každý hraje s každým, režie zas se vší dynamikou rozehrává individuální emocionální stavy šestice různorodých postav. Z nijak objevného textu vznikla velmi dobrá a divácky vděčná inscenace.
(zadáno: 30.4.2012)
Tak trochu jiná Divá Bára... Tedy svobodomyslná rebelka zůstává, polarizuje se svět a jeho předsudky vůči ní. Hudebně-dramatická báseň známé literární téma romantizuje, mírně paroduje, využívá folklorních prvků, na lásce nechává pel idealizovanosti, pro xenofoby má připraven řízný sarkasmus. Kompoziční východiska věru různorodá. Dominují srážky, vnitřní světy bohužel o něco méně, režie modeluje jednoduché, ale účelně koncipované obrazy. Uhdeho text se lépe čte, než deklamuje. A hudba? Něco jí k zážitku chybí... Inscenace každopádně „objevuje“ talent (představitelka titulní role).
(zadáno: 30.4.2012)
Suchého poetické dloubáky v dialozích nebo textech písní reflektují životní pocit, kterým žijeme, s milimetrovu přesností. V příjemném kabaretním rámci, kde prim má swing. Přestože souhlasím, že všemu by výrazně napomohl nekompromisní dramaturg, Semafor zůstává angažovaným divadlem, a to je potěšující zjištění.
(zadáno: 26.4.2012)
Kdo by to byl řekl, že propojení omšelé romantické látky s obrázkem života v oprýskaném pavlačovém domě a navrch s hudbou The Beatles do sebe tak hezky zapadne a bude na jevišti fungovat. Z pohledu na to všechno jakoby dětskýma očima se radostně tetelím taky.
