PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1157)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 14.2.2017)
Tvůrci přišli s určitou ideou a záměrem, jak uchopit známou tragédii. Dramaturgická východiska tady nespočívají v touze po jinakosti a inscenační klíč má logiku, přesto se uchýlím k hloupé frázi, že výsledek pokládám za nekoukatelný (naprosto nefunkční). Generalizovat Shakespeara skrze rozvolňování a domýšlení figur je tenký led. Vztah veronských milenců je devalvován zkrátka příliš, vždyť o tu sladkou poblázněnost a něhu ve hře taky docela jde.
(zadáno: 28.9.2016)
Ice Pøz - HaDivadlo 30 %
Setkání s tímto experimentem mi nepřineslo velká poznání. Po zdlouhavém prologu (osoba ve spacáku) jsem se během následující pasáže ztratil v dekadentní matérii (na mém přijímači se na dlouhé minuty objevuje, řečeno terminologií anotace k inscenaci, chyba 404 not found), až pak rozpoznávám pohled na virtuální svět a nakonec i snahu o divadelní matrix (který je ve finále shozen). Dobré téma bylo zpracováno útržkově, s (fádním) využitím technologií a se zmítáním herců v prostoru. Příležitost pro přesvědčivější výpověď o světě, jenž nás pohlcuje, zůstala někde viset...
(zadáno: 14.4.2016)
Poslední inscenace „východně orientované“ Komedie bezděčně podtrhla jeho největší slabinu - bez zdatné režie není divadla. Horkou jehlou ušitá inscenace (což bylo přiznáno) pracuje s navozováním surreálných obrazů, které v kombinaci s fakty sestavují příběh kdysi skutečně existující radikalizované skupiny, falešného myšlení, spasitelských syndromů a hlavně teroristického konání. Oběť je pak personifikovaná člověkem-Veverkou. Místo mechanismů zla či psychologické rozehrávky jsme svědky jen řady ilustrací, děsu z výstřelů a mizerného (režijně nekočírovaného) herectví nových tváří v DK.
(zadáno: 28.3.2016)
Interaktivní modelování tématu manipulace mě svou přímočarou a do extrémů přivedenou formou neoslovilo. Ale bylo to zajímavé...protože kde jinde uvidíte výprask herečky, aby tatáž si pak podmanila poslušné psíky z (dobrovolných) zájemců z publika. Jestli nakonec nebyla nejpozoruhodnější hravost (či diagnóza) publika, pro co se jednotliví diváci rozhodli ve volné interaktivní části. Před tím divadelnosti bylo pomálu, zaujala jen schopnost Jakuba Čermáka pohrávat si s publikem a jeho pohotové i vtipné reagování na vzniklé situace.
(zadáno: 21.11.2015)
Jak inscenovat něco, co máme tak zaryté pod kůží? Nápodobou naturščikovského projevu filmových aktérů té nešťastné taškařice tolik vypovídající o české povaze? Přesazením „zlého snu“ těch malých českých lidiček na jeviště bez současného vhledu? Zvolíte-li tuto cestu, s velkou pravděpodobností z toho vyjde pouhý kompilát, snaživý, ale nepřesvědčivý. Přesně to se stalo litvínovským divadelníkům, kteří se do adaptace pustili i přesto, že ansámbl neobsáhne tolik postav a zdvojování nepůsobilo svým provedením zrovna šťastně.
(zadáno: 11.11.2014)
Nejcennějším na tomto projektu byl už samotný work in progress. U něj, i přes sympaticky snaživý výkon teenagerovských herců, mělo zůstat. Tato nevymezená a divadelně nepřesvědčivá zpráva o stavu závislosti na sociálních sítích, obávám se, překvapí jen některé učitelky.
(zadáno: 1.7.2014)
Inscenace je bohužel zralá na analýzu, kde stala chyba (příp. tiché stažení nebo alespoň přepracování). Je za výsledkem nepřenositelnost poetiky Cabaretu Calembour na jiné herce, kterým repliky vůbec nešly do úst? Jejich tápání v evidentně neosvojeném textu? Proč hra, jež se asi dobře čte, na jevišti nabrala tak jalovou podobu? Může za to okaté roubování (nápodoby) ypsilonské poetiky na jinou? Atd. A není nakonec Šotkova rozvitá kocourkovská anekdota prostě špatná hra a anotace divákům signalizuje jinou písničku?
(zadáno: 25.4.2014)
Procházková, Písařík, Laufer, Vojtek, Hořínková… Hledáte-li vyloženě odpočinkový muzikál, proč ne. Markéta Procházková a Martin Písařík odvádějí hodně dobrou práci. Co si počít s tím ostatním... Počítat, kolik melodických linek je „vypůjčených“? Po napočítání páté vykrádačky (včetně vlastní) jsem s počítáním přestal. Bavit se skládačkou banalit a strašidelných klišé neumím. Soudný dramaturg by také okamžitě zarazil podobu přemetů v ději. Za choreografie, souhlasím s ostatními, čtyři mínus. A co by si muzikál počal bez všech těch světelných led stěn? Rozplizl by se v nic.
(zadáno: 22.12.2013)
Snaha nahlédnout a prohlédnout byla, ale stále v tom primárně vidím intelektuálskou onanii. Estetika hnusu (a jednoho vpravdě nesnesitelného hereckého výkonu) jakoby na něco dramaturgicky zapomněla.
(zadáno: 21.12.2013)
Neviděl jsem avizované osekání známého dramatu na dřeň, ale ztuchlé divadlo. Rozumím snaze o minimalistický pohled, jenže k tomu je potřeba přesvědčivosti. Málokterý režisér to umí a ne každý herec se v takové koncepci neutopí. Nefunguje ani záměr dramaturgie hrát jen tak mimochodem o diktátu společenských norem a popírání své přirozenosti. Herecké výkony mě nepřesvědčily a největší problém mám s otázkou, pro koho tato Maryša je vlastně určena.
(zadáno: 3.10.2013)
Projekt na pomezí divadla, instalace a výzkumu si vytyčil několik, až mnoho tezí (na tak malém prostoru těžko mohly být naplněny) a zapojil do hry různé, až bizarní artefaktové předměty. Příběh je temný, lynchovský a pro téma si šel příznačně do let normalizace. Inscenaci chybí tempo (hercům zoufale chyběla jiskra i jistota), surreálné výjevy zapomínají na spojení motivů či odlišení prostředí, a tak se v ději, byť jednoduchém, ztrácíme. V paměti utkví vlastně jen jeden sugestivní obraz, ano, ten s kvílející bruskou jakožto metafory výslechu StB.
(zadáno: 11.6.2013)
Dekadence podivně zacyklené hry (která byla vyhlášena nejlepším novým českým dramatickým textem!) si doslova našla „divadelního filozofa“ Dodo Gombára a ten vytvořil jakýsi koloběh zmaru. Potud je vše v pořádku, doba je skutečně divná, a bylo by, kdyby inscenace zachovala autorovu fantazii, nestala se tak doslovnou a také rozbujelou mimo intenci textu, jehož styl zas tak originální není. Nabízí se otázka, co by z Kratochvílova textu zbylo bez té rozbujelosti a zda se z toho vůbec dá udělat plnohodnotné divadlo. Nerad používám silná slova, ale tohle místy bylo k nepřečkání!
(zadáno: 11.6.2013)
AQUALUNG se profilovalo jako divadlo steampunkové poetiky nebo které se neštítí brakových předloh. Zdálo by se, že tato inscenace patří do té druhé dramaturgické linky. Zdání klame. Tak nějak secvičené scénky dle notoricky známého filmu nemají punc originálního divadla. Ocenit lze pouze nasazení herců, kteří v malém počtu přebíhají z postavy do postavy (vzadu musí být pěkný šrumec!). Kapela AQUAJAZZ je bohužel tentokrát jen ozvláštněním, nikoli integrovanou součástí koncepce. Kabaretní svébytnost se vytrácí, originalita se proměňuje na tuctovost. AQUALUNG klesá ke dnu. Chce to nový impuls.
(zadáno: 4.6.2013)
Co soudit o muzikálu, který svou hudební nevýraznost vyrovnává „hitovkou“ z Carmen? Autorská licence zakomponuje do dobového příběhu ještě šílenější lapsus, aby muzikál měl i další vrchol, na který nenáročné publikum jistěže reaguje. Tvůrčí frivolnost a nepevné libreto se školometskými vstupy nechtěně vytváří jednoduchý kabaret bez ambicí s rýmy typu „sní si krásný sen“. Filip Renč ukázal, že divadelní řemeslo neovládá ani v tomto kabaretním žánru a uchyluje se ke klišé a rádoby efektům. Úroveň choreografických čísel byla tristní. Zaujaly výkony jen Michaely Gemrotové a Filipa Antonia.
(zadáno: 17.6.2012)
Jak dlouho to nehráli, říkal jsem si při té plejádě nejistot. Tato „Haupt und Staatsaktion“ by byla bývala cennou intervencí s prastarým barokním textem do veřejného prostoru (hráno v Petřínských sadech). Stylizačně a bohužel i herecky nevyrovnané až běda.
(zadáno: 16.5.2012)
Udělat a zahrát divadlo pro děti je mnohem větší věda, než se zdá...
(zadáno: 30.4.2012)
Performance na pomezí instalace a divadla. Malé mystérium: ekologické, reagující na globalizaci? Nejsem si jistý, zda i na stav našich buněk. Prezentované rezignovalo na otázky (to je na divadle docela zásadní problém) a zjištění tohoto výzkumu, že jsme spjati s přírodou více, než si myslíme, je stejně tak objevné, jako že kdysi jsme jedli mech a Coca Cola je produkt k posměchu. Hodnocení zvedá jen syrové výtvarno a samplování zvuků, jež pracují s jednoduchostí aspoň trochu objevným způsobem, na rozdíl od všeho ostatního.
(zadáno: 20.4.2012)
Stojí interpretka o to, aby diváci pochopili, co a jaké téma chce představit? Niterná prezentace sebelépe zvládnutých technik zůstala nesdělná (nebo zaváděla do slepých uliček) a v pohybových vzorcích také postrádáme jednotící stylovou linku. Divadlo si žádá mnohem víc.
(zadáno: 20.4.2012)
Zůstalo jen nakročeno... Nevyrovnaný muzikál po všech stránkách, který neváhám označit jako slepenec všeho, co tvůrci předložili na stůl. Režisér si neví rady s přemírou nápadů a neměl to srdce (nestihl?) výsledný tvar opevnit přesvědčivější strukturou a vylehčit konturou stylu. Výkony dobré (Trapl, Fišarová, Hájková), i ty, jež nepatří na profesionální jeviště (Kraus, Pavlovčinová, Trvalcová). Zpívá-li company z nahrávky, je to trapné. Dtto jsou-li méně zdatní tanečníci „uklizeni dozadu“ (choreografie je však nejsvětlejším bodem muzikálu). Hudba je bezpečně zapomenutelná, texty slabé...
(zadáno: 30.1.2012)
Vděčná komedie se „záhrobní tematikou“ si sama komplikuje život tím, jak se křečovitě snaží kombinovat humor s přesahy do vážnějšího mudrování o životě. Mizérii hry Petra Novotného dokoná kiks s postavou, od které dle dosavadní stavby čekáme pointu a ne bloumání po jevišti. Inscenaci nectí ani pevná ruka režiséra. Herecké výkony v rámci žánru velmi dobré...i velmi špatné.
(zadáno: 11.9.2011)
Kýč vysoké ondulace. Nebýt výkonu Hany Holišové, šel bych s hodnocením ještě níž.
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 12.5.2011)
Rozumím nápadu demytizace a odidealizování, přesto obsazení Jany Synkové do role Babičky je mimořádným omylem. To není samo o sobě důvodem udělené „třicítky“, k té přispěl i jalový scénář. Nebo se jeho potenciál ztratil v přemíře i hodně odtažitého vtipkování? (více v článku na blogu)
(zadáno: 2.3.2011)
