PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1254)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 22.8.2025)
Setkání se mrazivým textem, který by měl patřit do hledáčku mainstreamových divadel disponujících komorní scénou. Dotýká se s lehkým sarkasmem, i přes fiktivnost dialogu, zásadních témat, jež modelují naši dobu a jsou v animozitě k pohodlnému setrvávání v ní. (Dramaturgické ošetření eliminovalo popkulturní odkazy s pouze místním zakotvením.) Autor prokazuje všeobjímající, nejen rešeršní znalost vztahující se k osudu Kurta Cobaina a jeho rozčarování z jednoduchého přijímání své tvorby. Označení jako site-specific je samozřejmě přehnané a režijně mohla být herecká práce dotaženější, přesto doporučuji tuto hru a výkony obou aktérů neminout.
(zadáno: 22.8.2025)
Výročí sto let od vydání Krakatitu připomněla vršovická scéna jeho jevištní adaptací. Dodo Gombár spolu s autorkou adaptace Věrou Maškovou převyprávěli příběh o vynálezci Prokopovi (a jeho objevu schopným vést destrukci světa) střihovou, velmi sevřenou a až intimní formou a v komorním osazení. Otázka odpovědnosti vědce za takové stvořitelské dílo se prolíná s jeho existenciální situací - ta je nahlížená v plné síle zejména při dialogu s mecenášem anarchistů. Ondřej Černý jako Prokop nebo Týna Průchová (různé postavy) hrají s velkým nasazením, režie přivádí na scénu i pohybovou roli Kočky, jejíž symbol není příliš jasný (vědomí krakatitu?).
(zadáno: 21.8.2025)
Milé oživení plenéru divadelně-pohybovým pohledem na instituci, která se přežila. Struktura skečů čerpá z charakteristického prostředí, kdysi tak idylického, a typických situací. Duo Bratři v tricku předvede lecjaký kousek, včetně využití tandemového bicyklu. Nejvděčnější asi je žonglérské ztvárnění hektických náporů, kdy balíky se vrší a razítka bouchají… Ne vše vychází stoprocentně, inscenace však dokazuje, že k poutavé podívané stačí nápad, výmluvně výtvarný výraz figur a novocirkusový um, co se dá aplikovat na podmínky exteriéru.
(zadáno: 21.8.2025)
Autorský, lehce kafkovský pohled na člověka, jehož z pohodlného systému poslala fatální nehoda na okraj, do bezvýznamnosti. Tedy jestli to spíš nebyla trochu karma. Ten příběh baví naivní zarputilostí pana B. a jeho věčným optimismem (v kontrastu s realitou samozřejmě), plynoucím z nejedné současné mantry o úspěšnosti. Vyprávěni používá bizarní slovosledy, resp. zajímavě ložené důrazy. Celou inscenaci táhne výkon Kryštofa Bartoše…a stále přesvědčivý úsměv postavy, jenž buduje tento epos. Divadelní nahlížení Michala Háby na sociální téma a vykreslování situací mi úplně nekonvenovalo, přesto formu inscenace shledávám jako velmi originální.
(zadáno: 21.8.2025)
Souřadnice původního Swiftova díla jsou divoce transkribovány, jeho satirický nádech je přetočený (ono se to nabízí) do přímé analogie konfliktu vyvolaným ruskou zločinnou agresí. Zasazení do přímých příměrů a obrazů na sebe nenechá dlouho čekat. Poetiku dialogu heroicky nezlomeného otce s malým synem (realistická loutka „dabovaná“ Pavolem Smolárikem) vyruší neobratné zpěvní texty a hadrové loutky Liliputů, u nichž iluze jaksi nevyšla. Spitfirovská estetika často decimuje diváka jevištním chaosem, nesrozumitelností křiků, zpěvů i výtvarné ambaláže. Ano, závěr s loutkou koně v životní velikosti (Hvajninim a zároveň duše maminky?) je krásný…
(zadáno: 26.6.2025)
55 % Zbytečně dlouhý shakespearovský digest. Lze se opájet svébytnou variací, s esencemi postav, prostředí nebo zápletkových modulů. Necítíme z toho epigona, ale velkého znalce díla W.S. Dojde i na řadu odkazů na konkrétní hry. Konfrontace rozbíhavých principů mužského a ženského světa je nadějná po ty chvíle, než se poetické zkratky začnou zadrhávat v plytčích nebo natahovaných pasážích. Energii
(skvělých!) herců zmarňuje místy patrný boj s naplňováním režijních pokynů, možná šlo i o neporozumění. Exprese (a textu) je naloženo příliš. I přes nutnost zachování slovní ekvilibristiky toto je materiál na rozvitou anekdotu kratší stopáže.
(skvělých!) herců zmarňuje místy patrný boj s naplňováním režijních pokynů, možná šlo i o neporozumění. Exprese (a textu) je naloženo příliš. I přes nutnost zachování slovní ekvilibristiky toto je materiál na rozvitou anekdotu kratší stopáže.
(zadáno: 9.6.2025)
Drzý apokryf, v němž středobodový není H, ale Ofi, divoce rozehraný v gestech i vyostřených replikách, determinuje bez příkras stav rozkladu rodiny, a kam až to vede. V Rálišově originálním přepisu postavy z Hamleta zamířily do současnosti a servírují v žánrově nesevřeném (což nejspíše bude vytýkáno) tvaru modely chování. Šílí, radikalizují se, mstí se…, a tak dále. Obrázek je to drsný i absurdní. Herectví je niterné (výborné výkony Rosalie Malínské či Beáty Kaňokové) nebo vybuchující a vedené na histrionské hraně (svérázné uchopení Polonia Tomášem Pavelkou – mě bavil nesmírně!). Do „nálad“ vtahuje pozoruhodná hudební rovina inscenace.
(zadáno: 17.5.2025)
95 % Muzikál DJKT se znovu dotýká vrcholu, nastudováním dalšího drama-muzikálu proslulé autorské dvojice Kunze-Levay. Jeho mysteriózní zápletka (na motivy románu Daphne du Maurier Mrtvá a živá) slouží k rozehrání dech zastavujícího příběhu, jenž skrze emoce či nejistoty postav vede diváka nejednoznačnými cestami a vše doprovází fascinující hudbou. Ponoření do tajemnosti přichází s paní Davnersovou: ostrý pohled a minimalistická kreace v kontrastu s pěveckou silou Markéty Peškové proniká do morku kostí. Výkon, který nezapomenete. Září i další: Lucie Pragerová (Já), Jozef Hruškoci (Maxim de Winter), v menší roli pak Pavel Klimenda (Ben).
(zadáno: 21.4.2025)
V neutuchajícím proudu slov nebo ironických tezích se odráží cosi podstatného, co nevíme o hlubinách myšlení imperialistického východního souseda. Strukturu této inscenace určuje kocovina a neuspořádaná fantasmagorická, přitom silně pravdivá rešerše, rozdělená do vícehlasu v mistrovském podání herců ex Komedie, svědčící ne o minulosti, ale o oprávněnosti trvalé výstrahy. Divák se musí poprat s koncepcí, která není hladce přehledná, symbolika sestupu k peklu je však zřejmá a slova, která pronáší básník Otto von F., mají poutavou ilustraci v práci se světly a stíny, atmosféru podtrhnou i destrukční momenty.
(zadáno: 21.4.2025)
Při pokusu determinovat zdroje, inspirace a stylotvorný výraz inscenace budeme úspěšní jen částečně, a to si ještě pomyslíte něco o drobných mystifikacích a dokonalých kamuflážích. Mimořádný výtvarný vklad ale nejspíše zapůsobí na každého. Do chvilkové mikro-jevištní slávy jsou vytahovány a loutkově postrkovány předměty z půd a nostalgických krabic a uváděny do něžně hravých nebo surreálných vztahů. Zrcadlí se v nich (pro tvorbu Handa Gote typické) téma evoluce, abychom posléze ve výjevech objevovali asociace se světem konzumu. Všechny ty miniatury (v pečlivě strukturovaném rámci) jsou snad i reakcí na podivný chaos a nevědomí o pomíjivosti.
(zadáno: 21.4.2025)
Bylo jen otázkou času, kdy se dramaturgie DJKT potká zrovna s tímto muzikálem. Vznikla inscenace silná v momentech, které se odehrají na půdorysu rodinné sounáležitosti. Albín Lumíra Olšovského vstupuje na scénu div ne jako přízrak, náladový a nesnesitelný k tomu. Záhy svou postavu uvádí i do nepředpojaté roviny a emocionálním pnutím / rychlými střihy nasměruje divákovo vnímání k hlubokému porozumění. Souhra s Martinem Písaříkem (Georges) baví i dojímá. V Plzni vědí, o čem Klec bláznů hrát. To však neznamená, že by pozadu zůstávala ta nablýskaná čísla, komediální rozehrávky nebo zpívané pasáže, ačkoli zrovna v nich jsou znát limity aktérů.
(zadáno: 21.4.2025)
Další úkrok z tradiční dramaturgie DvD přináší konečně smysluplnější výsledek. „Nehratelná“ (minimum slov, ale i obsah) Teoréma přináší v pokusu o divadelní zpracování sdělné podobenství života bez života v jedné celé rodině. Její šablony, vyprahlost a osobní (sexuální) tápání rozbije tajemný cizinec… Způsobem kontroverzním. Režiséru Jakubu Čermákovi spolu s herci se daří vykreslovat charaktery i bez opory slov a pak už je to o míře, jak rozehrát ty explicitní obrazy na jevišti. Sled situací má snad tu vadu, že vše působí předvídatelně. Čekal bych i důraz na výklad než jen obtisk předlohy, vstupuje-li do stereotypního světa zrovna tento Host.
(zadáno: 21.4.2025)
55 % Když chamtivost vládne a určuje vývoj rodinných vztahů. Kánonická hra americké dramatiky je v ABC inscenována poněkud zkratkovitým způsobem. Rodinné drama Lištičky pravděpodobně budeme číst jako metaforu mocenských bojů velkého světa. Přímočařejší uchopení s celkem razantní redukcí textu oslabuje náhledy na charaktery a téměř nuluje emocionální linie, snad aby vynikla chladnokrevnost a metody Reginy Giddensové (pozoruhodná herecká kreace Ivany Uhlířové). Modernizace přináší stravitelnější stopáž inscenace, stylizace pomáhá definování vztahů, ale ne vždy jsou to prostředníky k přesvědčivosti a společenské kritice.
(zadáno: 21.4.2025)
45 % Tento pikantní typ zápletky nevnáší úplně korektní pohledy na ženy a muže (všimněte si, kdo v této hře vychází za největší píííp), ale autor svůj nápad rozproudí bez skrupulí do vděčné mozaiky komediálních situací a většinový (a jistěže v jádru i neprudérní) divák se plácá do kolen, ačkoli by se mohl také ošívat a zamýšlet se, jak snadno Jinx a Larry Bergmanovi sklouzli k lehkomyslnosti. Režie tu autorovu přetahovanou mezi reálnými východisky a bláznivostí hraje vlastně taktéž. Ke cti inscenace slouží herecké výkony, zejména Adély Gondíkové, které přestřelkové dialogy a výrazové zkratky odpovídající žánru hodně sedí.
(zadáno: 21.4.2025)
Anotace může diváka zavést mimo očekávání. Je to bonusová záležitost, vzniklá na několik zkoušek, postavená zejména na stand-up vkladu Jakuba Žáčka. Ten až s magnetizující přesvědčivostí představuje odcházejícího moderátora, rutinéra, až to bolí, čas se mění, vkus také a ve studiu nic není takové, jak se na první pohled zdá. Humor začíná být podezřele kalený cynismem, pátráním po smyslu „30 let ve studiu“ a okolo procházející změnou. Do přemítání vstupují lehce bizarní hudební čísla (mohlo jich být více) v podání herců DNz. Problémem toho konceptu je jeho rychlé vyčerpání a ještě rychlejší tušení, kam tento malý syžetový oblouk doputuje.
(zadáno: 21.4.2025)
Inscenace mi úplně nedává odpověď, proč bych se měl zajímat o tuto disputaci nihilistického levičáka s kritikem totalitarismu, ačkoli řadu obecně platných myšlenek s přesahem do dnešních dnů ve hře samozřejmě s chutí objevíme. Víc mě ale bavilo to střídání „vysoké“ filozofie s „přízemními“, čti praktickými, myšlenkami. Tuhle inscenaci od nudných sfér vzdalují dva faktory: jednak výkony obou představitelů (a zejména Miloslava Königa, jehož herectví nepřestává fascinovat) a jednak režijní kreativita, která děj a slova vsazuje do nečekaných prostředí a zároveň mocně je ilustruje ve výrazu a gestu. Působí to podivně, ale funkčně.
(zadáno: 21.4.2025)
Fenomén Beetlejuice díky producentskému úsilí HDK přichází i k nám a démon toho jména se převtělil do Jana Sklenáře. Broadwayská show pracuje s vděčným prostupováním záhrobí do světa živých. Stavba libreta je poněkud zvláštní, v první části expozičně klopotná, než sdělí divákovi vše potřebné, spektakulárnost hororové zápletky nabere švih až pak. Muzikál je silný ve výtvarném rozmachu a neskutečně energickém uchopení titulní postavy. V nezvykle komediální roli překvapila Dasha, vysoký standard odvádí Marek Lambora, obsazení Ines Ben Ahmed v tak náročné roli však bude vzbuzovat otazníky, stejně jako překlad díla, něco bylo i s nazvučením…
(zadáno: 21.4.2025)
Výkon Denisy Barešové v roli mladé ženy, která chce a chce, překypěné ideály, až ji to zdrtí, se nese v percepci myšlení a spirál dnešních obětí sama sebe. Nejen finanční negramotnosti. Adaptace Tomáše Loužného tak činí s lehkostí, jako by od vydání známého románu neuplynulo přes půl druhého věku. Scénografie, orientovaná pouze na hyperrealistickou výmluvnost, dává prostor hereckému vyjádření, v signifikantní náladě vše doprovází scénická hudba snové houpavosti. Vyprávění, jak (ne)prorazit ulitu průměrnosti se skrze opojení, vášeň a blaženost, má na jevišti Stavovského divadla silnou podobu díky hercům, promyšleným symbolikám i ironizování.
(zadáno: 21.4.2025)
Adaptační posun a drobné změny eliminovaly archaické pohledy na původní teze dramatu, ale časové posuny se budou míjet i s dnešním vnímáním. Autorka přepisu zápletce dodává emancipační pnutí, všímá si genderových nerovností, demonstruje také předsudky okolí. Evě dá i pořádnou tvrdohlavost. Anežka Šťastná v titulní roli je největším lákadlem této inscenace a pojetí role samozřejmě jde proti vžité představě o postavě. Samko je kreslen jako hrubián a žádných servítků se nedočká ani Mánek: M.K.Hochman ho hraje tak přesvědčivě, že je na pár facek. Blýskne se i Andrea Buršová, která v souladu se záměrem buduje Mešjanovku jako groteskní karikaturu.
(zadáno: 19.3.2025)
85 % Dramaturgie DvD zabodovala černou jízdou plnou zvratů a ironických komentářů vměstnanou do rodinného mikroprostoru, kde všichni o sebe zakopávají a obraz na stěně má krizi a kam navíc s návštěvou přichází iluzivní panák… Maďarský dramatik předkládá v divoké kadenci přesahovou studii popírání reality, vlády iluzí a vůbec nefunkčního společenství. Je to i přehlídka „charakterů“ okolo nás. Rychle to pádí k hořkému konci. Herci jsou uvrhnuti do vykloubené stylizace možná bohužel již od počátku, alfa omega inscenace je rytmus a timing. Zejména výkon Kláry Oltové je skvostný. Mrazivá podívaná ústí do kongeniálního obrazu, jenž se neprozrazuje.
(zadáno: 19.3.2025)
55 % Orestova pouť jako terapeutické sezení, v dramatu vytěžujícím postavy z původní antiky. S nimi a linkami ze starých příběhů se nakládá volně až odlišně, místy účelově, sluchu je dopřáván moderní text, jenž si dokazuje intelektuální převahu nad divákem. Kromě toho je celkem šroubovaný, žádné velké poselství (alespoň ke mně) skrze tu stavbu nedoputovalo. Co nezazní explicitně (téma války, kritika patriarchátu…), inscenace moc nezprostředkovává. Herecky nejvíce podnětů k úvahám o (šílených) tématech mi dal David Matásek ztvárňující postavu Agamemnóna. Pak už se jen do paměti dostává stylizační nesourodost postav i obrazů tohoto panoptika.
(zadáno: 19.3.2025)
Autorské uchopení známé látky je osobitou re-interpretací, tak trochu očekávanou, pokud znáte jiné Cabanovy divadelní práce. Pokus o kabaretní (sarkasticky komentující) rámec a provázání děje s drobnými výseky ze života dandyovského bouřliváka Oscara Wildea, autora díla, sice nevychází stoprocentně, ale výsledkem je hravá a živá inscenace s výraznou hudební složkou. Jde to na úkor (redukovaného) textu, ale budu ten poslední, komu to v tomto „ohraném“ případě vadí. Podstatnější je, že interpretace konverzačního stylu je ze strany (nejen) ústřední čtveřice na vysoké úrovni a Michal Slaný a K. M. Fialová bravurně obstarávají kabaretní rovinu.
(zadáno: 19.3.2025)
Tak nějak víte, že jde o Zellerovu slabší hru (a oproti Pravdě jde o variaci skoro téhož) a chápete tu volbu, pokud k ní máte představitelku Alice. Že role Ivaně Chýlkové nesedla, překvapilo. A jestli něco inscenaci nesune pod čáru ponoru, je to výkon Adyho Hajdu v roli Paula. Jeho herecký cit pro konverzační diskurz mezi nemilosrdným pravdařením a milosrdným lhaním drží náboj (odhadnutelné) zápletky. Diskutovaný byl škrt části hry. Dramaturgicky odůvodnitelný, jen se tím postava Laurence, a tedy Jana Stryková dostala mimo důstojný rámec jevištní práce. Další otazníky mířily k tomu, proč na tohle nebyl osloven zkušenější divadelní režisér.
(zadáno: 19.3.2025)
Kdysi výsostně dravá autorská dynamika jako by sklouzávala k lidovější podobě. Fabulace zůstává na dramatika Drábkova formátu bizarní dostatečně, pohyb za hranicí životní pouti a zmatení duší ve zdech pitevny přináší řadu komediálně vděčných momentů, dialogických nebo situačních vtípků, o chrlení přesahových myšlenek a dramatickém oblouku se však mluvit nedá. Inscenace nabídne výrazný výkon Jany Strykové v roli afektované herečky Medy, špičkování postaršího páru, lovestory životních zkrachovalců atp. Do panoptika vstoupí ještě empatická robotka XQB184 - pěvecký a pohybový výkon K. M. Fialové si také řaďte k tomu lepšímu z této inscenace.
(zadáno: 18.3.2025)
Nová Spirála a Živá tvorba společně překvapily záměrem v zrekonstruované aréně inscenovat činohru a ještě k tomu tak intimní příběh, proslavený filmem. Díky promyšlenému konceptu režisérky Viktorie Čermákové (využívajícím technické možnosti NS) a hereckému „ovládnutí“ prostoru Vandou Hybnerovou a Janem Révaiem to vyšlo. Magií slova, drobných gest, emočním napětím zprostředkují silný, krásný, uvěřitelný příběh. Došlo ale na redukce (zásadního elementu, jenž přinutí Francescu vidět věci neopojně) a neporozuměl jsem zborcení důsledně vedené komorní nálady zapojením statistů, natož té demonstraci videomappingu. (Už mi byl jeho obsah vysvětlen.)
