Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1157)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 29.10.2017)
55 % Tvůrčí dvojice Jarkovský – Vašíček dle očekávání partu Šípáků demytizuje a zbavuje starosvětského kouzla. Je-li, či není to špatně, nechť posoudí každý sám. Nejsou vzoroví dokonalostí, jsou trochu komičtí, zlehka nepatřiční, klíčové je, jak soudržně řeší záhadu hlavolamu a na čem stojí napětí. Divadelní sugesce Stínadel dosahuje maxima propojením velkolepé konstrukce scény a fyzické akce (angažován obratný parkourista). Tady má inscenace švih a spád, ale dojde také na tu nejhorší retardační věc: mnohobodový kvíz a nakonec i soutěž v odtažitých bludišťákových disciplínách. Vítěz se stane…
(zadáno: 15.10.2017)
Buraj potvrzuje tezi, že správný divadelník pracuje s výzvami, jako třeba jevištně ztvárnit složitou literární předlohu, kde slova (rozpad hodnot je téma) naplňují na 600 stran. Obcházející řešení je toto: vzít řekněme ty podstatné a určující výseky pro pochopení rakouského modernisty. Tato slova zastřít diskotékou, aby zbyla jen jakási náladotvorná explikace. Slova se v takové formě ztrácejí, podstata divadla pláče. Po pauze přichází nevídaná sebeironie, kašírovaný vhled na zahulenou divadelní zkoušku. „Velký“ režisér přijel inscenovat Brocha a herci jsou neposlušní, protože tomu nerozumí…
(zadáno: 14.10.2017)
Nature přináší jen výkřiky, pravda pregnantních významů. Divák je nucen hledat a nacházet si jednotlivosti, které snad mají potenciál promlouvat ke světu, který ztratil kořeny, mezi hrobem a znovuzrozením. Ocitnout se v pasti nesrozumitelnosti celého tvaru je snadné. Míněno i v tom smyslu, kolik metaforických slov zahubí zvukař nebo se na cestě k divákovi ztratí v úzké chodbě v podzemí NNŽ, která je sugestivním hracím prostorem. Miroslav Bambušek v ní rozehrává neskutečné inferno, výtvarně a perspektivou velmi působivé a s impozantní figurou hudebníka, kterým je Vladimír Franz, k tomu.
(zadáno: 16.9.2017)
Koláž skečů. Nespočet citací z dobových pohlednic vytváří neumdlévající asociativní mozaiku toho, čím jsme žili. Často bez point. Bezruči komponují absurdní přeskoky z tématu na téma, brzy však vypozorujeme cosi (pro nás) typického… Scénář se nezastaví před ničím, pracuje s cynismem stejně jako s roztomilostí. Pro fór se jde i do naší současnosti. Prapodivný dramaturgický nápad dostal na jevišti překvapivě kompaktní podobu a herci všemi těmi zkratkami, které musí vytvořit, procházejí s lehkostí (desítky rychlých převleků my diváci nevidíme). Škoda, že se tvar nepodařilo nějak rozvinout. 55 %
(zadáno: 16.9.2017)
Pro mě inscenace nepřekročila rámec určitého scénografického či technologického konceptu (instalace). Monotónní vyprávění o ostrovech nám tolik vzdálených je ilustrováno různými postupy (iluzivní makety, stínohra, světelné body, náznakové projekce…). Slyšet je apel proti zkáze života a zaujal krásný dvojhlas vln. Projekt ponouká: seznamte se s pozoruhodnou knižní předlohou nebo zalistujte atlasem světa.
(zadáno: 4.7.2017)
V kvantifikovaném kalupu, který MdB servíruje svým divákům, se objevil další úkol pro sehranou autorskou trojici Šotkovský – Slovák – Štěpán. Ti k finále přivedli dávnější „nápad na téma“. Od prvotních úvah se odchýlili a nutno dodat, že ku prospěchu věci. Pouhá procházka brněnskými pověstmi by divadelně nosná mnoho nebyla. Inscenace nabídne asi to, co se od ní očekává: příjemnou zábavou pro letní večery pod petropavelskými věžemi. S žánrově rozskotačeným hudebním doprovodem k tomu. Přesto mnozí nad konstrukcí příběhu tentokrát asi zívnou a řeknou si, že potenciál tématu mohl být lépe využitý.
(zadáno: 18.6.2017)
55 % Klicpera, Šotek, Calembour v poměru 2:2:1 (nebo jiném?). Je zvláštní sledovat, jak calembourovská poetika ve velkém prostoru zůstává viset v prostoru, buď dolehne, tu ji toto „jiné, sváteční“ publikum nevezme za svou. Herci ve spolupráci s režií přitom dělají maximum pro deklamaci a pointování slovních hříček nebo situačních gagů, dramaturgie celkem zručně slepuje tento kompilát do svébytného příběhu. ND má v podobě „hry s Klicperou“ novou oddechovku, v níž je možná až příliš parodického obtahování. Neslušel by tomu více absurdní kabátek?
(zadáno: 22.5.2017)
Podobně jako v projektu GundR jsme svědky iluzivní smršti, jež jednoduchými prostředky staví autentický prožitek pro diváka. V tomto směru dominují loutkově vedené modely letadel či vykreslování atmosféry v kokpitu při bojové situaci, iluzi dokoná i stísňující hlukové podbarvení. Avšak i v těchto minutách (natož po zbytek času) působí dramaturgická stavba poněkud nesoudržně, nahodile, nedotaženě (dosaďte si kterékoli synonymum). Kreativita a dobrý nápad přicházejí vniveč, když Letcům evidentně chybí dramaturgické velení, které by celku dalo propracovanější podobu. Anotace (zase) slibuje více…
(zadáno: 16.5.2017)
45 % Tento „nejdivadelnější“ film Woody Allena převádět do divadelní podoby se nabízí. Ale chytnete se do pastí, když na jevišti bude málo fungovat typický allenovský komentář a jistá rychlopalnost dialogů v oněch absurdních situacích. Také „zdivadelňující“ Chór byl vyprovokován k akci poměrně mdle a ten v tomto módu setrval. Na Woody Allena v programu diváci slyší, ale inscenovat ho je těžší, než se zdá... Z inscenace čouhá snaha - doufejme, že právě tohle bude reprízami obroušeno jako první.
(zadáno: 13.4.2017)
„Takový svět přece není,“ zaslechl jsem po představení. Jak to dotyčný asi myslel...
Dodo Gombár jako pozorovatel světa je velmi přesný s popisem stavu věcí a mechanismů myšlení zborcených jedinců v bortící se společnosti. Proč ale inscenace jeho hry vyšla tak napůl? Může to být naší všeobecnou otupělostí, nebo tím, že režie orámuje už orámovaný obraz. Na diváky to zabírá, stejně jako vykřičník u klíčového monologu Miška Lásky. Tento apel je v pořádku, jinak nevím, co režie chce říct sterilním sledem scén a groteskním zjednodušováním, kde pro jemné odstíny (a právě sdělení) hry není místo.
(zadáno: 30.3.2017)
Martina Krátká uchopila závěrečné dílko Čapkovy tzv. noetické trilogie s důrazem na otázku, jakou roli v životě obyčejného člověka hraje slušnost. Ukazuje se, že velkou a že slušný zrovna nebyl. Sledujeme melancholický retrospektivní sebezpyt s poměrně mrazivými okamžiky (do role beze jména obsazen ideální představitel Miroslav Hruška). Ve scénografii vlakového kupé defilují za pomocí přihrávačů životní momenty „slušného člověka“. Výpovědní sílu hry poněkud utlumil nekočírovaný temporytmus inscenace nebo rušivá exaltovanost projevu Petra Buchty, který jako by doběhl z velké scény.
(zadáno: 30.3.2017)
Rozevřené notebooky se soustředěnou obsluhou signalizují technologické divadlo. Jeho nespoutaní tvůrci si vzali jako východisko vhled do instantní společnosti, kde velké příběhy nefungují - jsme ve stavu permanentní chyby. Na Handa Gote celkem čitelné sdělení, přesto v publiku jsou vidět i rozpačité výrazy. Antický motiv o bohyni podsvětí Persefoně posloužil k ironizující vizuální a zvukové smršti s hereckým minimalismem k tomu. Jak celý tenhle živelný impro tvar interaguje s publikem, tvůrce zdá se opět ani moc nezajímá… To jsou zkrátka Handa Gote.
(zadáno: 15.3.2017)
Infiltrování prvků nového cirkusu do klasické činohry a posilování vizuální či pohybové stránky je stále bráno jako určité novum i jako prostředek, jak nalákat diváka. Divadlo Na Fidlovačce mělo mimořádně šťastnou ruku při výběru tvůrců. Osobně bych ale pro tento záměr volil modernější překlad Jiřího Joska a pořádný průvan v litaniích textu. Neúnosná délka, nejasný režijní záměr nebo deklamační herectví celkovému dojmu nepřidají. Navíc někteří herci Shakespearovi zůstávají hodně dlužni (výslovnost, práce s blankversem…), ve svých rolích naopak zaujali Jakub Albrecht či Elizaveta Maximová.
(zadáno: 19.2.2017)
Přestávám počítat herecká odbourávání a loučím se s vnímáním hořce kouzelného obsahu hry. Proč premiéra dostala „silvestrovskou“ podobu, snad mohlo mít příčinu v nedůrazné režii, která akorát vymodelovala projev a znaky obou figur, avšak prakticky vůbec nepracovala s rytmem hry a velké téma oustiderovství nám předložila v podobě ploché taškařice. Publikum je však spokojeno. Herci, když nezlobili, přitom v postavách Ellinga a Kjella odváděli solidní práci, žel nepodepřenou nějakou dramaturgií, která by publikum Divadla Palace přinutila také více přemýšlet. Takové divadlo mnoho smyslu nemá.
(zadáno: 14.2.2017)
Se slavnou komedií z prostředí dandyovské Anglie se zákonitě setkává každá herecká generace už jen pro tu nabytou zkušenost s žánrem klasické rychlopalné konverzačky. Ale málokdy ji využije ke generační výpovědi nebo k přiblížení pozérské současnosti. U téhle sympatické divadelní party snaha patrná byla, ale do výsledku se toho zúročit mnoho nepodařilo, režie spíše urputně aranžuje než jevištně vykládá téma. S žánrem si rozuměli především Michael Vykus a Jana Trojanová.
(zadáno: 14.2.2017)
Noid, Dasha, Písařík, Schneiderová, Kraus, Josef, Beneš, Zahálka… Muzikál i přes určité snahy tvůrců o výpravnější podívanou nezapře svůj původně komorní charakter. O to více musí fungovat činoherní pasáže. Režie se na ně však evidentně málo soustředila, a v případě ústřední dvojice jenom fyzické či pěvecké charisma nestačí. Nepřekvapí, že obstojí hlavně „činoherci“ (Jitka Schneiderová k tomu přidává i skvělý pěvecký výkon). Gospelovým králem večera je zas Bohouš Josef. Negativa? Nepříliš šťastně koncipovaná scénografie nebo slabá choreografie. Výkon D. Krause nepatří na profesionální jeviště.
(zadáno: 24.11.2016)
Pohled do outplacementu nebyl uchopen šťastně. Forma skečů na téma „vyhazov“ je asi to poslední, co tento pro divadelní hru sesbíraný materiál potřebuje. Kariérní pád suverénních top dogs ani tíseň schlíplých „outdogs“ promlouvají slabě, ne vždy věrohodně, ztrácí se v karikaturách, mají tendenci dojímat. Tahle kritická mozaika spíše nabádá k odsouzení mantry výkonnosti a pochopení soukolí „systému“ i jeho obětí (aniž by byli něčím vinni). Ovšemže se divák bude bavit, humor pomrkává z jeviště dostatečně, funkční je po mém soudu pouze v teambuildingových parodizujících výjevech.
(zadáno: 28.9.2016)
V podzemním skladu NNŽ Miroslav Bambušek připravil další ze svých performativních instalací. V Zemi manifestačně vzývá to, o co prefabrikovaný styl společnosti ztrácí zájem. Potažmo v tom hledejme volání k návratu ke kořenům a půda se tu ("po landovsku") stává i synonymem pro vlast. Jakkoliv je takové tepání trefné, správné a hlavně potřebné, výsledku k zásahu do černého mnoho chybí. Téma je stěsnáno do několika málo útržkovitých proklamací a zbytek je jen ilustrace (co tak s hlínou…) - působivá (významotvorná) snad jen ve dvou momentech. Btw, nebylo by lepší přivést diváky na skutečné pole?
(zadáno: 24.9.2016)
Tak se poplácejte po ramenou, ale já nad takovým divadlem jásat nebudu. Přijímám a rozumím důvodům, proč fragmenty té staré hry divadelníky stále lákají. Jejich drtivě přesný a apelativní dosah nečteme skrze ně, zůstává v metaprostoru nad tím vším. A to je prostě výzva. Jenže k čemu? K budování vizuální+zvukové roviny, která je sice působivá, ale do níž si můžete dosadit třebas i Hamleta? Málo platné, ani tento Vojcek není dramaturgicky vyložen, zdůvodněn. I proto začne nudit. Příležitost pro herce ztvárnit ty různorodé niterné exprese? Opravdu má to smysl při tak „přibližném“ herectví?
(zadáno: 24.9.2016)
Těžko bez znalosti předlohy odhadnout, jestli by zkušený dramaturg z toho nevykřesal víc (minimálně co do definice témat, o kterých chci hrát), jde o výseky v podstatě bez point, ale taková už je zřejmě předloha, a pro autorské divadlo jich bylo vybráno zřejmě jen pár (s dosazením Marusji jako liniové postavy). Působivě syrové výjevy z postapokalyptického časoprostoru tak nestihnou rozvinout prakticky nic a střet evropského a islamistického světa je jen tušeným, leč sugestivním pozadím. Herecká nepřesvědčivost (s výjimkou Andrey Bereckové) jednoduchý koncept inscenace spíš zdůrazní.
(zadáno: 8.7.2016)
Po několika vrcholných sezonách jako by nebylo už kde brát… Dramaturgie pro muzikálový soubor nachází tituly vyzněním / podstatou figur podobné, nebo, řekl bych, tituly s vadou, které nedovolí potenciál MdB rozvíjet. Prodaný smích sice nádherně rezonuje se současným světem, který produkuje nové a nové démony vyhaslosti (díky lidské naivitě či zaslepenosti), po hudební stránce je to ale produkt mdlý. Tentokrát dílu nepomohl ani český překlad a nedivím se nelibosti nad pěveckým výkonem Martina Havelky, kterému role sedla jen jako skvělému činoherci. Naopak absolutorium zaslouží Lucie Bergerová.
(zadáno: 8.7.2016)
55 % Divácky vděčná komedie, v níž se divák musí popasovat s nesnesitelností klíčové figury. Jinak si nadmíru užije situační komiky a nebude vycházet z údivu, jakých kreací či grimas je Jakub Slach schopen. Dobře funguje podtext hry, to jest, že alespoň občasné „umbajkví a umbajkvó“ v našich životech je více než prospěšný elixír. Hra překvapení a zvratů se bohužel neobejde bez slabších momentů, inscenace si říká o větší režijní důslednost a méně rutinního herectví.
(zadáno: 8.7.2016)
Divadlo, aniž by v něm kříslo něco dramatického? Platforma vědecké konference nabízí např. diskusní tragikomický šrumec, ale to by nebyl Jiří Havelka, kdyby se na tom svezl. Drží linii nudné disputace (o ničem, jak to tak na konferencích bývá, a aniž by to NĚCO ŘEŠILO a VYŘEŠILO) s drobnými ilustracemi na jevišti i v hledišti, nikam tradičně nespěchá a vypráví i skrze grafy a čísla. Té antidivadelnosti bylo snad až příliš, bavilo mě to i nudilo zároveň, chyběl mi tam dramatický konflikt, jakkoli to jinak bylo krutě přesné. Myší masky po skončení představení jsem se nerad vzdával :)
(zadáno: 8.7.2016)
Na této inscenaci, kterou režisérka Deáková postavila - zřejmě v intencích knižní předlohy - na kalupu slov (interpretačně pozoruhodný výkon Anity Krausové) jsem se nepotkal s dramaturgií. Proč má divák sledovat (velmi) odhadnutelnou „detektivku“ a hlavně seznamovat se s vnitřními zmatky jedné mladé umělkyně rozmazlené životem a navíc (pro efekt) v posttraumatickém stavu? V jevištním minimalistickém tvaru není ani zbla obecnějšího přesahu a hlavně téma není bůhvíjak originální.
(zadáno: 17.4.2016)
Vystačí-li váš komediální apetit s příběhem, který není ničím víc než rozvitou anekdotou (jejíž pointu odtušíte hodně brzy), s gagy, jež si autor, sám herec, přihrává sobě, zklamáni neodejdete. A jistě, na jevišti je skvělá dvojice, která je v tomto žánru jako doma. Vděčnější příležitost, text už je tak napsán, má Radek Holub, který ji využil naplno.