PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1157)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 1.7.2014)
Zřejmě půjdu proti davu – režijní manýra této krátké inscenace mě absolutně nebavila, přestože veškeré dění na jevišti shledávám jako promyšlené a herci zdatně plní své úkoly. Těžko se hledají výtky, ale co má divák dělat, když intelektuálně zaobalená inscenace prošumí kolem hlavy neznámo kam.
(zadáno: 1.7.2014)
Jednoduchý výpočet říká, že účastník této interaktivní hry vidí pouhou třetinu možného, a to je důvod k naštvání, nebo alespoň vyjevení přání vidět mikrohry Esteve Sorela v ucelenějším podání. Ambice „divadelní bojovky“ s bizarními průvodci mohla být také promyšlenější, méně únavná pro všechny zúčastněné. A ta zhlédnutá třetina? Nabídla setkání se zajímavým autorem, který poukazuje na degenerativní vývoj lidí zabředlých v zaklínadlech „moderní“ doby. Zajímavé postřehy se bohužel občas promísí s banalitou a pseudodramatičností, jež se v obludné podobě projevily hlavně ve společném finále.
(zadáno: 1.7.2014)
Bez doprovodu hudby Davida Kollara či mluveného slova by performance Miřenky Čechové a Báry Látalové působila jako nedynamický konceptuální tvar. Díky audiopřenosu zvukové stopy (čtená esej na téma trauma) se do tematického uvěznění (v dobrém slova smyslu) dostává divák, který sdílí dva vjemy: ze sluchátek a z jevištní akce. Škoda jen té distance, která diváky v Ponci dělila od uzavřeného boxu, v němž probíhá vizuální performance. Spoluprožití traumat a jizev, nevyhnutelných stop života, dostalo až příliš odtažitou, často nečitelnou podobu.
(zadáno: 26.6.2014)
Čapkovský expresionismus (se špetkou tehdy užívaného naivismu) nahradila poetika zcela jiná. Obdobným způsobem je eliminován a nahrazen jiným čapkovský jazyk, grr! Špinarova fantasmagorie přitom má velký potenciál ke zpřítomnění zaprášené hry (viz scénografie a obrazy s Cvrčky, Lumkem či "korporátními" Mravenci), vše ostatní jsou podle mého přehmaty, které celé alegorii ubírají sílu. Slovo ničí tisíceré akce, jekot, nešťastně je uchopena postava Tuláka. Inscenace se bude míjet i s otrlejšími diváky. Nedaří se. Čas pro důrazné otevření otázky, co činohra ND má hrát a JAK to má hrát, nastal.
(zadáno: 25.6.2014)
Znepokojivé divadlo, strhující i rozporuplné, chladně odtažité, plné různých závorek… Nejsem si jistý, zda je to dobrá kombinace. Udržet krok s myšlenkovou šíří, kterou do této kafkárny otiskl Dodo Gombár, je jedním slovem nemožné: vše jako by bylo postaveno na neustálém zpochybňování. Téměř se nehraje o hororové absurdní situaci. Do hlavních pozic v ději se posouvá Řehořova rodina, což zajímavé je. Zato nakupení různých symbolik, ironických pohledů, včetně silného nánosu exprese nebo dalších „posunů a změn“, bezpečně vede k chaotickému vjemu z viděného – a i v tom můžeme hledat nějaký symbol.
(zadáno: 25.6.2014)
Vitázek, Uličník, Matušovová, Vaňková… Muzikál dobrého interpretačního řemesla, plochého libreta, rýmovaček a aranží zachraňujících unylost hudby. Výborná Viktória Matušovová v roli Féliciany. Juanovský mýtus posloužil k vytvoření nelogické melanže: přímočarý chlípník, či spíše nemocný člověk, zabředá do lyrických pastí a započíná vést notně banální dialog s Bohem. Muzikál nepřivádí na jeviště postavu ovládanou vnitřními démony a pýchou, spíše zdůraznil (a podle mě nechtěně) naivitu libreta, v hledišti se ozýval po mnoha replikách smích. Taková dramaturgická mizérie v MdB, věc nevídaná.
(zadáno: 25.4.2014)
Znám lepší momentální poctu Ladislavu Fialkovi, Angel-y v Altě. Jistě, Jiří Havelka je právem uznávaný reprezentant jiného divadelního myšlení a některé momenty či situace v Šílenství jsou k sežrání, zajímavá je též myšlenka vytváření vlastní svobody uprostřed šílícího světa, ale co naplat, okouzlení prvky filmů noir přispělo k vytvoření jen jakési rozehrávky a je příležitostí pro herce zkusit si žánr, kde jim režisér sebere výrobní prostředek – slovo. Nebude nakonec na celé inscenaci nejzajímavější ten (z hlediště nepředstavitelný) šrumec v zákulisí?
(zadáno: 25.4.2014)
Ortel - Divadlo D21 50 %
Poněkud nepřehledná kafkárna. Především máme co dočinění s (logickou) kompilací více textů, které se dlouze zastavují u Dopisu otci, snad i u deníků, aby pro samotný Ortel zůstalo jen finále celé inscenace. Zatímco první část na mě působila divadelně poměrně neživotně, neboť často hledá jen ilustraci, efekt (včetně brutální pudingové bitky) nebo dokonce prohazuje postavy (i princip bizarnosti si žádá řád), v závěru režisér velmi zajímavě zpřítomnil sentenci kafkovského světa. Za zmínku stojí hudební „glosující“ mix (zajišťuje Markéta Dvořáková).
(zadáno: 5.4.2014)
Po třinácti letech Apolena Novotná (Látalová) znovuotevřela Trnkovu Zahradu. Kdysi malá poetická, zkrátka nízkorozpočtová záležitost, teď je Zahrady „výtvarně“ plný Minor, první obraz se odehraje již ve foyer, abychom pak všichni společně vešli brankou do tajemné zahrady. Ani dnes není nouze o půvabné situace a hravé nápady. Jako problematické spatřuju dávkování vší té mnohosti do subtilního vyprávění, nelíbila se mi křečovitá snaha dětské publikum i náležitě pobavit. Čímž se přibližuju k brblání Trpaslíka, kterého stejně nikdo neposlouchal...
(zadáno: 3.4.2014)
Po dvou letech „divadelního výzkumu“ Farma představila nový projekt. Výsledek? Technicky fascinující fyzické divadlo, nabušené strojovou přesností a výrazovostí. Jeden z obrazů v závěru zprvu ošálí i vaše smysly. Nadšení srazí zvolené téma, které s dokumentární urputností staví banalitě pomník. Téma již dávno ohrané, nahlédnutí z jiných úhlů se nekoná. Informátoři jsou, a to mi nikdo nevymluví, vykalkulovaným levicovým divadlem, které právě proto bude mít ve světě úspěch. A všimněte si, jak pohybové akce, gesta po většinu času žijí svým životem, chybí tomu integrita. Farma sešla ze své cesty.
(zadáno: 12.3.2014)
Po té, co se v chodbě MeetFactory usadíte na nepohodlné schody, se vás tvůrci snaží přesvědčit, že jste svědky trochu tajemného, lyricky dávkovaného příběhu z prostředí letního tábora kdesi ve Švédsku. Další charakteristika žánru? Za mě jednoznačně pseudointelektuálština. Věřím, že i přesto předloha bude poutavá a čtivá, ale co je to platné, když divadelní adaptace (opět) jde klopotnou cestou: zjednodušit, co se dá, přitom odvyprávět toho co nejvíce...a ilustrovat spíchnutými maketami. Ke kladům inscenace patří typově přesné obsazení a vykreslení charakterů postav herci.
(zadáno: 26.2.2014)
Dnes už prakticky cokoli se může stát divadelní látkou, proč tedy ne vztah spisovatelky a odbojářky Mileny Jesenské a její dcery Honzy přetavený do fiktivního dialogu. Onen dialog, z něhož asi mělo vzejít antagonistické pnutí, nakonec končí u dvou monologů nesourodé dvojice hereček. Vedle excentrické klaunky Ivany Uhlířové se Naďa Kovářová ztratila. Ztrácí se i text, neboť režie dělá vše pro odvádění pozornosti od něj. Dramaturgicky podivná inscenace tak kromě vulgarit napasovaných na postavu Honzy nabídne jedinou jistotu a důvod, proč na tohle do Studia Hrdinů zajít – tím je výkon Uhlířové.
(zadáno: 24.2.2014)
Můj divadelní čuch signalizuje bravurně napsanou hru, dokonalou sondu do života dnešních třicátníků, kteří nikoli nedopatřením zůstali „singles“. Kdo jiný než dramaturg by měl vidět, jak se báječná hra pod rukama režiséra „přidavače vtipností“ rozpadá a jak se ironie, s níž autor na tento svět nahlíží, rozpustila v divadelně neživé nic. Přitom hercům těžko něco vytknout, jejich nasazení je obdivuhodné.
(zadáno: 21.12.2013)
Uplatnění principu dekonstrukce může přinést zajímavý výsledek, je-li o samého začátku jasné, co tvůrci chtějí. Tady to po mém soudu dlouho nevěděli. Není divu, že stavba inscenace se ukázkově rozpadla. Ale je to zábavné divadlo, divadelní vidění a vůbec nonsensová hravost Jiřího Jelínka je k sežrání. Když z inscenace vyskočí Dürrentmatt, zatěžkání mrazivou absurditou pěkně koresponduje s Jelínkovým stylem, neboť nonsens a absurdní drama mají k sobě blízko.
(zadáno: 21.12.2013)
„České století“ podle Docela velkého divadla. Ozvěny známých šlágrů rámují příběh herečky, vedle níž procházely dějiny, které lidi dusily. Půdorys scénáře je poměrně banální, ale hraje se o situacích, které je nutné si připomínat v jakékoli podobě. Znalce potěší, když tímto pásmem „projdou“ i některé dřívější inscenace litvínovských divadelníků.
(zadáno: 26.11.2013)
Bzzz. WTF? Odpovím si: Veselohra, jejíž starodávná vetchost byla substituována razantní komikou, ironiemi a dotěrnou přepálenou stylizací. Potud to má smysl a logiku, nehratelný text hodit do zcela jiného vidění, diváci se více či méně baví. Zatímco jiné Drábkovy tajfuny přinášejí nemálo apelativních momentů, tady pusto a prázdno. Neprotestuju, že tohle se objevilo na „posvátných“ prknech, ale je to na ho*no takováto dramaturgie. Klidně to zopakuju jedenáctkrát jako Moucha. Jako by David Drábek nenapsal řadu zajímavých her. Nejvíce tak u mě boduje scénická hudba Darka Krále nebo herecký zápal.
(zadáno: 25.11.2013)
Usadil se a nepustil pocit, že na této inscenaci je něco špatně. Je to snad eklektickými snahami autorky jevištní adaptace i režiséra. Dostat na jeviště co nejvíce a ještě něco svého navíc nemohlo přinést neroztříštěný pocit. Forma přebíjí obsah. Na prvním místě by podle mého měl být osudový příběh Markéty Lazarové, svár duše a těla, temnota žití, ne tolik ryk okolo a všelijaké ilustrace, které k nepříliš šťastné dramatizaci vlastně ani moc nepasují - nebezpečí parodie je blízko! Snad až se herci ve svých rolích zabydlí, bude silněji znít, zde dost podstatné, slovo. Co dodat? Čestná prohra...
(zadáno: 19.11.2013)
Této konverzačce je už nějaký pátek, poselství však má neobyčejně trefné. Právě proto bych okamžitě zahodil operetní manýry, přestal okatě brnkat na komediální strunu a nechal celé to zaslepené společenství „výrazného ega“ spláchnout s expresivní razancí. (Anebo hledal mezi „drzými“ texty současných autorů.) Čímž si odpovídám na otázku, která mě po zhlédnutí pronásledovala, proč mi tato inscenace „ani ryba ani rak“ (ať zůstaneme u vodního příměru) uchopením ze strany dramaturgie nesedla.
(zadáno: 3.10.2013)
Dlouho připravovaný Krakatit se neukázal v plné divadelní síle. V režijním vzorci někde je chyba. Dost možná dílem za to může sama literární předloha, která dramatizaci nutí do zkratek a odvalování děje. Inscenace je prosta nějaké zásadní výpovědi, inženýr Prokop bloudí v kruhu, aby z něj byl vyveden divadelně naprosto zhůvěřilým závěrem. Soustředění na jinakost a aranžování atmosféry horečnatého snu, jakkoli je to zpočátku působivé, začíná bez obsahu drhnout. Hereckou kreativitou zaujmou jen Zuzana Onufráková a Petr Vaněk, ostatní, včetně hlavní postavy, jsou jen vykonavatelé vize režie.
(zadáno: 3.10.2013)
Stanislav Majer se začal nebezpečně podobat Juliu Fučíkovi...oholená tvář, nad čelem vzdouvavá hrdá kadeř, deklamace divných slov. S touto rozporuplnou osobou předválečné žurnalistiky inscenátoři zacházejí jakoby názorově nezúčastněně a aniž by dění na jevišti dali nějaký řád, zároveň také fragmentárně (zdroj určitého napětí). Občas zapojí divokou metaforu (jejíž význam podchytíte třeba časem). Vždy však důsledně vycházejí z autentických slov nebo dobových textů. Zábavnost inscenace snad nakonec najdete v její nelogice a absurdním vyznění. Co taky s těmi všemi žvásty a uměle vytvořeným kultem.
(zadáno: 15.9.2013)
Poetika Geisslerů se dlouhodobě vyznačuje propojováním starých divadelních tradic a odkazů s nonkonformním divadelním pohledem. Groteskní koktejly většinou chutnaly právě díky této stále přítomné ambivalenci. „Sousedská“ verze oblíbeného námětu však posloužila pouze k rozehrání komediální hříčky, kde nad dramaturgií a režijním stylem dominuje snaha prostě diváka pobavit (na půdorysu známé tragédie, což samo o sobě vytváří rozpor). Inscenace kromě toho, že dobře pracuje s pohybem, hlasem a gagy, už nic dalšího nenabídne. Vlastně ano, bezpečné rozeznání, o kom z nových tváří ještě uslyšíme.
(zadáno: 25.8.2013)
Sympatický projektík založený na jednoduchosti a znakování, které děti vzaly za své. Jelikož představení bývá hráno v exteriérech, zmíněná jednoduchost jde na úkor kompaktnosti tvaru a dramaturgické propojenosti jednotlivých příběhů i rozmachu. Za sebe bych se určitě dožadoval reálné tvorby dortu a aby pádění od příběhu k příběhu bylo narušováno takovými divadelními prvky (hudba, zcizení, krátká řízená diskuse s malými diváky o právě viděném), které všemu dodají poutavější rytmus.
(zadáno: 9.7.2013)
Čupakabra - Masopust 50 %
Zvláštní podobenství, a nevím teda čeho. Přeplácaný a možná až zbytečně moc parodizující styl inscenace mi to nerozkryl. Snaha o absurdní ladění také narazila. Problém po mém soudu je i v textu samotném, který předložené motivy (otázky odpovědnosti, stav bezpráví...) nedokáže spojit do nějaké té konkrétní výpovědi. V neujasněně stylizovaných extempore snad ani nemohlo obstát herectví pánské části obsazení, naopak zaujme Pavla Beretová v roli střídavě bojovné a rezignované Janiny Dušejkové (včetně té polské stylizace řeči).
(zadáno: 16.5.2013)
Nebudeme se tvářit, že máme před sebou skvost konverzačních komedií, zápletka ani není z těch chytrých, přesto si tato hra vydobyla divácké uznání. Možná tím, že se varuje být ve slovech i myšlenkách doslovná. Když se spojí komediální glanc a noblesa Ivy Janžurové a živelné komediantství Jany Paulové, docela to dává smysl. I tak v řadě situací by se Jana Paulová mohla ještě více varovat okatých šarží, které s divadlem nemají nic společného.
(zadáno: 16.5.2013)
To, že se tato hra dostavuje na jeviště s dvacetiletým zpožděním, není důvod k výtce, neboť „česká otázka“ se zdá být věčná a nelepšící se a česká blbost taky více méně kvete stejně. Sonda do myšlení „některých z nás“ je zábavná do té doby, než dramaturgie s režií připustí provařený estrádní výstup LM nebo opakování jednoho vtipu. Zápletkový šmodrchanec v první půli má docela šmrnc, včetně ironie, pak se napětí vytrácí a převáží něco, co se neodvažuji definovat. Moc se tentokrát nezdařil styl integrování různých písní a popěvků. Výkony Jiřího Lábuse a Oldřicha Navrátila však inscenaci zdobí.
