PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1157)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 18.4.2013)
Přiznávám minutí s myšlenkovými proudy tohoto projektu, který mi byl navíc i silně nepříjemný (a kdo viděl, tuší proč). Často mě minula i logika jevištních akcí, které působily přeplácaně, ale za vším jistě byly nějaké ty významy nebo aluze na život a dílo polského malíře a literáta 1. pol. 20. století. Tahle „noir“ alegorie mě lekala a rušila, odváděla pozornost k fetišistickým piškuntáliím, napojení se tudíž nemohlo konat. Ještě že na jevišti byla skvělá Miřenka Čechová.
(zadáno: 16.4.2013)
Manson - DOT504 50 %
Aleš Janák tomuto projektu vtiskl typický a už drahně let schematický rukopis TNF. Je to fyzické divadlo překvapující drásavou fantazií, skrze niž se snaží promlouvat téma zákeřnosti a tajemstvím zahaleného zabijáctví. Obrazy jako by ani neměly ambici něco dopovídat, nabídnout zpřítomnění zrůdy-šílence (a manipulátora!) Mansona tady a teď. Čísla s krychlemi jsou samozřejmě strhující, tvůrci se však ustavičně chytají do pasti atraktivní formy, kterou nezřídka naplní i hodně mdlým obsahem. Retardujícím prvkem je dále herecký projev Petra Srny.
(zadáno: 19.3.2013)
Na této performanci je pozoruhodné, jakým způsobem tvůrci vyhmátli pocit, deziluzi stavu, ve kterém žijeme, a odpovídají na to ironickými návody, jak přežít v různých absurdních situacích, protože přežívání nám jde docela obstojně. Proti tomu mají problém vytvořit kompaktnější tvar a nerecyklovat své vlastní postupy.
(zadáno: 28.2.2013)
Uhrančivá, strojová a expresivní choreografie. Lovím nit skrze ni a také skrze libozvučně sestavenou anotaci. V okamžiku, kdy se zdá, že ji mám a že performance nabídne „vnější“ téma (odpoutání se, smích, začátek neovlivněného myšlení...), balerínka se poslušně navrací do zajaté koleje „vnitřní“ posedlosti sama sebou. No, i to dejme tomu může být téma, jen plnokrevné divadlo si žádá asi něčeho nosnějšího, i přes obdivuhodný fyzický výkon Andrey Miltnerové.
(zadáno: 7.2.2013)
Jitka Smutná, Máša Málková. Téma hry by mělo být ranou do palice. Proč tomu tak nakonec není? Je třeba oddeklamovat mnoho slov a takový text obtížně konstruuje napětí, byť mu nelze upřít vtipné pointování dialogů. Režie nemá zbraň proti řadě klišé a motání v kruhu, a to vlastně ani v okamžiku, kdy „nastává hodina Dafné“. Poctivé výkony herců ve smyslu autenticity, akorát do myslí diváků se toho mnoho nezaryje. Zůstal nám voyerský pohled, který nedostal mnoho iniciačních impulsů.
(zadáno: 24.1.2013)
Slova jak vystřižená ze spirál nefunkčních vztahů. Předloženo v zábavných zkratkách, jejichž malou potíží je, že v průběhu některých dialogů se zapomínalo na dost podstatnou věc, hereckou práci s emocí. K tomu si přidejme nesnesitelný prolog (tedy platí jen pro klaustrofobiky) a špatně nazvučené zpěvy (na mé repríze). Jinak tento malý „vztahový kabaret“ má moje plné sympatie.
(zadáno: 17.12.2012)
Tato fraška je založená na jednom generálním vtipu a vždy bude záležet na tom, jak dramaturgie a režie jej bude variovat či rozvíjet. Před 18 lety v Divadle na Vinohradech se to režiséru Jiřímu Menzelovi povedlo. Na Fidlovačce inscenace padá záhy do stereotypu a někteří herci zůstali ještě něco dlužni nelehkému úkolu být součástí „hodinového strojku“. Vznikla vděčná barevná podívaná, avšak probleskuje z ní šedavá nedůslednost a v několika případech herecká nevýraznost (čímž vůbec nemyslím představitele flegmatiků :-).
(zadáno: 29.11.2012)
Ani z jedné akce se nedá vytušit význam. K čemu jejich technická dokonalost, soustředěná preciznost a málokdy vídaná synchronizace, když s divákem nepromluví. Monotónní sled obrazů zbavuje sebe sám fascinace a do hry vstupuje vetřelec, světelný designér, který přestává sloužit, ale uzurpuje si výsluní. Bez dramaturga a režiséra jazyk tohoto projektu je velmi blízký řeči, kterou mluví uspavači hadů. Bohužel...
(zadáno: 29.11.2012)
Ve Švandově divadle vznikla rozkolísaná inscenace. Strhující v okamžicích soustředěného minimalistického uchopení tématu, figur i vytváření napětí, bezradná v žánrovém zařazení i aktualizační snaze a „na zabití“ tím svým defilé přehmatů, scénografických i režijních. Nebudu je vypisovat, protože chce se mi doufat, že budou vyházeny. Herecké výkony? Filip Čapka stál před nesnadným úkolem, režisér mu teda moc nepomohl... Tomáše Kobra jako „Monstrum“ si budete pamatovat, zahrané skvěle právě v intencích minimalismu, který se ukazuje být klíčem, jak toto „první sci-fi“ předvést na divadle.
(zadáno: 24.11.2012)
Především se také ptám, zdali tolikeré a docela kruté ponížení titulní postavy má oporu v expozici hry či jejím průběhu. Nakonec agresivně intrikují a sledují své cíle vlastně i ti původci odplaty za zištný úmysl starého naivky pojmout za choť dcerušku movitého pana Oronta. (Nedotaženou) rekonstrukci stylu divadla své doby ubíjí prvoplánovost gagů, jinak režisérka jde osvědčenou cestou stylizované formy vycházející z poetiky dávné (a dávno zapadlé) hry. Herci prokázali komediální um, vedle Václava Postráneckého nelze zapomenout na Filipa Rajmonta, jehož „doktorský“ monolog je prostě skvostný.
(zadáno: 22.11.2012)
Drobnokresebná režijní práce s představiteli obou protichůdníků nebo minimalistický přístup k tomu střetu antagonistických (a sebezáhubných) principů jsou asi největšími klady této inscenace. Proč ale jen čekám to gesto, manifest, útok..., když se hraje o tom, o čem se hraje! Odvyprávět romantický příběh s přístupem „unplugged“ a proložit ho dumkami je, v situaci tady a teď, málo.
(zadáno: 15.11.2012)
Fascinující, téměř minimalistická akrobacie. Jednotlivá čísla se sice vyjadřují skrze dané téma, otázkou je, jaké má Cirkus Mlejn ambice v rozmáhajícím se a čím dál populárnějším novocirkusovém divadle (nebo alespoň stylu). Volám po režisérovi, který třeba okamžitě zarazí tu nejnudnější věc zvanou příchod-výstup-odchod. A stejně jako u spousty podobných produkcí i této chybí nějaká ta supervize někoho s dramaturgickým nosem, aby téma se divákům lépe „prodalo“.
(zadáno: 6.11.2012)
Vděčná klasická hra, která prověří komediální talent hlavního představitele. Asi nelze jinak, než inscenaci postavit na jednom herci. Matouš Ruml obstál (i když jeho překotnost by zasloužila korekce), celek však ani náhodou. Víte, podle čeho se pozná špatný režisér? ;-)
(zadáno: 20.10.2012)
(zadáno: 10.10.2012)
Na straně jedné silně nekorektní, trapné a hloupé východisko pro satiru a na druhé snaha vtipně poukázat na neuralgické a symptomatické body zvlčení společnosti v oblasti etiky, morálky, ale i mafiánského byznysmenství. Tak a co z hravé inscenace divadelníků z Feste převáží pro celkový dojem... Odsoudit šmahem celou inscenaci pro to první díky druhému dost dobře nejde...
(zadáno: 8.10.2012)
Studio Hrdinů začalo bez kompromisů. Textem náročným pro obě zúčastněné strany. A snad právě proto bych očekával jeho divadelní vyložení, zpřítomnění, strukturování, pomoc v orientaci, něco, co by bylo přidanou divadelní hodnotou k té hromadě kontroverzních textů, se kterými se můžeme seznámit pod lampičkou v knihách. A ještě jsem měl takový pocit, že inscenace násilně propojuje dva texty, literární příběh a autorův osobní vztek. Tyto zásadní výtky na dramaturgii a režii ale nic nemění na parádním výkonu Karla Dobrého.
(zadáno: 3.10.2012)
Audiovizuální performer se utkal s pevně daným textem. Vyřešil to kulišácky, slovo není nositelem příběhu, je prostředkem, který slouží tomu, co je Krushovi vlastní: intenzivnímu divadlu, které kombinuje mimování, zvuk (přesněji hluk) a významotvorné výtvarno, včetně vstoupení geometrie vytvořeného prostoru do hry. V tom je tento počin a jeho postupy bezpochyby inspirativní. Znejistíme při pohledu na (zvrácené) podivnosti, projektu chybí řekl bych i dramaturg. Přišla na mě i nuda, když se to dostávalo do bezradné smyčky. Ale třeba tento můj pocit mít nebudete a uvidíte v tom šílení světa.
(zadáno: 19.7.2012)
Teatr Novogo Fronta je velmi konzistentní nejen ve svém kombinování klauniády s psychedelickou atmosférou, ale i – opět ke škodě věci – v nekomunikativní dramaturgii. Jednotlivé obrazy nám představí životní outsidery, běžné konflikty, příchod cizince, okamžiky štěstí, náhlou destrukci, z níž čiší kupodivu radost, a v závěru oheň pohltí náboženské symboly... Z toho se dá poskládat jakási obecná geneze (chce to hodně velkou fantazii :), mě by však zajímal třeba divadelní výklad důvodu (příčin) narušení rovnováhy namísto pílení po efektech, jimiž představení euforicky vrcholí.
(zadáno: 17.6.2012)
Pamatuju legendární ypsilonskou inscenaci, tak proto jenom padesátka. Zcela správě dramaturgie dnes akcentuje sociální zoufalství a stěžejní závěrečný obraz je skvěle podaný. V otázkách, které v závěru klade nešťastný hrdina, je konečně ta kýžená gogolovská hořkost i trocha té „oblomovštiny“. V této inscenaci se však nehraje o Podsekalnikovovu duši od samého začátku, pláštík grotesky (a vůbec žánrové neujasněnosti) neustále odvádí pozornost jinam a opilecký rauš před „dvanáctou“, v níž by měl burácet spíše jen náhle nabytý pocit slávy, je opravdu přepísknutý.
(zadáno: 26.5.2012)
Čím více se Aqualung vzdaluje svému steampunku a blíží k rozverné naivitě, režijní nedůslednosti a herectví založeném na jednoduché karikatuře, tím se stírá jeho výjimečnost. S Čapkovou antiutopií Ondřej Lážnovský bohužel naložil dost dětinsky a bez definování, čím inscenace žánrově a obsahově má být. Nabízel se rámec jazzového kabaretu, hororové grotesky, kvazimystiky... (se vším Aqualung pracovat umí). Vtip nebo trocha toho napětí však jde jen přes vizualizaci, karikaturu, šroubované využití Čapkova textu. K pohodové atmosféře, o kterou jde na lodi Tajemství primárně, to možná stačí, ale...
(zadáno: 20.4.2012)
Držet dramaturgicky i režijně krok s invencí a tvořivostí výtvarnice Kristýny Täubelové není asi snadné. Daří se to pouze „v Africe a ve Vietnamu“, jinak inscenace tápe, a to včetně klíčové didaktické stránky, vytratí se i rozverný juggling se slovy. Cestě kolem světa navíc docela chybí pointa, třeba v podobě návratu domů.
(zadáno: 9.4.2012)
Z této inscenace historické hry si nejvíce budu pamatovat hromady plastu :-/ Špinarova dekonstrukce se vyznačuje povrchností. Více než na plasty, nevhodnou hudbu a úmorné opakování německé věty „Du hast mich gefragt – Ty ses mě zeptala“ bych se ptal, k čemu moderní háv, když sledujeme vnitřně prázdné divadlo... Herci dělají, co mohou, ale slouží režisérovi. Vzešly z toho výkony velké i zploštělé.
(zadáno: 23.3.2012)
Kromě velmi dobrých, autentických hereckých výkonů neshledávám na této inscenaci (i hře samotné) nic výjimečného. Hledám a nenacházím opodstatnění pro přidané písně, které retardují a rozdrobují již tak dost zdlouhavý koncept večera. Problém je i v textu samotném, neboť pro množství slov, jimiž vykresluje absolutní vyprázděnost těch, kteří vyznávají tzv. „alternativní“ způsoby života, zcela postrádá tah na branku. Psalo se o muzikálu – muzikál to není ani náhodou a pokud se zpívalo, nazvučení bylo...špatné.
(zadáno: 4.3.2012)
Co se stane, když někdo do zaostalého, ale životem spokojeného chléva začne zavádět tzv. politickou kulturu? Vznikne apokalypsa. Moudrá hra plná zaslouženého výsměchu by si v intencích tohoto nosného tématu zasloužila více razance, více emocí. Roztodivný příběh je vyprávěn režijně i herecky snaživě, rozpadá se však do barevného balábile jednotlivých obrazů. Pochvala za to, že nic neparodují a ctí autora, který ty destrukční vlivy politické sémiotiky na životy lidí nadčasově zaznamenal.
(zadáno: 26.2.2012)
Je mi šum a fuk, jestli to je „nářezové“ divadlo či jenom inscenovaný koncert, hranice žánrů jsou neviditelné. Jak však hodnotit něco, v čem je obrovský potenciál (zejména hudební) a co zároveň je zmršené trestuhodnými kiksy, jež plně padají na hlavu zvukaře, ale i režie.
