PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1157)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 16.9.2017)
Jarkovského a Vašíčkovo podání klasiky baví a dráždí. Propojují tradice s dnešním venkovským životem způsobem drzým, ale v mnohém pravdivým - omezenost lidská, faleš, žití dle vzorců a v nenaději jsou témata, o nichž psala Preissová, jsou i znakem dnešní „vyspělé“ doby. Uctivý pohled to věru není. Na scéně defilují balíci...a je tu i nešťastná Eva (výborný výkon Andrey Ballayové), která si naběhla... Překvapí, kolik humoru do scénáře této „depky“ autorská dvojice vnesla. Posuny jsou vtipné, avšak jdou na úkor zápletky původního tragického příběhu.
(zadáno: 5.11.2017)
55 % Nátura SpoluHry neochvějně vybírá další silný, bolestný, emocionálně stavěný text. Jeho obsah je drsný, přesto v mnohém vypovídající o současném světě (odmyslíme-li si iracionalitu jednání postav). Konstrukce zápletky je taková, že chce šokovat, kalkuluje s tím. Tím si u mě hra vybudovala odtažitost, ale na každého tento text asi bude působit jinak. Impozantní herectví Vilmy Cibulkové je zprostředkovatelem klíčových esencí hry, Kateřina Kaira Hrachovcová buduje svou postavu učitelky skrze nitro, svědomí, nervózní pohledy… Režijní rezervy by se našly u práce s prostorem.
(zadáno: 11.11.2014)
Nejcennějším na tomto projektu byl už samotný work in progress. U něj, i přes sympaticky snaživý výkon teenagerovských herců, mělo zůstat. Tato nevymezená a divadelně nepřesvědčivá zpráva o stavu závislosti na sociálních sítích, obávám se, překvapí jen některé učitelky.
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 11.9.2014)
Do Ponce zavítala choreografie vysokých parametrů s kreativním vkladem většiny aktérů. Z pohledu čistě divadelního jsem viděl vynikající práci s prostorem nebo s emočním výrazem, něco takového se jen tak nevidí. Nejslabším článek z mého pohledu je nízká sálavost zvoleného tématu. Ztráta identity spojená s naší pozvolnou, chtěnou i nechtěnou cestou ke globalizaci je dalším z řady obecných témat, které bez konkretizace nemají šanci diváka více oslovit. Ze všeho nejvíce z celé performance na mě promlouvalo spíše téma strachu. Je škoda, že vedle kreativity technické nestojí i kreativita názorová.
(zadáno: 27.11.2017)
75 % Atomizovaný pohled na součást nejednoho večírkového společenského srocení, tedy pomlouvání a drbání, v opačném gardu na outsiderství, je dalším parádním číslem choreografky Lenky Vagnerové. Originální a stále překvapující podívaná variuje fenomén, který si přizná málokdo. Vyzdvihnout opět můžeme i vizuální a hudební stránku nebo synchronní práci performerů. Jako dramaturg bych skoro protestoval proti činoherní zbytečně doslovné tečce a některým klišé zaznamenaných „na páscích“. Ale zase, pravda, zrovna tenhle výstup hodně pobaví.
(zadáno: 11.11.2014)
Gould - Divadlo D21 50 %
Gould - zvláštní zpráva o umělci z okraje, oběti sama sebe, ironický brut-artní škleb namířený proti zaklínadlům moderního umění (tak třeba nadužívané slovo „konceptuální“ si to zaslouží). Je tato divoká jízda výsledkem „geniálně“ promyšleného „kýča“ konceptu, nebo je urputně pospojována z barev, jejichž zběsilé odstíny přineslo až zkoušení? Ve výsledném tvaru těžko se hledá nějaký přesah (resp. práce dramaturga), neboť v paměti utkví samá vnějškovitá exprese, ne terč, na nějž asi mělo být groteskně zacíleno. Tomuto způsobu divadla ne zcela rozumím.
(zadáno: 12.12.2021)
Pocity z této mozaiky charakterů se protočí jímavé, ale i zhnusené (obojí budiž vždy odrazem přesvědčivého hereckého podání). Jiné postavy projdou v souladu s předlohou, bez většího zásahu, snad proto, že působí v tomto obrazu nedotaženě nebo příliš banálně. Dveře slavného hotelu se točí vlastně málo, je to o příbězích excentriků v jeho zdech v úsečce času. Z inscenace dýchla noblesa, čteme v ní i porozumění pro sociálně zmítané v pozadí hotelu. Muzikálová stránka odvedena opět se znalostí řemesla. Výkony? Dva virtuózní a s dlouhou zapamatovatelností, a to Oldřicha Smysla (Kringelein) a Markéty Sedláčkové (Grushinskaya).
(zadáno: 6.4.2020)
Prostor Malé scény DJKT opanovala nevídaná řežba. Přesto s klidem říkám, ať zvukař je ještě více nekompromisní. Generační trojpříběh o cestách ze stereotypu k deziluzi a pak vzhůru ke smyslu života je sám o sobě nevzrušivý, dějově nedovysvětlený a „americky“ banální, chcete-li. Tady jde o způsob provedení! A je to vážně energická jízda na punkové vlně. Opřená o zkušenosti režiséra Steve Josephsona (RENT), o kolektivní souhru i skvělé individuální podání – počínaje Pavlem Klimendou, jehož Johnny padá na dno a nakonec povstává z bažiny (drogové pasti). Muzikál je obdařen vynikajícími choreografiemi i výtvarným vtipem. 75 %
(zadáno: 26.9.2022)
Greta - Divadlo Letí 50 %
Poněkud neujasněná fantasy z blízké budoucnosti. Žánrové zakotvení hry i postoj autora ke klimatickému aktivismu z nesourodé mozaiky až tak zřejmé nejsou. Hra je vedle fantazírování „co bude až…“ napěchovaná faktografií a apelativními citacemi. Vnitřní logika hry nulová, ale díky herecké dynamice se nakonec docela dobře bavíte. Kde jsou konspirace a agitace, k tomu popkulturní odkazy, grotesknost se nejspíše dostaví tak nějak sama. Bravurně podaná hysterická tenze dívky Cívky, nebezpečný charakter Jonáše nebo tajuplnost Pěvkyně jsou vsazeny do divadelně účinných zkratek, jakož i celá apokalyptická nálada. Zatím se tomu smějeme…
(zadáno: 9.1.2015)
GundR - Wariot Ideal 80 % 
Tvůrci použili vlastně velmi jednoduchou, avšak mimořádně účinnou formu extrémního divadla, která atakuje snad i práh bolesti. Ztěžklé pohyby v (příšerných) decibelech sněhové bouře vytváří obrazy zpřítomňující permanentní nebezpečí, šílenství vysokohorských výprav a zároveň i poezii těch drsných míst. Při putování mezi horskými štíty oba aktéři zapojí vedle prvků závěsné akrobacie také (skvělou) vertikalizující iluzi nebo nečekaná zákoutí sálu. Po přestávce dojde i na bouři mediální, jejíž znázornění je opět velmi působivě, až šílené. Bacha, je to fakt na hraně zdravotního rizika.
(zadáno: 21.3.2020)
75 % Pohled z druhé strany, který diváka ani ne překvapí, jako vtáhne a iniciuje receptory k ohledávání mnohdy šílených dobových souvislostí. Scénografie příznačně volí podobu šikmé plochy… Dva velikáni české kultury, absolutně rozdílní, pod jednou střechou, jsou zpodobněni skrze pár znaků a dál už je to svébytná melanž (v pozitivním smyslu slova). Miroslav Hanuš vystavěl ikonického Wericha mimo mediálně známé obrázky, Luboš Veselý obdařil černého anděla poezie jemnou běsovitostí. Navzdory chytře poskládaným slovům a obecně scénáři nutno dodat, že tato dramaturgie textu nebude pro každého.
(zadáno: 5.3.2024)
Vykloubená doba a Hamlet opět přemítá a šílí. Skutři se skrze Hamleta vyslovují k nepravostem a podivnostem a ta výpověď se po mém soudu nemíjí s příčinami. Horší je to s účinkem na diváka, mnohé je zjednodušeno, na pomalejší odvíjení se musí naladit, zvláště když ústřední figuru režie staví mj. na křehkosti hereckého typu Pavla Neškudly. Hamleta ztvárňuje vlastně pozoruhodným způsobem. K silné výpovědi přispěje i Gertruda pojatá ve stylu Emílie Marty, výstup Herce nebo Oféliina vnitřní bezradnost. Neuvěřitelnou práci v pozadí odvádí Csongor Kassai (Duch). Propojení s vizualitou a hudební složkou je v případě Skutru další inscenační pilíř.
(zadáno: 4.7.2017)
Když se koncepce letní inscenace nepotká s prostorem… Pro 26řadé auditorium bez elevace tohle je faux pas. Ruchy z okolí celkem v pohodě, zvučení si prostor přesto žádá, snímání hlasů (a zvuků) „odspoda“ však není úplně šťastné. Co vnímá ta jevišti bližší polovina hlediště? Dráždivou shakespearovskou esenci, která vtahuje svým minimalistickým pojetím a zpřítomňující civilností. Sledujeme drakonicky seškrtanou podobu známé tragédie, kde nezbylo místo na filozofický rozměr (i „být, či nebýt“ je shozeno) ani na Oféliino šílenství. Inscenace sleduje své téma: neurózy a zkratkovitosti naší doby.
(zadáno: 3.4.2014)
Názorná ukázka toho, jak „modernizace“ nebo principy dekonstrukce mohou stvořit ze zaprášené klasiky živou, překvapující a iniciační podívanou. Špinarova kompozice je do detailu promyšlená, má potenciál přivést do divadla mladé diváky. To rozhodně není málo. Přesto některé prvky či postupy se mi zdály poněkud nadbytečné, rušily, snad proto, že sklouzávaly k povrchnosti. Patrik Děrgel výkonem v titulní roli konečně prodal, co v něm je. Perfektní též představitelé Ofélie, Klaudia, Gertrudy či Horacia.
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 21.11.2015)
Co psát. Inscenace trefující se do vlastních řad je zajímavá, vtipná a herecky originálně uchopená, nechybí jí ani obecný přesah. Divadelní estetika, kterou v DNz úspěšně razí trio Viceníková – Mikulášek – Cpin, dostala další díl či další variaci téhož stylu, kde forma stojí nad vším ostatním. Proč ne. Ta manýra zatím vůbec není pro zlost, zejména jsou-li na jevišti skvělí hráči, souznící s uměleckými záměry. Inscenace by se možná mohla obejít bez některých obscénností. (Pro zlost je spíš hraniční diskomfort pro diváky, v okleštěném foyer i v sále.)
(zadáno: 13.4.2015)
Hodně bude záležet na rozpoložení každého diváka, jak se popasuje s tím morbidním tématem, načež z druhé strany je atakován revuálním rámcem, který vyznění posouvá zas někam úplně jinam. Nestačila by střední cesta? Hra pojednává sice o rakovině a odvážném rozhodnutí hlavní hrdinky urychlit odchod ze scény, ale se vztyčenou hlavou, ...co to vše doprovodit jen špílci a nenapodobitelným a hodně platným židovským humorem? Právě to mi na inscenaci přišlo nejvíce životaschopné.
(zadáno: 4.3.2012)
Prostě krásná hra, s níž je jméno Květy Fialové navždy spojeno (tuto roli hraje již potřetí!). Na rozdíl od předchozích inscenací tato nesklouzla k exhibici obou hlavních hrdinů. Režie čte text v existenciálních souvislostech, k čemuž napomáhá autentický výkon Josefa Kubáníka i koneckonců výrazné komediální výstupy Jitky Joskové v trojroli seznámeníchtivých slečinek. Přidal bych se k těm, kterým se nezamlouvaly dekorace k této inscenaci. S nesouladnou scénickou hudbou taky nějak nevím...
