PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1157)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 15.11.2012)
Po představení říká jedna divačka, že si po celou dobu nemohla vzpomenout, jakže se to jmenuje. Možná i to ilustruje záhadu, proč se tento projekt jmenuje tak, jak se jmenuje. Já tedy už tuším..., ale v prvé řadě herci symbolizují ptáky, kteří pozorují a vidí především mezilidskou netoleranci. Choreografické akce téma postihují s nevnucující se metaforou a styl, dramatické vyznění a práce s hereckým výrazem činí z této imaginativní inscenace nadprůměrnou a gradující podívanou (i díky hudebnímu cítění Ivana Achera).
(zadáno: 31.5.2018)
Rovnice s proměnnou „ypsilon“ tady jako by pozbyla funkčnosti. Koncepce jako obvykle vychází z typických ypsilonských montážních postupů, ale v případě inscenování této u nás zdomácnělé hry metoda nefunguje. Proč? Divák je konfrontován s autorským principem bez dramaturgického řádu, sledujeme pásmo shluků a odchodů, dále nahodilých zpěvů, vše bez ukotvující logiky. Vyjma Z. Kronerové herci působili, jako když neví, co vlastně mají hrát. Výstupy R. Mrázika jsou už mimo racionální chápání i mimo výseč poetiky Y. Potenciál snad ještě drží herectví mladé Ypsilonky (P. Labudová, J. Večeřa).
(zadáno: 25.6.2014)
„Křížová výprava“ joudovitých železničářů, které semlel pokrok (zrušení jejich trati), se jeví jako pěkná ptákovina. Nutno jedním dechem dodat, že zručně napsaná, napěchovaná hořkou ironií a za mě říkám také velmi zábavná. Odhaluje lidskou malost nebo neutěšené psychosociální perspektivy. Herecky povedené, ocenit lze i souhru všech protagonistů, takže jediným zásadním problém inscenace je, že se dramaturg či režisér nijak nepopasovali s tím, že hra pracuje se třemi nesourodými částmi, které by na jevišti nesourodě právě neměly vypadat, aby vyzněla témata hry.
(zadáno: 12.9.2015)
Hodina a padesát minut balancování mezi smíchem a přesně tím stavem, kdy jedno vyřčené slovo může bleskurychle navodit atmosféru až vražednou. Herci tento ustavičný proces bez konce, tento normativ života rodinných přátel, udržují v poutavém pulsujícím stavu od prvních minut až k určitým pointám. Děje se tak při náročné disciplíně, kterou tento typ konverzaček je. K tomu nutno ocenit, s jakou razancí dramaturgie s režií bušily do charakterů těch postav.
(zadáno: 5.12.2018)
V případě inscenování „Josefa“ stačí pochopit mladistvého ducha této kompozice (autory v průběhu času nastavované a hudebně košatící). Tedy přenést na jeviště čirou radost, barevnost a vlastně nic více neřešit. Plzeňská inscenace srší energií, má švih a nebojí se pracovat s emocí. Základním kánonem je tedy hravost a když ještě k tomu máte v souboru pro roli Josefa skvělého Pavla Klimendu, je zaděláno na divácký ohlas, který opět přesáhl hranice regionu. Kromě toho samozřejmě můžete objevovat hudební motivy, které Lloyd Webber vybrousil k dokonalosti v dalších svých dílech.
(zadáno: 29.10.2017)
Neholduju cukroušskému kroucení na divadle, i kdyby to herci hráli s takovým ajfrem jako Patrik Děrgel a Jan Bidlas. Ani jakékoli prezentaci perverzit a penisů. S americkým stylem vyprávění na mě ať dramaturgové nechodí. Přesto tragikomičnost výstupů této povrchní hry je odzbrojující a je řekněme výpovědí o předsudcích, kterými jsme sežraní. Režie většinou nachází pro všechny postavy (neveselých či bizarních osudů) adekvátní groteskní podobu a dovedla herce k jedinečným stand-up výstupům. Závěr už zabředává do klišé. Otázkou zůstává, jak na balanc na hraně snesitelnosti zareaguje běžný divák…
(zadáno: 16.9.2017)
Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých - Naivní divadlo Liberec 50 %
Pro mě inscenace nepřekročila rámec určitého scénografického či technologického konceptu (instalace). Monotónní vyprávění o ostrovech nám tolik vzdálených je ilustrováno různými postupy (iluzivní makety, stínohra, světelné body, náznakové projekce…). Slyšet je apel proti zkáze života a zaujal krásný dvojhlas vln. Projekt ponouká: seznamte se s pozoruhodnou knižní předlohou nebo zalistujte atlasem světa.
(zadáno: 9.12.2012)
Poutavý kainarovský večer, který logicky kazí Ubu, ten i dnes platný axiom obludné politiky. Večer fascinujících nálad pro štamgasty s duší poetickou. Jen se připravte na ty polibky hnusu, jenž staví věci do nepříjemných kontrastů. Dramaturgií navěšené korálky těch zdánlivě neslučitelných revuálních čísel vyladí do kontinuálního tvaru působnost jednoho pana hostinského a zbytek obstará divadelní imaginace, na niž si téměř můžete sáhnout. A ta recitace! Až na jednu výjimku si aktéři poradili i s poměrně složitými jazzově laděnými písněmi. Oceňuju i tu reminiscenci na Spoonriverskou antologii :)
(zadáno: 28.3.2016)
Interaktivní modelování tématu manipulace mě svou přímočarou a do extrémů přivedenou formou neoslovilo. Ale bylo to zajímavé...protože kde jinde uvidíte výprask herečky, aby tatáž si pak podmanila poslušné psíky z (dobrovolných) zájemců z publika. Jestli nakonec nebyla nejpozoruhodnější hravost (či diagnóza) publika, pro co se jednotliví diváci rozhodli ve volné interaktivní části. Před tím divadelnosti bylo pomálu, zaujala jen schopnost Jakuba Čermáka pohrávat si s publikem a jeho pohotové i vtipné reagování na vzniklé situace.
(zadáno: 19.9.2013)
Konfrontační mozaika, v níž je možné cokoliv. Artistní divadlo vemlouvavé i drzé. Scénář mě svou skladbou a zároveň oděním renesančních textů do postmoderního hávu vyloženě bavil. Některé režijní nápady se mi do nálady sice úplně netrefily a občas se při hledání významů ztratíte, ale víme, se kterým režisérem máme tu čest...
(zadáno: 29.3.2018)
55 % Vstupte do snu a objevujte jevištní zpřítomnění obrazů velikána barokní malby. Prolnutí s kabaretní hravostí je příjemná nadstavba, zvláště když kabaretiérem je jedna z nejoriginálnějších performerek ze sfér fyzického divadla. Šustivé oponky odkrývají jednotlivé výjevy, v nichž tanečnice tvoří pohybovou či divadelně vizuální dimenzi obrazu. Některé odkazy jsou jasné hned, řada náznaků spíš míří k baroku jako takovému. Zkratky jsou působivé tu více tu méně, monotónní řád inscenace nemusí být každému po chuti. Možná by dramaturgie mohla více stavět na manipulaci ze strany kabaretiéra.
(zadáno: 28.12.2022)
65 % Inscenaci nelze upřít působivé obrazy a výbornou práci s divadelní zkratkou. Naznačují pečlivou znalost tématu a k vykreslení hrůzné situace často stačí dvě slova, jeden pohled (aneb když dlouho nezapomenete podání dramatického momentu Bohdanou Pavlíkovou). Pulzuje to dobovou náladou, nebezpečí je explicitně komentováno skrze „vlastenecké“ postoje a prostor opanuje žoviálnost kabaretiéra Kašpara (výkon Miroslava Hanuše bude asi hodně komentován, je to trefa do typu a naplno využívá hercovu komplexnost). Střih, časový skok, kabaretní rámec se ztratil, i kouzlo dobrého scénáře. V závěrečné pasáži však potěší bravurní herectví Dany Syslové.
(zadáno: 29.3.2018)
Sympatická minimalistická produkce novocirkusového střihu, provoněná kávou z neposedného kávovaru. Dívčí trio vytvoří nespočet etud, které jen takové téma může nabídnout. Slavnostní očekávání, netrpělivost, přerůstající v boj o svůj šálek. Spolupráce, řevnivost. A tak dokola. Performance vrcholí hrou s hrníčky, jež přináší párové akrobatické úkoly. Divák žasne, co Holektiv dokáže, včetně silových schopností. Ale k profesionální podobě novocirkusového či fyzického divadla to má daleko. Soubor hledá originální témata (avšak nijak odtažitá od běžnosti), což je příslibem do budoucna.
(zadáno: 6.11.2012)
Proč tato inscenace tak funguje? Vesnický realismus se stává zástupným vedle tíhy sociálních otázek své (a možná nejen své) doby. Nezaměnitelný postmoderní rukopis režiséra vytváří něco jako významovou symfonii promlouvající skrze téma, slovo, pohyb a hudbu. A toto všechno se dostává do šťastné symbiózy s mimořádně disponovaným souborem Slováckého divadla. Opusy, jako byly Liška Bystrouška nebo Divá Bára, Kalibův zločin sice nepřekonává, přesto jde o další výrazný počin J.A.Pitínského ve Slováckém divadle. Výkon Ireny Vackové patří do nominací velkých anket.
(zadáno: 13.4.2015)
Údajný hit amerického divadla? Obsahuje-li divadelní text od samého počátku až do konce boj o pravdu jedné zemité barmanky, ke škodě všeho působí i dost schematicky, je zřejmé, že hodně rychle vystřílí své náboje směrem k divákovi. Možná by tomu tak nebylo, kdyby duelu nechyběla barevnost, zvraty, pronikavější pohled na ty dva diametrálně rozdílné charaktery, k tomu ale také režijní důslednost nebo větší herecká jistota Lubora Šplíchala. Zavítáte-li do Řeznické na tuto hru, přesto zklamáni odcházet nebudete. Herectví Vilmy Cibulkové, to je svým způsobem fenomén.
Vše moc podřízeno skvostným želvičkám a pohrávání si s tím, co divák vydrží. (více v článku na blogu)
(zadáno: 14.6.2015)
Prolínání a rozlišování časových rovin v této retrospektivní hře jsem osobně jako problematické či těžkopádné nevnímal, maje dostatek drobných nápověd. Krom toho si myslím, že v této hře s mrazivým vyústěním není tak podstatné co přesně kdy, ale jak jednotlivé obrazy určuje kontext doby, to je hybatel této časové šachovnice. Na něj zaměřte pozornost. V tom je Mayenburgova hra neobyčejně silná. Zaujme práce s prostorem a je jen škoda, že režie se v průběhu „divadelního času“ stává čím dál více neviditelnou, na což protagonistky doplácí v některých ne zrovna šťastně uchopených výjevech.
