PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1254)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 7.2.2013)
Jitka Smutná, Máša Málková. Téma hry by mělo být ranou do palice. Proč tomu tak nakonec není? Je třeba oddeklamovat mnoho slov a takový text obtížně konstruuje napětí, byť mu nelze upřít vtipné pointování dialogů. Režie nemá zbraň proti řadě klišé a motání v kruhu, a to vlastně ani v okamžiku, kdy „nastává hodina Dafné“. Poctivé výkony herců ve smyslu autenticity, akorát do myslí diváků se toho mnoho nezaryje. Zůstal nám voyerský pohled, který nedostal mnoho iniciačních impulsů.
(zadáno: 7.2.2013)
Benešová, Beneš, Břínková. Tato inscenace slavné Nitušky naší první hudební scéně opravdu sluší, především díky výkonu Zuzany Benešové (objev!), perfektně připravenému orchestru a originální „četnické“ koncepci Gustava Skály, která se už dočkala uvedení v MD Brno. Svou sílu prokázal Skála jako choreograf, zato výstupy v zákulisí divadla nebo celá počáteční expozice byly režijně mírně řečeno tragické. A do role Célestina (Floridora) bývá zvykem obsazovat ty nejlepší z nejlepších; B. Kotiš nepropadl, ale rutinním výkonem se po bok předchůdců nezařadí. Parádní komediální výkon V. Beneše.
(zadáno: 7.2.2013)
VostoPětka vytvořila travestii z nejčernějšího období našich dějin. Fikce jde tak daleko, že ve fantazijním rozletu se dopouští řady nepřesností, korunovaných v dotáčce dráty pro elektrické lokomotivy. Nehodnotíme ale historická data a fakta, nýbrž divadlo založené na paradoxech, svérázné komice a komiksové stylizaci. Je to sympatické autorské divadlo a jen záleží na každém, jak přijme to bezstarostné zlehčení traumatického tématu, než se doklopýtá k drsné tečce. Marně přemýšlím, jestli celek složený z bláznivých fabulujících výstupů v sobě skrýval nějakou „vyšší ambici“.
(zadáno: 24.1.2013)
Nebe nad Andělem vás i přes rozporuplnost inscenace nenechá v klidu. Surreálná kontura předlohy se tvůrcům rozpadá pod rukama, proti tomu lze ocenit, jak se vypořádali s opisem nepřenositelných prvků a situací nebo jak delegují do hry motivy, které jim nabízí okolí divadla. Nabídnou i metadivadelní zpestření a řadu poznatků, které lidstvo ve jménu pokroku dávno zapomnělo. Rozumím ambici převést na divadlo nepřeveditelný film, nerozumím těm šaržím, do kterých režisér herce uvrhl. Jedině Zuzana Onufráková (Marion) tomu úspěšně vzdoruje. Zajímavé scénografické řešení, vč. symbolik.
(zadáno: 24.1.2013)
Slova jak vystřižená ze spirál nefunkčních vztahů. Předloženo v zábavných zkratkách, jejichž malou potíží je, že v průběhu některých dialogů se zapomínalo na dost podstatnou věc, hereckou práci s emocí. K tomu si přidejme nesnesitelný prolog (tedy platí jen pro klaustrofobiky) a špatně nazvučené zpěvy (na mé repríze). Jinak tento malý „vztahový kabaret“ má moje plné sympatie.
(zadáno: 17.12.2012)
Neúspěšná mise do vesmíru. Snad z toho důvodu, že trio účinkujících věnovalo secvičení méně času než Robert Smolík těm výtvarně-technickým rekvizitám. Inscenace selhává i didakticky. Naivita či rozverný přístup by nevadily (děti tohle vezmou), kdyby ze všeho tolik nečouhala nejistota, interpretační především. Je však možné, že jsem si jen vytvořil (inspirován úvodním slovem Vojty Švejdy) tento problém, když jsem očekával, že místo pokusů o „činohru pro děti“ se aktéři budou více držet výrazových prostředků, které je obvykle zdobí.
(zadáno: 17.12.2012)
Měl jsem pocit, že vidím tančit útroby počítače, nebo spíš apokalyptické tanečky nás samých kolem těch zázraků techniky? :) Signifikantně v čím dál splašenější podobě. Projekt ctí zvolené téma, vnímáme i službu (skvělého) light-designu. Škoda jen, že performerky místy nepodchytily ten „binární rytmus“ a docházelo k nepřesnostem.
(zadáno: 17.12.2012)
Tato fraška je založená na jednom generálním vtipu a vždy bude záležet na tom, jak dramaturgie a režie jej bude variovat či rozvíjet. Před 18 lety v Divadle na Vinohradech se to režiséru Jiřímu Menzelovi povedlo. Na Fidlovačce inscenace padá záhy do stereotypu a někteří herci zůstali ještě něco dlužni nelehkému úkolu být součástí „hodinového strojku“. Vznikla vděčná barevná podívaná, avšak probleskuje z ní šedavá nedůslednost a v několika případech herecká nevýraznost (čímž vůbec nemyslím představitele flegmatiků :-).
(zadáno: 17.12.2012)
Zlatý věk text-appealu se vrací?(!)
(zadáno: 10.12.2012)
Z Braňo Holička se stává režisér - sadista :-()
(zadáno: 9.12.2012)
Poutavý kainarovský večer, který logicky kazí Ubu, ten i dnes platný axiom obludné politiky. Večer fascinujících nálad pro štamgasty s duší poetickou. Jen se připravte na ty polibky hnusu, jenž staví věci do nepříjemných kontrastů. Dramaturgií navěšené korálky těch zdánlivě neslučitelných revuálních čísel vyladí do kontinuálního tvaru působnost jednoho pana hostinského a zbytek obstará divadelní imaginace, na niž si téměř můžete sáhnout. A ta recitace! Až na jednu výjimku si aktéři poradili i s poměrně složitými jazzově laděnými písněmi. Oceňuju i tu reminiscenci na Spoonriverskou antologii :)
(zadáno: 9.12.2012)
Inscenace – memento. Ani ne tak událostí, které vlastně odstartovaly celosvětovou degresi ekonomiky, jako stále legitimních (a často virtuálních) mechanismů v ekonomice nebo čím dál zvrácenější morálky; obojí spolehlivě drží svět pod čarou ponoru. Téma se vzpírá divadelním prknům jen zdánlivě. Michal Dočekal mohl více přitlačit jak v reálné, tak zajímavě vyřešené abstraktní rovině, nepovedla se scéna, přesto nám tvůrci nabídli poutavý divadelní „dokument“, který na naši první scénu jakoby bytostně patří. Výborný výkon Davida Matáska, v jehož Skillingovi je tak nějak všechno z chladu doby...
(zadáno: 1.12.2012)
Blanarovičová, Sedláčková, Holišová, Štěpán, Bartolšicová, Ondříček, Krejčová, Uličník. Muzikálovou komedii, která je podobenstvím souboje otupělosti a plnokrevného života, zdobí především ironizující odstup a nespočet půvabných humorných momentů. Báječní představitelé Darylla, Sukie, Jane i Felicie. Zajímavá kouzla...
(zadáno: 29.11.2012)
Ani z jedné akce se nedá vytušit význam. K čemu jejich technická dokonalost, soustředěná preciznost a málokdy vídaná synchronizace, když s divákem nepromluví. Monotónní sled obrazů zbavuje sebe sám fascinace a do hry vstupuje vetřelec, světelný designér, který přestává sloužit, ale uzurpuje si výsluní. Bez dramaturga a režiséra jazyk tohoto projektu je velmi blízký řeči, kterou mluví uspavači hadů. Bohužel...
(zadáno: 29.11.2012)
Na asociativní poetice Ypsilonky neshledávám nic, co by mělo být útrpné. Jde ještě o jednu věc: rozpitvání vzpomínek Jana Schmida (a je přece přiznané, o co v této hře jde a koho je to „retro“) má za cíl dostat ty věci do souvislostí, opozic i konjunkcí; právě ty věci, které často jsou mezi řádky, se ukazují být pro dnešní dobu neobyčejně podnětné. Říká se tomu dekonstrukce, což je další metoda, s níž Y pracuje. Nenucený hravý styl opět vyšperkovaly hudební koláže z dílny Miroslava Kořínka. Ano, inscenace by zasloužila korekce, kupříkladu ze strany méně pasivního a méně loajálního dramaturga.
(zadáno: 29.11.2012)
Ve Švandově divadle vznikla rozkolísaná inscenace. Strhující v okamžicích soustředěného minimalistického uchopení tématu, figur i vytváření napětí, bezradná v žánrovém zařazení i aktualizační snaze a „na zabití“ tím svým defilé přehmatů, scénografických i režijních. Nebudu je vypisovat, protože chce se mi doufat, že budou vyházeny. Herecké výkony? Filip Čapka stál před nesnadným úkolem, režisér mu teda moc nepomohl... Tomáše Kobra jako „Monstrum“ si budete pamatovat, zahrané skvěle právě v intencích minimalismu, který se ukazuje být klíčem, jak toto „první sci-fi“ předvést na divadle.
(zadáno: 24.11.2012)
Především se také ptám, zdali tolikeré a docela kruté ponížení titulní postavy má oporu v expozici hry či jejím průběhu. Nakonec agresivně intrikují a sledují své cíle vlastně i ti původci odplaty za zištný úmysl starého naivky pojmout za choť dcerušku movitého pana Oronta. (Nedotaženou) rekonstrukci stylu divadla své doby ubíjí prvoplánovost gagů, jinak režisérka jde osvědčenou cestou stylizované formy vycházející z poetiky dávné (a dávno zapadlé) hry. Herci prokázali komediální um, vedle Václava Postráneckého nelze zapomenout na Filipa Rajmonta, jehož „doktorský“ monolog je prostě skvostný.
(zadáno: 22.11.2012)
iPlay - Divadlo Letí 40 %
Fungujeme jako aplikace (pro něco), a příště se dozvíme, že jsme hologramy... Struktura kondenzovaných ozvuků toho, čím (bohužel) žijeme, postrádá dramatickou rafinovanost, zůstala tradiční snaha (za pomoci multimédií) o divadelní ilustraci textu, který snad ani nechce být výpovědí. Pár poskládaných střípků od bystrého (zároveň subjektivního) pozorovatele, nikoli dramatika... (Autor sice na to alibisticky upozorňuje, pak se ale ptám, proč dramaturgii tohle stačí k uvedení.)
(zadáno: 22.11.2012)
Drobnokresebná režijní práce s představiteli obou protichůdníků nebo minimalistický přístup k tomu střetu antagonistických (a sebezáhubných) principů jsou asi největšími klady této inscenace. Proč ale jen čekám to gesto, manifest, útok..., když se hraje o tom, o čem se hraje! Odvyprávět romantický příběh s přístupem „unplugged“ a proložit ho dumkami je, v situaci tady a teď, málo.
(zadáno: 15.11.2012)
Po představení říká jedna divačka, že si po celou dobu nemohla vzpomenout, jakže se to jmenuje. Možná i to ilustruje záhadu, proč se tento projekt jmenuje tak, jak se jmenuje. Já tedy už tuším..., ale v prvé řadě herci symbolizují ptáky, kteří pozorují a vidí především mezilidskou netoleranci. Choreografické akce téma postihují s nevnucující se metaforou a styl, dramatické vyznění a práce s hereckým výrazem činí z této imaginativní inscenace nadprůměrnou a gradující podívanou (i díky hudebnímu cítění Ivana Achera).
(zadáno: 15.11.2012)
Fascinující, téměř minimalistická akrobacie. Jednotlivá čísla se sice vyjadřují skrze dané téma, otázkou je, jaké má Cirkus Mlejn ambice v rozmáhajícím se a čím dál populárnějším novocirkusovém divadle (nebo alespoň stylu). Volám po režisérovi, který třeba okamžitě zarazí tu nejnudnější věc zvanou příchod-výstup-odchod. A stejně jako u spousty podobných produkcí i této chybí nějaká ta supervize někoho s dramaturgickým nosem, aby téma se divákům lépe „prodalo“.
(zadáno: 15.11.2012)
Především je nutné ocenit nemalou troufalost Petra Svojtky, když pojal nápad převést na divadlo britský kultovní televizní seriál z firemního prostředí. Jako první na světě. Nápad dotáhl, práva byla přiklepnuta. V podivuhodném sepjetí drastické komiky a trapnosti buduje výslednou hořkou chuť možná i té naší každodenní reality, ačkoli českým reáliím to uzpůsobeno není. Přese všechnu snahu a vytvoření dějového oblouku všemu dominuje poměrně nedivadelní střídání skečů, podobně jako u Pythonů. Vasil Fridrich zahrál na jedničku. Zbývá dodat, že ne vždy britský humor na českém jevišti funguje...
(zadáno: 15.11.2012)
Pochopitelně je nesmysl tohle jakkoliv hodnotit. Berte to tak, že s herci Ypsilonky strávíte velmi příjemný večer. Zjistíte, že v pánské šatně Studia Ypsilon se vedou poměrně sociálně angažované řeči, než to tedy sklouzne k vousatým historkám i skečům, ale s chutí si je poslechnete znovu. Tento „formát“ do Ypsilonky patří, je fajn, že vznik dalšího typu improvizovaného večera Martin Dejdar inicioval.
(zadáno: 9.11.2012)
Pohádka plná polysacharidů jako mírně inscenovaný koncert? Do dětí bigbítem? Pětkrát ano, protože hudba jde srozumitelně po náladě situací, slova jsou integrovanou součástí celkového rytmu, minorští herci mají pro něco takového dostatek umu a citu, tomuto neotřelému nápadu vlastně nechybí ani jistá edukační rovina a Petr Stach by si mohl svou Ježibabu patentovat. A účast Moniky Načevy na projektu? Největší plus. Bohužel konec přijde dřív, než se nadějete. Jednomu je až líto, že je to takový polotvar. Větší plátno by tomu slušelo.
(zadáno: 6.11.2012)
Proč tato inscenace tak funguje? Vesnický realismus se stává zástupným vedle tíhy sociálních otázek své (a možná nejen své) doby. Nezaměnitelný postmoderní rukopis režiséra vytváří něco jako významovou symfonii promlouvající skrze téma, slovo, pohyb a hudbu. A toto všechno se dostává do šťastné symbiózy s mimořádně disponovaným souborem Slováckého divadla. Opusy, jako byly Liška Bystrouška nebo Divá Bára, Kalibův zločin sice nepřekonává, přesto jde o další výrazný počin J.A.Pitínského ve Slováckém divadle. Výkon Ireny Vackové patří do nominací velkých anket.
