PRAHA
aktuální festivalyRedakce
Michal Novák
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (1254)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 26.6.2012)
Sociálně-kritický rozměr tohoto díla promlouvá do dnešní doby více než výmluvně. Dramaturgie spolu s režií nepříjemné téma do nepříjemné doby vybrousila do vtipné, nepřepjaté podívané, z níž mrazí. Vyšší hodnocení dávám i přes to, že hudebně (dá-li se vůbec hovořit o muzikálu) jde o dílo nevzrušivé. Inscenaci velmi prospěly úpravy textů písní. Představitelé hlavních rolí báječní.
(zadáno: 17.6.2012)
Pamatuju legendární ypsilonskou inscenaci, tak proto jenom padesátka. Zcela správě dramaturgie dnes akcentuje sociální zoufalství a stěžejní závěrečný obraz je skvěle podaný. V otázkách, které v závěru klade nešťastný hrdina, je konečně ta kýžená gogolovská hořkost i trocha té „oblomovštiny“. V této inscenaci se však nehraje o Podsekalnikovovu duši od samého začátku, pláštík grotesky (a vůbec žánrové neujasněnosti) neustále odvádí pozornost jinam a opilecký rauš před „dvanáctou“, v níž by měl burácet spíše jen náhle nabytý pocit slávy, je opravdu přepísknutý.
(zadáno: 17.6.2012)
Tfuj tajxl, tenhle psychoteror... Jednoduše vystavěné, o to sugestivnější vyprávění o praktikách, které se ale dotýkají i naší doby! Jednak jako memento, na které se nesmí nikdy zapomenout, jednak jako symptom zvůle mocných, kterých se dnes rojí čím dál víc. Zaujmou výkony Dušana Sitka, Radka Zimy, v menší roli i Radka Valenty, o některých však raději pomlčet.
(zadáno: 17.6.2012)
Jak dlouho to nehráli, říkal jsem si při té plejádě nejistot. Tato „Haupt und Staatsaktion“ by byla bývala cennou intervencí s prastarým barokním textem do veřejného prostoru (hráno v Petřínských sadech). Stylizačně a bohužel i herecky nevyrovnané až běda.
(zadáno: 17.6.2012)
„Genderově nekorektní“ téma vysvětluje příčinu, proč se z tématu hry vytrácí to mnohem důležitější – otázky morálky a příčiny patologie vztahů. Jednostranný diskurs Atknisonové je takový neobjevný i přes zapojení dvou časových rovin (s očekávatelným rozuzlením) do hry. Režie úspěšně otupuje deklamační nudu, hledá vtip. Napomáhá tomu i scénografický klíč k inscenaci nebo práce s light-designem. Výkony Evellyn Pacolákové nebo Henriety Hornáčkové velmi dobré, pánové nemají o čem hrát, když je autorka vidí jen jako „nexus“ slz žen.
(zadáno: 26.5.2012)
Čím více se Aqualung vzdaluje svému steampunku a blíží k rozverné naivitě, režijní nedůslednosti a herectví založeném na jednoduché karikatuře, tím se stírá jeho výjimečnost. S Čapkovou antiutopií Ondřej Lážnovský bohužel naložil dost dětinsky a bez definování, čím inscenace žánrově a obsahově má být. Nabízel se rámec jazzového kabaretu, hororové grotesky, kvazimystiky... (se vším Aqualung pracovat umí). Vtip nebo trocha toho napětí však jde jen přes vizualizaci, karikaturu, šroubované využití Čapkova textu. K pohodové atmosféře, o kterou jde na lodi Tajemství primárně, to možná stačí, ale...
(zadáno: 24.5.2012)
Co je více životaschopné na jevišti? Blbina vydávaná dramaturgií divadla za vysoce intelektuální umění, nebo pracuje-li se s kartami otevřenými? Docela velké divadlo uchopilo Geislerovu absurditku po svém, tedy hlavně hravě, a podle teze, že někdy je dobré nebrat vážně vůbec nic a dát prostor „perplexovému“ smíchu.
(zadáno: 24.5.2012)
Na poli tanečního (fyzického) divadla se objevil výrazný talent! Maia inspirovaná vizuálním světem H. R. Gigera (Vetřelec a jiné) v této studii strojového chladu hledá a nachází záblesky emocí, života.
(zadáno: 24.5.2012)
„Krátkometrážní“, přesto výrazná choreografie s čitelným tématem mírně defektního vztahu matky a dcery. Teritoriální ukotvení jednotlivých obrazů mi však zůstalo záhadou... Jistě šlo o víc než o pouhou expresi. Zaujal mě light-design inscenace i to nečekané nabourání voyerské „pohody“.
(zadáno: 16.5.2012)
Udělat a zahrát divadlo pro děti je mnohem větší věda, než se zdá...
(zadáno: 9.5.2012)
V té směšné a perverzní metafoře je všechno. V její jednoduchosti je síla a pravdivost ve celé své prostotě. Smích prohlubuje její děsivost. Závěrečný obraz (Trojan – Neužil – Krobot) je důvodem, proč jsem se nakonec přiklonil k tomuto luxusnímu hodnocení.
(zadáno: 9.5.2012)
Autentická a svými tématy naléhavá inscenace s čechovovskou atmosférou. Témat najdeme v ní nespočet: mimoděčné sejmutí masek, pošlapání lásky, cynismus a agresivita jako hybné síly dialogů, uvíznutí v času, konce iluzí... Pro herce jsou připraveny role, které si musí s každým představením odžít, nikoli jen přednést text a zahrát. Voyerský pohled, k němuž nás Dodo Gombár vede, nemusí být každému příjemný. Srážky a krachy jednoho večera jsou rozehrané do šílené (a v podstatě nedramatické) mozaiky, která plamínek katarze rozfouká sotva znatelný (ale je tam!).
(zadáno: 9.5.2012)
iJá - Studio Ypsilon 60 %
Braňo Holiček sestavil vtipné a – přiznejme si to – pravdivé pásmo na téma, jaká to dokonalost nás požírá a ovlivňuje víc, než si hodláme připustit. Přesto v inscenaci není podle mě nic, co by zas až tak překvapilo, nebo dokonce tady a teď učinilo „odhalení“ stavu (nedokonalého) operačního systému našich životů, o něž má zájem Pokušitel v rouše Spasitele. Absurdní zcizováky, hravé vidění tématu a výkon Vendy Štíchové však patří k přednostem této malé inscenace.
(zadáno: 9.5.2012)
Více než hra samotná (předvídatelný vývoj a nevýrazný závěr) mě zaujala famózní souhra herců DD a ani zdaleka se to netýká finální pokerové partie. Dramaturgie zdařile pracuje s klíčovým faktem, že již dávno před samotným rozdáním karet každý hraje s každým, režie zas se vší dynamikou rozehrává individuální emocionální stavy šestice různorodých postav. Z nijak objevného textu vznikla velmi dobrá a divácky vděčná inscenace.
(zadáno: 2.5.2012)
Postmoderní překombinovaná řachanda, trochu dada, smysl to nedává... Všechno to s krátícím se dechem pílí do nikam a nad vším se vznáší otázka proč. Tvůrci zřejmě chtěli reagovat na neuchopitelný, divoký a oplzlý svět bez pravdy a pevných bodů a kde nic neplatí, jen se nenamáhali s tím více pracovat. Když se herci baví víc než publikum, asi bude něco špatně. Zasmějete se, to ano, ale mezi moudrým klaunem a pouhým šaškováním je rozdíl... Inscenace se k tématu sezony „Čí je to město“ hlásí více méně jen alibisticky...
(zadáno: 30.4.2012)
Tak trochu jiná Divá Bára... Tedy svobodomyslná rebelka zůstává, polarizuje se svět a jeho předsudky vůči ní. Hudebně-dramatická báseň známé literární téma romantizuje, mírně paroduje, využívá folklorních prvků, na lásce nechává pel idealizovanosti, pro xenofoby má připraven řízný sarkasmus. Kompoziční východiska věru různorodá. Dominují srážky, vnitřní světy bohužel o něco méně, režie modeluje jednoduché, ale účelně koncipované obrazy. Uhdeho text se lépe čte, než deklamuje. A hudba? Něco jí k zážitku chybí... Inscenace každopádně „objevuje“ talent (představitelka titulní role).
(zadáno: 30.4.2012)
Performance na pomezí instalace a divadla. Malé mystérium: ekologické, reagující na globalizaci? Nejsem si jistý, zda i na stav našich buněk. Prezentované rezignovalo na otázky (to je na divadle docela zásadní problém) a zjištění tohoto výzkumu, že jsme spjati s přírodou více, než si myslíme, je stejně tak objevné, jako že kdysi jsme jedli mech a Coca Cola je produkt k posměchu. Hodnocení zvedá jen syrové výtvarno a samplování zvuků, jež pracují s jednoduchostí aspoň trochu objevným způsobem, na rozdíl od všeho ostatního.
(zadáno: 30.4.2012)
Suchého poetické dloubáky v dialozích nebo textech písní reflektují životní pocit, kterým žijeme, s milimetrovu přesností. V příjemném kabaretním rámci, kde prim má swing. Přestože souhlasím, že všemu by výrazně napomohl nekompromisní dramaturg, Semafor zůstává angažovaným divadlem, a to je potěšující zjištění.
(zadáno: 26.4.2012)
Kdo by to byl řekl, že propojení omšelé romantické látky s obrázkem života v oprýskaném pavlačovém domě a navrch s hudbou The Beatles do sebe tak hezky zapadne a bude na jevišti fungovat. Z pohledu na to všechno jakoby dětskýma očima se radostně tetelím taky.
(zadáno: 20.4.2012)
Basiková, Fric, Beroun, Zonyga, Marek, Tomeš, Susová, Pokorná, Flekač... Přestože režisér se zamotává do řady svých rádoby efektních klišé, myslím si, že tento projekt si vysokou známku zaslouží. Za choreografii a taneční pasáže, za poutavou dramatickotvornou hudbu Petra Maláska (i hodně dobré nazvučení), za krásný pěvecký výkon Báry Basikové, ale i pěveckou suverenitu dalších interpretů.
(zadáno: 20.4.2012)
Velmi dobrá režijní práce a ještě lepší aktérky (zejména Miřenka Čechová, představitelka autistické Josefíny) dávají této cestě do podvědomí punc originality. Příběhová linka byla možná až příliš tenká pro pochopení všech nuancí trojpříběhu samoty a frustrací, přesto pohybová i emoční dynamika nedovolí divákovi vydechnout. Jen některé sexistické momenty v této mozaice působily jakoby navíc. Raději posílit obsah.
(zadáno: 20.4.2012)
Držet dramaturgicky i režijně krok s invencí a tvořivostí výtvarnice Kristýny Täubelové není asi snadné. Daří se to pouze „v Africe a ve Vietnamu“, jinak inscenace tápe, a to včetně klíčové didaktické stránky, vytratí se i rozverný juggling se slovy. Cestě kolem světa navíc docela chybí pointa, třeba v podobě návratu domů.
(zadáno: 20.4.2012)
Stojí interpretka o to, aby diváci pochopili, co a jaké téma chce představit? Niterná prezentace sebelépe zvládnutých technik zůstala nesdělná (nebo zaváděla do slepých uliček) a v pohybových vzorcích také postrádáme jednotící stylovou linku. Divadlo si žádá mnohem víc.
(zadáno: 20.4.2012)
Zůstalo jen nakročeno... Nevyrovnaný muzikál po všech stránkách, který neváhám označit jako slepenec všeho, co tvůrci předložili na stůl. Režisér si neví rady s přemírou nápadů a neměl to srdce (nestihl?) výsledný tvar opevnit přesvědčivější strukturou a vylehčit konturou stylu. Výkony dobré (Trapl, Fišarová, Hájková), i ty, jež nepatří na profesionální jeviště (Kraus, Pavlovčinová, Trvalcová). Zpívá-li company z nahrávky, je to trapné. Dtto jsou-li méně zdatní tanečníci „uklizeni dozadu“ (choreografie je však nejsvětlejším bodem muzikálu). Hudba je bezpečně zapomenutelná, texty slabé...
(zadáno: 9.4.2012)
Režisér Emil Horváth namíchal hodně výbušnou směs, kterou jen může přinést konflikt tří zcela odlišných postav, kteří jsou nuceni sdílet po jistou dobu tak malý prostor. Herecky velmi přesvědčivě ztvárněno, pochybnost se logicky vznáší nad obsazením Zuzany Slavíkové do role „jižanské krásky“, ačkoli tuto náročnou roli psychotické Blanche zvládá se ctí.
