Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1157)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 24.4.2023)
Populární lovestory zpoza louže i jako velký muzikál pracuje s niterností příběhu. HDK pro roli Franka Farmera našlo skvělého činoherce Hynka Čermáka, jenž spoluurčil charizmatickou sílu celé inscenace. Druhou jistotou je výkon Evy Burešové. Překvapí interpretační suverenitou a kouzlem altového hlasu, jímž podmaní i ignoranta, který originální Whitney a protáčení melodických linek absolutně nemusí. Inscenace zvláště ve druhé části má švih, jen libreto je takové, že většina dalších postav nemá co hrát. Režie však ví, jak dodat vtip či jemnou ironii. Převedení písní do češtiny umí být zdařilé (I Will Always Love You) i naopak (I’m Every Woman).
(zadáno: 21.9.2011)
Na první pohled šílený blábol. Na druhý šokující koncentrát všeho, na čem stojí současná civilizace. Totální výsměch ze strany autora. Dá se předpokládat, že Tomáš Matonoha si ten hnusný monolog ještě vyladí co do temporytmu a najde adekvátní míru komiky (ubrat!). První zúčastněná a záměrně neobeznámená herečka to neustála a prchla před tím šílencem...
(zadáno: 6.4.2020)
Podle anotace bychom čekali filipiku proti současným vymoženostem. Koncept nahlížitele sebe sama ale míří rovnou k východiskům (prostému odpoutání) a definici toho, co přetrvá jako ta nejlepší technologie. Jsme jí my sami, naše matérie. Dynamický proud tanečních obrazů se samozřejmě zastavuje u roztěkanosti nebo drobných demonstrací zběsilosti doby, ale tím nejpoutavějším je návrat k rituální podstatě. V těchto momentech jsme svědky fascinují taneční meditace. Tělo rozvolněné, přesto stále silné, přesahující vlastní bytí. Místy až magické choreografie souzní s rázně dimenzovanou hudbou i působivým světelným designem.
(zadáno: 25.10.2015)
Pražská muzikálová off-scéna přidává (po Rentu) další projekt mrazivé autenticity a sdělení, které bohužel nachází svou rezonanci i v našem degenerovaném hodnotovém systému. Oba mladí herci přesvědčivě odhalují důvody propadu do iracionality, „spalující vášně“, která ústí v šílené jednání. I proto inscenace překračuje, také díky režii Lumíra Olšovského, pouhou studentskou práci. Do dalších repríz lze oběma aktérům popřát větší zabydlení v intonační i herecké přesnosti a aby se nesklouzávali po poněkud schematických valérech předlohy.
(zadáno: 29.3.2018)
Do not a libreta vetknutá autobiografická linka (autora RENTu) i univerzální poselství tohoto muzikálu nejsou jedinými důvody, proč představení navštívit. Tvůrčí posedlost a pěvecký talent Tomáš Vaňka dává tušit, že vzniká něco, co dá oficiálnímu muzikálovému proudu na frak. Komorní koncept (zato s živou kapelou) je vlastně velmi příjemný, i bez velkých gest bezprostředně vtahuje diváka do Jonových pocitů a hledání životní cesty. Za zmínku stojí i velmi zdařilý překlad díla. Výsledek tak pevně stojí na pilířích úspěchu, boj Lucie Jagerčíková s artikulací byl snad jen záležitostí premiér.
(zadáno: 29.3.2018)
Výběru tak slabého textu nerozumím. Není v něm nic, co by diváka dokázalo překvapit nebo nabídnout mu jiný úhel pohledu. Kromě toho, že zarputile vnucuje sociální otázku a kopíruje tolikrát použitý model mentora a „toho pomalejšího“. Aby hra byla skutečnou příležitostí pro dva komiky na scéně, musela by především sama být originální, jinak před herci a režií stojí pouze výzva text nějak ilustrovat, pokud možno s komediálním ajfrem. A tak se vytahují triky z osvědčených škatulek. Potenciál pobavit publikum hrou „o největší námořní katastrofě všech dob“ najednou není takový, jak se čekalo.
(zadáno: 21.2.2016)
Junák, Mach, Pekar, Apolenář, Štěpán, Gazdík, Vitázek, Slanina, Ondříček, Herfortová, L.Kolář, Coufalová, Gajdoš, Skálová, M.Kolář… Velkolepě koncipovaný muzikál mě zklamal hudbou a méně logickým libretem, které musí posloužit dramatičnosti a postihnutí mozaiky osudů při takové dějové lince, kdy divák čeká „na ten zlomový moment“. Režii se daří obrousit patos mnoha situací, aby finální dojem byl pod vlivem obecného podobenství o potrestání lidské pýchy a přinesl katarzi. Od herců MdB opět můžete očekávat vysoký standard ve všech složkách muzikálu, zaujme i scénografické řešení inscenace.
(zadáno: 10.7.2011)
(zadáno: 19.5.2014)
TNF vždy zdobila groteskní bizarnost neopakovatelného průrazu. S dramaturgickým postihnutím zvoleného tématu byl, kromě prvních, vskutku kultovních inscenací, vždy na štíru. Nekoná se to...ani to. Leccos jde na vrub orientace na komornější projekty a vůbec změny kurzu, ale aby téma inscenace bylo postavené na strašidelné banalitě, je teprv ta špatná vizitka. Z tématu vzestupu a pádu umělkyně jsme se dozvěděli, že šňupat koks není dobrá cesta. Představení mnou navštívené navíc bylo plné nepřesností (vyjma tanečníka Jana Bursy) a dramaturgické bezradnosti.
(zadáno: 24.11.2016)
Pohled do outplacementu nebyl uchopen šťastně. Forma skečů na téma „vyhazov“ je asi to poslední, co tento pro divadelní hru sesbíraný materiál potřebuje. Kariérní pád suverénních top dogs ani tíseň schlíplých „outdogs“ promlouvají slabě, ne vždy věrohodně, ztrácí se v karikaturách, mají tendenci dojímat. Tahle kritická mozaika spíše nabádá k odsouzení mantry výkonnosti a pochopení soukolí „systému“ i jeho obětí (aniž by byli něčím vinni). Ovšemže se divák bude bavit, humor pomrkává z jeviště dostatečně, funkční je po mém soudu pouze v teambuildingových parodizujících výjevech.
(zadáno: 12.7.2011)
(zadáno: 14.12.2010)
(zadáno: 9.4.2012)
Režisér Emil Horváth namíchal hodně výbušnou směs, kterou jen může přinést konflikt tří zcela odlišných postav, kteří jsou nuceni sdílet po jistou dobu tak malý prostor. Herecky velmi přesvědčivě ztvárněno, pochybnost se logicky vznáší nad obsazením Zuzany Slavíkové do role „jižanské krásky“, ačkoli tuto náročnou roli psychotické Blanche zvládá se ctí.
(zadáno: 25.7.2022)
Ve střihovém vyprávění o pozapomenutém sportovci, jemuž osud nadělil dlouho nerozpoznanou vývojovou vadu, jako bychom sledovali div ne antické drama. Na Dianišku v umírněném stylu, s důrazem na jemnou ironii, černý humor nechybí také. Zároveň se ale jde až na krev. V tématech hry je otisknutý hrubý dnešek se svými předsudky a pohledy na jinakost. Zřejmé jsou i dobové paralely, xenofobní a kruté. Nátlak různého druhu však nezahubí ideály, ustavičné fauly nezlomí lásku ke sportu, inscenace lobuje za toleranci. Příjemná podívaná to vlastě není vůbec, ale to není vada (inscenace). O výkonu Jakuba Burýška v nelehké roli se píše s uznáním právem.
(zadáno: 10.4.2011)
Neobyčejně zajímavé spojení Čapka „metafyzického“ a Čapka „lidového“. Inscenace – hodinový strojek v poetickém, úzkostném bezčasí. Přísná stylizace spolu s originálním pojetím scény nabízí ambivalentní rozpětí myslitelných pohledů na lidský život. Život je pes, nebo groteska...? (více v článku na blogu)
(zadáno: 26.11.2014)
Začíná to didakticky a pak projektu nelze upřít, že umí fascinovat surreálným okamžikem, výtvarnou invencí. Ne všechny obrazy(nápady) ale tak fungují. Inspirace "trasami vlasů" nebo předměty, které s vlasy jen mohou souviset, se poměrně rychle vyčerpá a odpověď na otázku, kam tento divadelní výzkum měl směřovat, jsem nenašel.
(zadáno: 23.5.2017)
Kolikrát z obdobných příběhů cítíte autorský kalkul. V případě britského herce a dramatika Dermota Canavana vůbec. Jeho hra o bezpodmínečné lásce, tanci a odpuštění je totiž otiskem života (a ještě k tomu jeho rodiny). Vyznění tohoto obnažení odvisí od režijního nastavení postav obou sester a jevištní souhry protagonistek. Obojí trefeno. Martina Randová a Iva Pazderková si při vykreslování nespočtu drobných i zásadních situací (a také při časových skocích) počínají suverénně, sledujeme absolutní hereckou partneřinu (a v případě Martiny Randové kandidátku na Cenu Thálie nebo tak něco).