Redakce

Michal Novák

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (1157)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 2.3.2011)
(zadáno: 11.6.2013)
Dekadence podivně zacyklené hry (která byla vyhlášena nejlepším novým českým dramatickým textem!) si doslova našla „divadelního filozofa“ Dodo Gombára a ten vytvořil jakýsi koloběh zmaru. Potud je vše v pořádku, doba je skutečně divná, a bylo by, kdyby inscenace zachovala autorovu fantazii, nestala se tak doslovnou a také rozbujelou mimo intenci textu, jehož styl zas tak originální není. Nabízí se otázka, co by z Kratochvílova textu zbylo bez té rozbujelosti a zda se z toho vůbec dá udělat plnohodnotné divadlo. Nerad používám silná slova, ale tohle místy bylo k nepřečkání!
(zadáno: 28.7.2019)
Předělávka „legendy“ postavila most mezi dobou květinových a květiNOVÝCH dětí, kteří z pozice současných maturantů se s legendou potkávají. Řešení to vůbec není špatné. První půlka nabídne smršť, která se pokouší charakterizovat současnou společnost s důrazem na smýšlení mladých a jejich pohled na širokou škálu ve společnosti diskutovaných témat (vede hyperkorektonost). Jen té urputnosti bylo snad až příliš. Do scénáře se následně zasazují skrze princip divadla na divadle scény a zvraty z originálu. Zpívá se a tančí s intenzitou pro Kalich typickou, tu skvěle, tu hůř, záleží na tom, s jakými alternacemi se potkáte.
(zadáno: 11.9.2014)
Vlčí jáma se těžko stane diváckým hitem, je však důstojným příspěvkem do žánrové rozmanitosti DvD a dobře zapadá do jeho „objevitelských“ ambicí. Inscenace kulhá v dramaturgickém sdělení (o čemže a proč hrajeme) a prim má forma. Velmi působivá, korunovaná heroickým výkonem Heleny Čermákové! Na onu dramaturgickou otázku bych si rád dosadil, co inscenace prostřednictvím mikrosvěta běsovských vztahů pouze mlhavě naznačila a nijak nerozvíjela: o manipulaci, které se nám dostává měrou vrchovatou a ze které se tahle společnost nedokáže vymanit.
(zadáno: 14.10.2019)
Tomeš, Polyáková, Kříž, Procházková, Tenkrát, Pleskot, Hořejš… Muzikálová událost sezony se koná i nekoná. Interpretační výkony jsou někde mezi špičkou tuzemské muzikálové produkce a vesmírem a je tady rozuměno emocionální náladě, nebo i lehké komičnosti elánovských písní. Libreto, které je moderní transkripcí Monte Christa, prokombinuje kdeco bez dramaturgického vhledu a korekcí. Proč tolik zbytečné vaty a hlavně doslovnosti? Výsledkem je neúměrná stopáž a nemyslím, že přelévání nálad odpoví na otázku, čím tento jukebox muzikál, kromě pocty skupině Elán, chce být. Balanc mezi patosem a rozverností je ošemetná disciplína.
(zadáno: 24.9.2016)
Tak se poplácejte po ramenou, ale já nad takovým divadlem jásat nebudu. Přijímám a rozumím důvodům, proč fragmenty té staré hry divadelníky stále lákají. Jejich drtivě přesný a apelativní dosah nečteme skrze ně, zůstává v metaprostoru nad tím vším. A to je prostě výzva. Jenže k čemu? K budování vizuální+zvukové roviny, která je sice působivá, ale do níž si můžete dosadit třebas i Hamleta? Málo platné, ani tento Vojcek není dramaturgicky vyložen, zdůvodněn. I proto začne nudit. Příležitost pro herce ztvárnit ty různorodé niterné exprese? Opravdu má to smysl při tak „přibližném“ herectví?
(zadáno: 11.11.2014)
Na české divadelní scéně se zřejmě rodí nový fenomén. Během necelé hodiny je originálním způsobem odvyprávěna Burainova „dramatická montáž“ Vojna, příznačně prostřednictvím techniky sborové recitace, kterou dále rytmizuje výrazná pohybová stránka inscenace a svébytně doplňuje živé hudební těleso. Obdivuhodná je i kolektivní souhra. Je to divadlo návratu ke kořenům.
(zadáno: 21.11.2015)
Necháváte se unášet herecky okouzlujícím a pěvecky strhujícím vrabčákem Markéty Sedláčkové, až by jeden přehlédl, že dramaturgie divadla sáhla po nepříliš kvalitní hře bulvarizujících tendencí a vůbec východisek. Slavné písně vyzpívané z duše jsou zde snadným garantem emocionálního dopadu na diváky. Vedle rozčepýřené a náladami proměnlivé Edith má představitelka Marlene poněkud nevděčnou úlohu, přesto ani na andělskou Ivanu Vaňkovou publikum nedalo dopustit. Komisní strnulost postavy však nebyla zrovna tou pravou polohou pro tento možná fiktivní, možná pravdivý duel.
(zadáno: 12.5.2011)
Ve světě „vratkých prken“ smích i pláč jedno jsou. Ubral bych na pitvavosti řezu do duše umělcovy, abychom tomu schizofrenickému a pošetilému divadelnímu vzorku porozuměli ještě více a mnohý vtip nezůstal trčet na cestě k divákovi. I přes hořký podtext velmi příjemná inscenace, která postupně graduje.. (více v článku na blogu)
(zadáno: 26.9.2011)
Muzikálová inscenace, kterou HDK svůj stín rozhodně nepřekročilo. Její rezervy jsou v režijní práci s herci, v dramaturgické (nadsázka tam poletuje jak motýl, ale nikdo neví, co s ní, a tak to nakonec celé sklouzne do kýče), nedobrý je převod písňových textů do češtiny. Přesto na jevišti jsou skvělí herci (až na jednu strašlivou výjimku), inscenaci nelze upřít šmrnc, má potenciál oslovit nemálo diváků (i tím, že HDK uvedlo tento muzikál v české premiéře).
(zadáno: 18.10.2015)
Jak zabít dobrý nápad, jak zahodit potenciál tématu a jak se divadelně ztrapnit. To je převažující dojem z inscenace, která většinu času plyne v poutavém rytmu a zpočátku pracuje se zvoleným tématem celkem příznačně. Uchopení tématu organizovaných zábav, zívajících tlam prázdnoty takové festivity (k níž se mnozí tak upínají a nacházejí v ní falešné uspokojení) a řady klišé s tím spojených, mi mluvilo z duše. Pak se D´EPOG chytil do pasti banalit, pokračoval už jen zveličováním hlouposti a završil produkci něčím, čemu se ani nedalo tleskat, byť trapnost ve zvoleném rámci měla oporu i logiku.
(zadáno: 9.12.2013)
Tato filozofická groteska pregnantně pojmenovává, proč se společenské systémy zaseknou vždy, kdy je potřeba něco změnit. Myšlení lidí je setrvačník poháněný zbytnělou loajalitou a připosražeností vůči zahnilému systému, své sehraje i pachtění za vlastním prospěchem. Bezvýchodný stav rozehraný na modelu soužití osmi bizarních figur baví, i když hře je padesát let (a úplně pro každého její styl není). Je proto velmi šťastné, že téma hry je převedeno spíše do obecné roviny a se zaujetím labužníka je akcentován její absurdní humor. K tomu tři (Isteník, Mazák, Zedníčková) skvělé herecké výkony.
(zadáno: 18.9.2023)
Provázkovští (spolu s režisérem J. Havelkou) reagují na eruptivní kauzu, která se jejich divadla týká jen tím, že poskytli prostor festivalu a zahraniční inscenaci kontroverzního divadelníka Frljiće (HR). Odpověď je očistná i labužnická, podstatou velmi divadelní, nikomu a ničemu nestranící, nastavuje zrcadlo. Nenávistnou smršť iracionálních výkřiků střídá „vysvětlování“ divadelního znaku a vtipné zkratky (např. neodolatelný souboj postavy Pierota s Kardinálem). Inscenace se otře i o Frljićovy postupy. Završeno snad až příliš retardujícím způsobem, deklamováním argumentačně zdatných reakcí, kterých byla plná média (a nejeden divák je zná).
(zadáno: 27.12.2018)
Ptydepe s věrnou družkou byrokracií jsou věční spojenci a přidrzlá ega vládnou druhým snad ještě intenzivněji než v době vzniku hry. Havel s pomocí roztomilé absurditky vykreslil technologický proces, jak vpřed a vzhůru, anebo směrem opačným: metodou nabourání integrity jedince nebo uvržením do spokojených schémat. Nadčasovému textu netřeba nic přidávat. Herci náročný text plný smyček a krkolamů zvládají s přehledem a režie všemu dodává nejen řád, ale i adekvátní groteskní vyznění.
(zadáno: 12.9.2023)
Z vějíře témat předlohy se dramatizace téměř výhradně zaměřuje na traktátování spasitelského planutí knížete Něchljudova, který z pozice soudního porotce chce odčinit své dávné násilnické provinění na mladé ženě. Demonstrace křivé justice, morálky elit, hodnotové vyprahlosti, přetvářky… (etc.) ruské společnosti konce 19. století to zarámuje. Inscenováno formou, kde stylizované je i každé zajíknutí v hlase. Miloslav König, potažmo režie nechává Něchljudova zmítat hysterií a oscilovat mezi rozmařilostí člověka z vyšší vrstvy a jeho vnitřními strachy, s potřebou nalezení vlastního klidu. Obrazově poutavá inscenace o nezajímavém antihrdinovi.